Vzácné pojizerské čepce dorazily z Olomouce do Semil

Jejich složitou cestu popisuje dárce, pan Milan Hampl z Olomouce: „Čepce náležely mojí prababičce z otcovy strany a byly vytvořeny pro její svatbu. Ludmila Hamplová rozená Jodasová pocházela z Hájů nad Jizerou a v roce 1895 si vzala sedláka Hampla z Roztok u Jilemnice, kam se pak společně s ním odstěhovala,“ osvětluje rodinnou historii pan Hampl a dodává: „v 70. letech minulého století pak čepce putovaly s mým otcem do Olomouce a tam zůstávaly v krabici až dodnes“.

Po smrti své matky se pan Hampl rozhodl čepce darovat do Vlastivědného muzea v Olomouci. Protože však svým tvarem jednoznačně náleží do Pojizeří, spojily se olomoucké muzejnice se svými semilskými kolegy a zprostředkovaly darování do sbírek zdejšího muzea.

První „tvrdý“ čepec patří mezi tzv. „zlatohlavy“, označované také jako „čepce české“. Je bohatě zdobený reliéfní zlatou výšivkou vytvořenou technikou tzv. krumplování zlatou nití. Zdobení je doplněno pajetkami (flitry) a červenými kameny (jednalo se buď o granáty, nebo jejich skleněnou imitaci). Čepec paní Hamplové je opatřen také dlouhými pentlemi.

Druhý „měkký“ čepec je zdobený filigránovou jemnou podbodávanou výšivkou, z droboučkých těsně na sebe našitých nitěných uzlíčků. Náleží k rozšířenějšímu typu trojdílných čepců, složených ze dvou obdélných předních dílů spojených nad čelem švem a okrouhlého dýnka. Kolem obličeje lemuje čepec jemná vrapovaná krajka.

Podle rodinné tradice byly oba darované čepce použity při jedné svatbě. Obecně lze říci, že před svatbou chodily dívky prostovlasé, ale po svatbě musely mít zakrytou hlavu a to buď čepcem, nebo šátkem. Čepec byl ženě obřadně nasazen poprvé na svatbě při tzv. čepení. Při tomto obřadu byly přítomné pouze vdané ženy. Nevěstě nejprve sňaly z hlavy věneček – symbol panenství a za zpěvu písní určených přímo pro tuto příležitost jí nasadily čepec. Krumplovaný čepec nosily nevěsty bohatších vrstev, chudší nevěsty měly čepce pouze měkké. Krumplovaný čepec pak využily ženy i při jiných slavnostních příležitostech, jako byly mše nebo poutní slavnosti.

O odborné vyjádření k čepcům jsme požádali etnografku a zástupkyni ředitele Muzea Českého ráje v Turnově PhDr. Vladimíru Jakouběovou. Podle jejích slov se rozhodně nejedná o dva čepce, které se nosily jako vrchní a spodní. „Pod krumplovaným čepcem se sice někdy nosil tenký spodní čepec, ale byl nezdobený. Jedná se tedy o dva samostatné čepce. Uzlíčkový čepec představoval starší a rozšířenější typ pokrývky hlavy,“ dodává etnografka Jakouběová.

„Tyto dva čepce jsou pro nás unikátní i tím, že jsou spojené s konkrétním jménem, lokalitou a datem,“ říká historik semilského muzea Tomáš Chvátal. Děkujeme panu Hamplovi i všem ostatním dárcům, díky kterým se rozšiřují muzejní sbírky o další zajímavé exponáty.