Výtvarník Vladimír Větrovský se symbolicky vrací do svého rodného kraje

Už jste na Dobříšsku někdy vystavoval? 

Na Dobříši jsem doposud nevystavoval, pokud nebudu počítat výstavy v rámci místní ZUŠ, kam jsem od páté třídy chodil na výtvarku. Tam mě později Anička Vančátová, mimochodem vynikající malířka, připravovala na talentové zkoušky na střední školu.  V současnosti žiji střídavě v Čechách a ve Francii, a tak je pro mě tato výstava možností prezentovat svoji práci v místech, kde jsem strávil mnoho času.

Takže k tomuto regionu máte hlubší vztah?

Výstava na Dobříši má pro mě hlubší význam v tom smyslu, že jde o můj rodný region. Vlastně celá moje rodina pochází z okolí a navíc jsem do svých dvou let bydlel v jedenáctém patře dobříšského věžáku. Později jsme se s rodiči přestěhovali do Mníšku, kde jsem vyrostl a měl pak i svůj první ateliér ve sklepě našeho paneláku. Když jsem se po střední škole začal vážněji zabývat malbou, byla pro mě okolní brdská krajina velkou inspirací. Tady jsem se vlastně naučil základy vnímání barev v krajině. Hodně jsem chodil malovat do plenéru a to někdy i v zimě. Začínal jsem jako krajinář a myslím, že krajina je v mojí tvorbě přítomná dodnes, i když v poněkud pozměněné rovině.

Představujete na Dobříši pouze vaši malířskou, nebo i sochařskou tvorbu?

​Malba tvoří zaklad mé práce, jenže mě to vždy nějak táhlo i do ostatních technik. Během studií na uměleckých školách jsem si ​osvojil řadu technik počínaje prací s kovem, dřevem, různé grafické techniky, ale i práci s digitálními médii. Vlastně mě baví hledat ty přesahy. Taková ta spojovací linie, linoucí se pod povrchem skrze moje díla, ať už jde o obrazy, sochy nebo prostorovou instalaci kombinující vše dohromady. Na výstavě je tedy možno vidět jak obrazy, tak i sochy, patří tak nějak k sobě.

Podle jakých kritérií jste díla na výstavu vybíral? Jsou novější nebo spíše průřez tvorbou?

​Jsem ve věku, kdy už se o umělcích mého typu nemluví jako o mladé generaci, ale spíše jsem už spojován s tou střední, tudíž získávám nadhled nad jistými malichernostmi života umělcova... ​Nicméně občas je dobré se ohlédnout, podívat se, co jsem to vlastně doposavad tvořil a zrekapitulovat si svoji tvorbu. Jen tak se dá získat určitý odstup, aby se dalo pokračovat dál a člověk nezamrzl v jednom ze svých tvůrčích období až do konce. Vážím si umělců, kteří za svůj život ve své tvorbě prošli řadou proměn a stylů. Je to důkaz o hledání a nalézaní. Chtěl bych ukázat právě tohle hledání a podle toho jsem díla na výstavu vybíral.“

Co symbolizuje název vaší výstavy Řez plátnem?

​Název výstavy je takovou slovní hříčkou. Jde právě o to ohlédnutí - průřez - a ukázat, že občas musí člověk říznout do "živého",  najít v sobě sílu přemalovat nějaký ten nepovedený obraz a hlavně ho umět rozpoznat, aby se posunul někam dál. Nebát se, že se člověk ztrapní, je zásadní, pokud tedy věří tomu, co dělá. Obzvlášť v umění platí, že tvořivá energie musí proudit neustále a volně plynout. Ne vždy si to však nasměruje tam, kam by si to člověk představoval... Je potřeba tomu proudu důvěřovat, nechat se jím unášet a jen tiše zaznamenávat.

​Jak se vám líbí dobříšské výstavní prostory v budově bývalé  synagogy?

​Výstavní prostor to není snadný. Nejde o čistou "white cube" jako v nějaké galerii, je to prostor multifunkční, kde se potkávají výstavní aktivity s jógou, koncerty vážné hudby​ a činností náboženské obce, což je možná na škodu. Myslím, že by si každé menší město jako Dobříš zasloužilo čistě výstavní prostory, koncertní a třeba i divadelní sál a místo pro spolkové aktivity, kde by se podpořily snahy místních lidí se zájmem se rozvíjet. To není jen problém Dobříše, ale také třeba Mníšku, který se v posledních letech velmi rozrostl. Ve Francii jsem tuto tendenci v některých městech zaznamenal. To už ale trochu odbočuji. Prostor, v němž se vystavuje, pokaždé ovlivňuje umělecká díla v něm instalovaná a naopak. Musí jít však o dialog, nikoli o konflikt. Jak si s tímto poradím, se ukáže až po vernisáži.“