Kdy jste byl v Česku poprvé – a bylo to už kvůli Dvořákovi?
Poprvé to bylo v roce 1976, cestovali jsme nejdřív po západní Evropě a taky tehdejší NDR a pak jeli do Československa. To už jsem se o Dvořáka zajímal, ale ještě o něm moc nevěděl. A tehdy jsem se seznámil s Jaromírem Burghauserem, autorem tematického katalogu a editorem mnoha Dvořákových děl. Zůstali jsme přáteli do jeho smrti. Navštívili jsme i Dvořákův dům ve Vysoké. Otevřel nám manželský pár a pozvali nás dále, ukazovali různé památky a fotografie. A podle jedné fotky jsem najednou zjistil, že nás provází Dvořákova vnučka Věra. To bylo překvapení. Byl jsem pak v Československu i v letech 1983, 1984, i 1989 těsně před revolucí… Pak jsem měl od Českého hudebního fondu nějaké menší stipendium. A pamatuju se, jak jsem jel vlakem přes Norimberk do Prahy a byl krásný letní den. V závěru vede trasa údolím Berounky, pod mostem byl jez a u něj koupající se lidi. To se mi moc líbilo. Až když jsem tady už několik let žil, jeli jsme na pěší výlet do Všenor – a vidím, to je ten most a ten jez! A uplynulo ještě pár let a žiju tady, kousek od toho jezu.
Jak jste se tu tenkrát cítil, když jste tu déle pobýval? Nenarážel jste na tehdejší mantinely? Nebyla tu svoboda, demokracie, nebyly tu k dostání různé věci.
Nenapadlo mě tehdy, že bych chtěl tady trvale žít, nicméně jsem se zamiloval do Prahy a poznal jsem mezi kolegy muzikology spoustu skvělých lidí. S několika z nich udržuji přátelské styky dodnes. Například s Jitkou Ludvovou, kterou jsem poznal, když mě vyzvedla jako zástupkyně Akademie věd na letišti a nezlobila se na mě, když jsem na ni mluvil neustále rychle anglicky, zatím co ona chudák musela řídit auto do centra Prahy v hustém provozu. Nebo s Markétou Hallovou, která zařídila pro mě s kamarádem nocleh na týden zdarma v bytě jedné známé v Nerudově ulici, když ta známá byla zrovna mimo Prahu.
Co bylo tím důvodem, že jste se přestěhoval do Česka?
Učil jsem v Americe na univerzitě v New Orleans, kde jsem nebyl spokojený. Studenti tam byli z různých důvodů, ale učit se vůbec nechtěli. Takže jsem už nechtěl ztrácet čas a získal jsem stipendium od jedné americké nadace a jel jsem sem na rok. Moc se mi tu líbilo, ale to jsem ještě nechtěl zůstat. Neměl jsem nic proti Americe, ale i když jsem se snažil najít místo na jiné univerzitě, tak to z různých důvodů nevyšlo. Když se blížil konec stipendia tady, nechtělo se mi zpátky. Jedna kolegyně mi navrhla, že bych se mohl dobře živit překládáním, zkusil jsem to a šlo to. Stipendium mi ještě prodloužili, až do roku 1995, ale pak mi šéf zavolal: Tak vrátíš se teď, nebo nikdy? Měl jsem už takzvaný „tenure“, což je pracovní poměr natrvalo, ale rozhodl jsem se zůstat tady. A nikdy jsem toho nelitoval. A nejen, že je tady to správné místo pro toho, kdo bádá o Dvořákovi. Ale i proto, že mohu pracovat na volné noze, a mám to tu rád.
Váš první kontakt s dílem Antonína Dvořáka byl ale ještě v USA…
Poprvé jsem jeho hudbu slyšel na letní hudební škole v Aspenu, v coloradských horách. Koná se tam i výborný hudební festival. Hráli tam tehdy Dvořákovu 7. symfonii, bylo to venku, ve stanu. Velké sousto na pochopení, ale hned jsem si řekl. To je něco! A pak jsem nastoupil na University of Colorado a tam hráli Dvořákovo klavírní trio f moll. Nádhera! Od té doby jsem se Dvořákem začal zabývat. Následně v Kalifornii, kde jsem studoval na univerzitě v Berkeley, jsem hodně poslouchal koncerty z rozhlasu. A i tam jsem se přesvědčil, jak je Dvořákova hudba zajímavá. A zjistil jsem, že o něm kupodivu není v angličtině moc napsáno, a když ano, tak bývá zařazen do škatulky „národních skladatelů“. Ale to on jednoznačně není! Jako by to nejdůležitější bylo, že byl Čech. Do určité míry je to mýtus dodneška, a to mi velmi vadí. Panuje totiž stále představa, že ti univerzální skladatelé jsou na prvním místě Němci, pak Francouzi a Italové – a všichni ostatní jsou národní (smích). A to mi velmi vadí. Zaměřil jsem se na něj a přes značné obtíže kladené tomu mému nápadu na univerzitě, jsem o Dvořákovi napsal disertační práci. Tím to začalo.
Vy sám ale nemáte české předky, jako má mnoho Američanů?
Nemám. A vůbec mně nešlo o Dvořákovu českost, ani o českou hudbu. To je tak vágní pojem! Každý český skladatel je jiný! Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů – je velmi těžké říct, co mají společného. Jen to, že mluvili česky, zhudebnili české texty a žili v tomto prostředí (i když Martinů víc v cizině), ale tím to víceméně končí…
Co vás tedy kromě Dvořáka zaměstnává?
Učil jsem i tady americké studenty, jeden kurz na New York Univerzity, ale ani tady se jim nechtělo. Takže už se mi učit nechce. Ale když mám možnost přednášet pro lidi, kteří mají skutečný zájem, tak to rád udělám. Mnoho let jsem takto přednášel pro americké vzdělávací zájezdy do Evropy, ale to s covidem přestalo. Tak uvidíme. Dokončuji také další knihu, Dvořák v Británii. Napsal jsem ji v angličtině, vydá ji Dvořák society v Londýně. Bude mít tak 500 stran a bude přístupná i on-line. Čerpal jsem se svolením i z kvalitní české knihy Dvořák a Anglie, kterou napsala Jitka Slavíková. Ta moje je ale obsáhlejší.
Spolupracujete už dlouho s festivalem Dvořákova Praha, zejména formou provázení po místech spojených s jeho pobytem. Která z těch festivalových procházek vás osobně zaujala nejvíc?
Nejvíc mne zatím potěšily Karlovy Vary. Tam jsem našel opravdu zajímavé věci, které jsme dosud nevěděli. Včetně potvrzení, že Dvořák byl osobně přítomen u prvního provedení Novosvětské v Evropě, v Karlových Varech, v létě 1894. O tom se vedly spory. Zachovalo se hodně recenzí toho koncertu, ale nikde kupodivu nestálo, že by u toho byl. Ale jeden Angličan, který mi přes internet velmi pomáhá v bádání, ačkoli jsem ho dosud osobně nepotkal, mne upozornil na knihu pamětí americké pěvkyně, která byla tehdy v Karlových Varech. A v ní se píše, že se tam právě v té době s Dvořákem sešla, a on jí napsal do památníku téma z Novosvětské. To je ten důkaz. Velmi pomohli i archiváři v Karlových Varech. K mému překvapení se dá zjistit, kdy a kteří hosté se v kterém hotelu ubytovali, i tato zpěvačka. Přesná data v knihách lázeňských hostů jsou zachovaná po mnoho let!
Velký mýtus panuje také o vztahu Dvořáka a jeho švagrové Josefiny Čermákové. V ČT vznikl před pár lety film Americké dopisy, který na tomto mýtu dokonce staví.
To všechno jsou spekulace a mrzí mne, že i Česká televize jim dala prostor. Neexistuje jediný důkaz, že by byl Dvořák nevěrný své ženě – myslím, že ani v myšlenkách, a že by ke své švagrové měl v době manželství s její sestrou Annou jiný vztah než přátelský, příbuzenský. Patrně až po 25 letech od jeho smrti Dvořákův zeť, skladatel Josef Suk říká, že Dvořák byl kolem roku 1865 zamilován do své žákyně. Učil Josefinu na klavír. Ona vystupovala jako herečka i zpěvačka, ale on se jí prý ani nesvěřil, že ji obdivuje. Byl plachý a tehdy úplně neznámý, nikdo téměř ani nevěděl, že by skládal. A ona byla hvězda! Až o 8 let později se oženil s její mladší sestrou Annou. První zmínka o tom, že byl kdy zamilován do Josefiny, je z roku 1929 od Dvořákova životopisce Josefa Šourka a také od Bohuslava Foerstera, který se s Dvořákem dobře znal. Ale oni vůbec neuvádějí zdroj té informace. A ten jsem objevil tady na tom gauči, když jsem četl knihu Z pamětí Českého kvarteta, kde Jan Miroslav Květ píše, že mu o tom vyprávěl Josef Suk. A zjistil jsem z nevydané korespondence Otakara Šourka s J. B. Foersterem, že i oni to měli od Suka. V pozdějších letech si Dvořák Josefiny nepochybně vážil, ale dokázal se na ni i rozzlobit. Například když psala Dvořákovým dopisy do Ameriky – to už byla nemocná – a radila jim až příliš, co mají nebo nemají dělat, jak mají vychovávat děti… Nezachoval se ale jediný dopis jeho, ani Josefinin, ani Dvořákovy ženy Anny, který by cokoli o nějakém milostném vztahu naznačoval.
A co třeba ta známá historka o tom, že Zdeněk Nejedlý neměl rád Dvořáka, protože když se ucházel o ruku jeho dcery Otylky, ten mu ji nechtěl dát a pak si vzala Josefa Suka?
Neznám žádný důkaz o tom, že by se Otylka, a dokonce ani Dvořák s Nejedlým někdy potkali. Když přišel Nejedlý do Prahy, byla už zadána Sukovi. Nejedlý v Praze také studoval kompozici, a to soukromě u Zdeňka Fibicha. Ten byl o 9 let mladší než Dvořák, ale zpočátku úspěšnější. Nejedlému asi moc vadilo, že Dvořák, když později ohromně uspěl v cizině, Fibicha tak zastínil. Nejedlý byl tak trochu blázen, a svého učitele velmi uctíval, považoval ho za největšího žijícího skladatele, a tak asi vznikla jeho zášť vůči Dvořákovi. Ale Fibich je opravdu podceňován, dnes se o něm skoro neví. Já píšu o velikánovi a jsem si vědom toho, že bychom se měli věnovat i těm, kteří jsou upozadění. Ale když píšu o Dvořákovi, je to zároveň i o nich.
Neměli bychom vynechat další, pro nás důležitou postavu, Bedřicha Smetanu. S o 17 let mladším Dvořákem se znali a určitou dobu se pohybovali vedle sebe. Jaký byl jejich vztah? O tom se moc nemluví, ale vy to určitě víte.
Není moc co říct. Ačkoliv… Dvořák hrál skoro každý den v orchestru, který vedl Smetana jako šéf opery Prozatímního divadla. Dvořák tedy také hrál premiéry jeho oper, které byly na programu, Branibory v Čechách, Prodanou nevěstu, Dalibora. Chodili i do stejných kaváren, ale že by se přátelili, to ne. Dvořák v roce, kdy odešel z orchestru, napsal operu Král a uhlíř. A tu nabídl k uvedení v Prozatímním divadle Smetanovi. On ji přijal, ale její uvedení se stále odkládalo. Mezitím Dvořák začal mít skutečné úspěchy a založil rodinu. Jeho opera se po dvou letech začala v divadle konečně zkoušet, ale nakonec bylo její uvedení Smetanou zrušeno, což byla pro něj dost katastrofa. Byl bez prostředků, měl těhotnou ženu, a ještě mu zrušili operu, za kterou mohl dostat slušný honorář.
Proč to Smetana asi udělal?
Ten důvod jsem našel v jednom ze Smetanových dopisů. Uvádí tam, že Dvořákovu operu přijal, i když tušil, že si nenajde cestu k srdcím diváků, že to nebude úspěch. Ale cítil se donucen, byl na něj tehdy vyvíjen velký tlak a ošklivé útoky, že se v divadle uvádějí z české tvorby hlavně jeho opery, což nebyla pravda. Takže souhlasil, ale nakonec to dopadlo špatně.
Takže se znepřátelili?
Představte si, že Dvořákova žena studovala zpěv u Smetanova největšího nepřítele, Františka Pivody, v jeho pěvecké škole. Dvořák k němu měl dobrý vztah, a vůbec bych se nedivil, kdyby naopak se na Smetanu velmi rozzlobil. Ale zřejmě to tak nebylo. A Smetana mu to pak docela vynahradil, když dirigoval premiéru Dvořákovy 3. symfonie, jednu větu 4. symfonie a předehru k té zrušené opeře Král a uhlíř.
A jak to s Králem a uhlířem nakonec dopadlo?
To je zajímavý případ. Dvořák operu nakonec úplně přepracoval, a tím způsobil hrozný zmatek, protože si lidé myslí, že napsal jednu operu, ale ony jsou zkrátka dvě, každá jiná! Je těžké to pochopit, ale je to tak. To první zhudebnění bylo provedeno kompletně až v roce 2019 na festivalu Dvořákova Praha Orchestrem českého rozhlasu, dirigoval Tomáš Brauner. Opera nikdy nevyšla tiskem, neexistuje žádná komerčně dostupná nahrávka. Pouze Otakar Ostrčil dirigoval tuto operu v roce 1929-30 se škrty. Takže představte si, že to dnešní hudebníci museli zpívat a hrát z rukopisů! Bylo to těžké, nikdo to neznal, ale zvládli to. Konečně jsem slyšel, jak to zní! Není to sice zázrak, ale jsou tam velmi krásná místa. Bylo to unikátní provedení a byl jsem moc rád, že se to povedlo.
A druhá verze této opery? Ta přece byla už úspěšná, takže je asi možné dát Smetanovu tušení ohledně té první zapravdu…
Ta druhá „verze“ má s prvním zhudebněním společný opravdu jen text. Takže říkám radši první a druhé zhudebnění. To druhé bylo opravdu přijato při premiéře v roce 1874 velmi příznivě. Nicméně se tenkrát provedlo jen čtyřikrát. Je to na dlouhé povídání…
Dobře, tak teď docela obyčejná otázka: Kterou z Dvořákových symfonií máte nejraději?
Já miluji také Brahmse, který byl navíc Dvořákův velmi blízký přítel. Takže musím říct, že sedmou, tu, kterou jsem slyšel úplně poprvé. Ona je totiž hodně „Brahmsovská“.
Vrcholné Dvořákovo tvůrčí období bylo v Americe. Nemusíme tu asi mluvit o New Yorku a jeho deváté symfonii, Novosvětské. Zeptám se vás ale na Spillville, tu vesnici v Iowě, kde Dvořák pobýval s rodinou během amerických prázdnin. Byl jste tam? A dalo by se tam, podle vás, ještě něco nového o něm najít?
Spillville je dodnes malá obec, kde většina obyvatel jsou potomci Čechů, i když už česky nemluví. Dvořák se tam zřejmě cítil jako doma, krajina je tam podobná, mírně kopcovitá, s borovými i smrkovými lesy, poli a řekou…Byl jsem se tam podívat. V domě, kde Dvořák kdysi žil, je dnes zajímavá expozice starých hodin. Že by se tam ještě něco nového objevilo, tak spíš asi nic závratného, ale Bůh ví?
Jeden Američan chce už docela dlouho natočit film o Dvořákovi ve Spillvillue. Náhodou jsem ho potkal, žádal mne, jestli bych mu pomohl získat finance. Obávám se ale, že to bude zase celé vymyšlené, takže to neudělám. Základem totiž má být, že si do Spillvilluu Dvořák jel léčit tvůrčí krizi, což absolutně nebyla pravda: měl čerstvě za sebou Novosvětskou a ve Spillvillu se hned pustil do nových skladeb, také vynikajícího smyčcového kvartetu a kvintetu.
V jedné ze svých prací jste se také zabýval přátelstvím mezi manželi Dvořákovými a manželi Hlávkovými. O tom, že se přátelili, my, běžní milovníci hudby, téměř nic nevíme…
Přátelství obou rodin bylo pro ně významné. Obě ženy se znaly už dříve, ještě jako svobodné, a později se seznámili i jejich manželé. Dvořák si Hlávky jako arciúspěšného podnikatele velice vážil a z četné korespondence vyplývá, že se s ním velmi často radil o různých svých finančních záležitostech, včetně toho, jestli se má vrátit do Ameriky. Už se mu tam vracet nechtělo.
Když osobnost Antonína Dvořáka zkoumáte ze všech pramenů už tolik let, musíte mít dojem, že ho důvěrně znáte…Na co byste se ho zeptal, kdybyste s ním mohl jít na pivo? A co je vám na Dvořákovi sympatické?
On a já máme hodně společného. Ale mně chybí jeho talent (směje se). Dvořák pocházel z venkova, já pocházím z předměstí a miluji venkov. Miluji i Prahu, ale už bych tam žít nechtěl. Taky jsme oba pracovití, on vstával brzy, jako já. Sympatické je mi i to, že pocházel z chudé rodiny a když přišel studovat do Prahy, neměl prostředky, dlouho neměl k dispozici ani klavír. Ale byl velmi pilný. Celých 10 let v Praze skládal a nikdo jeho hudbu nehrál a neznal. Velmi pomalu se prosazoval, až k těm obrovským úspěchům doma i v zahraničí. A v roce 1901 dosáhl takového postavení, že ho císař František Josef I. jmenoval rytířem a doživotním členem tzv. Panské sněmovny, tehdejší horní komory rakouského parlamentu. Ale přes všechny úspěchy zůstal zřejmě velice skromný. A na co bych se ho zeptal? Asi: Co jste vlastně řekl tomu Sukovi, jak to bylo s tou Josefínou?
Až dokončíte knihu Dvořák v Británii, k čemuž už je jen malý krůček, jaký cíl máte před sebou?
Celého Dvořáka. Vlastně už na tom od samého začátku pracuji. A pořád je co objevovat.
Letos 1. května uplynulo právě 120 let od úmrtí Antonína Dvořáka (+ 1. 5. 1904). Zároveň si tento rok můžeme připomenout také 130 let od evropské premiéry Novosvětské symfonie, která se odehrála v Londýně 21. 6. 1894 a poté od její české premiéry 20. 7. 1894 v Karlových Varech. Všechna data patří ke stěžejním výročím letošního Roku české hudby.