neděle
30. června 2024
svátek slaví Šárka

Lidová kultura

Lidová kultura

Od demižonů k ruinám aneb 150 let největší lahvárny v monarchii

ÚSTÍ NAD LABEM: Bez zájmu veřejnosti zmizel před třemi lety zchátralý areál ústecké sklárny v historické Tovární čtvrti v Ústí nad Labem. Přitom šlo o největší lahvárnu v Rakousko-Uhersku. Novou výstavou s lakonickým názvem „Flaška“ připomene Muzeum města Ústí nad Labem nejen její stopadesátiletou historii, ale i skleněnou lahev coby fenomén mezi obaly. Vernisáž výstavy se uskuteční 15. 3. od 17.00 hodinv hlavní budově ústeckého muzea. Výstava potrvá do února 2023 a celý letošní rok tak bude ústecké muzeum připomínat probíhající Mezinárodní rok skla.

15.03.2022
17:00
Autor článku: 
Václav Houfek

Rozsáhlá expozice stojí především na stovkách lahví rozmanitých barev, tvarů a velikostí. „Poprvé prezentujeme naši specializovanou sbírku. Je rozsahem a skladbou mezi českými muzei naprosto unikátní. Jde o část historické vzorkovny ústecké sklárny, kterou zachránili naši předchůdci před zničením kolem roku 1970 a její poslední pozůstatky jsme z areálu vytáhli z vrstvy prachu a holubího trusu ještě my, a to těsně před demolicí sklárny v roce 2019,“ poznamenal kurátor výstavy Jakub Doležel.

V kolekci dominují obří reklamní lahve pro veletrhy a ručně foukané demižony, kterým skláři říkali balóny. Další exponáty přiblíží jak život zakladatelů podniku tak i řadových sklářů, a zároveň bude prezentována technologie výroby lahví. Návštěvníci budou mít mimo jiné možnost poslechnout si vzpomínky několika pamětníků, které budou ve výstavě dostupné formou podcastů. Všechny předměty zvýrazňuje originální výstavní architektura výtvarníka a pedagoga Fakulty umění a designu UJEP Jana C. Löbla, která užívá jako hlavní materiál sklo v nejrůznějších barvách. Spolupracovala na ní teplická firma AGC, současný pokračovatel Mühligovské tradice budovatelů ústecké sklárny.

Ústeckou sklárnu založil roku 1871 coby svou dceřinou společnost Spolek pro chemickou a hutní výrobu. Ten potřebovala hlavně obrovské množství demižonů na export kyselin a dalších agresivních chemických látek. Na počátku 20. století podnik přebrali do svého impéria tepličtí Mühligové, kteří zde v roce 1913 rozjeli automatizovanou výrobu díky nákupu nových amerických strojů Owens. Od té chvíle se produkce lahví prudce zvýšila a sklárna vyvážela do celého světa včetně Egypta, Číny nebo Kuby. Po 2. světové válce mohli Mühligové i přes svůj německý původ díky svým protinacistickým postojům v podniku zůstat, ale už jen jako řadoví zaměstnanci. Sklárna ukončila výrobu v roce 1997, když nový majitel upřednostnil modernizaci provozu v Dubí.

http://www.muzeumusti.cz/

Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně konečně s novým webem

ZLÍN: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně se po letech čekání konečně dočkalo spuštění svých nových webových stránek. Kromě toho upozorňuje, že v neděli 27. února zde skončí všechny tři stávající krátkodobé výstavy. Prostor v přízemí 14. budovy se pak na tři týdny uzavře, aby v něm mohla proběhnout instalace rozsáhlé nové výstavy věnované malířce a ilustrátorce Marii Fischerové-Kvěchové a její rodině.

Autor článku: 
Silvie Lečíková/ika

„Pro nás je to opravdu zásadní krok," komentoval tuto zprávu ředitel muzea Mgr. Pavel Hrubec. „Jsme největším muzeem v krajském městě, máme odborníky od historie přes etnografii až po přírodovědu. Ročně jsme schopni připravit i dvě stovky akcí a programů a na druhé straně zpracovávat rozsáhlé investiční projekty – ale naše dosavadní webové stránky se jakoby zasekly v minulém století." Přestože v době svého vzniku před třinácti lety byly přivítány s nadšením, v důsledku rychlého pokroku technologií začaly rychle zastarávat.

„Hlavní slabinou bylo špatné zobrazování stránek na mobilních telefonech, což je v době, kdy takto hledá informace prakticky každý, dost zásadní problém," doplnil ředitel muzea. „První dojem je často rozhodující, a bylo tedy dost těžké přesvědčit potenciální návštěvníky, že cesta do moderních expozic muzea vede přes tak zastaralý web."

Web muzea zachoval stávající adresu www.muzeum-zlin.cz a je výsledkem spolupráce pracovníků muzea se zlínskou digitální agenturou DGStudio. Zásadně se proměnila jeho vizuální stránka i pohyb v nich, jenž využívá moderní trendy v oboru. Nové prvky v administraci zase zpříjemní práci se stránkami, rozšířily se také možnosti jak přehledně prezentovat nejen výstavy a expozice, ale i další aktivity muzea – jak pro laickou veřejnost, tak pro odborníky z muzejních oborů. Je také připravena komfortní zóna pro zástupce médií.

V tuto chvíli probíhají poslední kontroly textů a obrázků, úpravy administračního systému a dalších drobností, které jsou při spouštění nových webů běžné. Nový vzhled webu kladně hodnotí i radní pro kulturu a školství Zlínského kraje Zuzana Fišerová: „Myslím, že změna přišla ve správnou chvíli a že s nadcházející turistickou sezónou návštěvníci ocení možnost pracovat s přehlednými informacemi o objektech, výstavách, akcích a programech Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně."

 

V neděli 27. února skončí v Muzeu jihovýchodní Moravy všechny tři stávající krátkodobé výstavy.

Zůstává tedy posledních pár dní, kdy mohou návštěvníci zavítat do muzea na výstavu OD KOSMY PŘES DALIMILA: KRONIKY INSPIRUJÍCÍ, představující na sedm desítek kronik ze Zlínského kraje. Mezi nimi jsou některé skutečně velmi vzácné kusy pocházející od 16. století do současnosti. Zarámovány jsou působivými tapiseriemi výtvarnice Věry Mičkové, do nichž převedla ilustrace z tzv. Pařížského zlomku Dalimilovy kroniky, který byl vytvořen pro Karla IV.

Milovníci řemesel a umělecké tvorby mohou až do neděle zamířit do výstavy NOMÁDI EVROPY. Obsah přibližuje podtitul názvu – Přiběh slovenského drátenictví. Od samých počátků v 18. století a nejzapadlejších koutů Slovenska až po současné mistry drátenického řemesla, výstava je přehlídkou zručnosti a nápaditosti, s níž lze obyčejný drát povýšit na skutečné umění. Podrobnější informace k tématu určitě nabídne kurátor výstavy na komentované prohlídce pro veřejnost ve čtvrtek 24. 2. v 16 hodin.

Nabídku uzavírají miniaturní modely botiček z výstavy DROBNÁ KRÁSA, která představuje část sbírky obuvnického muzea. Zdrobněliny z nejrůznějších materiálů jsou často vystaveny se svými reálnými předlohami a o to víc vynikne často neuvěřitelně detailní provedení miniatur.

V každé z těchto výstav jsou připraveny interaktivní prvky pro děti, které si tak mohou výstavu "osahat" po svém. Pro zájemce o tvoření všeho druhu pak lektorské oddělení muzea připravilo na rozloučenou s výstavami i dílničku ZÁLOŽKY DO KNÍŽKY, kde bude v sobotu 26. 2. připraven materiál pro výrobu drátěné či tkané záložky dle vlastní fantazie.

Výstavní prostory muzea se znovu otevřou pro veřejnost ve čtvrtek 24. 3. v 17 hodin při vernisáži už zmíněné výstavy HLAVU VZHŮRU! FURT SE DE! Muzeum jihovýchodní Moravy v ní spojilo síly s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze v rámci projektu Průmysl a umění, podporovaném Ministerstvem kultury České republiky. Výstavě věnované jedné z nejoblíbenějších českých malířek Marii Fischerové – Kvěchové a její rodině poskytla svou záštitu i radní pro kulturu a školství Zlínského kraje Zuzana Fišerová. „Propojení témat průmyslu a umění považuji za velkou výzvu a těším se, jak ji uchopí zlínské muzeum ve spolupráci s pražskou Vysokou školou uměleckoprůmyslovou.“

Více informací na www.muzeum-zlin.cz.

Divadlo ALFA uvádí premiéru maňáskového spaghetti westernu a zve na 34. ročník festivalu Skupova Plzeň

PLZEŇ: Divadlo ALFA zve na další loutkářskou lahůdku ze své dílny - premiéru představení „Pádístepí, náčelník Bizonů“. Režisér a umělecký šéf divadla Tomsa Legierski tentokrát oslovil autory Blahoslava Fajmona a Martina Marka, autorem scény i tradičních maňásků je dvorní výtvarník Alfy Ivan Nesveda a dramaturgyní Petra Kosová. Hlavní roli v dobrodružném příběhu hrají zrada, láska a bizoni… Slavnostní večerní premiéra se v Divadle ALFA na Rokycanské třídě koná v pátek 18. 2. od 17:30 a od 19:00. Do diářů už je možné si poznamenat také termín 34. ročníku mezinárodního festivalu Skupova Plzeň, který proběhne od 8. do 12. 6. 2022 v Divadle ALFA, DJKT, DEPO 2015, Moving Station, Muzeu loutek a v exteriérech města.

18.02.2022
17:30
Autor článku: 
Daniela Vítová/ika

„Pádístepí, náčelník Bizonů“ je příběh indiána, posledního ze svého kmene. Ten dostane tři úkoly od Kojota, důležité postavy indiánské mytologie: postavit týpí, zplodit syna a zasadit totem. „Při naplňování svého poslání narazí na spoustu problémů, které mu servírují proradný kmen Komančů a desperát Pedro se svými kumpány,“ prozradil režisér Tomsa Legierski.

Autoři scénáře Blahoslav Fajmon a Martin Marek píší pro plzeňské divadlo poprvé. Jsou to ovšem zkušení matadoři: oba učí na Střední škole filmové, multimediální a počítačových technologií ve Zlíně (Creative Hill College), píší scénáře a účastní se nejrůznějších projektů. Martin Marek stojí jako scenárista a režisér za filmem Poslední spravedlivý, který byl nominován na Cenu Magnesia za nejlepší studentský film.

Scéna Ivana Nesvedy je umístěná na jevišti a před ní, rovněž na jevišti, budou sedět i diváci. Toto uspořádání už návštěvníci Alfy znají z dřívějších maňáskových inscenací, jako jsou kultovní „Tři mušketýři“ nebo „Pozor, Zorro!“. Zkušený scénograf Ivan Nesveda je v Alfě už dlouho doma, s režisérem Tomsou Legierskim se ale při práci na inscenaci potkávají poprvé. Autorem hudby je Daniel Čámský.

Indiána kmene Bizonů Pádístepího hraje Petr Vydarený, jeho lásku, tanečnici Dolores Martina J. Hartmannová a zlotřilého Pedra Petr Borovský. V dalších rolích se představí Lenka Lupínková, Dan Horečný, Tomáš Jereš a Robert Kroupar.

„Pádístepí má ambice zábavné rodinné inscenace, a kromě zábavy nabízí také jedno důležité poslání. Totiž že někdy je lepší vzdát se bohatství a požitků, pakliže mohu získat něco mnohem cennějšího: třeba jako osamělý poslední Bizon rodinu a život ve volné prérii bez rušivého elementu otravných a bezohledných hrabivců,“ dodal režisér Tomsa Legierski. Rodiny s dětmi se na novinku „Pádístepí“ mohou vypravit už 19. 2. od 14:00 nebo od 15:30 v rámci tradičních sobotních odpoledních představení.

Inscenace je určena divákům od 8 let.

 

Divadlo ALFA – premiéry a hosté

Na 7. 3. připravuje Alfa pod názvem „Odysseus“ premiéru dobrodružného výletu do světa řeckých bájí. Herec, skladatel a příležitostně i režisér Divadla ALFA Petr Vydarený a další herci Alfy, kteří se na vzniku inscenace podílejí, nabídnou zábavnou a někdy trochu strašidelnou podívanou ve výpravě scénografky Terezy Vydarené. Poslední novinkou sezóny bude v květnu loutková detektivka „Zločin v říši pohádek“ autora Vítka Peřiny v režii dlouholetého uměleckého šéfa Alfy Tomáše Dvořáka. Oba tvůrci jsou podepsáni i pod příběhem z pravěku „Boj o oheň“, se kterým bude v Alfě už 28. 2. hostovat Naivní divadlo Liberec. Studio DAMÚZA přiveze 5. 3. do Plzně cenami ověnčenou inscenaci „Ronja, dcera loupežníka“ a 14. 3. bude na jevišti Alfy hrát Dejvické divadlo hvězdně obsazenou komedií A. P. Čechova „Racek“. V dubnu se diváci mohou těšit 7. 4. na autorskou inscenaci „R.U.R. 2.0“ královéhradeckého Divadla Drak z dílny Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, se kterými Alfa pravidelně spolupracuje.

26. 4. pozve Alfa příznivce jazzové hudby na Rudy Linka One Man Show.

 

Mezinárodní festival loutkového a alternativního divadla Skupova Plzeň

Nadcházející 34. ročník mezinárodního festivalu Skupova Plzeň proběhne od 8. do 12. 6. 2022 v Divadle ALFA, DJKT, DEPO 2015, Moving Station, Muzeu loutek a v exteriérech města. „Na 4. 6. chystáme novinku. Jako prolog se na Jiráskově náměstí odehraje jednodenní open air festival,“ upozornil Jakub Hora, ředitel Skupovy Plzně a pořádajícího Divadla ALFA. Skupova Plzeň bude protknuta řadou letošních významných výročí, mimo jiné 130 let od narození J. Skupy, 110 let od narození J. Trnky nebo 55 let od vzniku samotného festivalu.

Skupovy Plzně se v rámci soutěžní přehlídky zúčastní přední soubory z ČR a Slovenska, program ozdobí významné soubory z Belgie, Japonska, Španělska nebo Polska. Chystají se i odborné konference na téma tradice loutkového divadla, setkání výkonného výboru Světové loutkářské organizace UNIMA, přímý přenos z Národního divadla Bunraku Osaka nebo speciální vystoupení Divadla Spejbla a Hurvínka, které uvede revue s původními loutkami Jiřího Trnky a Josefa Skupy, včetně samotné loutkové verze Josefa Skupy.

Vstupenky do Divadla ALFA je možné zakoupit ve všech prodejních místech systému Plzeňská vstupenka a také přímo v pokladně divadla, otevírací doba:

PO - PÁ 8:00 - 15:30

Pokladna Divadla ALFA je také otevřená vždy 1 hodinu před představením.

Vstupenka do Divadla ALFA platí jako jízdenka MHD v Plzni - jednu hodinu před a jednu hodinu po představení!

www.divadloalfa.cz

Zrekonstruovaný hospodářský dvůr v Rymicích se návštěvníkům otevře v půli května

KROMĚŘÍŽ: Do roku 2022 vstoupilo Muzeum Kroměřížska s atraktivním výstavním plánem a akcemi, které zaujmou příznivce výtvarného umění, historie, tradiční lidové kultury, archeologie i přírodních věd. Na své si přijdou nejen dospělí návštěvníci, ale také děti. Nejvýznamnější akcí letošního roku bude otevření revitalizovaného hospodářského dvora v Muzeu v přírodě Rymice, který byl v havarijním stavu.

14.05.2022
Autor článku: 
Martina Malá

„Budovy bylo nutné staticky zajistit, opravit krovy, udělat nové přípojky sítí, terénní a sadové úpravy. Rovněž jsme vyřešili ochranu sbírkového fondu, veškerého majetku a vybavení,“ uvedla ředitelka Muzea Kroměřížska Martina Miláčková. „Nyní už v objektech hospodářského dvora připravujeme novou expozici Od kvásku ke klásku a prostory pro nový etnografický a archeologický depozitář,“ doplnila.

Součástí otevření, které je naplánováno na 14. května, bude bohatý kulturní program. „Velmi nás těší, že účast přislíbila vítězka pořadu Peče celá země Petra Burianová,“ prozradila ředitelka muzea.

Práce na obnově hospodářského dvora začaly v březnu 2020. Celkové náklady dosáhly 129 milionů korun, z toho 85 procent tvoří dotace IROP, 10 procent dotace kraje a 5 procenty přispěl státní rozpočet.

Už na konci ledna muzeum otevřelo přírodovědně-archeologickou výstavu Náhrdelník času aneb Příroda rukou člověka měněná. Přibližuje měnící se vztah člověka a přírody od doby kamenné až po raný středověk. Ocení ji i rodiny s dětmi. Otevřena je do 15. května.

Milovníkům výtvarného umění je určena výstava Vladimír Kudlík. Nejkrásnější je nahá... Tvorba Vladimíra Kudlíka oplývá jemu vlastním humorem, radostí ze života a nadsázkou. Jeho inspiračním zdrojem a věčným tématem je žena ve všech svých fyzických podobách a životních situacích. Jeho tvorbu rovněž silně ovlivňuje láska k folkloru a lidovému umění, k literatuře,“ přiblížila ředitelka muzea Martina Miláčková, která je spolu s kolegou Michalem Jemelkou kurátorkou výstavy. Zájemci si ji mohou prohlédnout do 24. dubna.

Procházku třemi uměleckými světy – malbou, sochařstvím a hudbou – nabídne výstava 3R. Představí se na ní tři mimořádně nadaní bratři: malíř Aleš Růžička, sochař Štěpán Růžička a hudebník Mikoláš Růžička. „Aleš nás nechá svými obrazy nahlédnout do přírodních zátiší i svého osobního života, ve Štěpánových objektech se snoubí vůně kůže a dřeva a Mikoláš vyzve návštěvníky prostřednictvím hudební instalace užít si výstavu i poslechem,“ přiblížil kurátor Martin Štípala. Vernisáž se bude konat 13. května.

Největší výstavní akcí bude interaktivní projekt Zachraň jídlo! Ukazuje, jak lze využít potraviny, které mají zdánlivě to nejlepší za sebou. „Návštěvníci se dozvědí, co potraviny zažívají, než se dostanou na stůl, jak často neekologicky cestují. Zjistí více o potravinovém odpadu a možnostech darování jídla nebo o tématu recyklace potravin. Budou moci do výstavy zasahovat, doplňovat ji a obohacovat její poselství o vlastní zkušenosti,“ popsala kurátorka výstavy Martina Václaviková. Vernisáž je naplánována na
9. červen. Výstavní projekt Zachraň jídlo! připravila galerie Atrium na Žižkově atriumzizkov.cz ve spolupráci s organizací Zachraň jídlo.

V říjnu a listopadu bude muzeum patřit dětem. Vystaví práce žáků výtvarného oboru Základní umělecké školy Kroměříž. Název výstavy Naše ZUŠka, dáma stočtyřicetilá napovídá, že škola slaví úctyhodné výročí. „Kulaté výročí, dlouhá tradice, génius loci školy, generace odchovaných žáků a tvůrčí prostředí, to jsou témata a náměty pro výtvarné zpracování,“ naznačil Jiří Wiesner, vedoucí výtvarného oboru.

Práce kroměřížské rodačky Otilie Šuterové Demelové si budou moci návštěvníci prohlédnout na výstavě Návraty od konce listopadu až do konce února 2023. „Přes základ – kresbu – autorka vždy silně inklinovala k trojrozměrnému sochařskému projevu, především figurativnímu, vyhovuje jí také reliéf. Po řadu let vytvářela v poštorenském keramickém materiálu plastiky a reliéfy pro architekturu. Byla to témata do škol, sportovních, zdravotních, obřadních prostor i do kostelů,“ upřesnila ředitelka muzea, která je zároveň i kurátorkou výstavy. Vernisáž bude 24. listopadu.

Výstava Terče kroměřížských ostrostřelců vůbec poprvé představí jako celek soubor téměř sedmdesáti dřevěných malovaných terčů, které jsou součástí sbírkového fondu muzea. „Motivy na terčích nás přenesou až do druhé poloviny 17. století a nejmladší z nich je datovaný 1932. Vyznačují se precizností provedení a pestrostí námětů. Mezi nimi převažují pastýřské, mytologické nebo žánrové výjevy, ale jsou zde zobrazeny i dobové kroměřížské reálie nebo veduty města,“ připomněla kurátorka výstavy Markéta Mercová. Vernisáž proběhne 15. prosince.

„Výstavní plán Muzea Kroměřížska je pestrý, každý si v něm může najít to své. Já jsem velmi zvědavá na výstavní projekt Zachraň jídlo! Témata, která se týkají odpovědného jednání, nakládání s odpady a šetrnějšího hospodaření s jídlem, jsou aktuální a dotýkají se každého z nás. A samozřejmě velkou akcí bude zpřístupnění hospodářského dvora návštěvníkům, na jeho otevření se moc těším,“ uvedla krajská radní pro oblast kultury Zuzana Fišerová.

http://www.muzeum-km.cz/

Ponaszymu je fajně/ie. Knihovna Třinec chystá cyklus přednášek o regionýlním nářečí.

TŘINEC: V úterý 22. února se v Knihovně Třinec uskuteční první ze série přednášek o regionálním nářečí po naszymu. Na úvod se docentka Jana Raclavská a profesor Daniel Kadłubiec budou věnovat nářečním rozdílům na Těšínsku. Vstup na přednášky je zdarma.

22.02.2022
17:00
Autor článku: 
Honza Delong /jal

Po naszymu patří k našemu regionu a utváří identitu místa. Zároveň cítíme, že lidí, kteří jím přirozené mluví, ubývá. A proto jsme se rozhodli ve spolupráci s portálem Gorolweb ukázat, jak důležitou součástí regionální kultury nářečí je,“ říká Martina Wolna, ředitelka Knihovny Třinec.

Přednášejícími budou profesor Daniel Kadłubiec a docentka Jana Raclavská z katedry slavistiky na Ostravské univerzitě, kteří se regionálnímu nářečí dlouhodobě věnují a dokáží o něm poutavě vyprávět. První ze série přednášek se koná 22. února od 17:00 ve velkém sále Knihovny Třinec. Přednášející představí, jak rozdílné je nářeční v jednotlivých částech Těšínka. Cyklus bude pokračovat 8. března tématem vývoje nářečí a jeho historickém kontextu. Série přednášek bude zakončena 22. března představením psané formy po naszymu a literatury, která byla napsána v jazyce, v němž se mísí čeština, slovenština, polština a němčina.

Lidé, kteří naše nářečí neznají, protože třeba nejsou místní rodáci, se nemusí bát. Daniel Kadłubiec a Jana Raclavská dokážou své vědomosti předat poutavou a mnohdy humornou formou. Spoustu zajímavých informací přinese cyklus přednášek i těm, kteří nářečí používají denně“ doplňuje Izabela Żur, šéfredaktorka zpravodajského portálu Gorolweb.cz.

Vstup na přednášky je zdarma. Více informací najdete na webu Knihovny Třinec: www.knihovnatrinec.cz.

Podnikavky na mateřské: s Radkou Starou

PRAHA: S Radkou, tehdy ještě Faltínovou, jsme se poznaly na pražské filozofické fakultě, kde vystudovala kromě bohemistiky také obor Čeština v komunikaci neslyšících. Profesně se pak etablovala jako tlumočnice českého znakového jazyka, vídat ji v této roli můžete i na obrazovkách České televize. Nejen v komunitě neslyšících je ale také známá jako příležitostná výtvarnice. V projektu Čáromat nabízí spoustu obrázků pro potěšení, inspiraci pro malování s dětmi, upcyklované výtvory, ale také pomůcky pro organizování času s nejmenšími. Má totiž doma hned tři malé ratolesti. Patří k aktivním maminkám, které náročnou roli ženy vnímají jako současný palčivý celospolečenský problém a neváhají na něj s nadsázkou upozornit, např. na Sametovém posvícení, průvodu masek, který prochází Prahou 17. listopadu. Z akce vznikly nádherné fotky, jež se staly impulsem k následujícímu rozhovoru.

Autor článku: 
Irena Koušková

Radko, v roce 2015 jsi na Facebooku založila skupinu Jedna, dvě, matka jde… Proč vznikla? Sociální izolaci zažila asi každá maminka na mateřské dovolené. Ne každá ji ale dokáže tvůrčím způsobem využít. Jak jsi s ní bojovala ty? Co všechno díky ní přišlo?

Nejdřív bych asi měla říct, jak ty pocity sociální izolace začaly. První syn se mi narodil, když mi bylo 34 let a nějaký čas předtím už jsem se smiřovala s tím, že děti asi mít už nebudu – nemohla jsem totiž najít vhodného tatínka. (úsměv) Narození syna byl tedy velký dar a první půlrok s ním jsem byla v takové šťastné bublině, úplně mi stačilo ho pozorovat a být s ním. Připadala jsem si ale občas trochu osamělá, měla jsem výčitky, že mi to nestačí. Abych si zachovala vnitřní klid, začala jsem jeden den v týdnu zase pracovat. To mi pomohlo. Chodili jsme také do různých herniček, na procházky po Praze… Ale byla zima a tehdy začal ten jev, kterému říkám „zimní temný tunel bacilů“. Syn byl pořád nemocný, já také, když mu byl rok, tak jsem byla zase už těhotná podruhé, bylo mi špatně, rodinu mám daleko, kamarádky měly děti většinou dříve než já – cítila jsem se stále víc sama. Z toho pocitu vznikla facebooková skupina Jedna dvě matka jde. Dnes je to šest let, prvnímu synovi je sedm a mám kromě něj ještě dvě holčičky.

Skupina mi byla v tom procesu vrůstání do mateřství velkou oporou. Mohla jsem tam probrat víceméně všechno, co jsem potřebovala. Samozřejmě člověk si musí dávat trochu pozor, přece jen nejde o osobní kontakt. Ale mám pocit, že se nám tam podařilo vytvořit celkem chápavé a respektující prostředí s kultivovanou komunikací. K názorovým střetům dochází, jen málokdy jsou však ostřejší. V době, která moc nenahrává reálným kontaktům, kdy o děti se stará víceméně jen úzká rodina – rodiče, ve velkoměstě, kde jsou známí daleko a sousedi reagují zdrženlivě, je virtuální komunikace občas opravdovou záchranou. A nejde jen o to virtuální. Díky skupině se podařilo podniknout a zařídit už docela dost věcí a vznikly tam i reálné vztahy, pracovní či přátelské. Sbírali jsme například věci či peníze pro moje sousedy v nouzi, měli sérii online přednášek v době hlubokého covidu, zorganizovali mateřskou kliku na průvod Sametové posvícení. Jsou mezi námi i ženy pracující v médiích, třeba pro časopis Heroine, které díky skupině sbírají názory na nějakou záležitost, nebo tam dramaturgyně České televize Kateřina Krobová lovila zajímavé ženy pro svůj projekt Protivný sprostý matky. Radíme se ve věcech důležitých, jako je výběr školy, ale pokecáme i na téma školních brašen. Filozofujeme třeba na téma výchova, fyzické tresty, pocit osamění v rodině apod. Probíráme prostě vše, co potřebujeme. Já jsem hodně otevřená a často sdílím své pocity a zážitky až příliš, ale ostatní si mohou vybrat míru toho, jak a co budou sdílet. V tom je skupina skvělá, že každý se může připojit tak, jak mu to vyhovuje.

 

Komunikuješ zde s maminkami o jejich prožitcích, názorech, starostech, úspěších a nesnázích každodenního rodinného života… Jak podle tebe zvládají nároky covidové doby?

Záleží na každé té jednotlivé ženě a podmínkách, které má v rodině a širším okolí. To dělá hodně. Ve skupině samozřejmě zazněla za ty dva roky s covidem spousta stesků a zoufalých výkřiků, v nichž si spolumatky, jak je oslovuju já, vylévaly srdce. Nebylo lehké najet na tu nonstop péči a dělat zároveň několik věcí najednou, i když by člověk řekl, že v tom právě matky jsou kované. Pro mne jako mámu předškolních dětí, která měla doma sedm let neustále nějaké batole či batolata a nechodila ještě naplno do práce, to zas taková změna k horšímu nebyla. Povedlo se mi naopak pracovně posunout: začala jsem tlumočit zprávy na obrazovce České televize, kde jsem předtím spoustu let pracovala v zázemí Zpráv v českém znakovém jazyce (tam jsou na obrazovce neslyšící moderátoři a tlumočník jim jen pomáhá s přípravou). Covid způsobil, že bylo potřeba hodně tlumočníků na živé tlumočení aktuálního dění, tak nás ze zázemí šoupli před kameru. Velká změna a pro mne rozhodně pozitivní – profesní výzva a radost.

Pamatuji si ale, jak v naší matkoskupině zněly stesky maminek starších dětí, kterým se změnil již stabilizovaný strukturovaný svět, ve kterém ony chodily do práce, jejich děti do školy a byly samostatné. Najednou tyhle ženy seděly opět doma, vlastní práce jim často jela dál, jen online, u dalších počítačů v různých koutech bytu seděly děti, které potřebovaly asistenci s online výukou, bylo potřeba zároveň uvařit a nakrmit celou rodinu, udržovat v tom chaosu nějaký pořádek v bytě a taky zajistit v ideálním případě dobrou náladu rodiny, v horším případě, aby se všichni nepovraždili. Pak samozřejmě i ta nemoc sama o sobě byla strašák: úmrtí v rodině, strach, psychické problémy dětí i dospělých. Děti to odnesly maximálně, spíš ty starší. Mají psychické problémy, úzkosti, těžko si zvykají zpátky ve škole apod. To jsou výzvy, které člověk – matka – fakt nečeká. Klobouk dolů před námi všemi, že jsme to zvládly. Společnost to na nás prostě hodila a očekávala, že to nějak dáme. A daly jsme to. Jen nevím, jestli to na nás nenechalo nějaké trvalé následky. (úsměv) V Německu je už od padesátých let tradice, že matky mají jednou za čtyři roky nárok na pobyt v lázních, samy či s dětmi, o které se tam starají, aby matky mohly relaxovat. To bychom taky potřebovaly! Celá společnost by rozkvetla, kdyby matky byly odpočaté, spokojené a radostné.

 

Radko, jak ses vůbec dostala ke světu neslyšících? Neuvažovala jsi nikdy o nějaké výtvarné škole?

Já jsem odmalička milovala dvě věci: čtení a kreslení. Co si pamatuju, četla jsem pořád, nebo jsem něco kreslila, vychodila jsem také ZUŠ v Kutné Hoře, kde jsem vyrůstala. Po gymnáziu jsem chtěla jít buď na výtvarnou školu, nebo na češtinu. Nakonec jsem si vybrala bohemistiku na FF UK v Praze a k ní jsem si jako druhý obor přibrala tehdy čerstvě otevřený obor Čeština v komunikaci neslyšících, ač jsem v životě neviděla neslyšící osobu. A tenhle druhý obor, který jsem si vybrala náhodou, mě pak směroval do budoucna. Nejenže to bylo hrozně zajímavé, třeba znakový jazyk z lingvistického hlediska a neslyšící jako kulturní menšina, ale měla jsem příležitost docela brzy působit na různých pracovních pozicích v komunitě neslyšících. Tehdy byl totiž v komunitě nedostatek profesionálů, kteří by uměli znakovat, ale zároveň se konečně začínal znakový jazyk oceňovat a používat při výuce, začalo se víc tlumočit při různých příležitostech. Tak nás zaškolila praxe: hned po pár letech školy jsem tlumočila, učila češtinu jako cizí jazyk pro neslyšící, vedla oddíl neslyšících skautů. A už jsem u znakového jazyka zůstala. Moc mě to totiž bavilo, ten jazyk i komunita neslyšících. Znakovka mi ale ze začátku vůbec nešla, byla jsem nejhorší ve třídě a nikdo si nemyslel, že bych se někdy mohla stát tlumočnicí, já už vůbec ne. Hlavně jsem měla problém s mimikou a pohyby těla, které jsou důležitou součástí gramatiky znakového jazyka. Byla jsem velmi stydlivá a vadilo mi „předvádět se“ fyzicky na veřejnosti. Jsem tedy živým důkazem toho, že když má člověk něco rád a věnuje se tomu prostě ze zájmu a s chutí, že se to časem poddá.

 

Pojďme od čtení ke kreslení. Výtvarné nadání rozvíjíš i u svých dětí. Dokladem toho je Čáromat. Netvoříš ale jenom s dětmi a pro děti. Jaké realizace z poslední doby jsi poslala do světa? Na „Čaromatím e-shopu“ nabízíš magnetický kalendář pro děti a diář pro matky. Kalendářů i diářů je na trhu spousta, co přinášíš nového nebo jiného?

Výtvarné věci s dětmi jsem začala dělat proto, že jsem byla na mateřské bezradná a občas i otrávená. Co celé ty dlouhé dny s batolaty podnikat, když jsou třeba nemocné a nejde jít ven? Kromě úmorných prací v domácnosti, samozřejmě. Začala jsem s nimi tedy dělat to, co jsem měla sama ráda: hodně číst a kreslit. Vyráběli jsme všechno možné z různých materiálů a věcí, co se tak doma najdou, třeba z krabice, kartonu, plata na vajíčka. Mám ráda, když mám za sebou viditelnou stopu – hlavně kvůli sobě, abych měla důkaz, že jsem nějak dobře strávila ty uplynulé dny. Taky mi některé známé maminky říkaly, že ony s dětmi nic netvoří, že nemají nápady. Založila jsem si tedy nejdřív na FB stránku Čáromat, ten název ke mně přišel asi před třemi lety. A pak i skupinu pro lidi, co se chtějí bavit o čase s dětmi, hlavně o tom tvoření. Nevnímám to jako nějaké takové to zprofanované „tvořeníčko“ z mimibazaru. Je to prostě kvalitní čas, kdy děláme s dětmi něco, co nás baví.

V současnosti máme ty možnosti zábavy s dětmi už širší, jak jsou starší, dá se s nimi třeba koukat na film, hrát deskové hry, jít do muzea, a hlavně si můžeme pořádně povídat. Když byly maličké, nebavilo mne si s nimi pořád jen dokola stavět koleje nebo věže z kostek. Společné tvoření bylo skvělý nápad, mně to dalo pocit dobře stráveného času, kdy jsem s nimi vědomě byla a zároveň dělala něco, co mám ráda. A oni se naučili, že se dá cokoli vyrobit, nakreslit. Mám radost, když teď vidím, že sami ráno zasednou ke stolu a kreslí, vyrábí, stříhají, lepí. U nás se lepidla a papíry spotřebovávají po tunách. Fascinuje mě tenhle důkaz, že děti opravdu dělají to, co rodiče. Možná je tam nějaká dávka dědičných sklonů, ale spíš jsem jim otevřela k tomu tvoření cestu a to je jeden z mála výchovných úspěchů, za které si já sama připisuji kredit.

Jak z toho vyplývá, sama ráda kreslím, vyšívám, píšu, něco vymýšlím. Pro děti jsem nakreslila a vyrobila už pěkných pár věcí, třeba namalovala svítící knížku, ušila panenku apod. Asi před dvěma lety jsem sháněla magnetický kalendář, abych je naučila plánovat si den a týden. To bylo v době, kdy jsem pochopila, že organizace rodiny se třemi dětmi bude asi dost náročná. Nakonec se mi nic na trhu tak nelíbilo, proto jsem nakreslila a dala vyrobit svůj vlastní magnetický kalendář. Teď ho dokonce prodávám, což jsem nebyla do té doby schopná si představit. Ze stejných důvodů, totiž že na trhu nebylo nic, co by mi vyhovovalo, jsem vloni udělala diář pro matky. Zatím ho nazývám takto genderově nekorektně - je to odrazem skutečnosti, že jsou to v současnosti zejména matky, které nesou na svých bedrech tíhu oné zmíněné rodinné organizace, nikdy nekončícího kolotoče povinností i rodinné zábavy. Taky jsou matky často i kronikářky rodiny, schovávají fotky, zapisují si hlášky dětí, důležité milníky atd. Připojila se ke mně kamarádka, která má dva autistické syny a slabost pro diáře.

Náš diář se od ostatních diářů liší autorskou sazbou i obrázky, ale zejména velkorysým prostorem. Zaznamenávat se tam dají organizační věci, ale také vzpomínkové záležitosti, může to být i takový deník. Jinak si kreslím pro radost, drobné obrázky, komiksy, dětem jsem pokreslila zeď v pokojíčku, maluju na nábytek, dělám ze starého nové. Také mám radost ze zakázek pro jiné, například teď před Vánocemi jsem kreslila minikomiks na kelímky na kafe pro skvělou litoměřickou pražírnu Zoban. To mi udělalo velkou radost, výsledek se mi líbí a hlavně jsem si nechala zaplatit v pravidelných zásilkách jejich výborné kávy, to je na tom nejlepší.

 

Jak Ti to jde při práci ještě s podnikáním na rodičovské dovolené? Objevila jsi v sobě podnikavého ducha? Co ses musela za pochodu naučit?

Tak to je pro mne otázka na tělo, podnikání je pro mne španělská vesnice. Všechno se učím za pochodu a nejradši bych vůbec neřešila ekonomické a provozní záležitosti a jen kreslila a vymýšlela, psala na web a hýčkala si své fejsbukové skupiny. To mě baví, ostatní je pro mne ztráta času, takže ekonomicky jsem pořád tak nějak na nule, Čáromat je spíš pro radost, vydělává jen na další projekty, někdy i prodělá. Takže třeba letos mám asi nejdražší diář na světě, protože jsem se nepoučila z prvního pokusu, kdy to vyšlo jen tak tak, že jsme stihly diář před Vánoci prodat, a začala jsem i loni na diáři pracovat pozdě. Když pak nabrala zpoždění i tiskárna a přidaly se problémy v knihárně, nestihli jsme vyhodit prodej před Vánoci včas a neprodali jsme celý náklad. Je to pořád spousta drobností, které musí sedět.

Co jsem se musela naučit? Třeba jak to chodí v tiskárně. Z nadšení jsem si vymyslela magnetický kalendář a pak jen zírala, jak obtížné je tisknout na magnetickou fólii, najít spolehlivou tiskárnu schopnou magnety dobře nařezat apod. S diářem se zase učím, jak dlouho věci trvají, jaké jsou druhy vazeb, papíru, tisku, kdy začít pracovat na diáři, aby byl včas apod. Taky mě dost trápila grafika − sama neumím takové ty začisťovací grafické práce a pořád s tím někoho otravuju a jsou to výdaje navíc. Totéž s webem − teď jsme s kamarádem předělávali web, aby se tam mohl dát e-shop. Když se podnikání věnuje matka tří dětí, která má k tomu ještě jinou práci a navíc nemá kapitál do začátku ani v okolí žádné zkušené podnikatele, ke kterým by se mohla obrátit pro radu, je to vždycky trochu… jak to říct… živelné. (úsměv) Tedy ducha podnikavého mám, ale nějaké praktické záležitosti bych se ještě potřebovala naučit, případně jimi někoho pověřit.

 

Loni v listopadu se konal už desátý ročník Sametového posvícení, satirického průvodu masek, který se vyjadřuje k současným společenským problémům. Průvodu se účastní nejrůznější občanské iniciativy a spolky, které pomocí masek v nadživotní velikosti zhmotňují palčivá témata, kterými se dlouhodobě zabývají, nebo která se jich momentálně dotýkají. Jak se stalo, že jsi se se svou „matkoklikou“ stala jeho aktivní účastnicí? Jak vznikaly ty nádherné masky?

Sametové posvícení a naše „matkoklika“ byl pro mne loni na podzim vlastně hodně osobní zážitek, i když jsem se držela zpočátku trochu v pozadí. Vazbu na Sametové posvícení mám přes svého manžela Jiřího, který od samých začátků posvícení hraje se svou kutálkou v průvodu. Jeho dlouholetá kamarádka Olga Cieslarová, zakladatelka Sametového posvícení a vědkyně věnující se jevům typu karneval či masopust, si vzala za vzor svůj oblíbený švýcarský Fasnacht v Basileji a založila před deseti lety průvod Sametové posvícení v Praze. Jednotlivé „kliky“ tvoří vždy skupiny z nějaké organizace či jinak zájmově spjaté. A právě Olga, sama matka dvou kluků, začala na podzim lobovat za vznik kliky matek vycházející z té naší mateřské skupiny na FB „Jedna dvě, matka jde“. Myslím, že ji to napadlo i vzhledem k současné společenské diskuzi o roli matek během covidu, jejich vytíženosti, podílu otců na práci kolem dětí a v domácnosti apod. Byla to dobrá příležitost na tohle všechno poukázat. Já sama jsem na podzim nejprve nebyla moc aktivní, spíš virtuálně. Koordinace výroby masek se ujala Johanka Bratinka Burghoff, která má tři děti. Ta svým jemným přístupem nakonec přitáhla docela velkou skupinu matek a dětí, které se výrobě masek ve svých volných chvílích věnovaly. Setkávaly se v centru Prahy v prostorách Campus Hybernská a společně tvořily. Je s podivem, že si stále uštvané a uspěchané matky našly čas, ale opravdu našly! A ještě si to užily, jak samy říkaly. Nakonec jsem se přidala i já, byla to skvělá relaxace. Masky se tvoří tzv. kašírováním, lepením malých kousků papíru do předem připravené sádrové formy. Pak se musí natřít barvou a na závěr se jim udělá obličej, vlasy, vyříznou se otvory pro oči. Masky jsou veliké, drží na člověku pomocí helmy či čepice, na kterou se přidrátují či přilepí. Stejně je ale dost náročné je mít delší dobu na obličeji.

Pamfletu (přiložen jako PDF - pozn. red.) se věnovala zejména Marie Štastná, básnířka a majitelka Pokojíčku, obchodu s krásným autorským oblečením a šperky. Vrchol průvodu, nádhernou kašírovanou sochu šestiruké madony osobitě pojaly dvě skvělé výtvarnice Josefína Jonášová a Michaela Tůmová za pomoci řezbáře a truhláře Josefa Koblice. Svítící sochu zachytil fotograf Jan Hromádko na svých úžasných fotografiích. Spolu se sochou ponocného byla jedním z hlavních vizuálních taháků průvodu.

Ten průvod samotný se konal v rámci oslav 17. listopadu a byl pro nás úžasnou příležitostí ukázat s humorem, co matky běžně tíží a zlobí. Měly jsme na sobě přes oblečení stejné modré zástěry, které ušila také Marie Šťastná. Na obličejích ty naše masky. Měly jsme také hudebníky a nahrávky typických unavených a otravných matkohlášek, které se neustále linuly z repráku: „Nechte toho! Už nemůžu. Nelez tam! Vezmi si už ty boty! Nesahej na to! Jestli hned nepřestanete, tak…“ S sebou jsme měly samozřejmě naše děti a občerstvení. Dominantu naší kliky tvořil můj legendární dvojkočár, který odvozil něčí dvoje dvojčata a po nich ještě moje tři děti (úsměv), teď byl plný dobrot a taky konfet, které děti s radostí rozhazovaly po Praze za našich provinilých pohledů. Matky měly i prachovky a obří kapesníky a cestou náhodným přihlížejícím oprašovaly kabáty a utíraly nosy.

Pro mne ten průvod byl jedna velká euforie, jakési symbolické završení těch sedmi let na mateřské a rodičovské. Moje děti totiž tou dobou všechny zrovna nastoupily do institucí – můj sedmiletý syn do první třídy a moje nejmladší tříletá do školky spolu s pětiletou sestřičkou. Najednou jsem cítila tu chuť se radovat, že jsem to zvládla, přežila, a že můžu veřejně ukázat, že mateřství není jen o líbivých fotkách z Instagramu a dojemných momentech. Ale že je to kromě velké radosti a lásky taky práce a práce, neutuchající kolotoč povinností, který se nikdy nezastaví a často je v něm matka sama. Proto také ta šestiruká madona – jako symbol toho, co musíme na denní bázi zvládnout, a zároveň se u toho snažíme plnit představy společnosti – totiž nikdy si nestěžovat, nerouhat se, být vlídné, krásné a šířící kolem sebe měkké světlo něžného mateřství.

 

A jak to vidí doc. Mgr. Radek Chlup, Ph.D., z Ústavu filosofie a religionistiky FFUK, který Sametové posvícení sleduje bedlivě celých deset let jako málokdo: „Oproti jiným skupinám byly matky silné v tom, že nejen upozorňovaly na těžký úděl covidových matek, ale zároveň si sebereflexivně dělaly srandu samy ze sebe. Nejpůsobivější byla ta nahrávka s mateřskými výroky. Byla satirická, ale přitom naprosto realistická a vlastně vážná. Satira je nejúčinnější, když se při ní člověk nemusí pitvořit a může být plně realistický, jen tu realitu prezentuje trochu koncentrovaněji a zarámovaněji. Jedna z nejlepších skupin, jakou jsem kdy na Sametovém posvícení viděl.“

 

Tvrdíš, že být matkou není v současné společnosti žádným faktorem. Co tím myslíš? Vnímáš nějaký vývoj ve veřejném mínění ve vztahu k rodičovství, matkám, fungování rodin?

Měla jsem na mysli, že to není polehčující okolností. (úsměv) Vnímám to zejména v souvislosti s prací. Příklad: Na spoustě pracovišť není ani kojicí koutek, odkojila jsem tři děti v bufetu jedné velké firmy, která má přitom rozlehlé prostory. Proč tam nevznikne malá místnost pro matky s dětmi? Je to tak nepřijatelné, chodit do práce, když kojím? Někteří kolegové či šéfové či náhodní spolupracovníci mi připadají trochu lhostejní vůči tomu, co musí matky, potažmo rodiče zvládnout ve svém každodenním životě. Vím, že je to nezajímá a chtějí prostě, abych o tom nemluvila, nezatěžovala je tím. Já o tom však chci mluvit.  Nemyslím tím asi, že chci dostávat nějaké úlevy, svou práci vždycky vykonám. Ale ráda bych cítila třeba pochopení, když nezvládnu deadline, nebo si na něco nevzpomenu, protože je toho tolik… Chtěla bych, aby ke mně nepřistupovali jen s vlídnou shovívavostí a nenálepkovali mne jako věčného chaotika. Ale aby pochopili, že se můj život změnil a vypadá často jako běh křečka v kolečku křížený s žonglováním, a že je hrozně těžké během žonglování a běhání ještě odpovídat na maily, řešit telefonáty a dělat věci včas. Že děti jsou faktor, a jaký! Těžko si něco plánovat. Snažím se, snažím – a občas to nevyjde. V klidu, udělám to, až usnou! Nebo prostě za pár dní. Nevím, možná je to jen mé specifikum, že chci, aby společnost vnímala, že jsem matkou, ve smyslu mírného pracovního handicapu.

Hodně mých známých, které mají děti, naopak ani nechce, aby jejich pracovní kontakty vůbec vnímaly, že jde o matky. To byla zajímavá diskuze například kolem mého diáře, kdy ženy říkaly, že nemůžou a nechtějí na pracovní schůzce vytáhnout diář s nápisem „diář pro matky“. Za mne, proč ne? Status matky je prostě něco, co nás potkalo, nebo co jsme si vybraly, a kým jsme se staly. Ty organizační starosti a stresy kolem dětí jsou něco, s čím se denně potýkáme. Nejde o vytahování se, nejde o fňukání. Jako matky jsme na tom prostě jinak než dřív. Lidé by si měli uvědomit, že každodenní život matek je opravdu šílená hromada povinností. Já jsem šťastná, že jsem oficiálně ještě na rodičovské a moje práce je navíc velmi flexibilní. Moje zkušenost se zaměstnavateli je zřejmě velmi netypická, všichni jsou víceméně vstřícní, jsem OSVČ, jako tlumočník si mohu zakázky vybírat, v Čáromatu i třeba při práci na překladech si svou práci rozvrhnu, jak potřebuju, i když právě ty drobné náznaky nepřijetí zmíněné výše vnímám. Ale věřím, že spousta matek zažívá v souvislosti s prací mnohem horší zkušenosti. Z chování zaměstnavatelů, z veřejných diskuzí a mediálního prostoru to často vypadá, že rodiče – a matky zejména – přinášejí do pracovního procesu a do společnosti vůbec spoustu problémů.

A co se týče toho, jestli se ve společnosti něco hnulo ve vztahu k rodičům či matkám, nebo dětem – rodinám obecně, určitě je to jiné, než před dvaceti třiceti lety. Moji mámu by ani nenapadlo při malých dětech pracovat, podnikat, mít nějaké svoje záležitosti a cíle, vydávat se samotná s dětmi někam na cesty, jako my s kamarádkami vlakem do Chorvatska, nebo prostě jen tak něco organizovat, chodit s dětmi do kavárny atd. Byla doma a starala se o děti a domácnost. Tečka. Takže hnulo se něco určitě, ale je dál nutné poukazovat na to, že většinu práce doma nadále dělá žena, k tomu pracuje a často nemá žádnou pomoc ze své širší rodiny, ani svého okolí, či alespoň jejich pochopení a laskavost. Také by bylo milé, kdyby lidé byli víc tolerantní k volbám matek, co se týče způsobu a délky mateřské dovolené. Máme jednu z nejdelších mateřských ve světě, je to skvělé pro dítě a pro ty ženy, které to chtějí využít. Ale proč zbytečně ostrakizovat ty matky, které chtějí pracovat, nebo dokonce musejí. Já jsem ten případ, vždycky jsem aspoň trochu pracovala, a setkala jsem se často s kritikou, že tím svým dětem ubližuju. Jenže pokud budu doma pořád a přitom nešťastná, ublížím jim ještě víc. Matka by měla být spokojená, aby byla spokojenost i v rodině. Navíc je dobré mít „víc vajíček v košíčku“, tj. i jiné zájmy a oblasti, v nichž se realizuju. Mám štěstí, že tuhle teorii mi potvrzuje třeba i moje osmdesátiletá tchyně, vědkyně matematička.

 

Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující?

Jak jsem výše psala, já jsem při mateřské vždycky trochu pracovala a nakonec si i založila Čáromat – pro svou i naši zábavu. Takže to omezení jsem tolik necítila, protože jsem si našla skulinky, jak unikat. Můj manžel byl hozen do vody a musel se o děti postarat sám, nejdřív jen na chvíli, pak víc a teď zvládne stejně jako já tři děti klidně na týden, a já můžu pracovat. A já to oceňuju, ale zároveň jsou mi proti srsti dotazy typu „A jak on to bez tebe zvládne?“ Jak by to zvládnul, jako já bez něj přece. To jsem odbočila, ale mířím k tomu, že omezení se snažím minimalizovat, dělat občas věci, které chci dělat. Ano, děti mi změnily život, v mnohém k lepšímu, v něčem přinesly omezení. Ale hlavně spoustu lásky, a ta je vždycky inspirující.

 

https://www.sametoveposviceni.cz/

https://caromat.cz/

Poličské muzeum včera a dnes - 140. výročí založení slavíme interaktivní výstavou

POLIČKA: Městské muzeum si připomíná 140. výročí svého trvání a to výstavou s názvem Muzeum včera a dnes, na které se dozvíte, jak se pečuje o sbírkové předměty, jaký je život sbírek skrytých v depozitářích i prezentovaných na výstavách. Výstava je svým hravým pojetím vhodná i pro dětského návštěvníka.

od 01.02.2022 do 03.04.2022
Autor článku: 
Eva Zaoralová

„Naši předkové z Musejního spolku Palacký v 80. letech 19. století pořádali první výstavy v tehdejší chlapecké škole. Díky zastupitelům města Poličky se tato budova v Tylově ulici 112 stala v roce 1934 městským muzeem natrvalo,“ uvádí kurátorka výstavy a etnografka Mgr. Stanislava Cafourková.

Už výstava Vánoce z depozitáře ve své muzejní části seznámila návštěvníky s historií muzea a podobou starších stálých expozic. Tato obměněná verze se více zaměří na to, jak jednoduše přiblížit rozmanitou muzejní práci veřejnosti i dětem různého stáří.

Návštěvníci se dozví o složení sbírkového fondu, jak se pečuje o sbírkové předměty, jaký je život sbírek skrytých v depozitářích i prezentovaných na výstavách. Pokud nechcete být jen pasívním divákem, budete moci některé činnosti kurátorů vyzkoušet. A na výstavě se můžete zamyslet nad posláním, smyslem a podobou muzea v minulosti, současnosti i budoucnosti,“ dodává.  

 

  • A jak to celé začalo?

6. listopadu 1881 byl ustanoven Musejní spolek Palacký v Poličce, a to za účelem „sbírati starožitnosti“. Proto začal od dárců přijímat staré předměty. Brzy vyvstala potřeba prostoru k jejich uchování a vystavení. Muzeum vystřídalo pronájem v 5 budovách ve městě, až v roce 1934 natrvalo zakotvilo a bylo pro veřejnost otevřeno v budově bývalé chlapecké školy v Tylově ulici. Spolu se školou budovu opustilo i místní divadlo. Za to zde byla umístěna i městská knihovna (do r. 1980). V 60. a 70. letech se podařilo otevřít dvě velmi moderní expozice (Sklářství a Památník B. Martinů) Avšak havarijní stav budov od roku 1976 znamenal částečné uzavření muzea, úplné roku 1982. K obnovení muzejních expozic došlo po částečné rekonstrukci v roce 1984. Ale teprve ve 21. století za pomoci evropských financí byly budovy 112 a 113 celkové zrekonstruovány a v dubnu 2009 se muzeum slavnostně otevřelo jako Centrum Bohuslava Martinů.

 

  • Součástí muzea je i Centrum Bohuslava Martinů, co si pod tím návštěvník může představit?

Směrem k veřejnosti se muzeum prezentuje pod hlavičku světoznámého skladatele, který se v Poličce narodil. V našich sbírkových fondech je ve srovnání s jinými institucemi největší množství hmotných památek, rukopisů, originálů skladeb nebo korespondence B. Martinů.

 

  • Kolik objektů v dnešní době poličské muzeum spravuje?

Kromě hlavní budovy se stálými expozicemi a výstavními sály muzeum prezentuje sbírky výtvarného uměn v budově barokní radnice, návštěvníky vodíme k prohlídce rodné světničky B. Martinů na věži kostela sv. Jakuba a prohlídce hradebního ochozu.

 

  • Jaká je velikost muzejních sbírek?

Muzejní sbírka je rozdělena do 3 podsbírek: historická, výtvarné umění a Bohuslav Martinů. Celá obsahuje asi 20 000 inventárních čísel.

 

  • Jaké profese jsou na výstavě představeny a jaké lze vyzkoušet?

Na výstavě si návštěvníci mohou vyzkoušet práci kurátora, který pracuje v depozitáři, stará se o sbírky a dokumentuje je, např. tím, že je vyfotografuje. A především je připraven „výstavní sál“, kde si lidé jako výstaváři mohou zkusit nainstalovat vlastní výstavu z připravených předmětů. Jejich pojetím se pak mohou kochat i ostatní návštěvníci.

 

V ceně vstupenky na výstavu je i návštěva současných stálých expozic. Výstava potrvá do 3. dubna 2022. Více na www.cbmpolicka.cz

Postní kuchařka

ČR: Půst nabývá různých podob dle dané tradice a náboženství. Nejběžnější je vzdát se na určitou dobu masa. Také naši předci drželi půst, v období adventu nebo právě teď před Velikonocemi. Postní kuchařka – od kořene po nať Pavla Drdela ukazuje, že ani při půstu se nemusíte nutně ochudit o dobrou chuť jídla nebo radost z vaření. Knihu šéfkuchaře strakonické restaurace Sůl & Řepa vydává nakladatelství Smart Press.

 

Autor článku: 
Olga Formanová/ika

Navzdory používání lokálních a sezónních potravin představuje kuchařka pestré pokrmy ze zeleniny, luštěnin a občasného mléka nebo vajec. Bohatost, kterou nabízí letní a podzimní měsíce, uchová naložené nebo usušené a použije v zimních receptech. Kromě zimních jídel ale kniha obsahuje i dalších téměř 20 receptů z jarních, letních a podzimních surovin a tak ukazuje, že s obohacením jídelníčku o bezmasé pokrmy můžeme začít jakýkoli den v roce.

Kuchařka obsahuje:

  • více než 80 receptů na moderní a chutná bezmasá hlavní jídla, polévky a saláty
  • 60 návodů, jak uchovat sezónní zeleninu díky fermentaci, nakládání, sušení, jak vyrobit ochucené oleje nebo netradiční nápoje
  • přes 100 autorských fotografií od Pavla Drdela
  • tipy na udržitelnější, bezodpadové vaření
  • text o významu půstu v křesťanství od farářky Martiny Viktorie Kopecké
  • povídání o sezónní stravě se zaměřením na postní období od Hanky Zemanové
  • další zajímavé texty osvětlující postní období

Koupí knihy čtenáři podpoří Postní sbírku Diakonie ČCE. Postní sbírku pořádá Středisko humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie Českobratrské církve evangelické od roku 2011. Prostředky z této sbírky poputují do Libanonu, kde podpoří vzdělávání dětí z rodin, které uprchly před válkou ze Sýrie.

https://www.smartpress.cz/postni-kucharka

První Malovaný kraj roku 2022

ČR: Foto moravní hráze u Uherského Hradiště na titulní straně obálky odkazuje na to, že máme stále ještě zimu. Snímek z dronu na zadní straně obálky časopisu pak představuje neobvyklý pohled na architektonicky velmi zajímavý kostel P. Marie Vítězné v Moravském Žižkově.

Autor článku: 
Malovaný kraj

V tomto prvním letošním čísle začínají hned dva zbrusu nové seriály, a sice úvodníky zaměřené na různé národopisné oblasti Slovácka a cyklus zasvěcený někdejším dětským hrám. Článek Přibická píseň přiblíží čtenářům tragickou událost z počátku třicetileté války – vyvraždění novokřtěnců ve zmíněné obci. O kus dále se lze dozvědět, jak se vyráběly došky pro strážnický skanzen. Celou dvoustranu vyhradila redakce dvouměsíčníku rozhovoru s hercem Vasilem Fridrichem, původem z Uherského Brodu, jehož nejnověji můžete spatřit v televizním seriálu Devadesátky. Bohužel nechybí ani nekrology – muzikanta a sběratele lidových písní Jaroslava Smutného z Veselí nad Moravou a výtvarníka a člena redakční rady časopisu Evžena Skuly z Uherského Hradiště. Poznáte, jak se v průběhu doby změnily vinařské uličky a vinohradnické stavby na Uherskohradišťsku a v textech věnovaných přírodě pomyslně zavítáte k minerálním pramenům ve Vyškovci v Bílých Karpatech nebo k šumícím borům v Chřibech. A jistě si vyberete i z mnoha dalších příspěvků...

Malovaný kraj je celobarevný, má 32 stran a koupit se dá v některých novinových stáncích a knihkupectvích nebo objednat přímo na adrese redakce Malovaného kraje, 17. listopadu 1a, 690 02 Břeclav, tel.: 602 575 463, 724 965 609, e-mail: malovanykraj@seznam.cz.

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz

Cestou na Seznam – Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, dávné rituály i stmelující prožitek

ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 30 položek. V roce 2010, rok po začlenění do tzv. národního seznamu, byly na seznam UNESCO připsány Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam tentokrát bude PhDr. Ilona Vojancová, vedoucí nominačního týmu, tehdejší ředitelka správy Souboru lidových staveb Vysočina, která se této unikátní východočeské tradici věnuje kontinuálně už řadu let.

od 12.02.2022 do 01.03.2022
Autor článku: 
Irena Koušková

Motto: Přání k maškarám: „Výskejte a skákejte hodně vysoko, aby letos bohatá úroda byla!“

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

Vesnické masopustní obchůzky a s nimi spojené masky na Hlinecku jsou součástí obyčejové tradice, která se spontánně uchovala v aktivním povědomí a je dosud praktikována. Ve vesnických masopustních obchůzkách na Hlinecku se projevuje vyjádření tradičních zájmů původně zemědělského společenství: zájem na bohaté úrodě, prosperitě hospodářských zvířat a celého hospodářství, zdraví rodiny. Jsou spojeny i s magickým zajištěním plodnosti. Povědomí o původních funkcích masopustních obchůzek a masek ve vesnicích na Hlinecku stále přetrvává, přestože dnes je již na první pohled dominantní společenská a zábavná funkce. (Zdroj: Národní ústav lidové kultury)

Masopustním veselím a rozpustilostí ožívá v lednu a únoru řada míst v Čechách i na Moravě. Někdy jde jen o masopustní průvody, karnevalové přehlídky masek všeho druhu, jiné mají blíž k původní obyčejové tradici. Známé jsou např. masopusty, ostatky, fašanky atd. v Postřekově na Chodsku, Roztokách u Prahy, Strání na Uherskobrodsku ad. Příkladem městského karnevalu pak jsou Milevské maškary, od roku 2017 rovněž zapsané na národní seznam nemateriálního kulturního dědictví.

 

Co stálo na úplném začátku vaší Cesty za zápisem na národní seznam, potažmo do UNESCO? Kde se vzal ten sebevědomý impuls dostat hlinecký masopust mezi mistrovská díla ústního a nemateriálního dědictví lidstva? Můžete poodhalit zákulisí příprav? Kdo všechno na nominaci participoval?

Výzkumu masopustních obchůzek na Hlinecku jsem se věnovala od svého příchodu do nynějšího Muzea v přírodě Vysočina – to znamená od počátku 80. let 20. století. Fascinovala mě skutečnost, že na Hlinecku většina obyčejů z povědomí lidí vymizela, ale masopust přetrval. Přes všechny zákazy i omezení, které přinášely společenské i historické změny.  Když jsem přicházela do daných vesnic v době masopustních obchůzek, bylo to jako bych se propadala v čase do pradávné minulosti a před očima mi ožívaly dávné rituály. Zdejší masopustní tradice se totiž předávala po generace v téměř nezměněné podobě.

Když nás Národní ústav lidové kultury ve Strážnici (dále jen NÚLK) na přelomu tisíciletí, stejně jako jiné paměťové instituce, oslovil s dotazem, zda je v našem regionu nějaký statek lidové kultury, o němž se domníváme, že by mohl být kandidátem na nominaci pro zápis na Seznam UNESCO, byla volba jasná. Měli jsme velkou radost, když nás NÚLK po čase informoval, že byl hlinecký masopust pro nominaci vybrán. V roce 2003 pověřilo Ministerstvo kultury (dále jen MK) zpracováním nominace naše muzeum s tím, že budeme spolupracovat s NÚLK – konkrétně s PhDr. Janem Blahůškem, PhD. (nyní ředitel Muzea v přírodě Rochus). A dále samozřejmě s MK – konkrétně s Mgr. Michal Benešem, CSc. (vedoucí oddělení pro vztahy s UNESCO) a Mgr. Věrou Skopovou (Odbor regionální a národnostní kultury).

 

Ministerstvo kultury vydává materiál „Podněty k zápisu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO – tvorba národního indikativního seznamu“ jako metodickou instrukci pro subjekty, které zamýšlejí zapsat vybraný kulturní statek na Seznam UNESCO. Tzv. indikativní seznam navíc určuje pořadí, v jakém budou nehmotné kulturní statky předkládány k nominaci. Jako první byl navržený slovácký verbuňk, druhé masopustní obchůzky z Hlinecka a třetí Jízda králů. Byla pro vás zkušenost, kterou udělali kolegové ze Strážnice, něčím cenná pro tvorbu vlastní dokumentace?

Ano, při tvorbě nominačního návrhu jsme mohli využít zkušeností z podání úspěšné nominace Slováckého verbuňku. Jedna věc je metodika pro nominaci zpracovaná UNESCO a druhá věc je znalost mechanismů a principů. V tomto směru byly neocenitelné rady a postřehy pana Mgr. Beneše, CSc., který se v prostředí UNESCO pohyboval, a navíc se podílel i na přípravě Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Tedy dokumentu, na jehož základě byl Seznam vytvořen.

Zpracování nominace trvalo téměř šest let. Důvodem byla jednak změna metodiky ze strany UNESCO, především však skutečnost, že Česká republika přistoupila k přijetí dokumentu Úmluvy až v roce 2008.  V srpnu 2009 jsem měla možnost doprovázet pana Mgr. Beneše, CSc., do Paříže a v sídle UNESCO předat nominaci. Pro mě to byla velká odměna – být přítomna tomuto okamžiku, a navíc v Paříži. Francie, její kultura a francouzština, je totiž mojí velkou láskou, a tak to byl pro mě opravdu velký zážitek. V tu chvíli jsem však ještě netušila, že práce na nominaci neskončila…

Na základě připomínek odborných posuzovatelů bylo totiž třeba nominaci doplnit, dovysvětlit, a to vždy ve stanoveném čase, mnohdy v řádu hodin. Především závěr roku 2009 byl v tomto smyslu náročný. Poslední velkou komplikaci přinesl protest Turecka podaný na půdě UNESCO. Jedna z tradičních masek v obchůzkách z Hlinecka se totiž nazývá turek. Protest se týkal domněnky, že se jedná o znevážení obyvatel Turecka. Do 24 hodin musela Česká republika prostřednictvím MK podat uspokojivé vysvětlení, jinak by byla nominace stažena. Společně s panem Mgr. Benešem, CSc., jsme se horečně snažili vysvětlení zpracovat. Nakonec bylo Tureckem přijato a nominace zařazena mezi kandidáty na zápis.

 

Na seznam nehmotného dědictví Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) byly masopustní průvody a masky z Hlinecka přidány 17. 11. 2010 v keňské metropoli Nairobi. Na zápis je navrhlo 11 zemí včetně Česka. Jak na ten den vzpomínáte vy, byla jste přímo u vyhlášení? Můžete přiblížit schvalovací proces? Zůstalo vám v paměti, jakých dalších deset zemí rozhodlo o úspěšném přijetí návrhu na zápis?

Ten den mám v živé paměti. I proto, že ono datum je významné i z hlediska naší novodobé historie. (úsměv) V Nairobi jsem přítomná nebyla, ale měla jsem zprávy prostřednictvím mailové komunikace a zpráv SMS od kolegy PhDr. Jana Blahůška, PhD., který Českou republiku na zasedání zastupoval. Připadalo mi, že jednání je velmi dlouhé, s množstvím peripetií… Pamatuji si hlavně jména států, které nominaci zpočátku nepodporovaly, během jednání se to měnilo a navečer přišla kýžená zpráva! Pak už mi zvonil telefon skoro nepřetržitě, ČTK vydala zprávu o zapsání Vesnických masopustních obchůzek a masek z Hlinecka, volali novináři, kolegové, starostové dotčených lokalit, přátelé …. Dostavila se radost a přesvědčení, že podání nominace byl správný krok.    

 

Od té doby uběhlo už jedenáct let. V Hlinsku jste loni uspořádali také konferenci k 11. výročí zapsání na Seznam. Co vám zápis do UNESCO, od roku 2010, přinesl? Jistě to má kromě prestiže i svoje úskalí… Jak např. řešíte zvýšený zájem turistů?

Pokud myslíte, co zápis přinesl mně osobně, pak mohu konstatovat, že pokračující práci. Ale velmi příjemnou a zajímavou. Naše muzeum jako pověřené regionální pracoviště pro tradiční lidovou kulturu provádí opakovaný výzkum masopustních obchůzek a společně s kolegy z NÚLK se podílíme i na redokumentaci pro potřeby národního seznamu i seznamu UNESCO. Mě osobně zajímá vztah nositelů obyčeje k tomuto statku, přicházejí nové generace a jejich postoje se mohou proměňovat. Jsem velmi ráda, že jsme navázali spolupráci se studenty Gymnázia K. V. Raise v Hlinsku. Podílejí se na našich výzkumech, díky čemuž se více dozvídají o tomto statku tradiční lidové kultury a zároveň mohou získat informace – například od svých vrstevníků, které by se k nám asi jinak nedostaly.

Těší nás, že skutečnost zápisu masopustních obchůzek na Seznam UNESCO nemá negativní dopad na podobu a vnímání obyčeje. Zvýšený zájem turistů se projevuje pouze v našem muzeu. Od roku 1994 zde totiž ve spolupráci s obyvateli konkrétní „masopustní“ vesnice pořádáme ukázku tradiční obchůzky, takže původní ráz každého z vesnických masopustů zůstává zachován a není ovlivněn návštěvami turistických skupin.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jaká z vyjmenovaných skutečností ohrožuje budoucnost tradičního masopustu na Hlinecku nejvíce?

Právě opakovaná redokumentace sleduje vývoj a směřování této tradice. V současné době by existenci statku mohla teoreticky ohrožovat opatření, která jsou přijímána v souvislosti s nákazou COVID-19. Tedy v případě, že by tato situace panovala opakovaně po několik let a obchůzky by se nemohly konat v obvyklé podobě. To se, doufám, nestane. Ohrožujícím faktorem by dále mohl být nezájem o pokračování tradice ze strany mladé generace. Nic takového však nepozorujeme. Udržení a opakování této tradice na Hlinecku je důležité pro samotné obyvatele jednotlivých lokalit. Masopustní obchůzky jsou součástí jejich životů, i života vesnice a dané komunity.   

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla zatím přijata?

Součástí nominačního návrhu byla opatření, která mají zabránit komercializaci statku. Z tohoto důvodu se snažíme směřovat pozornost turistů k obchůzce předváděné v prostředí našeho muzea na Veselém Kopci. Další část těchto opatření byla a je zaměřena na osvětu. Například jsme v prostředí památkové rezervace lidové architektury Betlém v Hlinsku v jednom z objektů vytvořili stálou expozici přibližující masopustní obchůzky. Máme připravený edukační program pro školy všech typů, specifická je naše spolupráce s místním gymnáziem, jak jsem se již zmínila. Intenzivní je i součinnost se základními a mateřskými školami v Hlinsku a okolí. Od roku 2013 se například v Hlinsku o masopustním úterý koná Rozloučení s masopustem, v němž mají právě školy důležité místo.

 

V nominačním protokolu do UNESCO je uvedeno, že tradice je živá v sedmi z celkového počtu 28 obcí v okolí města Hlinsko. Jak je tomu díky zápisu do UNESCO dnes? Jak se masopustní obyčej vyvíjí? V čem byl masopust na Hlinecku jiný třeba před sto lety, než je teď?

Masopustní tradice ve zmíněných obcích dále pokračuje. Navíc, díky zápisu, byly obchůzky v dalších dvou obcích obnoveny. Stál za tím zájem obyvatel, aby i u nich tradice znovu ožila.

V minulosti byly masopustní obchůzky spojeny se životem obyvatelstva, které se věnovalo zemědělství. V současné době již nejsou rodiny zdejších obyvatel na zemědělské výrobě existenčně závislé. Masopustní obchůzky a projevy tradičních masek si však udržují svoje základní funkce spojené s tzv. prosperitní magií. O těchto funkcích a jejich významu si udržují obyvatelé v daných vesnicích všeobecné povědomí a jejich dodržování podléhá kolektivní kontrole. Masopustní obchůzky mají dnes především charakter zábavy, zábavy kolektivní, která sjednocuje obyvatele vesnice díky společnému prožitku.

 

S vlastním zápisem na národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je to ve vašem případě, když nositelem statku není žádný folklorní soubor, ale masky oblékají obyvatelé z vlastního rozhodnutí a vlastního zájmu? Kdo je zaštiťuje?

V současné době se o organizační záležitosti spojené s obchůzkou: sjednávání hudby, občerstvení, propagace, obstarání drobného materiálu na případnou opravu některých masek (turci a slaměný), ve všech vesnicích starají Sbory dobrovolných hasičů. Stále však platí, že masky oblékají jejich nositelé z vlastního rozhodnutí a také o masky pečují. Pokud se v obci rozhodnou využít možnosti dotačních titulů MK nebo Pardubického kraje, pak žádá právě Sbor dobrovolných hasičů.

(Výjimkou jsou masky laufra (strakatého), ženy a turků – do kostýmů těchto masek se oblékají svobodní chlapci a mohou je nosit pouze do doby, než dospějí. Dříve byl mezníkem odchod do prezenční vojenské služby. Tyto kostýmy se opravují na náklady Sboru dobrovolných hasičů nebo obce.)

 

V říjnu roku 2022 tomu bude deset let, co byla v památkové rezervaci Betlém Hlinsko, v domku č.p. 362 otevřena stálá Expozice masopustních masek a obchůzek z Hlinecka. Expozici spravuje Muzeum v přírodě Vysočina ve spolupráci s městem Hlinsko. Vystaveny jsou tu i důležité dokumenty provázející zápis na seznam UNESCO. Jak jsme viděli v předcházejících dílech našeho seriálu, je podoba nominační dokumentace nápaditá i třeba výtvarně zajímavá…

Ano, stálá Expozice masopustních obchůzek a masek na Betlémě kromě historie a současnosti této tradice přináší i materiály dokumentující proces zápisu. Je zde vystaven i kompletní nominační návrh, který je uložen ve výtvarně zajímavém „obalu“. Pro jeho vytvoření jsme oslovili mladého výtvarníka, tehdy ještě studenta AVU v Praze, Vojtěcha Trochu, který pochází z Hlinska. S V. Trochou a jeho kolegou ze studií Václavem Šubou jsme spolupracovali i na tvorbě návrhu architektonické a grafické podoby stálé expozice. 

 

Jak to bylo s masopusty na Hlinecku v pandemických dnech loni a kdy by se měl masopust konat letos? Bylo to loni poprvé v historii, co se masopust na Hlinecku nekonal?

V roce 2021 se bohužel masopustní obchůzky v obvyklé podobě konat nemohly. V některých vesnicích však hledali náhradní formu, jak si tradici připomenout. Například v místní části města Hlinska, v Blatně, vyzdobili okna Hasičské zbrojnice fotografiemi obchůzek z let minulých, i dávno minulých. Oslovili obyvatele, aby jim případně fotografie či upomínky na předešlé masopusty pro tento účel zapůjčili. Rovněž se zapojily děti, které malovaly a kreslily masky. V další obci – Vortové se zase některé masky oblékly a alespoň před svým domem práskaly bičem, vyskakovaly a výskaly, aby svým sousedům a sobě tradici připomenuly. Tato skutečnost, domnívám se, odkazuje na vztahy nositelů k jevu samotnému. Dokládá to, že je skutečně součástí jejich životů.

V některých vesnicích se obchůzky v minulosti nekonaly z důvodu opatření, která panovala během druhé světové války.

 

A jaké jsou letošní termíny obchůzek?

V některých vesnicích se již nyní rozhodli obchůzku nepořádat kvůli opatřením v souvislosti s šířením covidu.

Hamry u Hlinska – 12. 2.

Hlinsko - Blatno – 20. 2.

Studnice a Vortová – 26. 2.

Rozloučení s Masopustem, Hlinsko – 1. 3.

 

Znamená to, že zahájení na Veselém Kopci letos nebude?

Ano, nebude, bohužel. Panující opatření nám to neumožňují. Na kulturních akcích v muzeu může být jen 1000 lidí. V roce 2020 Masopust na Veselém Kopci navštívilo téměř 5000 zájemců.

 

Bohužel na řadě míst se znovuobnovená masopustní tradice neujala a organizátoři si stěžují, že lidé nemají chuť zúčastnit se průvodu převlečení do maškar, a tak se omezují na pořádání masopustních veselic. Přibývá takových případů až v poslední době? Čím to je? Odkud vycházejí nejčastěji iniciativy na pořádání masopustů? Mění se to v čase?

Je třeba odlišit masopustní obchůzku a karneval. Masopustní obchůzka má svůj řád a pevně stanovené rituály počátku i konce. Na Hlinecku jsou pevně dané masky – jejich podoba i funkce. Ve většině vesnic se za masky převlékají pouze muži. Karnevalové průvody jsou veselicemi, za masky se může převléknout kdokoliv a také kostým může být jakýkoliv. Bylo tomu stejně i v minulosti. V současnosti každá taková aktivita záleží na lidech. Na tom, zda se nalezne někdo, kdo vše „rozpohybuje“ a setká se u ostatních s příznivou odezvou. Iniciativy na obnovení masopustních veselic mohou mít nejrůznější podněty: snaha „rozpohybovat“ společenský život v lokalitě, komerční zájem nějaké skupiny. Snaha o návrat k tradicím…

 

V roce 2019 vyřadilo UNESCO ze seznamu kulturního dědictví karneval v belgickém Aalstu kvůli maskám karikujícím židy. Žijeme v neklidně době, jste v tomto smyslu také ostražitější?

Jsem profesí etnoložka – statky tradiční lidové kultury zkoumám. Snažím se zjistit, proč mají takovou podobu a jakým vývojem prošly a procházejí. Nemohu je hodnotit a poměřovat normami stanovenými v současnosti. Z tohoto důvodu považuji za nešťastné i některé body současné podoby nominační metodiky pro zápis na Seznam UNESCO. Mám na mysli především hodnocení genderové vyváženosti nominovaného statku. Což my, jako odborníci, víme, že to často nelze. Jsou například tzv. iniciační obyčeje, které jsou a byly vlastní třeba jenom mladým chlapcům nebo dívkám. Dané společenství to tak chápe a necítí v tom „nespravedlnost“ či „nevyváženost“.

 

Účastníte se vy sama masopustů jako divák nebo samotný aktér?

Účastním se s radostí jako divák a jako člověk pořizující dokumentaci pro muzeum. Jak jsem psala, masky a jejich kostýmy jsou dané a s výjimkou Blatna se všude do kostýmů oblékají pouze muži. Aktérem tudíž být nemohu. Ale jsem „poučeným“ divákem, tudíž se stávám partnerem masek pro jejich „role“. Masopustní obchůzka na Hlinecku je totiž velké lidové divadlo, které se odehrává v několika rovinách.

 

https://www.nmvp.cz/vysocina/regionalni-pracoviste-pro-tradicni-lidovou-kulturu

https://ich.unesco.org/en/RL/shrovetide-door-to-door-processions-and-masks-in-the-villages-of-the-hlinecko-area-00397?RL=00397

https://ich.unesco.org/fr/RL/les-dfils-de-porte-porte-et-masques-des-jours-gras-dans-les-villages-de-la-rgion-de-hlinecko-00397

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Lidová kultura