sobota
29. června 2024
svátek slaví PetraPavel

Lidová kultura

Lidová kultura

Sonda do kulturního života Velvar – se starostou Radimem Wolákem

VELVARY: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Třítisícové středočeské město Velvary je toho dokladem. V místě s bohatou historií, řadou památek, škol a kulturních institucí působí hned 15 spolků. Podařila se tu totiž jedna báječná věc – díky nadšení dobrovolníků strhnout místní obyvatele k aktivnímu zájmu o veřejný život a maloměsto oživit. Na začátku, téměř před deseti lety, byla obnova bývalé plovárny u Malovarského rybníka zvaného Malvaňák, tehdy ji organizoval vysokoškolský pedagog a mediální specialista PhDr. Radim Wolák, člen spolku Natvrdlí a zanícený divadelní ochotník. Jeho výjimečné nasazení a schopnost propojovat lidi ho vynesla až do místní politiky. V loňských komunálních volbách byl zvolen starostou už potřetí. Co je klíčem k tomu, že pod jeho rukama „milé malé město“ Velvary, v němž dle známé písně necháte všechny tolary, tak vzkvétá? A slyšeli jste už o proslulé velvarské natvrdlosti, na kterou jsou tu náležitě pyšní?

Autor článku: 
Irena Koušková

Ó, Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?
Jed jsem, pil jsem, hodoval jsem,
hezké holky miloval jsem,
Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?

 

Podle legendy staré více než šest set let přivezli Velvaráci dle nařízení na stavbu Karlova mostu vejce, která se přidávala do malty. Vejce ale uvařili natvrdo, aby se jim po cestě nerozbila. Od té doby se lidem z Velvar říká Tvrdovaječníci. Dnešní Velvarští se k tradici hrdě hlásí a razí tvrdovaječnictví jako zásadní světonázor, spočívající ve schopnosti vysvětlit si rozličná nařízení po svém a lépe. Spolek Natvrdlí z Velvar dnes ve Velvarech pořádá akci nazvanou Vajíčkobraní, při níž Velvarští vybírají ta nejlepší vejce, vaří je a nosí pěším pochodem v nůších do Prahy na Karlův most.

 

Pane starosto, když se řekne Velvary, vybaví se lidem nejčastěji citovaná píseň a legenda o vejcích vezených do Prahy na stavbu Karlova mostu. Máte tu i první českou hasičskou zbrojnici. Na co dalšího byste upozornil a k Velvarům prostě patří?

Velvary jsou město, které si vás hned podmaní. Máme krásné veliké kamenné náměstí, spoustu památek, tři krásné kostely, množství starobylých domů, milých i tajemných zákoutí, a ačkoli jsme vprostřed podřipské krajiny, která je odedávna silně hospodářsky využívána, pyšníme se i hezkým okolím. Velvary si uchovaly svůj historický ráz, nenajdete tu satelitní přístavby. Ale to hlavní, co Velvary tvoří, jsou lidé. Funguje tu mnoho spolků, které dělají spoustu skvělých věcí, a i díky tomu se udržují a oživují i velvarské příběhy. Vždyť co by byla velvarská legenda o vařených vejcích, kdyby dnešní Tvrdovaječníci nepořádali slavnost Vajíčkobraní a recesistickou pouť s vejci na Karlův most, co bychom byli za kolébku českého dobrovolného hasičstva, kdyby to nebyl silný hasičský sbor, který na ten historický odkaz dbá a rozvíjí ho. Díky těmto a mnoha dalším lidem ve spolcích i neformálních sdruženích se nám daří stále více měnit Velvary v kulturní a společenské centrum kraje a navracet jim tak jejich dřívější pozici. Takže dnešní Velvary už nejsou jen tolary, vejce a hasiči, ale také dobrá kultura, sport, nový kulturní dům, komunitní centrum u rybníka, místo, kam rádi přijedete. Přijeďte!

 

Řada malých měst a obcí čelí odlivu obyvatel do větších center. Především mladí a vzdělaní odcházejí. Vy jste se naopak do Velvar z Kralup nad Vltavou s rodinou přistěhoval. V čem vás osobně Velvary přesvědčily, že tu chcete žít a aktivně se angažovat v jejich správě? Byla to vaše cesta z města?

Do Velvar jsme přijížděli od malička s rodiči nakupovat, po školce mě táta posadil do sedýlka na kole a jelo se. Byl tam vyhlášený řezník, jezdilo se pro boty, pořád se říkalo k Baťovi, pro oblečení, ačkoli Velvary jsou mnohem menší než Kralupy, uchovaly si jméno z dob, kdy byly okresním městem. Až později pak člověk začal vnímat i genia loci toho místa. Dopravovali jsme se sem s kamarády do hospůdek a na zábavy, a když jsme pak hledali, kde koupit domek, bylo rozhodnuto. Ono to bylo tak, že jsme se z Kralup postupně přestěhovali celá veliká parta divadelníků, koupili jsme ruiny starých půvabných domečků a společně si je pomáhali opravovat, tahle skupina lidí, s níž se dlouho přátelíme, se stala bezpečnou kostrou pro pořádání různých akcí, na niž se hned začali nabalovat další lidé, a dnes už se to všechno tak prolíná, že je to jedna veliká parta.

A že jsem se stal starostou? To byla souhra náhod. Zrovinka v době, kdy jsme organizovali jako nadšenci veřejné plánování a svépomocnou opravu bývalé plovárny, jsme si začali říkat, že bychom měli více spolupracovat s městem a pomáhat mu. V tu chvíli se ozvala bývalá paní starostka, která se již chtěla věnovat vnoučatům a hledala někoho za sebe, a začala mne zpracovávat, jestli bych nechtěl převzít veslo, když se nám daří tak dobře aktivovat veřejnost. No, já si to nejdřív neuměl vůbec představit, ale časem mne uhnětla a já souhlasil, že by vlastně mohlo být zajímavé to zkusit. To, že jsem byl přespolní, vlastně pomohlo, protože jsem se bavil se všemi a nebyl zatížen nějakými vazbami z minulosti, takže se dařilo lidi a spolky lépe propojovat. A vyšlo to, zatím mne to moc baví, tak snad i ostatní.

 

Podařilo se vám tu rozproudit bohatý kulturní a společenský život. Nastartovali jste řadu nových projektů (můžete aspoň některé vyjmenovat?) a město začalo žít nejrůznějšími akcemi a aktivitami spolků… Je ve Velvarech více než jinde tolik angažovaných lidí a dobrovolníků? Jak jste si získal důvěru místních napříč generacemi, co vás jako Velvaráky stmelilo? Jak vám v tom pomohl jeden z programů Nadace Via?

Zásadní zkušeností pro mne i pro místní komunitu byla právě spolupráce s Nadací Via, kdy jsme v rámci programu Místo, kde žijeme, začali diskutovat o obnově místní plovárny u Malovarského rybníka, a pak se do ní i pustili. Tohle místo v minulosti vždycky žilo. Za první republiky zde okrašlovací spolek založil plovárnu, kde se scházelo celé město, po znárodnění ale plovárna postupně zanikla, protože byly zabaveny mlýny a přestaly fungovat náhony. V 70. letech se lidé znovu spojili a rybník svépomocně přebudovali na koupaliště a zase to tu žilo. Další úpadek přišel po revoluci, kdy lidé začali jezdit do ciziny a tohle místo přestalo stačit. Přitom to bylo jedno z mála prostranství, kde se ve Velvarech daly pořádat kulturní venkovní akce. Ty náhle začal bojkotovat soused, vadil mu hluk a všechno. Do toho tu byl komerční zájemce, který chtěl areál oplotit. Tehdy jsme si řekli, že by bylo dobré promluvit si o tom, co dál. A náhodou jsme narazili na Místo, kde žijeme, což byl program přímo nastavený na to, aby se lidé v obci naučili domluvit mezi sebou, co v místě chtějí, a zasadili se o to, aby se to stalo.

Tehdy jsme vystoupili na zastupitelstvu, zda by do toho město šlo, zastupitelé souhlasili, obešli jsme všechny spolky a organizace a získali podporu, podali jsme žádost a dostali grant 300.000 na plánovací proces a první práce. A to byla ta určující zkušenost, protože nám Nadace krom peněz dala dar cennější, a to návod, jak projít procesem komunitního plánování, což byl skvělý zážitek, tehdy se nám podařilo strhnout k debatě celé město a stovky lidí chodily i na následné brigády. A tam se to začalo propojovat. Už bylo jedno, kdo je v tom či tamtom spolku, kdo tu bydlí krátce a kdo odmala, měli jsme společný zájem. Byl to úplný zázrak, ani ty peníze od Nadace jsme nemohli utratit, protože nám všichni dávali vše zadarmo, hodně pomáhala radnice. Vyčistili jsme náhon a celé zarostlé prostranství, postavili lavičky, stolky, mobiliář, vyrobili jsme dřevěné prolézačky…, místo bylo zase krásné a všichni tam chodili. Dokonce jsme to dotáhli až tak daleko, že jsme si naprojektovali nové komunitní centrum s jevištěm a bufetem, abychom se měli kde lépe setkávat a hluk z hudebních akcí byl odsměrován od zástavby. A skvělé je, že to centrum už tři roky stojí, je krásné, výborně funguje a opravdu se tam všichni potkáváme.

A tahle zkušenost nás nastartovala na další projekty, začali jsme plánovat nové úpravy prostranství, vymýšlet různá vylepšení do města, jelo se dál, zkusili jsme sázet stromy podél cest, uklízet černé skládky, oživovat různé věci, třeba zapomenuté cesty. Výhoda je, že se do společného dění zapojili lidé všech generací, mladí chtěli něco nového a starší, co si pamatovali, jak město dříve žilo, měli velikou radost, že se to vrací, a podporovali nás aspoň tím, že nám třeba upekli bábovku nebo nás přišli pochválit.

Já se mezitím stal starostou, takže jsem mohl pomoci ještě víc, ale základem je činnost spolků, kterou se snažíme co nejvíc podporovat, takže ty spolky pak mají chuť pouštět se do akcí. S novým kulturákem a komunitním centrem jich je tolik, že to až nejde stíhat. Hasiči pořádají velkou soutěž a ples, fotbalisté pravidelné turnaje, Natvrdlí Vajíčkobraní, cestovatelské večery, divadla a koncerty, máme spolek Velvarská Kostka, který organizuje řadu vzdělávacích akcí v bývalé synagoze, pěvecký spolek, jenž se také činí, velký turnaj každoročně chystají šachisté, chovatelé zas výstavy a další. Když k tomu připočtete akce školy, koncerty a vystoupení ZUŠ a MŠ, jichž je také požehnaně, akce pořádané muzeem a knihovnou, a zahustíte to novým kulturákem, kde probíhají divadla, plesy a nově i taneční, tak to na třítisícové město je až až a jeden neví, kam dřív skočit.

 

Otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. Je řada způsobů, jak lze aktivnější účast lidí na veřejném životě podněcovat. U vás máte i tzv. Velvarský nápadník. Osvědčil se?

Určitě! Velvarský Nápadník byl první běh participativního rozpočtu, v němž lidé mohli navrhovat různé nápady na zkrášlení veřejných prostranství, a pak se podílet na jejich realizaci. Ačkoli byl náš první ročník stižen covidem, takže jsme museli oželet veřejné setkání, kde bychom nad projekty diskutovali, tak nápadník příjemně překvapil a přinesl několik moc hezkých projektů. Skupinka nadšených pejskařů obnovila psí hřiště a oživila ho novými překážkami, parta teenagerů vylepšila veřejný altánek s ohništěm, kde se scházejí, díky Nápadníku máme třeba nové houpačky u Malvaňáku. Pravda je, že i náš participativní rozpočet byl trochu velvarsky jiný, protože radě města se líbily přihlášené projekty tak, že jsme nedělali soutěž a podpořily všechny, nebyly příliš finančně náročné. Moc mne potěšilo, že všichni navrhovatelé se pak vrhli s chutí do realizace, tak se těším, co přinese další běh. Možná jsem si jen myslel, že se třeba návrhů projektů sejde více, když jsem se díval na obdobné akce ve velkých městech, ale je jasné, že nás není tolik. A také je pravda, že lidé, když mají nápad, jsou zvyklí rovnou přijít na radnici a domluvit se, a obvykle najdeme možnost řešení, takže ono by se ale dalo vlastně říci, že máme takový průběžný celoroční nápadník.

 

Kdy prožívaly Velvary svůj zlatý věk? Nedusí vás trochu ta velvarská historie? Kdysi byly Velvary správním i hospodářským centrem, ale poradit si dnes s dědictvím minulosti není úplně snadné. Řada veřejných budov ve městě potřebuje revitalizaci, jak se s tím vypořádáváte?

Oživujeme je! Máte pravdu, že Velvary byly dlouhodobě centrem oblasti, existoval velvarský okres, byl zde soud, archiv… Město bylo odedávna kupeckým centrem plným života, vedla tudy obchodní stezka, byli jsme na den cesty s povozem od Prahy, obchodníci směřující na sever tady nocovali, proto to velké náměstí obestavěné velkými domy, to byly povětšinou hostince. Městu se dařilo a měšťané hodně investovali do rozvoje. Vrchol rozkvětu bych viděl na sklonku 19. století, a pak mezi válkami. Velvary byly hodně bohaté, stavělo se zde mnoho honosných budov, kino, sokolovna, nová škola, taneční sál…, byly zde obchodní domy, nakladatelství, množství živnostníků a řemeslníků. Pořádaly se zde pravidelné ovocnářské výstavy, protože město bylo vprostřed zahrad, a šlechtily se zde i místní odrůdy.

Byl zde čilý spolkový život. Hasiči, pěvecký spolek, divadlo, bicyklisté, okrašlovací spolek a další. Vznikaly zde i moderní stavby, třeba nová krásná funkcionalistická synagoga od architekta Libry, která byla poslední předválečnou synagogální stavbou v zemi. Rozhodně tu historii nevnímáme jako přítěž, ale něco, na co jsme pyšní a k čemu se rádi obracíme. Oživujeme velvarské legendy, příběhy slavných rodáků, snažíme se opravovat historické budovy. Památky ve vlastnictví města už máme v pořádku, tak jsme založili městský fond pro obnovu a rozkvět památkové zóny, z něhož se snažíme přispívat soukromým vlastníkům a motivovat je k péči o jejich nemovitosti v souladu s představami památkářů. Pak tu stojí velké budovy společenské, zde už jsme opravili sokolovnu, kulturní dům, ale čeká tu ještě nádherné kino ze 30. let, na to si zatím brousíme zuby, a samozřejmě také hledáme cesty, jak opravu financovat a budovu smysluplně naplnit.

Nevěnujeme se však jen budovám, ale též příběhům, radost máme třeba z obnovování odkazu hudebního skladatele a velvarského rodáka Leopolda Koželuha, který byl ve své době slavnější než Mozart, a jehož skladby překvapí i dnes. Takže nám vznikl další spolek snažící se pořádat koželuhovské koncerty, jmenuje se překvapivě Koželuh. Výhodou pro tohle oživování odkazu historie je fakt, že mnoho starších lidí si ještě pamatuje dozvuky slávy města, proto nás v tom podporují. Ne, že by pamatovali Koželuha, ale fungující sál s plesy ano. (úsměv)

Velvary se po válce začaly vyprazdňovat, jejich význam převzaly s odklonem železnice Kralupy, ruch zde pomalu utichal, až téměř utichl zcela. My to vlastně jen znovu probouzíme a přitom si vybíráme, co probudit chceme. Je to velmi radostná a naplňující činnost.

Ukázalo se, že když se zapřeme a snažíme se, daří se nám hodně míst oživit, teď je otázka, zda se nám podaří je i uživit.     

 

Jaké kulturní instituce ve Velvarech zřizuje město a je nějaká v soukromých rukou? Proč jste v dubnu 2021 založili Velvarskou kulturní společnost?

Máme tu městskou knihovnu, městské muzeum, základní uměleckou školu, spolupodílíme se na provozu Muzea technických hraček a Galerie Tomáše Vosolsobě. Ve Velvarech najdete tři ucelené obrazové sbírky, krom již zmíněné máme soubor obrazů Georga Karse a provozujeme galerii Na Špejcharu, kde můžete zhlédnout krom obrazů Jiřího Corvina také expozici věnovanou pernikářství, protože Corvin se díky svému zájmu o vyřezávané formy a staré receptury stal obroditelem perníkářského řemesla v Čechách. Při muzeu nám působí muzejní pedagožka, která vede edukační centrum Velvareum, v němž vzniká řada edukačních programů pro školy i rodiny souvisejících z velvarskými zajímavostmi. Podporujeme také již zmíněné vzdělávací a volnočasové centrum Velvarská Kostka, které provozuje spolek dam v bývalé synagoze a které nabízí paletu kroužků a volnočasových aktivit pro lidi všeho věku, od batolat pro seniory.

Loni jsme založili novou příspěvkovou organizaci, Velvarskou kulturní společnost, jež spravuje nové kulturní a společenské objekty města. Již zmíněné komunitní centrum Učko u Malvarského rybníka nabízející v letní sezoně řadu kulturních akcí, jež povětšinou pořádají spolky. Dále provozuje nově opravený sál kulturního domu Velvarská Záložna se zázemím, a během covidu jsme si vzali pod křídla též městskou hospůdku, kterou již nájemce nedokázal udržet. Logickou cestou bylo založení samostatného subjektu, jenž bude tyto objekty provozovat a bude mít samostatné hospodaření, protože doby, kdy jsme v počátcích každou tatranku museli prohnat účetnictvím města, byly hodně krušné. Dnes se krok za krokem posouváme vpřed, učíme se za pochodu, co nám oživené objekty přinesou. Máme za sebou první plesy na sále, první běh tanečních pro mládež i dospělé, které se těšily velikému zájmu, a nadechujeme se třeba k postupové přehlídce amatérského divadla, jež bude v dubnu a už se na ni moc těšíme, jen nemůžeme přijít na správný název, zatím vede VelDiVar – velvarská divadelní varna.

 

Ve vedení Velvar jste už devátým rokem. Jen v letošním roce jste otevřeli opravený renesanční kostel sv. Jiří, zahájili první sezónu kulturního sálu obnovené Velvarské Záložny ze 30. let. Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste nejvíce pyšný a naopak litujete něčeho?

Oba zmíněné projekty byly veliké a velmi radostné. Oprava kostela sv. Jiří byla dlouholetá práce, která se loni završila tím, že jsme kostel po letech znovu otevřeli veřejnosti. Je to nádherná renesanční stavba z roku 1616, jež nikdy nebyla zkažena pozdějšími stavebními úpravami, ale měla mnohokrát namále. Naposledy v 90. letech, kdy byl kostel několikrát vykraden a po létech bez péče chátral. Převzali jsme jej za korunu od církve do vlastnictví města, to byl rok 2012, a začalo se s opravami. Velkou podporou bylo, že jsme se dostali do Programu záchrany architektonického dědictví MK ČR, který nám pomohl záchranu financovat. Během těch 10 let jsme opravili krov a střechu, vyměnili sanktusní vížku, opravili plášť budovy, včetně kamenných prvků, a pak jsme se pustili dovnitř, tři roky probíhalo restaurování krásných ornamentálních ale hodně poničených okenních vitráží, následovala lahůdka v podobně tříletého odkrývání původních renesančních výmaleb z roku 1616. Už počátkem minulého století se zjistilo, že pod vápennými nánosy je původní vzácná a velmi pestrá výmalba, v roce 1913 se dokonce začalo s odkryvem, ale pak přišla válka a nebyly prostředky. Jsem moc rád, že jsme po sto letech mohli navázat a dílo dokončit, loni na noc kostelů jsme Jiřího opět otevřeli veřejnosti a byla to veliká sláva.

Ještě větší radost pak byla obnova sálu Velvarské Záložny. To je sál, který byl v roce 1931 přistavěn z prostředků městské spořitelny v zadním traktu hotelu na náměstí. Byla to chlouba města, sál pro 500 lidí. S různými peripetiemi fungoval až do revoluce, kdy patřil státními podniku Restaurace a jídelny. Pak přišla nevydařená privatizace, sál s hotelem získaly majitele, který měl sice plány, ale ne dost prostředků na obnovu, ani na péči. Pak se majitelé chvíli střídali a poslední majitelka tu provozovala už jen výprodeje obuvi, černou ubytovnu, a – jak se později ukázalo – byla tu i pěstírna konopí. Sál chátral, teklo do něj, na střeše rostly stromy, vypadalo to, že spadne. Když jsem se stal starostou, uspořádali jsme celoměstskou anketu: co nám chybí ve Velvarech. Jasnou jedničkou byl sál. Spousta lidí volalo po jeho získání, obnově a záchraně. Tak jsme se začali snažit.

Každé pondělí jsem chodil za majitelkou do cukrárny, kterou na náměstí provozovala, na čaj, a ptal se jí, zda neprodá. Nejdřív o tom nechtěla ani slyšet, ale po roce a půl kývla, že by prodala. Ale chtěla 15 milionů, což když jsem řekl v zastupitelstvu, tak všichni málem omdleli, tolik peněz za ruinu, to město nemělo. Tak jsem hledal partnera a podařil se zázrak, osvícený majitel místní metalurgické společnosti přislíbil, že by objekt koupil a věnoval městu. Tak jsme šli na čaj spolu, a plácli si. A my začali projektovat a shánět prostředky, byl to dlouhý příběh, ale nakonec se povedlo stavbu zapsat do databáze brownfieldů a získat dotaci 30 milionů na regeneraci, druhých 30 jsme našetřili. V roce 2020 se začalo rekonstruovat, do toho covid, ukrajinská krize. Sice se často stálo, ale firma to ustála a loni v září jsme sál otevřeli. To byla teprve sláva a radost. Nejvíc mne zahřálo u srdce, když jsem viděl, kolik starších lidí, kteří zde trávili čaje, zábavy a taneční, bylo dojatých. Říkali, že nevěřili, že se toho dožijí. A že někdy starosta s farářem budou společně u toho. Na otevíračce jsem byl opravdu pyšný, že jsme to dokázali.

Radost mám ale i z menších projektů, např. že se nám podařilo udělat hezkou rozhledničku nad městem, vyznačit cyklotrasu… velkou radost mi dělají aktivity, které se nám daří v rámci snah o nápravu krajiny pro zvýšení její odolnosti v přípravě na klimatickou změnu. Hodně lidí nadšeně pomáhá mapovat terén, pracujeme s metodikou Živé krajiny, spousta lidí chodí dobrovolnicky sázet stromy, větrolamy, jsme teď součástí velkého evropského projektu, v jehož rámci jsme jedno ze dvou testovacích území v zemi, kde budeme hledat společná opatření v diskusi s hospodáři a vlastníky pozemků.

A čeho lituji? Že nemám víc času a že některé věci nemohu ovlivnit, i když bych chtěl.

 

Co se zatím nepovedlo? Co v kulturní nebo společenské nabídce Velvar citelně chybí a na co není dost financí?

Zatím se nám daří měnit plány ve skutečnost, něco jde rychleji, něco hůř. Co nám nyní znatelně chybí, je ubytování. Prostorami, které jsme vytvořili, již dokážeme nabídnout zázemí pro veliký festival, konference či jiné události, ale Velvary nemají žádné ubytovací kapacity. Takže teď zahajujeme další projekt obnovy bývalého hotelu, jenž sousedí se sálem, kde bychom chtěli vytvořit ubytování s restaurací a zázemím. V plánu je udělat to v hasičském duchu, aby se k nám sjíždělo hasičstvo z celé země, však kam jinam než do kolébky hasičstva. Budova už je naše, ale jedná se také o brownfield, tak nabíráme síly, protože čerstvá zkušenost z obnovy sálu nám ukázala, že to není žádná hračka. Ale chuť by tu byla. Teď projektovat a hledat zdroje.

Ze starého kina bychom pak rádi udělali školní aulu, chceme ale zachovat historický ráz budovy, což ve vztahu k dnešním normám není snadné. Dalším velkým projektem z ranku společenského je plán úpravy náměstí tak, aby sloužilo více lidem než autům, aby zde byla hezká pobytová zóna, vodní prvek, více zeleně. To si taky užijeme, máme už nějaké studie, tak letos plánujeme veřejnou debatu, kde bychom to probrali a vytříbili si, co vlastně chceme. Také se zabýváme tím, jak vytvořit zázemí pro komunitu v místních částech. Existuje projekt na proměnu Malovarského rybníka v biotop pro koupání, aby to setkávání tam bylo ještě příjemnější. Takže plány by byly, teď už jen sehnat finance a hlavně čas. Ten nám chybí nejcitelněji.

 

Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti? Jste úspěšní při získávání dotací? Nebojíte se získávat a vést větší dotační projekty?

Město ze svých prostředků financuje tři dotační tituly. Na spolkovou činnost máme vyhrazenu každoročně částku 700.000, což pro město naší velikosti není málo. Ale uvažujeme o navýšení, protože zájem ze strany spolků je veliký a poptávku nestíháme uspokojit, přitom nám spolky nabízejí tolik skvělých akcí. Město samo čerpá hodně peněz z dotačních titulů, momentálně máme v procesu téměř dvacet podpořených projektů, čerpáme ze všech operačních programů, získali jsme podporu na obnovu památek, výstavbu kanalizace, opravy místních komunikací, modernizaci školky, regeneraci brownfieldů, výsadbu zeleně a obnovu cestní sítě, automobily pro pečovatelskou službu, nové sběrné místo, komunální techniku, obnovu vodních nádrží…. Za poslední čtyři roky jsme obdrželi podporu v souhrnné výši 200 milionů korun, což je při ročním rozpočtu města cca 70 milionů, z něhož vám na investice zbývá 20, docela slušné, šlo o projekty malé i velké. Těch velkých se nebojíme, mnohdy mají snazší administraci než některé drobnější. Snažíme se projekty pokud možno administrovat sami, ale už jich je tolik, že se opíráme i o pomoc různých agentur. Hlavně jsme rádi, že se nám daří hospodařit tak, abychom měli prostředky na kofinancování a nemuseli se zadlužit.

 

Jak vaše radnice myslí na dospívající teenagery? Volný čas rodin s malými dětmi má většinou prioritu. Jak je to u vás?

Je pravda, že nabídka pro malé děti je pestřejší. Máme několik hřišť, přírodních i s umělým povrchem, hřiště dopravní i vrbové, různé prolézačky, altánky. Ve městě je velká nabídka kroužků a volnočasových aktivit, skvěle funguje ZUŠ, dobrá je nabídka i sportovní − fotbal, jiu-jitsu, hodně rostou mladí hasiči, již několik let u nás navíc funguje fotbalová akademie FA Bohemians Praha 1905, kam se sjíždějí děti z celého okolí a rostou z nich malí klokánci. Zapojit teenagery je těžší, jednak proto, že se v tomto věku moc organizovaně zapojovat nechtějí a jsou raději bokem někde v partičce, ale hlavně proto, že u nás nemáme střední školu a mladí po škole mizí z města na střední školy. Buď bydlí na intru, nebo se vrací domů až večer, takže je tu vlastně moc nevídáme. Chtěli bychom vytvořit střední školu, aby to tu trochu omládlo, ale to jsou zatím jen vize. Takže teenagery zapojujeme aspoň do akcí veřejných, pomáhají nám s organizací koncertů a kulturních akcí, což jim umožní si i přivydělat nějakou kačku. Teď bychom je rádi vtáhli do přípravy postupové přehlídky amatérského divadla, která se bude konat na jaře a zaměří se na studentské a experimentující divadlo, tak bychom chtěli přípravu a organizaci do značné míry nechat na nich. Ale jsem rád, že omladina chodí na místní kulturní akce, a že se stejně jako my starší setkávají v komunitním centru na Učku u rybníka a společně nás to tam baví.

 

Hybatelkami kulturního a společenského dění v obcích bývají často ženy, mámy na rodičovských dovolených. Máte stejnou zkušenost?

Ano, nejvýraznějším úkazem tohoto typu u nás bylo založení již zmíněného spolku Velvarská Kostka v bývalé synagoze. Ve Velvarech byla zrušena zvláštní škola a město hledalo nové využití pro tuhle funkcionalistickou budovu (proto kostka). A podařilo se dát dohromady partu žen s malými dětmi, které se rozhodly, že založí spolek a vytvoří vzdělávací a volnočasové centrum. Každá z nich totiž před rodičovskou dělala skvělé věci mimo město, kočárek je na čas přikoval k Velvarům, tak by byla škoda je nezapojit. A tak díky nim vzniklo místo, kde se konají cvičení pro děti, kurzy keramiky, setkávání seniorů, jazykové kurzy i různé výtvarné a další programy. Pro město je to skvělá věc, protože tyhle úžasné ženy připravují samy nabídku, na kterou by jinak město muselo zřizovat celou organizaci. Takhle jim jenom poskytujeme prostor a přispíváme na energie. A věříme, že jim jejich energie vydrží a po mateřské tu třeba i pracovně zůstanou. Kostka skvěle žije a lidé tam chodí rádi. Co víc si přát? Další maminky vedou běžeckou skupinu, jiné organizují akce při mateřské škole…, ať žijí maminky a ať je jich co nejvíc!

 

Na vašem FB profilu starosty komunikujete s občany, rodáky i ojedinělými hatery. Trpělivě, s humorem i literární lehkostí odpovídáte na dotazy a přidáváte příspěvky, ať už se týkají zaběhnutých pejsků nebo plánování rozpočtu… Do jaké míry vám v tom pomáhají mediální studia a využijete i zkušenosti ochotnického herce?

Komunikace je odedávna cesta, jak se domluvit. Proto komunikuji rád, snažím se s každým, kdo má nějaký námět, osobně sejít a hledat řešení. Na malém městě to je možné, neumím si představit, jak to dělají starostové velkých měst, ale já tu mám tu výhodu, že se povětšinou známe osobně. V komunikaci se snažím hlavně město spojovat, samozřejmě to občas dělám i tak, že s některými tématy pracuji pečlivěji, je velmi snadné rozdělovat, a my, aby se městu dařilo, potřebujeme být spolu, tedy i některým tématům pomáhám. Myslím si, že je prospěšnější psát o tom, jak si rozumíme a máme se rádi, než se nimrat v tématech, která nás rozdělují, a samozřejmě ne na všem se hned shodneme. Starosta má tu důležitou roli, že může pomáhat vytvářet obraz obce navenek, tak se snažím. A zkušenosti z mediálních studií mi v tom velmi pomáhají, především v komunikaci s médii.

A ochotnické herectví? Starosta hraje spoustu krásných rolí, které bych na divadle nikdy nedostal. Jednou jste v roli vážného pána na náročných schůzkách, jindy milého strýčka při vítání občánků, někdy musíte i trochu zašaškovat, abychom se z té vší úředničiny nezbláznili. Snažím se být civilní a psát věci pochopitelně, ony státní správa a samospráva jsou docela složité oblasti a spousta nespokojenosti mezi lidmi vyplývá často i z toho, že nevědí, co vedení města může a zmůže, a co ne. A když si o tom promluvíme, tak je to hned lepší. Takže se snažím vysvětlovat a naslouchat, trpělivě, ale hlavně s úsměvem!

 

Máte také tvrdovaječnictví v krvi, ačkoli rodilý Velvarák nejste? Co vám ve funkci starosty nejvíce ztrpčuje život a co vám dodává energii? Jaká je vaše vize pro Velvary budoucnosti?

Zřejmě to tam někde bylo, nebo jsem třeba důkazem, že k tvrdovaječnictví lze konvertovat i v pozdějším věku. Ono i to tvrdovaječnictví má dvě stránky, občas je to zdravá schopnost trvat na svém a dlouhodobě jít za svým cílem, občas se ale také projeví jako zatvrzelost, takže někdy třeba trvá déle, než nějaký nový projekt prosadíte. Dobrým příkladem z minulosti je třeba stavba železnice. Místní tehdy tvrdovaječnicky trvali na tom, že neprodají pozemky. Tak trať u nás končí a nová vede jinudy. Toto rozhodnutí velvarským ubralo na historickém významu a rozvoj se ubral jinou cestou. Ale na druhou stranu jsme si díky tomu uchovali svou historickou tvář a půvab, což dnes oceníme. Takže i to tvrdovaječnictví vám často život ztrpčí. Na druhou stranu, když se pak povede dotáhnout nějaký projekt do konce, tak vám to nalije šťávu do žil. Osobně mne hodně nabíjí, když vidím, jak se daří oživovat věci, které už málem zmizely, jak se lidé spojují, jsou k sobě milí. Ono to období covidu a počátku konfliktu na Ukrajině bylo hodně náročné, ale na druhou stranu ohromně povzbudivé v tom, jak skvěle fungovala místní komunita.

Velvary budoucnosti? Stále krásné, plné lidí, kteří to tu mají rádi, umějí spolu mluvit a chtějí se domluvit. Zbytek už si zařídíme.

 

Zazpíváte si někdy tu vaši velvarskou písničku? A je vám při té spoustě dnešních starostí vůbec do zpěvu?

Píseň Ó, Velvary je naší městskou hymnou, takže nám zní několikrát denně z rozhlasu, zpívají ji děti na všech vystoupeních a třeba i Mikulášovi, společně ji zpíváme při všech významných příležitostech. Mým snem je uspořádat na náměstí hromadný zpěv všech Velvaranů, po vzoru estonských masových zpěvů. To bude síla! Osobně si zpívám pořád, ale pravda, že někdy i ze zoufalství. Ó, Velvary!

 

Medailonek - PhDr. Radim Wolák

Ve městě Velvary starostuje od roku 2014 jako zástupce sdružení velvarských spolků Oživme Velvary! Byl hybatelem dobrovolnické iniciativy, která vedla celoměstskou debatu a následnou svépomocnou opravu plovárny u Malovarského rybníku, kde si jej všimla místní starostka a motivovala ho k účasti ve volbách. Ve své práci se snaží propojovat místní, obnovovat slávu města a hodně sází na komunitní projekty. Nadšení a zápal se mu vrací v úspěchu velkých projektů zachovávajících kulturní a historický ráz města, jako je záchrana zpustlého kulturního domu či oprava památek a kostelů, hodně se zapojuje do projektů pro nápravu krajiny a přípravy na změnu klimatu. O Velvarech je pod jeho vedením stále více slyšet jako o městě, kde to žije. Je pedagog oboru mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve volném čase neví kam dřív skočit, má tři děti, hraje divadlo, včelaří a s manželkou provozují známou velvarskou perníkárnu. Starostování bere s humorem a s oblibou využívá různé kostýmy. Je členem spolku Natvrdlí, a proto se často označuje jako natvrdlý starosta, který se snaží razit velvarské tvrdovaječnictví jako důležitý světonázor.

https://www.velvary.cz/

Za tradiční rukodělnou výrobou I - Lidový textil

PŘÍBOR: V prostoru Beskyd žijí lidé, kteří se zabývají výrobou lidový krojů. Ruční práce, vyšívání, paličkování, šití a výroba různých krojových součástek je práce, která je zároveň jejich koníčkem. Často pracují na zakázku například pro muzea či pro folklórní soubory. Do Centra tradičních technologií se můžete přijít podívat na současné výrobce lidových krojů z oblasti Valašska a Těšínského Slezska, kteří představí svou práci na pořadu
Za tradiční rukodělnou výrobou I.

28.01.2023
09:00 - 13:00
Autor článku: 
Mgr. Monika Chromečková

Z Košařisk přijede Lenka Koždoňová, která ukáže výrobu kopyce (gorolské ponožky) a notkonči (šňůry zakončující obuv zvanou krpce omotané kolem kopyce a lýtka).

Výrobu jemné paličkované krajky a vyšívání krojů skvěle ovládá Ivana Di- Giustová  z Jablunkova.

Zpracováním ovčí vlny a výrobou teplých ponožek se zabývá Viera Kranz- JADOLI ze Solance pod Soláněm.

Vladislava Hrubešová z Velkých Karlovic bude prezentovat glancování černého plátna na zadní sukně krojů,  šňůrování (zdobení mužských soukenných krojových součástí). A vrapování sukní, vyšívání hedvábím, jiný typ výšivky, pikýrování klop mužského lajbíku.

Po celý den bude hrát Potaš – muzika z Těšínského Slezska

Pořad je vhodný nejen pro dospělé, ale také pro rodiny s dětmi.

Vstupné: 40,-

 

Zároveň se v tento den uskuteční slavnostní předání ocenění „Mistr tradiční rukodělné výroby Moravskoslezského kraje“ za rok 2022

10:00 – 10:30 předání ocenění v refektáři Piaristického kláštera v Příboře

Nominaci představí PhDr. Václav Michalička, Ph.D., Centrum tradičních technologií Příbor- Muzeum Novojičínska, který zároveň nominaci zpracoval.

Ocenění „Mistr tradiční rukodělné výroby Moravskoslezského kraje“ předá náměstek hejtmana pro kulturu a památkovou péči Mgr. et Mgr. Lukáš Curylo

Je to jako infekce. Nálada ve společnosti se musí zlepšit zdola

ČR: Ekonomická, energetická i ekologická krize vyvolává nejistotu a vyostřenou náladu v mezilidských vztazích. Existují ale lidé, kteří v jakékoliv době dokážou své okolí naopak spojovat a rozhýbávat ho tím správným směrem. Proč jsou tito hybatelé nadějí na usmíření společnosti?

Autor článku: 
Aneta Petroušková

Mira Košťálková žije od narození v pražském Braníku a jak sama říká, nedokázala by žít ani pracovat jinde. Celou svou energii věnuje právě téhle čtvrti a lidem, kteří zde žijí. „Mám svůj mikrosvět ve svých sousedech. Čím je jich víc, tím větší je to síla.“ Ve své kavárně Periferie Café pravidelně pořádá komunitní akce a na podzim začala s obyvateli Braníka točit podcast Patriot branický, jehož hosty byl například architekt a herec David Vávra nebo vědec Jiří Zemánek. Cílem podcastů je oslovit další potenciální hybatele v sousedství. „Hybatelství je jako taková pozitivní infekce. Šíří se pomalu, ale když se člověk obklopí správnými lidmi, může vykvést a oni vykvetou s ním,“ konstatuje energická Mira, která sní i o založení branického nadačního fondu.

Podle psycholožky Ivany Štefkové jsou to právě malé lokální sítě, které drží svět pohromadě. „Společně sdílený prostor, například v rámci obce nebo čtvrti, umožňuje získávat dostatek zpětné vazby, nabízí příležitost adaptovat se a inovovat. Jsme to my, kdo si tvoří představu, jak bude naše komunita v budoucnosti vypadat. A jsme to my, kdo za tento proces odpovídá. To, jaká je komunita teď a jaká bude v budoucnu, je výsledkem rozhodnutí lidí, kteří spolu mluví, vyjednávají, rozhodují se a pracují.“ Lidé jako Mira jsou podle Ivany Štefkové těmi, kteří dokážou komunitu rozhýbat, ukazovat ostatním směr a být jim oporou.

O to samé se snaží i Marie Horáková. Rodačka z Drahanské vrchoviny pomáhá sousedům hledat jejich kořeny a podporuje je v soběstačnosti. „Pokud se má region udržet, musí být soběstačný a místní musí držet při sobě,“ myslí si Marie, která ukazuje bohatství regionu hostům rodinné Chalupy u Šrámků i místním a vytváří tu příležitosti pro pomalý turismus. „Jsme ve stínu Macochy, ale zdejší kraj nabízí mnohem víc pokladů. Mým snem je, aby tu lidé zůstali déle, ochutnali regionální potraviny, seznámili se s místními výrobci a farmáři a objevovali třeba zaniklé středověké osady, kterých tu máme desítky.“

Mira Košťálková i Marie Horáková absolvovaly program Silnější hybatelé, který se snaží podporovat právě lokální hybatele. Ti mají obvykle skvělé nápady a chuť zlepšovat své okolí, ale občas jim chybí praktické znalosti nebo kvůli svému nezdolnému úsilí dospějí až k vyhoření. S pomocí mentora a kouče se učí vést své projekty efektivně, pochopit je v širších souvislostech a dostat je o úroveň dál, a zároveň osobnostně posunout i sebe. Podle Andrey Studihradové z České spořitelny, která za Silnějšími hybateli stojí, je podpora lokálních hybatelů velmi důležitá. „Rozhádanou společnost neusmíří politici ani celebrity. Ale po kouskách ji mohou znovu složit právě tito malí hybatelé, kteří mají na svou komunitu neuvěřitelný vliv. Protože udávají směr, přinášejí pocit sounáležitosti a bezpečí a jejich energie je autentická a nakažlivá.“

O lepší sousedství usiluje Česká spořitelna dlouhodobě a intenzivně. Kromě programu Silnější hybatelé má i komunitní grantový program Dokážeme víc, díky kterému si mohou sousedé postavit třeba nové obecní hřiště nebo altán, a k dobrovolnictví motivuje i své zaměstnance.

 

Více zjistíte na www.silnejsihybatele.cz.

 

 

 

Příběh znovuzrození návsi v Markoušovicích

VELKÉ SVATOŇOVICE: Doba covidová nám ukázala, jak moc důležité je potkávat se s našimi blízkými, ale i sousedy a lidmi z bezprostředního okolí v místě bydliště. A že je o tento druh blízkých setkání třeba pečovat a podporovat je. Své o tom vědí v Markoušovicích, vsi patřící pod Velké Svatoňovice, kde se místní rozhodli vybudovat komunitní náves, která by sloužila po celý rok jako místo pro konání nejrůznějších sousedských akcí. Projektu, jenž podpořila Nadace Via v rámci svého programu Místa, kde žijeme, se dostává zaslouženě značná medializace. Jak to vypadá v obci po šesti letech od podání žádosti o dotaci? Opravdu se zde rozproudil aktivní komunitní život?

Autor článku: 
Irena Koušková

Máte ve své obci nebo městě také nějaký kout, který by si zasloužil vylepšení? Chybí vám místo k setkávání se sousedy? Nadace Via už 25 let podporuje aktivní lidi, kteří vlastními silami zlepšují místa, kde žijí, a v lednu 2023 otevírá nové programy.

Máte se sousedy chuť do společných aktivit, ale na velký projekt nemáte zatím odvahu? Nevadí, vyzkoušejte si své odhodlání na menších projektech a akcích. Inspiraci najdete na https://www.nadacevia.cz.

 

Markoušovice, část obce Velké Svatoňovice, okres Trutnov, Královéhradecký kraj, 340 obyvatel

Markoušovice postihl osud jedné z mnoha obcí v pásmu Sudet. Několikrát zde, v závislosti na jednotlivých režimech, probíhalo vylidňování a opět osidlování. Vesnice chátrala, o veřejná prostranství se nikdo nestaral. V roce 1976 došlo k přidružení obce k Velkým Svatoňovicím. Původní náves zanikla a společně s tím ochabl i komunitní život ve vsi. Dnes už ale svítá na lepší časy.

 

Příběh markoušovické návsi představuje Josef Dvořák, místní aktivista, který o sobě říká:

Já jsem, jak se říká, naplavenina. V roce 2007 jsem zde koupil pozemek s rozpadající se chalupou a postavil nový dům. Nastěhoval jsem se v roce 2014. Zjistil jsem, že zde existují TJ Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, Místní skupina Českého červeného kříže a začalo fungovat Mraveniště z.s. – školka, základní škola, komunitní centrum.

Po nastěhování nás přišli přivítat nejbližší sousedé. Konečně, jak je vidět z předchozího, stavěli jsme dost dlouho, a tak jsme se postupně i seznamovali s lidmi kolem sebe. Jak to chodí na vesnici, když něco potřebuješ, zajdi do hospody a domluvíš se.

Já jsem byl zvyklý se zapojovat do dění kolem sebe, a tak jsem začal chodit na volejbal a žena zase do ČČK. Postupně jsme navazovali kontakty s dalšími obyvateli obce.

 

Jak to celé začalo? Jak Markoušovice vypadají? Jsou něčím známé?

V roce 2015 rozpoutal, dá se říci, akci „oživení“ další naplavenina, Jakub Kubját. Ten byl v jiné pozici, neboť se sem přiženil, a jak v jednom rozhovoru uvedl, když projížděl s kočárkem po vesnici, zdálo se mu tu mrtvo. Našel výzvu Nadace VIA a vše to začalo.

Náves zde prakticky nebyla (nutno dodat, že i naše místní část se skládá ze dvou dříve samostatných obcí – Markoušovic a Starého Sedloňova, a když se podíváte do katastru, tak se vcelku zajímavě doplňují), pouze volný neudržovaný prostor mnohdy sloužící jako skládka.

Škola zde fungovala do roku 1976. Stejně tak v období po válce tady působila řada dalších spolků, které však v návaznosti na celkový vývoj upadaly, až zanikly. Na obec dolehlo jak vysídlení po roce 1945, tak zrušení textilní továrny v roce 1952 a nakonec zavření dolu v roce 1962. Tím prakticky zmizela možnost zaměstnání v obci. To, jak víte, má za následek další vystěhovávání, které bylo ještě doplněno v letech 1968−69 odchodem dalších rodin za svými příbuznými do NSR. Ze značné části obce se závěrem 60. let stala chalupářská oblast.

Zde stojí za zmínku, že jedním z chalupářů byl i pan Václav Pavel Borovička, spoluautor scénáře k TV seriálu Chalupáři (je zajímavostí, že on koupil chalupu od Romanových – rodičů Pavla a Evy, mnohonásobných mistrů Evropy a světa v tancích na ledě).

 

V roce 2015 jste se zapojili do 10. ročníku programu Nadace Via Místo, kde žijeme. Do programu se tehdy přihlásilo celkem 34 obcí a neziskových organizací. Markoušovice se staly jedním z pěti žadatelů, kteří byli finančně podpořeni. Jak vůbec vypadala spolupráce s Nadací Via? Kdo byl příjemcem dotace? Spolek, nebo obec?

Když bylo rozhodnuto, že budeme vybráni, museli jsme si zodpovědět otázku, koho postavit do čela týmu a jak jej složit. Nějak přirozeně jsme se dohodli, že by v něm měli být zástupci všech spolků v obci a lidé, kteří mají o dění nějaký zájem. Vedoucím jsme jednoznačně zvolili místního rodáka Jardu Kašpara. Pak jsme si rozdělili jednotlivé funkce. Já vzhledem k tomu, že jsem měl z dřívějška vztah k výchově, vzdělávání a tisku, jsem se uvolil zařizovat propagaci a informování o dění a to mi zůstalo dodnes.

Měli jsme i štěstí v tom, že se plně začalo rozvíjet i Mraveniště z.s., který si pronajal objekt bývalé školy od krajského úřadu a začal v něm provozovat mateřskou a základní školu.

Příjemcem dotace byla obec. My jsme nikdy jako Tým náves, jak se nazýváme, neměli a nemáme právní subjektivitu. Byli jsme také plni rozporů, velkých očekávání, ale i obav. Vše se podařilo překonat díky pomoci nadace a jejího přístupu k celé akci. Pod vedením jejich konzultantky ing. Evy Klápšťové jsme vybrali projektantku, která dostala zadání vzniklé na veřejné schůzi, kde se sešli všichni, jež věc zajímala. Po zpracování návrhu jsme svolali druhou schůzi, na které se rozhodlo o konečném řešení, na jehož základě projektantka celý úkol dokončila.

Je zajímavé, že nakonec lidé zamítli i původní myšlenku vrátit na náves sochu Josefa II., která byla před školou v letech 1883–1924 a dnes je u domu čp. 95 v horní části obce, kde byla vztyčena v roce 1969. Naopak zvítězila vize vytvořit náves jako místo, kde bychom se mohli scházet a pořádat veřejné akce.

To, že lidé mohli promluvit do plánů a vyjádřit se k tomu, co má vzniknout, mělo zásadní vliv na další dění, celý proces budování, ale i trvalý vztah k vytvořenému dílu. Samozřejmě, že se objevili i kritici. Ti jsou snad vždy a všude. Vyskytly se i názory, že by se daly peníze lépe využít, jako např. opravit často poruchový vodovod.

 

Jak probíhala výstavba? Co se při plánování projektu osvědčilo? Udělali byste dnes něco jinak? Naráželi jste na nějaké komplikace?

Po schválení konečné verze projektu nastal čas plánování výstavby. Museli jsme rozdělit celý projekt na části. Co jsme schopni udělat sami za podpory občanů, a naopak vyčlenit ty, které bude nutné zadat odborným firmám, a kde využít firmy s naší, dá se říci, neodbornou pomocí pod jejich odborným vedením. A to vše dát do časové posloupnosti. Nic ale není tak jednoduché, jak se napíše. Hned v začátku jsme narazili na nesoulad našeho plánu s územním plánem rozvoje obce. Všem doporučuji před zahájením jakéhokoli budování věc včas projednat s územními orgány a „sesouladit“ s platnou územní dokumentací.

Naštěstí jsme potřebné ve spolupráci s vedením obce dali do pořádku, ale trochu nás to zdrželo a my stáli před otázkou co a jak. Domluvili jsme se nakonec na rozdělení prací do dvou let. První rok jsme zaúkolovali spíše firmy. I tak jsme zajistili brigády na přípravu prostoru a některé pomocné práce. Velké brigády nás čekaly v roce následujícím. Opět jsme žili v pochybnostech, zda přijdou lidé, kteří měli ještě v paměti Akce Z. Ukázalo se ale naštěstí, že ten, kdo se podílel na přípravě projektu, se chce podílet i na jeho realizaci.

Osvědčilo se dobře zvolené členění na odborné práce od firmy a naše pomocné. Například tesař zhotovil kostru altánu a my při brigádě zajistili jeho olaťování a vzniklo nakonec ucelené dílo. Největší brigádou bylo osázení celého prostoru podle návrhu architektky. Až jsme se divili, ale sešla se skoro stovka lidí a vyhlášenou adopcí se všechny stromy a keře zaplatily z příspěvků brigádníků, kteří si je i sami zasadili. Přítomný zahradník jen uděloval odborné rady. To je znát i dnes po šesti letech. Lidé si váží své práce a jejich vztah k celé návsi je daleko osobnější, než když přijdou do nějakého parku.

 

Jak dlouho vše trvalo a jaký je výsledek?

Náves jsme budovali prakticky dva roky a vedle dotace od Nadace VIA, která nám dala 300.000,- Kč, jsme ještě získali dotaci od T-Mobile ve výši 100.000,- Kč. Zbylou část doplatila ze svého rozpočtu obec. Vzniklo dílo v hodnotě cca 1 milion Kč, a jak řekl při otevření v roce 2017 starosta obce, nejdříve jsem projektu nevěřil, ale když dnes vidím, co vzniklo, tak jsem rád, že jsme do toho šli. To vyjadřuje i změnu přístupu u některých dalších obyvatel. Přesto i nadále zůstali lidé, kteří s návsí nejsou plně ztotožnění a nadále ji, dá se říci, tolerují, ale nevyhledávají.

 

Nová náves je hotová. A co dál?

Tým náves pracuje i nadále. Po dokončení návsi jsme vyměnili vedoucího. Dohodli jsme se, že by to měl být někdo z mladších. Žezlo vedoucí převzala Karolína Dekker, také místní rodačka.

Postupně se snažíme náves doplňovat o další prostory. V roce dokončení se podařilo získat grant na výstavbu dětského hřiště, které bylo také součástí původního projektu. Možná je chybou, že náš „spolek“ nemá právní subjektivitu, a tak o dotace musí žádat obec. To se ne vždy daří. Malých obcí je mnoho a peněz málo. Po čtyřech letech se podařilo získat dotaci na všesportovní hřiště stojící nedaleko návsi. Nyní chceme podle zkušeností z projektu návsi svolat veřejnou schůzi k přípravě revitalizace místní tělocvičny s restaurací a celého prostoru kolem všesportovního hřiště. Vycházíme z toho, že na brigády chodí jak naši příznivci z dřívějška, tak i noví osadníci. Můžeme doplnit, že naše místní část se přes všechny prognózy o vysidlování pohraničí dnes spíše rozrůstá. Staví se nové domy a je zájem o rekonstrukci původních objektů.

 

Jak celé dění kolem revitalizace návsi ovlivnilo společenské a kulturní žití v obci? Co se tu a jak často děje? Vede oživená náves k dalšímu spolčování? Jaké kulturní akce jsou stěžejní? Přijíždějí sem i lidé z okolních obcí?

V roce 2017 se konal nultý ročník rockového festiválku Markoušovické Rubání a letos se uskutečnil již 5. ročník. Nescházejí se zde sice žádné zvučné kapely, ale dáváme příležitost začínajícím skupinám nebo muzikantům z blízkého okolí. Na velké kapely ani nemáme prostředky, ale nám jde o to, aby se lidé sešli a při poslechu hudby si i popovídali a žili pospolu. Přesto se nám nedaří mnohdy oslovit místní, kterých občas přijde poskrovnu, ale nahradí je návštěvníci z jiných, někdy i skutečně vzdálených míst, a přijíždějí i opakovaně. Ještě snad podoktnu, že díky termínu poslední sobota v srpnu jsme festival nepřerušili ani v covidových letech.

Dnes již máme dokonce propracovaný kalendář akcí. Každý rok začínáme Masopustním průvodem. Následují velmi oblíbené Markoušovické sousedské vepřové hody, Stavba májky spojená s pálením čarodějnic, které zaštiťují místní hasiči. Pokračujeme kácením Máje spojeným s folkovým podvečerem, v létě máme letní kino, na konci srpna zmíněný festival Markoušovické Rubání, v listopadu pořádáme VŘSSR – soutěž pod názvem Vepřové Řízky Se Smaží Různě, letos byl již 3. ročník, a v závěru roku se těšíme na slavnost Rozsvěcení vánočního stromu s koncertem v místním kostele sv. Jana Křtitele a vystoupením dětí ze základní školy Mraveniště z.s. S rokem se loučíme Silvestrovským setkáním u ohně na návsi. Zde si popřejeme vše nejlepší a pevné zdraví a s optimismem začneme rok nový.

Z uvedených akcí je snad znát, že si každý může vybrat podle svého gusta. Skutečně je tomu tak. Lidé přicházejí různě, někdy je jich méně, jindy více. My máme heslo, že to děláme pro svou radost, a když někdo přijde, budeme rádi, a zatím chodí. A co je důležité, přicházejí nám pomáhat i náves udržovat při pravidelných brigádách a dnes je těší, jak to tu v kterékoli části roku vypadá. Dokonce zde proběhly i tři svatby.

Nutno dodat, že naše úsilí by bylo k ničemu, kdyby nás nepodporovalo vedení obce. Vše totiž něco stojí a nadšení a ochota lidí by nestačila. A bez ní by to zase nešlo.

Mne osobně těší, že jsem na konec svého života – dnes jsem již delší dobu v důchodu – našel místo, kde jsou lidé, kterým o něco jde, a jsou rádi pospolu. Koneckonců člověk je přeci tvor společenský.

 

FB Náves Markoušovice: https://www.facebook.com/profile.php?id=100057333645484

 

Tříkrálový průvod v Mladé Boleslavi

MLADÁ BOLESLAV: Galerie Templ zve v pátek 6. ledna 2023 na Tříkrálový průvod. Základem zvyků a obřadů, které se tento den konají, je biblická zvěst o tom, že do Betléma se přišli poklonit malému Ježíškovi tři mocní mágové z východního světa, kteří mu přinesli významné královské dary – zlato, myrhu a kadidlo. Cestu do Betléma jim ukazovala kometa, za kterou šli z východních zemí.

06.01.2023
Autor článku: 
Alena Nastoupilová/ika

Program:

od 14 do 17 hodin se v Templu konají výtvarné dílny, ve kterých děti vyrobí dárek pro Ježíška. Seznámí se také podrobněji s historií svátku Tří králů.

V 17 hodin vyjde ze Staroměstského náměstí průvod Tří králů, který půjde okolo Templu, dále ulicí Krajířovou, Vodkovou, Na Karmeli, až dorazí do Sboru českých bratří k živému betlému, kde proběhne závěrečný program, včetně předání dárků Ježíškovi, které děti v Templu vyrobily.

www.kulturamb.cz

 

Je dobojováno. Česká republika má svého prvního všestranného mistra piva!

ČR: Reality show BeerMaster Česko je u konce. Téměř po třech měsících od začátku vysílání, kdy se poprvé na displejích a televizních obrazovkách objevila zbrusu nová soutěž hledající mistra piva, známe vítěze. Finále předcházely castingy a z více než dvou tisíc pivařů byla vybrána osmička nejlepších, které čekal náročný road trip po českých pivovarech a také nelehké vědomostní i praktické disciplíny. Cestu do samého superfinále si probojovali Tomáš Hasík alias Ozzy a Adam Huml přezdívaný Medojed. O vítězi rozhodoval mimo jiné herec a autor úspěšného kulinářského cestopisu Lukáš Hejlík. Kdo nakonec prošel přes nekompromisní porotu a získal historicky první titul BeerMaster Česko, domovařičkou sadu a gastro výlet do Londýna?

Autor článku: 
Marie Horovitzová

První český BeerMaster je tu! Proti sobě stanuli dva rivalové, sympatický a bezproblémový Ozzy a svéhlavý Adam, který si nebral servítky před porotou, ani před svými soky. V to, že dojdou až do superfinále, se neodvažovali vůbec doufat. „Už jen dostat se do finále s Tomášem Hasíkem byl úspěch. Z počátku jsem soutěž vůbec nebral vážně a považoval jsem to spíš za humor, že jsem se přihlásil, nakonec jsem si ji ale užil,“ říká Adam Huml. Z více než dvou tisíc milovníků piva z celé České republiky zůstali jen oni dva! O tom, že se nejednalo o lehkou cestu, svědčí i fakt, že oba zažili několik pádů, dostali se do eliminačních rozstřelů, nervy jim drásala nejen neoblomná porota, ale i ostatní velmi talentovaní soupeři. Adam a Ozzy ale vše vydrželi a postupovali dál. V každém kole získávali nejen nové pivovarnické zkušenosti, ale zásadní proměnou procházeli i oni sami.

O vítězi rozhodla poslední disciplína, kterou bylo uvařit pivo podle vlastní receptury a postupů. Finalisté se ničeho nezalekli a na malé domovařičské sadě uvařili pivo jak nejlépe dovedli. Výsledek byl perfektní v obou případech. O to těžší ale bylo rozhodování pro porotou. Ta se skládala z létajícího sládka národního pivovaru Budějovický Budvar Aleše Dvořáka, gastro experta Luboše Kastnera a populárního foodblogera Lukáše Hejlíka. Slovo při rozhodování měli také všichni sládci, kteří se objevili v jednotlivých dílech soutěžního road tripu. Dorazili i poslední vyřazení soupeři Ema Reisenauerová a Lukáš Provazník. „Samotné finále bylo určitě napínavé, protože od prvního napití jsme s Tomášem věděli, že vůbec není jasno, protože se nám to oběma víceméně povedlo. Pro mě samotného byla výhra už to, že jsem uvařil pivo, které se dá pít, protože to bylo moje poprvé,“ dodává Huml.

Titul BeerMaster Česko získal po dlouhém boji osobitý podivín a zároveň velký milovník piva Adam Huml, rodák z Neratovic. Ten svými názory leckdy překvapil nejen porotu, ale i soupeře a diváky Mall.tv a Nova Action, které soutěž vysílaly. "Porazit svým prvním pivem ostříleného domovarníka jako je Tomáš Hasík je určitě skvělý pocit a musím uznat, že i když jsem přípravě receptu věnoval hodně rozmyslu a hodně jsem ho konzultoval se sládky u nás v pivovaru Zichovec, tak určitou roli hrálo i to pověstné štěstí,“ uzavírá vítěz Adam.

Dobrou zprávou pro všechny neprofesionální pivní znalce a milovníky může být to, že už nyní se chystá další řada reality show BeerMaster Česko, která proběhne v příštím roce.První testovací sérií jsme si potvrdili divácký zájem o toto téma a už nyní pracujeme na jejím pokračování, které bude velkolepější, složitější a dramatičtější… Casting je již otevřen, takže všichni zájemci se mohou už nyní přihlásit na BeerMaster.cz.,“ uzavírá producent pořadu Roman Buťa. Všechny díly první série včetně napínavého finále jsou k vidění zdarma na www.beermaster.cz, kde se mohou zájemci už nyní hlásit do další řady.

 

 

 

 

Děti potřebují být zručné. Zatloukat hřebíky a řezat dřevo se učí už ve školce

ZÁBŘEH: Setkávání a sdílení zkušeností jsou mezi pedagogy oblíbeným zdrojem inspirace. Právě proto v rámci Místního akčního plánu vzdělávání III pravidelně probíhají mimo jiné také Setkavárny pro mateřinky. Poslední z nich proběhla v Mateřské škole Zábřeh, Strejcova. Vůbec poprvé se na setkání přihlásilo 37 nadšených učitelek ze Zábřežska a Šumperska.

Autor článku: 
Lenka Ehlerová

Bylo o co stát. Paní učitelky si připravily pestrý program, který zahrnoval prohlídku přírodní zahrady i polytechnického zázemí, které se jen tak někde nevidí. V přízemí školky se nachází dílna pro děti. Učí se zde pracovat s kladívky, svěráky, pilkami, ruční i aku vrtačkou. Tím ale nekončíme. Ponk neboli hoblice je k dispozici také přímo ve třídách. K čemu by to ale všechno bylo, kdyby o všechno toto vybavení se zájmem nepečovala paní učitelka Zdeňka Koutná?

Na práci s nářadím mě těší, jak jsou děti nadšené, soustředěné a mají radost z odvedené práce. Jsou skvělé, když vidí, že jim někdo dá tu důvěru a do rukou jim vloží skutečné nářadí,“ říká sympatická učitelka.

„Ve třídě pracujeme s programem Začít spolu, kde se jedno z center aktivit jmenuje Dílna. Potom už je to jednoduché: 2-3 děti, svěráky, měkké dřevo, pilka, kladívko, hřebíky, kleště a nechat děti ať řežou, zatloukají a vytahují hřebíky. To je základ,“ dodává.

A jak je to s obávanou knihou úrazů? „To už si musíme srovnat každý sám v sobě. Jestliže víme, že jsme udělali vše pro to, abychom úrazu předešli (pravidla dílny, ukázka jak pracovat, rizika atd.), pak už je to na dětech. Co se týká rodičů, tak máme ve školce jen pozitivní reakce. Rodiče nám pomáhali s dovybavením dílny a kdo má možnosti, tak nás zásobuje dřevem,“ shrnuje pozitivní zkušenosti paní učitelka Koutná.

S nápadem otevřít ve školce polytechnicky kroužek přišla ředitelka školy, Bronislava Jurka Karafiátová. „Moc si vážím toho, že naše paní učitelky a asistentky neváhají obětovat svůj osobní čas pro školní aktivity, stále se učí novým věcem a jdou i do rizika, například právě s tím pracovním nářadím,“ chválí své zaměstnance. „Moc si vážím také podpory Města Zábřeh, díky kterému máme, co máme,“ dodává. Polytechnické zázemí ale škola rozšiřuje také na vlastní pěst. Například v prosinci 2022 podala žádost o podporu Inovačního centra Olomouckého kraje a získala 50 tisíc korun na pořízení polytechnického materiálu včetně nového ponku.

hornipomoravi.eu

 

 

Připomeňte si v Retro muzeu Praha, jak se slavily Vánoce v Československu 70. a 80. let

PRAHA: Jak se slavily Vánoce v časech, kdy jim vládl Děda Mráz? Na to odpoví nové expozice v Retro muzeu Praha. Ve 4. patře OD Kotva mohou lidé zavzpomínat, jak prožívali děti i dospělí vánoční svátky před padesáti či čtyřiceti lety, na časy, kdy se stály fronty na mandarinky, kubánské pomeranče se nedaly oloupat, muže potěšil pod stromečkem Pitralon a na stole vedle kapra a bramborového salátu stála láhev červeného Svatováclavského. Retro muzeum Praha ukazuje vánoční výzdobu, která byla pro 70. a 80. léta v Československu typická, připomene nejoblíbenější hračky, ikonické stojánky na stromeček, sváteční tabuli a další zajímavosti Vánoc v normalizaci.

Autor článku: 
Nikola Lörinczová

Naprostým fenoménem, po kterém toužili chlapci, ale i jejich tatínkové, nejen o Vánocích, byla autodráha. Retro muzeum Praha mu vytvořilo speciální expozici. Lidé zde najdou velkou autodráhu Ites složenou ze 100 dílů, doplněnou desítkami dobových autíček československé výroby i s obaly. K vidění jsou Porsche 917 nebo 911, Škoda Favorit, Mirage, McLaren nebo dobové náklaďáky. Cena autodráhy tehdy šplhala k výši poloviny tehdejšího platu. A tak nebylo výjimkou, že jakmile se v partě objevila jedna autodráha, postavila se ve sklepě, kde se všichni scházeli se svými autíčky, aby na vlastní kůži jízdu zkusili, což mohou i čtyři návštěvníci muzea najednou.

Byť byl všeho nedostatek, vánoční kolekce musela být v 70. a 80. letech k dostání. Tuto ryze Československou specialitu je možné vidět i v Retro muzeu, kolekce vyráběly firmy jako Orion Praha, Maryša Rohatec či Zora Olomouc a začaly již v létě, aby uspokojily poptávku. Fondánové salonky, lanýžové figurky nebo želé arabesky byly k dostání v baleních o váze 250–1000 gramů, a ty nejluxusnější, několikapatrové, k zakoupení v Tuzexu.

Stejně jako dnes i v období 70. a 80. let dominoval o Vánocích obývacímu pokoji vánoční smrk či jedle. Doménou naší země byla výroba foukaných skleněných ozdob, které se vyvážely do celého světa díky firmě Jablonex. V expozici Retro muzea Praha můžete zhlédnout hned několik typů zdobení vánočního stromu, které symbolizují rozdílné tradice a zvyky v různých regionech. Zatímco pro severní Čechy byly typické již zmíněné skleněné ozdoby, pro Moravu to byly zase slaměné dekorace, sušené ovoce a oříšky.

Muzeum připomene i ikony své doby, které si přály děti najít pod stromečkem. Mezi nejžádanější dárky patřily lyže, kolo značky Eska, stavebnice Merkur nebo panenky. Ne každý ale všechny tyto dárky pod stromkem našel. Zato většinou nechybělo teplé oblečení, rukavice nebo čepice a svetr pletené na Dopletě. To si lidé mohou prohlédnout v nové expozici, která představuje zimní odívání.

Máte chuť si připomenout každodenní život i střípky Vánoc 70. a 80. let? Možná vás překvapí, co se změnilo a kolik naopak zůstalo stejné. V interaktivní expozici se můžete vrátit v čase zpět před rok 1989 i díky spolupráci s projektem Svoboda není samozřejmost a speciálnímu telefonu, ve kterém na vlastní uši uslyšíte, jak to tenkrát bylo v Československu třeba s volnočasovými aktivitami či svobodou vyznání. Retro muzeum Praha v OD Kotva je otevřeno denně od 9 do 20 hodin v průběhu vánočních svátků i Nového roku, s výjimkou 24. 12., kdy je otevírací doba od 9 do 14 hodin.

 

Retro muzeum Praha provozuje spolek Art Salon S založený v roce 2014. Pod vedením předsedy Roberta Vůjtka má spolek za sebou realizaci na čtyři desítky úspěšných výstav v Praze i po zbytku republiky. Představil dobové výstavy jako Retro 70. a 80. let, Retro hračky za socíku, Retro zima za socíku nebo Retro biják, organizoval retrospektivu Bořka Šípka, výstavu Memories Roberta Vana i několik výstav Káji Saudka. 

https://www.retromuzeumpraha.cz/

Cesta světla - vánoční koncert VUS Ondráš

BRNO: V prosinci Vojenský umělecký soubor ONDRÁŠ představí premiérový vánoční koncert s názvem Cesta světla, který pochází z tvůrčí dílny známého skladatele Jiřího Slavíka. Do originální hudby se budete moci zaposlouchat 27. prosince od 16.00 v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně.

27.12.2022
16:00 - 17:00
Autor článku: 
VUS Ondráš /jal

Cesta světla je hudební cyklus, který vypráví příběh narození Ježíše Krista a současně nahlíží do atmosféry lidových Vánoc. Hudebně vychází především z dobře známých českých a moravských koled, které však zazní v nevšedních orchestrálních a vokálních aranžmá v podání Orchestru lidových nástrojů a dívčího sboru VUS Ondráš. Posluchače čeká barvitá cesta ke Kristovu narození, stejně jako k lidskému pochopení této zázračné události. 

Autorem originální hudby je známý multiinstrumentalista a skladatel Jiří Slavík, který s VUS Ondráš dlouhodobě spolupracuje. „Psaní Cesty světla bylo pro mne několikaměsíčním požehnáním, kdy jsem se mohl představivostí vypravit do bájných časů a nechat na sebe působit příběh, který po dvou tisíciletích stále formuje celou naši kulturu a společnost. S vědomím, že pracuji s materiálem, který většina lidí bude dobře znát, jsem se pokoušel najít takové cesty, které by jej mohly představit v novém světle. Klíčem pro mě byl dramatický vývoj v textech jednotlivých písní, což jsem se snažil podpořit i v hudebních aranžmá. Mým cílem bylo přivést posluchače k novému zamyšlení nad důvěrně známými a zažitými písněmi – co vlastně vyjadřují a co pro nás znamenají. Škála pocitů, které předávají, je hluboká a pestrá zároveň – ať už jde o údiv nad zázračnou událostí, přes vřelou mateřskou lásku, ryzí radost nebo uspokojení těch, kteří trpí“, prozradil Jiří Slavík. 

27. 12. | 16.00 | katedrála sv. Petra a Pavla | Brno | vstup zdarma, místa se nerezervují
Na místě bude možné přispět do pokladničky ve prospěch Vojenského fondu solidarity, který poskytuje okamžitou pomoc pro vojáky a jejich blízké, kteří se bez vlastního zavinění ocitli v těžké životní situaci.

Adventní neděle ve skanzenu Kouřim

KOUŘIM: V zahřátých světnicích kouřimského skanzenu vyprávějí hospodáři o adventních a vánočních obyčejích i pověrách, zavoní vařená muzika a škvarkové cukroví. Oživíme pro vás zvyklosti našich předků - buďte si jisti, že některé vás překvapí. Víte třeba, proč s sebou Lucky nosily koště, nůžky a peroutku? A proč po vsi chodila hrůzostrašná Perchta? Kromě nepopsatelné atmosféry zimního skanzenu na vás čekají i rukodělné dílny.

Program:

18.12.2022
10:00 - 16:00
Autor článku: 
Jolana Nováková

11.00, 13.00 a 15.00 hodin: "Barokní roráte, aneb Radostné zpěvy adventní" - společné zpívání s Michaelem Pospíšilem a vyprávění o hudbě v adventní době

Po celý den:

  • Vyprávění o adventních a vánočních lidových obyčejích
  • Obchůzky Lucek a Perchty
  • Výroba vonných františků
  • Výroba ozdob ze skleněných perel
  • Výroba vánočních řetězů ze sněhových hubinek
  • Výroba slaměných ozdob
  • Výroba máčených svíček ze včelího vosku
  • Pečení škvarkového cukroví
  • Vaření muziky 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Lidová kultura