středa
14. srpna 2024
svátek slaví Alan

Knihy, literatura, média

Knihy, literatura, média

Knihy na prázdniny z nakladatelství MOBA

ČR: Ann Granger je autorkou mimořádně oblíbených detektivních románů. Její druhá kniha v češtině vychází v těchto dnech pod názvem Trosky - z originálu Rack, Ruin and Murder ho přeložila Jana Krollová.

Autor článku: 
jal

Ann Granger v rámci svých pracovních povinností v diplomatických službách procestovala velký kus světa, aby se pak se svým manželem, kterého poznala na Britské ambasádě v Praze, usadila v půvabném Oxfordshiru.

Do poklidné a malebné krajiny Cotswold také umístila děj dalšího detektivního příběhu s hlavními hrdiny policejními vyšetřovateli Jess Cambellovou a Ianem Carterem.

Další novinkou z nakladatelství MOBA je historický román Nevinný bratrovrah Jiřího Dobrylovského, který čtenáře zavede do časů Boleslava I. zvaného Ukrutný. Zakladatel českého státu byl panovníkem, za jehož vlády česká říše dosáhla největší rozlohy v dějinách, domohla se obrovské moci, mezinárodní prestiže a získala i církevní samosprávu v podobě zřízení pražského biskupství. Na Boleslavovi utkvěl naproti tomu stín vraždy vlastního bratra, knížete Václava, a bratrovražda mu v dějinách vynesla zmiňovaný nechvalný přívlastek Ukrutný. K této bratrovraždě se však váže řada otázek. Bylo vše opravdu tak, jak je nám historiky předkládáno? Možné vysvětlení tehdejších událostí naleznete na stránkách tohoto jedinečného románu.

 

Srpnové novinky z nakladatelství MOBA:

VZPOURA GOLIARDŮ, Vlastimil Vondruška, historická krimi

NEBESKÁ HOSTINA, Donald Ray Pollock, světová krimi

TROSKY, Ann Granger, světová krimi

CUKRÁŘOVA DCERA, Laura Madeleine, román

NEVINNÝ BRATROVRAH, Jiří Dobrylovský, historický román

ULIČNICE, Jana Benková, román pro ženy

TŘICET SEZON LÁSKY, Inna Rottová, román

NÁMLUVY SE ZLOČINEM, Ladislav Beran, edice Původní česká detektivka

PŘÍPAD DÍVČÍHO ORCHESTRU, Inna Rottová, edice Původní česká detektivka

PŮLNOČNÍ VRAH, Veronika Černucká, edice Původní česká detektivka

 

www.mobaknihy.cz

 

Jak informační exploze mění náš svět - výstava v DOX

PRAHA: Ještě jste neviděli výstavu BIG BANG DATA? Zajděte do DOXu a ponořte se do světa velkých dat! Už jen do 14. srpna. Big Bang Data zkoumá fenomén informační exploze, kterou dnes zažíváme. Během uplynulých pěti let se v akademických a vědeckých kruzích, vládních agenturách, v obchodních společnostech i kulturní sféře dostalo do všeobecného povědomí, jak radikálním způsobem naši společnost mění vytváření, zpracovávání a zejména interpretace dat.

Autor článku: 
jal

Všichni generujeme data – zanechávají je za sebou naše mobilní telefony, senzory, sociální sítě, digitální fotografie a video, platební převody a signál GPS. Novinkou je stále snazší uchovávání a zpracovávání obrovských množství dat, z nichž je možné vyčíst určité vzorce (událostí, chování, spotřeby, volby, investování atd.). Tato skutečnost velice rychle a zásadním způsobem mění způsoby rozhodování na všech možných úrovních.

Kurátoři: Olga Subirós, José Luis de Vicente

Výstavu organizuje Centrum DOX, Centrum pro současnou kulturu v Barceloně - CCCB a Nadace Telefónica.

Otevírací doba

Pondělí: 10.00 - 18.00
Úterý: zavřeno
Středa: 11.00 - 19.00
Čtvrtek: 11.00 - 21.00
Pátek: 11.00 - 19.00
Sobota: 10.00 - 18.00
Neděle: 10.00 - 18.00

Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7

 

V nakladatelství MOBA právě vyšla již pětistá e-kniha

ČR: MOBA se řadí k předním českým nakladatelstvím, patří však také mezi první tři největší vydavatele e-knih u nás. Titul Zkrotit vlka spisovatele Benjamina Blacka, který právě vyšel, je jeho jubilejní pětistou e-knihou. Brněnská MOBA vydává e-knihy už od roku 2011, tedy od počátku komerčního prodeje e-knih na českém trhu. Do konce roku 2017 plánuje vydat dalších 80 nových e-titulů.

Autor článku: 
jal

Mezi nejprodávanější e-knihy z MOBY se řadí: Jsou světla, která nevidíme Anthonyho Doerra, držitele Pulitzerovy ceny za literaturu; celá řada knih nejčtenějšího a nejpůjčovanějšího českého autora Vlastimila Vondrušky, např. Přemyslovská epopej I. – IV., Zločin na Bezdězu; román Síť od Håkana Nessera, severský psychologický thriller Mlhy Ölandu Johana Theorina; historické romány stále oblíbenějšího Františka Niedla, např. Čtvrtý králův pes; román Hany Marie Körnerové Heřmánkové údolí nebo tituly výborného jihoafrického spisovatele Deona Meyera, např. Ďáblova hora.

Na podzim se milovníci literatury mohou těšit třeba na další knihu Anthonyho Doerra O dívce Grace, šestý díl Husitské epopeje Vlastimila Vondrušky, obrovský hit loňského knižního veletrhu ve Frankfurtu – detektivní román z Berlína třicátých let minulého století Volkera Kutschera Mokrá ryba nebo Papírovou labuť Lelylaha Attara. 

www.mobaknihy.cz

Rockové legendy v českých kinech

ČR: Cyklus Koncerty v kině pokračuje v zářijové nabídce epochálních hudebních návratů největších rockových legend - filmovým sestřihem dvou letošních birminghamských koncertů skupiny Black Sabbath. Zpěvák Ozzy Osbourne, kytarista Tony Iommi a basák Terence „Geezer“ Butler ve svém domovském městě letos v únoru završili světové koncertní turné The End.

Autor článku: 
jal

Koncertní záznam z produkce jedné z nejvlivnějších kapel všech dob, která před půlstoletím definovala zvuk hard rocku a zapustila kořeny heavy metalu, uvedou 28. září pražská kina Aero, Bio Oko, Světozor, Atlas i multikino Premiere Cinemas Hostivař a řada dalších kin v Česku i na Slovensku.

 

Black Sabbath: The End of The End – záznam z koncertů z února 2017 v Birminghamu (završení světového turné The End 2016-2017).

délka: 120 min.

anglicky s českými titulky

Režie: Dick Carruthers

 

Pro více informací navštivte následující stránky:

www.vicnezfilm.cz

Facebook: www.facebook.com/vicnezfilm

Praha ženského rodu

PRAHA: Praha je městem, které oplývá nejen krásnými památkami, ale žila v něm i řada velmi pozoruhodných žen. Některé ženy se Prahou jenom mihly jako tajemné stíny a známe je jen díky starým legendám, jiné ve městě zanechaly skutečné stopy. Spisovatelka Magdalena Wagnerová o těchto ženách napsala celou knihu a nazvala ji Praha město žen. V rozhovoru mi autorka o knize prozradila více informací.

Autor článku: 
er

Nedávno vám vyšla kniha Praha město žen. Co vás přimělo k sepsání této knihy?

Napsala jsem už několik publikací, které se více či méně týkaly Prahy. V knihách pro děti Praha vystupovala jen v pozadí jako kulisa, do které je příběh zasazen. V těch ostatních byla Praha tzv. hlavním hrdinou, ale dalo by se říct, že šlo o hrdinu tradičního – v pověstech, domovních znameních, památných domech apod. A tak jsem chtěla napsat také o Praze z pohledu méně tradičního, který by nějakým způsobem korespondoval s mojí osobou. A protože jsem žena žijící v Praze, logicky mě napadlo shromáždit do jedné publikace osudy některých zajímavých žen, které v Praze působily a žily, ať už krátce anebo po většinu svého života.


Které významné ženy jsou podle vás pro Prahu nejvíce klíčové?

Nerada bych určovala, která žena byla pro Prahu důležitější a která méně. Byla to snad Libuše, bájná zakladatelka města? Nebo snad některá královna? Anebo Božena Němcová, která v tomto městě napsala Babičku? Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská, Popelka Biliánová, Ema Destinnová? Je jich mnoho a záleží především na úhlu pohledu. Lze do této „soutěže“ zahrnout jen ženy reálné anebo také mytologické postavy, notoricky známá zjevení či proslavené ženy vystupující v pražských pověstech? Protože ty všechny nějakým způsobem tvář našeho hlavního města vytvářely, ať už hmatatelně či jen prostřednictvím ústního podání. A dost možná, že některé smyšlené ženské postavy pro podobu současné Prahy v průběhu historie udělaly víc než většina reálných žen, které se v Praze narodily, prožily celý život a také zde zemřely. Za všechny lze jmenovat například „mořskou pannu“ z Karlovy ulice, která vytesaná do kamene dodnes shlíží na rušný život v Karlově ulici, anebo lazebnici Zuzanu, která se zapsala do historie staré Prahy na věky věků jako zachránkyně Václava IV. a dnes si její „skutečnou“ podobu můžeme prohlédnout v klenbě Staroměstské mostecké věže. Bylo by však zajímavé vědět, jak to s těmito dámami bylo ve skutečnosti a zdali vůbec existovaly...


Jsou významné ženy v české historii opomíjeny?

Současnost poskytuje ženám, zejména v historických kontextech, nemalou pozornost, ať už jde o odbornou či vědeckou literaturu anebo populárnější formy. Stačí vyčíslit, kolik žen z naší minulosti se stalo hlavními postavami celovečerních filmů, románů, o výtvarném umění ani nemluvě. Záleží na každém jednotlivci, jestli se chce na toto téma dozvědět víc a věnovat tomu svůj čas.  


Jste rovněž autorkou knih Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení a Příběhy starých pražských domů. Je těžké  pátrat po pražských strašidlech?

Pokud je člověk ochotný sehnat a načíst příslušnou odbornou literaturu, pátrání se může stát spíše hrou s příměsí dobrodružství, protože sledovat jednotlivé motivy, putující a kličkující (nejenom) pražskými pověstmi a legendami, se někdy stává až detektivní záležitostí. V každém případě je to zábavné, často poučné a člověk většinou skončí v těch nejstarších částech města. Tam je to přízraky a zjeveními doslova přelidněno. V některých případech lze vysledovat jakýs takýs důkazní materiál nebo alespoň pravděpodobný předpoklad reálného předobrazu, ale protože protagonisté se odebrali do říše mrtvých ve většině případů před několika sty lety, hledání důkazů připomíná spíš boj s větrnými mlýny.


Souvisí výskyt strašidel s historickými změnami?

Strašidla, podobně jako lidé, reagují na konkrétní společenskou, sociální i politickou situaci země, kam se vrací nebo kde proti své vůli setrvávají, a tak i historické změny ovlivňují jejich podobu a výskyt. Třicetiletá válka obohatila naše pověsti o bezhlavé Švédy, rozvoj klášterů poskytl přízraky mnichů a jeptišek, dojmologie a fantastika tohoto žánru nevynechala jediného významnějšího panovníka či šlechtický rod Rožmberky počínaje a Lichtenštejny konče.   


Co vás na pražské architektuře nejvíce okouzluje?

Praha je úžasná ve své slohové pestrosti, kdy vedle sebe mohou existovat objekty zcela odlišných slohů, aniž by městu ubíraly její nesporný esteticky emocionální náboj. Zejména kombinace gotiky a baroka vytváří zvláštní směs, která však v Praze dávno zdomácněla a dnes dokonce poskytuje typické scenérie, bez kterých si toto město už ani neumíme představit. V rámci městské architektury mám ráda stopy daleké minulosti, které upozorňují, že Praha zde existovala už velmi dávno.


Jaký pražský dům byste pro svoji neopakovatelnou atmosféru doporučila čtenářům k letní návštěvě?

Clam-Gallasův palác na Starém Městě, Staronovou synagogu v Josefově a kavárnu Imperial Na Poříčí. A pak ještě mnoho dalších.

 


***
 

Kniha Praha město žen je jedinečná tím, že se zaměřuje právě na ženy, které dodaly tomuto městu půvab a dodnes jej zdobí ať již prostřednictvím soch či zajímavých příběhů. Překvapí vás na kolika místech v Praze najdete jejich sochy a portréty, jak četná jsou jejich vyobrazení. Zaujme vás, jakou odvahu často ženy prokazovaly a jakým způsobem ovlivnily dějiny. Kniha je doplněna autorčinými fotografiemi.


Pokud máte rádi tajemné příběhy v kombinaci s historií, potom vám mohu doporučit knihu:  Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení. V této knize se dozvíte nejen, jaká je historie daného místa, ale i kdo a proč na těchto místech straší.


V knize Příběhy starých pražských domů najdete řadu historických podrobností a detailů o známých pražských domech, ale i o těch, jež možná dodnes unikaly vaší pozornosti. Kniha vyšla v české i anglické verzi.
Knihy je možné objednat na: www.plotknihy.cz


***
 

Prohlídka Obecního domu
Secese oblékla Prahu do nádherných barev a obohatila ji o řadu působivých soch. Vydejte se na prohlídku nejkrásnějšího secesního domu v Praze! Objevte velkolepé interiéry Obecního domu. V rámci prohlídky spatříte například Smetanovu síň, Cukrárnu, Slovácký salonek, Orientální salonek a další.  Pozoruhodný je zejména Primátorský sál s obrazy od Alfonse Muchy. Během prohlídky objevíte mnoho zajímavostí z historie i současnosti této kulturní památky. Prohlídky se konají pravidelně v anglickém a českém jazyce a je možné je rezervovat na: www.obecnidum.cz/turisticke-prohlidky.htm


***
 

Velká knížka PRAHA pro malé vypravěče
Máte malé dítě a chcete, aby poznalo Prahu? Myslíte si, že je vaše dítě na knihy o Praze příliš malé? Zkuste jim ukázat obrázkovou knihu Velká knížka PRAHA pro malé vypravěče. Obrázková kniha seznámí děti s důležitými pražskými místy: Karlovým mostem, Malostranským náměstím, Staroměstským náměstím a Stromovkou. Velké barevné ilustrace jsou plné děje a drobných kreslených příběhů, které děti seznámí nejen s historií těchto míst, ale i s každodenním životem a ruchem velkoměsta. Prohlížení této knihy je zábava pro děti i dospělé. Kniha vyšla v české, anglické a německé verzi a je možné ji objednat na: www.presco.cz


***
 

Slohovník aneb Praha má styl
Staňte se na chvíli architekty spolu s dětmi a zkuste tvořit ve stylu starobylých slohů: románského slohu, gotiky, renesance, baroka! K tomu, abyste se do historie lépe ponořili, vám pomůže kniha určená dětem Slohovník aneb Praha má styl od autorky Evy Chupíkové. Kniha je hezky ilustrovaná a obsahuje řadu tvořivých úkolů. Čtenář tak získá představu, kde a jak daný sloh vznikl, seznámí se s hlavními pražskými památkami a zjistí, jak vypadaly dobové oděvy a interiéry budov. Díky různým úkolům se vaše děti naučí nakreslit hvězdovou klenbu, která zdobí gotické chrámy, navrhnout renesanční sgrafitové psaníčko a mnohé další. Připravte si nůžky, lepidlo, pastelky a můžete začít tvořit! Kniha vyšla u příležitosti výročí 25 let od zapsání historického centra Prahy na Seznam světového dědictví UNESCO.
Knihu je možné objednat na: www.albatros.cz

 

 

Historie Jihlavy jako komiks

JIHLAVA: Že historie může být i zábavná, dokazuje nová publikace, kterou vydala jihlavská radnice. Minulost a přítomnost města je popsaná jako příběh dvou ježků Kamila a Marie formou komiksu. Do příběhu jsou přirozeně zapracovány pověsti i skutečné události, s nadsázkou, humorem i lehkou fikcí...

Autor článku: 
Bc. Radek Tulis

Nová publikace vypráví třeba o tom, kde se na území dnešní Jihlavy vůbec vzalo stříbro, které se tak zásadně podepsalo na rozmachu města, jak to bylo s jeho objevem, pamatuje na jihlavské pohromy, nechybí osobnosti jako Gustav Mahler, hokejový tým Dukla nebo festival dokumentárního filmu.

Komiks je dílem jihlavské grafičky a výtvarnice Evy Bystrianské a volně navazuje na její úspěšný film, „papírový dokument“ O Ježkově, který vznikl před čtyřmi lety. Lehké zábavné čtení pro mladé a mladé duchem s názvem O Ježkově – průlet historií města Jihlavy je k mání v turistickém informačním centru za 50 korun.

ZDROJ

Noir Film Festival 2017

KŘIVOKLÁT: Jubilejní 5. ročník Noir Film Festivalu na hradě Křivoklát uvede během čtyř dnů na čtyři desítky projekcí filmových klenotů z klasické hollywoodské éry filmu noir 40. a 50. let 20. století a zároveň opět o něco více přiblíží evoluci tohoto atraktivního fenoménu napříč žánry, časem a geografickým prostorem.

od 17.08.2017 do 20.08.2017
Autor článku: 
ika

Programový balíček filmové slasti letos zahrnuje cynismus Humphreyho Bogarta, šarm Roberta Mitchuma, křehkost Lizabeth Scott, rafinovanost Alfreda Hitchcocka, temné příběhy z Mexika, napínavé filmové jízdy noirovými vlaky a standard v podobě československé stopy a seriálových maratonů z dílny HBO.

Co je film noir?

Podle některých samostatný žánr. Podle jiných „pouze“ vizuální styl se specifickou atmosférou. Další jej mají za historicky vymezený cyklus amerických filmů 40. a 50. let. Ať už se však na film noir podíváme jakkoli, představuje výjimečnou skupinu děl, která již několik desetiletí fascinuje diváky, filmaře i filmové historiky po celém světě.

Kompletní program a aktuální informace zde

TZ přiložena.

ZDROJ

 

Prázdninový Malovaný kraj

ČR: Ke svým čtenářům zamířilo letošní čtvrté číslo vlastivědného a národopisného časopisu slováckého regionu Malovaný kraj. Časopis se věnuje historii, folkloru, osobnostem, turistice, přírodě a mnoha dalším zajímavostem jihovýchodní Moravy.

K létu dříve patřily žně a dožínky. Řada fotografií zvyků s nimi spojených našla místo na obálce časopisu.

V obsahu dvouměsíčníku se dozvíte, že v Mikulčicích byl pro veřejnost otevřen rodný dům Fanoša Mikuleckého, zakladatele Malovaného kraje a autora řady zlidovělých písní jako např. Vínečko bílé. Kromě toho lze v periodiku pohlédnout do rekonstruované tváře pravěké „šamanky“ z Dolních Věstonic.

Dále zavítáte do Holubyho chaty na Velké Javořině v době jejího vzniku a za 2. světové války. Pomyslně si zalistujete ve vídeňských novinách z konce předminulého století, kde jsou představovány lichtenštejnské stavby na Břeclavsku. Přečtete si medailon Mons. Františka Baťky, kněze, který inicioval vznik známé cyrilometodějské pouti na Slovanském hradisku v Mikulčicích. Ve Tvrdonicích můžete spolu s aktéry dávného příběhu hledat markrába. Ohlédnete se za průběhem letošního mezinárodního dětského folklorního festivalu Kunovské léto. Spolu s dětmi si dle návodu zkuste uplést košík z proutí. Poznáte mnohé ze života a věšteckých praktik a schopností tajemstvím opředených žítkovských bohyní. Zjistíte, jak se dříve na Podluží mlátilo obilí a že při tom někdy bylo dost veselo. Dostanete se i k meandrům neregulovaného úseku řeky Moravy u Strážnice. A zároveň s hluckými občany 50. let minulého století si zanotujete píseň Vyskytla se rána nová, mandelinka bramborová...

Časopis o 32 stranách, do něhož rovným dílem přispívají odborníci i laikové, lze zakoupit v některých novinových stáncích a knihkupectvích nebo objednat přímo na adrese redakce Malovaného kraje, 17. listopadu 1a, 690 02 Břeclav, tel.: 602 575 463, 724 965 609, e-mail: malovanykraj@seznam.cz.

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz

Hledá se Kinomil

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: Kinomil je někdo, kdo má opravdu rád krásné Kino Vysočina. Je to někdo, pro koho je návštěva žďárského kina nedílnou součástí života. Do 29. září 2017 máte možnost adoptovat některou z volných sedaček v Kině Vysočina a získat benefity pro opravdového fanouška. V prvním kole adopce bylo již adoptováno 39 míst.

Autor článku: 
ika

Kdo je to Kinomil?

Kinomil je někdo, kdo má opravdu rád krásné Kino Vysočina. Je to někdo, pro koho je návštěva žďárského kina nedílnou součástí života.
A Kinomil rozhodně chce mít své jméno na jedné z kinosedaček!
Staňte se i Vy součástí zrekonstruovaného žďárského Kina Vysočina a zapojte se do tzv. adopce sedaček.

O co se vlastně jedná?

Vášnivým fanouškům žďárského kina opět nabízíme možnost adoptovat sedačku v jejich oblíbeném Kině Vysočina a využívat benefity, které ještě více zpříjemní pobyt ve žďárském kině.

Co adopce obnáší?

Adopce znamená, že se na dobu dvou let doslova podepíšete na jednu z nových kinosedaček. V kině na Vás čekají hned tři druhy sedaček, takže si můžete vybrat, který typ chcete adoptovat a podle toho přispět odpovídající částkou. Na vybrané sedačce se pak objeví Vaše jméno nebo přezdívka, která bude po dobu dvou let zdobit tuto sedačku. Zároveň získáte hned několik benefitů.

Jaké sedačky jsou pro Kinomily připravené?

  • jednotlivé sedačky pro sólo fajnšmekry v hodnotě 1 500 Kč
  • dvousedačky pro ty, co rádi koukají na filmy ve dvou v hodnotě 3 000 Kč
  • boxy se stolky pro celou rodinu či partu přátel v hodnotě 6 000 Kč

Co ještě jako Kinomil získám?

  • Personalizované označení vybrané sedačky po dobu 2 let – možnost vlastního jména, přezdívky atd. (prosíme neuvádět žádné vulgární výrazy)
  • Uveřejnění vlastního jména nebo přezdívky také ve vizualizaci kinosálu na webu kinomil.zdarns.cz
  • 10% slevu na útratu v Biják – cafe baru do konce června 2018
  • Jednorázový slevový poukaz do Kina Vysočina pro každou adoptovanou sedačku.
  • Zasílání newsletteru s novinkami a akcemi Kina Vysočina
  • Předkupní právo na další 2 roky na sedačku
  • Možnost odečtu daru z daní pro FO i PO

A v neposlední řadě také báječný pocit z toho, že pomáháte rozvíjet a budovat něco, co máte opravdu rádi!

Bude pro mě „moje“ sedačka vždy přednostně rezervovaná?

  • Personalizovaná sedačka s Vaším jménem bude přístupná všem návštěvníkům kina
  • Adopce sedačky neznamená, že si na danou sedačku můžete sednout pouze Vy, ale bude k dispozici všem, kteří si na sedačku koupí vstupenku
  • Kinomila ale jistě nenaštve, když si na sedačku s jeho jménem sedne někdo jiný a navíc bude k dispozici nový rezervační systém, díky kterému si tu „svoji“ sedačku můžu pohodlně dostatečně dopředu na vybraný film rezervovat
  • Včasné nákupy e-vstupenky můžete provádět na webu www.dkzdar.cz/program-kino-vysocina

CHCI SE STÁT KINOMILEM

(vstup do systému adopce sedaček)

Informace k platbě:

Vzor darovací smlouvy k náhledu ZDE.

Číslo bankovního účtu pro zaslání příslušné finanční částky je: 19-328751/0100.

Variabilní symbol je pro jednotlivé sedačky 426201, pro dvousedačky 426202 a pro boxy 426203. 

Více info a zdroj zde

 

Cesty za svobodou – unikátní dokumentární cyklus České kořeny

PRAHA: Hned několikrát v naší novodobé historii hromadně odcházely za pohnutých okolností desetitisíce, zpravidla vzdělaných a schopných lidí, ze své vlasti. Dokumentární filmy cyklu České kořeny tvoří mozaiku osudů Čechů žijících v zahraničí. „Ze všeho nejdůležitější je silný osobní příběh a samozřejmě také zajímavá profese. A pak to, co danou osobnost spojuje s Českou republikou,“ prozrazuje o volbě protagonistů cyklu jeho produkční a spoluautorka Martina Fialková. Přijměte pozvání k následujícímu rozhovoru.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Co bylo na počátku? Jak to vlastně všechno začalo?

Chtělo by se napsat, že na počátku bylo slovo…ano, byla to překvapivá otázka, která jednoho dne přistála nečekaně z úplně cizí adresy v mém e-mailu. Ptal se jistý Tomáš Kubák, zda bychom v redakci Českého dialogu, časopisu pro Čechy ve světě, neměli zájem spolupracovat na dokumentech o zajímavých krajanech. Neznámý mladý kameraman a režisér z jihomoravského Kyjova hledal někoho, kdo má kontakty na Čechy ve světě, po kterém rád cestoval a v němž tyto krajany občas potkával. Měl za sebou již několik cestovatelských dokumentů, za které získal i různá ocenění na festivalech, ale napadlo ho, že by svým příštím filmům mohl dát něco víc. Chtěl v nich ukázat, jací kvalitní lidé museli opustit naši zemi kvůli dřívějšímu, komunistickému režimu, o kolik byla jejich odchodem naše země zbytečně ochuzena. A přispět tak k tomu, aby se naše vztahy ke krajanům vrátily do těch správných kolejí. A to jsme v Praze dělali na stránkách časopisu Český dialog i my, a nejen. Také na besedách a jiných akcích, kterými jsme přibližovali pražské veřejnosti to úžasné bohatství, které má naše země za hranicemi v podobě spousty výjimečných lidí, kteří pro ni často nezištně pracují a my o nich nevíme. Ale o tom, jak se dělá film, jsem nevěděla zhola nic.
Přesto, nebo možná právě proto jsem se chopila hozené rukavice a s velkou chutí a se svojí novinářskou a organizační praxí jsem se pustila do práce. Tedy do přípravy natáčení prvního dokumentu, Českých kořenů ve Švédsku, kde jsem tou dobu měla mezi krajany již delší dobu pěstované přátelské kontakty. Časem se moje práce vyvinula do všeobjímající role produkční, jejíž obsah jsem si vlastně „za pochodu“ určovala sama. Od přípravy celého projektu, jeho logistiky, realizace vlastního natáčení – tj. rozhovorů s aktéry filmu, přes další komunikaci se všemi kolem, výběr hudby k dokumentům, až po zajištění premiér hotového filmu a jeho masivní propagaci. To jen stručně, ve skutečnosti je těch činností ještě mnohem víc. Všechno mne to ohromně baví a těší, a také velmi obohacuje. Je to úžasně pestrá práce!

 

Kdo tvoří váš tým?

Od samého počátku spolu se mnou zmíněný režisér a kameraman, a také střihač, vše v jedné osobě, kolega Tomáš Kubák. Vidíte, i on musí být multifunkční.  A třetím členem týmu zpočátku – a ještě u dvou následujících dokumentů – byla šikovná mladá novinářka z Kyjova Veronika Hollerová. Od začátků s námi také – blíže či vzdáleněji – o tématu přemýšlel Zdeněk Polášek, který se účastnil částečně natáčení třetího z dokumentů, Českých kořenů ve Švýcarsku, a od nedávného pátého natáčení v Belgii a Lucembursku s námi spolupracuje již trvale. Zejména při vytipovávání sponzorů a také jako zvukař a technická pomoc. Nedávno jsme do týmu přizvali ještě i Lucii Tomanovou, která se stará o nově založený Facebook, který jsme dříve nestíhali a neřešili. Teď už ho ale máme a Lucie, nejmladší člen našeho týmu, si s ním dobře rozumí a k Českým kořenům tak přivádí nové zájemce o toto téma. Útočíme tak na upoutání pozornosti zejména mladší generace, a to je skvělé.

 

Podle čeho si vybíráte osobnosti? Co vás zajímá především?

Vždy v dané zemi zvažuji, koho tam znám z krajanů nejlépe, s kým mám nejbližší kontakt. Postupně pak vybírám další zajímavé lidi, které si vytipuji buď z dřívějších osobních kontaktů. Mám jich za roky zájmu o toto téma naštěstí dost, anebo si nechám někoho zajímavého doporučit právě tím, komu důvěřuji, u koho mám pro danou zemi „odrazový můstek“. Studuji dostupné životopisy, rozhovory v krajanských časopisech či na webu, probírám laureáty ocenění Gratias Agit, což je cena, kterou naše ministerstvo zahraničí každoročně uděluje výjimečným krajanům, kteří nezištně pracují pro dobrou pověst České republiky ve světě. Ale nejdůležitější ze všeho je pro dobrý dokument vždy silný osobní příběh a samozřejmě i zajímavá profese. A pak to, co danou osobnost spojuje s Českou republikou. Rádi v našich dokumentech představujeme osobnosti různorodého povolání, vědce, literáty, ale přinášíme svědectví také o lidech z běžné sféry života se zajímavým osudem. Hledáme co nejpestřejší příběhy tak, aby se vyprávění jednotlivých osobností doplňovalo a postihlo tak co nejvíce aspektů emigrace. A to nejen samotných způsobů odchodu a začátků v nové zemi, ale i osobních prožitků a myšlenek na téma – udělali jsme dobře? Zajímá nás dnešní pohled těch, kdo emigrovali z nezbytí nebo z přesvědčení, že v nesvobodné zemi nemohou žít, ale i těch, které do emigrace přivedly jiné okolnosti. Ptáme se všech, jak na svoje tehdejší rozhodnutí pohlížejí dnes. Co jim přineslo a co vzalo. To je vlastně jedna ze stěžejních otázek, které našim osobnostem klademe. A divíme se pokaždé, kolik různých odpovědí na ni existuje.

 

Soňa Červená o emigraci napsala knihu s výmluvným názvem Stýskání zakázáno. Co bylo předpokladem toho, že se krajané úspěšně adaptovali a posléze prosadili i v nové vlasti? Lze to zobecnit?

Myslím, že nejdůležitější musela být sebedůvěra a odvaha. Nejprve učinit to rozhodnutí, že někde v neznámu začnu znova. A nejen já, ale třeba i další, s kým jsem spojil(a) svůj osud, partneři, děti, v některých případech i rodiče. Mládí má většinou odvahy na rozdávání. Bohužel ale často docházelo k emigraci i u lidí středního věku i starších, prostě proto, že nebylo jiné možnosti – a opustit vše, co jsem vybudoval třeba kolem čtyřicítky nebo dokonce v padesáti, a začít od nuly s celou rodinou – to už chce opravdu hodně sebedůvěry i odvahy.
To jsme ale teprve na začátku, u odvahy odejít. Vy se ale ptáte na úspěšné adaptování a prosazení takových lidí v nové zemi, což trvá léta. A tam musí být ta víra v sebe, ve svoje schopnosti, a také pevná vůle. Učit se novým věcem, nové řeči, vyrovnat se se zmíněným steskem. Zapřít v sobě slabosti a vytrvale se dívat dopředu, ne dozadu. Být zvědavý. Snažit se pochopit novou zemi, její kulturu, zvyklosti. Nekritizovat, naopak si pro sebe vzít to, co se mi líbí a nabídnout to, co znám já a čím mohu nové zemi prospět. A určitě našim krajanům pomáhalo také dobré vzdělání a pověstná česká šikovnost a vynalézavost. Většinou logicky k emigraci měli odvahu právě ti, co už něco uměli, kteří si už dříve doma důvěřovali, zkrátka silné osobnosti. Tím víc nám tu chyběli.

 

Jsou krajané ochotni otevřeně mluvit i o tom, čím za svobodu zaplatili?

Otázku na cenu svobody klademe vždy až ke konci natáčení. Až když už se lépe známe, po všech předchozích otázkách. Myslím, že na začátku by to nešlo. Někdo se rozhovoří víc, někdo méně. Je to individuální, protože každá z osobností, s nimiž jsme natáčeli, má za sebou něco jiného, i když se některé příběhy podobají. Ale tak jak jsou lidé různí, dostáváme odpovědi opravdu pestré. Nejniternější bývají zpovědi v případech, kdy po emigraci doma zůstal někdo z rodičů, komu už pak třeba nebylo možné ani přijet na pohřeb. Anebo zde zůstalo dítě z rozvedeného manželství. To byly ztráty nejcitelnější. Ale všichni jmenují i velké zisky – svoboda byla zpočátku tím absolutním, a později se k ní přidalo i poznání nové kultury, jazyků, větší nadhled nad světem – a samozřejmě pracovní úspěchy, kterých by tehdy doma nebylo možné dosáhnout. Po roce 1989 mnoho lidí mluví o tom, že má nyní dva domovy. Když přijíždějí na návštěvu do České republiky, říkají, že jedou domů, a když se pak vracejí zpět do země, kde žijí, tvrdí to samé. V mnoha případech uvnitř pociťují určitou rozpolcenost, někdo víc a někdo méně, o tom však mluví málokdo. Několikrát už v našich dokumentech zaznělo: Kde vlastně chci být pohřben? V kterém z obou domovů? Pro nás, kdo jsme pevně zakořenění tady doma, je těžké si to představit. Přesto doufám, že nám to rozpolcení jednou někdo i v našem filmu trochu víc rozebere.

 

Jak krajané propojili své dvě vlasti? Jaký vztah k zemi svých rodičů mají jejich potomci?

To jsou otázky na dlouhou odbornou studii. Krátce se dá říct, že ti, které si pro naše dokumenty vybíráme, jsou s Českou republikou ve stálém kontaktu. Podle možností sem s velkou radostí jezdí, na kratší i delší dobu, někteří tu znovu mají i nějaké zázemí. A nejraději jsou, když se jim podaří přijet i s potomky, které obvykle celoživotně směřovali k tomu, aby se naučili česky. Ne vždy se to podařilo, ale většinou i druhá a už i třetí generace má k České republice velmi kladný vztah. Jejich děti i vnuci tu často hledají nejen možnost zajímavé dovolené. Někteří tu podnikají, dočasně studují či pracují. Někteří si tu dokonce i našli partnera. A využívají tak češtinu, o které si možná jako děti mysleli, že je nesmysl se tomu divnému jazyku učit, když kromě jejích blízkých a známých jí nikdo jiný nemluví. Samozřejmě lze ale najít i případy odlišné.

 

Musíte si pospíšit, protože generace krajanů stárnou?

To je fakt, na který není třeba se ptát. Přirozeně by bylo dobré zachytit co nejvíce zajímavých příběhů pro budoucnost, a nemusí to být nutně jen na kameru. Alespoň písemně nebo zvukovým záznamem.  Ale kamera – a vůbec filmové zpracování, které v našem cyklu České kořeny volíme, je, myslím, pro širokou veřejnost nejzajímavější a nejpůsobivější. Samozřejmě bychom rádi natočili takových dokumentů co nejvíce, a postihli tak ještě řadu dalších zemí, a v nich řadu úžasných osobností. Bohužel čas běží rychle. A limitované jsou i naše lidské síly a především finance na každý z našich dokumentů.  Stíháme průměrně jeden celovečerní film za dva roky. Mně osobně se často stane, že nelze-li přizvat někoho do filmu, snažím se alespoň s danou osobností zpracovat rozhovor pro tisk, či upozornit na ni jiná média (rozhlas). Právě teď se nám navíc podařilo navázat spolupráci s televizním pořadem Babylon, který se zabývá podobnou tematikou, a tak máme radost, že některé příběhy krajanů budeme moci natočit i v jiném formátu pro tento pořad České televize ještě mimo České kořeny. 

 

Jak přijímají váš cyklus Češi v zahraničí?

Úplně na začátku, kdy jsme se ještě neměli čím prokázat, než naší jinou prací, byli někteří z oslovených k filmování trochu nedůvěřiví. Není se co divit. Představte si, že bychom přišli k vám domů s kamerou a ptali se na nejrůznější, i dosti osobní otázky. A to třeba na dva celé dny! Roli tu hrála i obava, k jakému účelu budou filmy využity, jaké bude zpracování. Ale v okamžiku, kdy jsme měli za sebou první dva, natočené ve Švédsku a ve Švýcarsku, jakoby se toto zlomilo. Mnozí jsou rádi, že na ně doma v Česku myslíme, že o nich víme. Jejich život vlastně dostává další dimenzi, když může být prostřednictvím filmu využit jako příklad, když se vlastně mohou stát vzorem pro další generaci. A podobně filmy přijímají i krajané, kteří jej vidí jako diváci. Oceňují, že dokumenty vznikají. Samozřejmě se občas ptají, proč se do některého z nich nedostal ten či onen, že by tam také patřil… My ale logicky nemůžeme postihnout v 70-80 minutovém filmu všechny – byť velmi zajímavé osobnosti. Jsou jich desítky, stovky.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě cyklus nese – zvláště pro nejmladší generaci diváků?  

Myslím, že mladší diváci, kteří už dobu před rokem 1989 nezažili, bývají často překvapeni, až zaskočeni tím, co se z Českých kořenů dozvídají. Již několikrát se mi stalo, že po promítání přišli a děkovali za úžasný zážitek, a to je něco, z čeho se s kolegy nejvíc radujeme. Domnívám se, že je zasahuje otevřenost, s jakou krajané mluví o smyslu svobody, o její ceně, o vztahu k rodné zemi, o pro našince těžko představitelných nesnázích, které tito lidé museli překonat, a současně když vidí obrovskou vitalitu a optimismus těch sedmdesátníků i osmdesátníků. V jejich projevu je cítit radost ze života a při všem tom moudru jsou i vtipní i zábavní. A to jsou témata, o kterých možná tito mladí doma neslýchají, nebo je možná před nimi nikdo nevyslovil tak přímým způsobem.
Dnes jsme zvyklí cestovat bez omezení, mladší generace si má možnost vyzkoušet si žít pár měsíců nebo i let „venku“, na vlastní kůži poznat, jaké to je, spolehnout se jen sám na sebe v cizím prostředí, někdy i kultuře. A často si až v zahraničí uvědomí, co to znamená, být narozen v České republice. A to je druhá rovina našich filmů. Možnost porovnat vlastní zkušenost s tím, čím si prošli ti, kteří nemohli každou chvíli psát, telefonovat, dokonce skypovat svým blízkým domů, radit se s nimi. Ti, kdo se nemohli vrátit. 
Starší diváci zase oceňují, že prostřednictvím našich dokumentů nahlédnou na svoji generaci z druhé strany, před železnou oponou. Vítají možnost seznámit se s těmi, které komunistický režim nazýval odpadlíky, i s tím, co tito „odpadlíci“ dokázali. Rádi si připomenou ty, které třeba i znali, a kteří se ztratili z jejich životů. A mnozí se pak dokážou podívat na nás tady doma jejich očima.

 

Jakou fázi vzniku filmového dokumentu máte nejraději?

Teď jste mne zaskočila, opravdu nevím. Pracuji na všech fázích ráda. Samozřejmě asi nejpestřejší a nejakčnější je samotné natáčení, kdy se člověk snaží profesionálně pochytat a vstřebat to moudro a všechny zajímavé informace, kterých při natáčení dostáváme denně obrovskou porci. Někdy je to hodně vyčerpávající - fyzicky i psychicky -, ale je to krásné. Také po natáčení moc ráda vybírám vhodnou a zajímavou hudbu, která bude film podkreslovat. Správě vybraná hudba dokáže skvěle umocnit emoce. Vždy se snažíme, aby v našich filmech byla aspoň částečně hudba v podání (nebo od) některé osobnosti, s níž jsme natáčeli, protože mezi nimi máme již několik vynikajících hudebníků. Houslistu Jaroslava Šonského ze Švédska, skladatele a bývalého člena skupiny Sputnici Toma Vašíčka z Vídně, pianistu Roberta Kolínského ze Švýcarska a další pianistku Evu Solar- Kindermann z kanadské Victorie. V posledním, právě dokončovaném filmu také Jána Valacha, skladatele, dirigenta a varhaníka z belgických Antwerp. 

 

Kde obvykle filmy promítáte? A bylo těžké prosadit je i do ČT?

Vymysleli jsme už na začátku systém tří premiér. První je vždy v Praze, většinou pod záštitou velvyslanectví země, kde se natáčelo, a za velkého zájmu veřejnosti i řady těch, kdo se nějak zabývají tématem Češi ve světě.  Druhá bývá v Kyjově, odkud je část našeho týmu. Mají tam také velmi pěkné a moderní kino a představitelé města Kyjov jsou nám nakloněni. Na obou domácích premiérách se snažíme mít vždy i nějakého hosta z osobností, které se objeví  ve filmu. Třetí premiéra je v zemi, kde se natáčelo, mezi krajany. (A to je vždy jakási „jáma lvová“ – ale zatím jsme vždy vyvázli…) Tam prosím o pomoc s organizací buď České centrum, naše zastupitelství nebo některý z krajanských spolků. Dále jsou filmy k dispozici právě zmíněným krajanským spolkům i jiným Českým centrům, pokud mají zájem. Doma je promítáme na různých akcích - konferencích, setkáních, festivalech, pořádaných našimi velvyslanectvími, obchodními komorami, spolky apod. Každý z dokumentů nabízíme i České televizi a k našemu překvapení a radosti pokaždé s úspěchem, ač za nás nikdo nelobuje. Takže suma sumárum, všechny díly Českých kořenů již běžely v ČT, vždy na 2. programu opakovaně v několika reprízách asi 16x. Nyní právě čekáme na odvysílání zatím posledního dokončeného filmu ve dvou dílech, Českých kořenů ve Vancouveru. Měly by být zařazeny koncem srpna, sledujte program ČT.  

 

Z čeho filmy financujete?

První - pilotní České kořeny ve Švédsku - jsme udělali vlastně zadarmo, tak trochu na zkoušku. Netušili jsme tehdy, zda budeme pokračovat. A ještě jsme – díky počáteční neznalosti – z jediného nevysokého honoráře od České televize dopláceli za licence a autorská práva k hudbě. Usoudili jsme, že takhle by to dál nešlo, takže od té doby se vždy snažíme najít sponzory jak v České republice, tak v zemi, kde natáčíme – mezi krajany. Z principu ale nikdy neslovujeme ty, s nimiž natáčíme. V naprosté většině jde o sponzory soukromé. Bohužel české firmy a instituce, a to ani různé státní fondy, na toto téma moc neslyší, a to nás mrzí. Nadací, které by podobný projekt podpořily, jsme zatím také moc nenašli, ač stále zkoušíme. Proto jsou všechny naše dokumenty zatím podfinancované, což se ale, myslím, neprojevuje na kvalitě. Naštěstí s přibývajícími díly si projekt získává respekt a uznání, a tak máme již několik – řekněme stálých – sponzorů, k nimž v dané zemi přidáváme nové. „Našim věrným“ nesmírně děkujeme za jejich velkorysost a máme v plánu se jim odvděčit například formou krásného koncertu pro sponzory. V některých případech finančně pomohly i krajanské spolky. Filmy by ale nemohly vzniknout bez obrovské praktické pomoci – například s ubytováním či dopravou - samotných osobností, s nimiž natáčíme. Protože České kořeny jsou neziskovka, spoustu práce, jako je příprava natáčení, propagace filmů a starost o jejich využití, akce pořádané s našimi hosty, besedy, setkání, koncerty aj., děláme bez nároku na odměnu, prostě proto, že je to potřeba a že nás i zúčastněné to těší.

 

Jaký filmový materiál máte právě ve střižně a kdo se tentokrát ocitl před kamerou?

Jde asi o 13 hodin záznamů, které jsme dovezli z květnového natáčení v Belgii a Lucembursku. Kolega Tomáš právě vybírá to, co se opravdu využije, a co se následně bude stříhat, tak aby z toho zbylo těch nejhodnotnějších cca 70 minut (!).

A s kým jsme natáčeli? Před kamerou se ocitli: v Lucembursku: Téměř devadesátiletý František Šedý, zakladatel a dlouholetý předseda tamního krajanského spolku ATSL, držitel Gratias Agit a dalších ocenění. Ota Nalezinek, jeho vrstevník, vynikající malíř a univerzální výtvarník, držitel řady – především lucemburských státních ocenění. Michal Wittmann, dřívější honorární konzul a také dlouholetý předseda krajanské ATSL, rovněž oceněn Grtias Agit. Mladší generaci zastoupí Iva Mrázková, skvělá výtvarnice a současná honorární konzulka. Film zpestří dětský folklorní soubor Melimelo, který vede Eva Klosová, a nové české aktivity shrne Marta Vacca Veselá, současná předsedkyně ATSL.

V Belgii, kde natáčení pokračovalo, jsme s kamerou zachytili tyto osobnosti:  Olga Schmalzriedová, dlouholetá předsedkyně spolku Beseda Brusel s manželem Georgem. I ona za Besedu převzala již v roce 2004) ocenění Gratias Agit. Michal Svoboda, biochemik, jehož výzkumy pomohly tisícům dětí z Bolívie, kam byl vysílán bruselskou univerzitou, diagnostikovat včas zákeřnou chorobu. Ján Valach, hudební skladatel, dirigent a vynikající varhaník, rovněž nositel mnoha českých i slovenských ocenění.

Milým zážitkem bylo také natáčení v České škole bez hranic v Bruselu – a to jak při výuce dětí, tak i dospělých. O činnosti této i jí podobných českých škol v systému ČŠBH nás informovala paní Dagmar Straková

 

Jaký je váš další cíl? Kam máte namířeno?  

Toto je otázka, na kterou nerada odpovídám. Konkretizuji to vždy až těsně před dalším natáčením, protože už vícekrát se nám stalo, že probíhaly přípravy a sondovala jsem půdu v některé zemi, ale natáčet se pak jelo úplně jinam. Vždy je riziko, že ve stádiu příprav narazím na nějaký nepřekonatelný balvan, který v tu chvíli nejde odvalit, a tak se záměr musí změnit a začít někde jinde. Tak to bylo například s Kanadou, kterou jsem začala připravovat už v roce 2011, ale plán ztroskotal na nezájmu sponzorů a nemožnosti získat finanční prostředky jinde, takže místo Českých kořenů (v Torontu) se nám podařilo natočit České kořeny ve Vídni, kde se cesta našla. Ale nevzdali jsme to. A protože štěstí přeje připraveným, v roce 2015 vznikly díky dvěma vancouverským a několika dalším českým sponzorům, kteří pochopili smysl našeho snažení, České kořeny ve Vancouveru.

 

Která osobnost vás nejvíc zasáhla?

Mám mezi našimi filmovanými osobnostmi, troufám si říci, již několik velmi dobrých přátel. Díky natáčení i dalším aktivitám kolem filmů jsme se poznali ještě blíže.  Velice ráda udržuji podle možností kontakty se všemi osobnostmi z našich dokumentů. Všichni jsou mi úžasnými životními vzory, každý třeba v něčem trochu jiném, ale obecně hlavně v odhodlání stále něco užitečného, dobrého či krásného vytvářet. A také svou silnou vůlí při překonávání překážek a životnímu postoji a optimismu.

 

Jste po setkání s těmito lidmi citlivější, pokud jde o demokracii a svobodu?

Určitě. Od doby, kdy jsme začali České kořeny natáčet, sleduji mnohem více naši i světovou scénu než dříve, mnohem více o ní diskutuji jak doma, tak i s krajany v zahraničí. A nejen o politice a demokracii, přemýšlím více i v dalších směrech, o otázkách spravedlnosti, etiky, o budoucnosti našeho národa v Evropě. Možná jsem také v posledních letech velkorysejší k lidským slabostem a chybám. Ale to asi přichází i s věkem.

 

Otevírá vám cestu ke krajanům i vaše poetické jméno – Fialková?  

To nevím, to asi nehraje roli. Spíše tu cestu k jejich srdcím pomáhá otevírat upřímnost, skutečný zájem o ně a to, že jim při komunikaci dávám najevo, že opravdu chceme, aby se o nich a o jejich práci, o jejich osudech, u nás doma více vědělo.

 

Pozn: Projekt České kořeny se v roce 2016 osamostatnil a dal jméno i spolku, který sdružuje nejen členy autorského týmu, ale i zájemce o tuto tematiku a další aktivity s ní spojené. Mnoho přátel má i mezi krajany v zahraničí, kteří se během svých pobytů v Česku rádi zúčastňují spolkem pořádaných akcí. Více na www.ceskekoreny.cz a také na Fb https://www.facebook.com/Ceskekoreny/

 

Vizitka

Ing. Martina Fialková, narozena v Praze, vystudovala gymnázium a dálkově VŠE (dokončeno 1989). V letech 2002-2016 spolupracovala s redakcí magazínu pro krajany Český dialog jako redaktorka a věnovala se nejen psaní, ale i marketingu časopisu. Stala se místopředsedkyní obč. sdružení Mezinárodní český klub, kde komunikovala se zahraničními Čechy. Pro MČK připravovala besedy a tematická setkání s krajany a jiné kulturní a společenské akce. V roce 2016 založila a vede samostatný spolek České kořeny, který v těchto aktivitách pokračuje a tvoří platformu pro cyklus dokumentárních filmů stejného jména. V rámci spolku pořádá také cyklus koncertů Hudba bez hranic. Od r. 2006 dosud je též šéfredaktorkou měsíčníku Listy Prahy 1. Jako nezávislá žurnalistka rovněž publikuje v Xantypě, Harmonii, v časopisu Naše rodina a jinde. Spolupracuje s Českým rozhlasem, působí i jako moderátorka. V týmu Českých kořenů se kromě samotných rozhovorů s osobnostmi věnuje přípravě, produkci a realizaci. 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Knihy, literatura, média