Internetový projekt webu decko.cz se stejně jako seriál zabývá obdobím první republiky, na jejímž začátku skauti zajišťovali distribuci důležitých zásilek i tajných depeší. Zatímco seriál o této době vypráví, ve hře si dobrodružnou roli doručovatelů děti samy vyzkouší. I zde v roli pamětníka vystupuje stoletý skaut v podání Pavla Zedníčka, který u sebe doma narazí na nedoručený dopis, což je mu samotnému záhadou. Záhadou, s níž mu mají pomoci právě diváci Déčka.

Na projektu s dětským webem spolupracuje více než 400 veřejných knihoven po celé České republice. Právě do nich mají směřovat první kroky každého, kdo se při hře na skautského doručovatele rozhodne pomoci a dopis osobně doručit. Tím ale celá soutěž teprve začíná.

Projekt Skautská pošta bude fungovat až do konce listopadu na www.skautskaposta.cz, na stránce jsou i odvysílané díly televizního seriálu, který běží na Déčku každé úterý v 16:10.

Přednáška Po stopách jihočeských vojáků na frontách Velké války se koná ve čtvrtek 11. 10. v 17 h ve společenském sálu Šmidingerovy knihovny.

Přednášející: Jan Ciglbauer, soukromý badatel a publicista, věnující se vojenským dějinám jižních Čech. Autor knih Vojáci Švejkova pluku, Hrdelní případy mimořádného lidového soudu České Budějovice a spoluautor knihy České Budějovice pod hákovým křížem.

Vstupné:  20/10 Kč, členové spolku zdarma

Pořádá Šmidingerova knihovna ve spolupráci s Muzeem středního Pootaví.

Vejskalova hudební kompozice je určená pro smíšený sbor, sólové housle a recitátory. Pod vedením sbormistra Lukáše Prchala ji tak v premiéře vedle sboru Mikrochor provedou houslistka Lucie Priester a herci Marie Štípková a Justin Svoboda.

„Když mě Lukáš Prchal, sbormistr pěveckého smíšeného sboru Mikrochor, požádal o zhudebnění básnické skladby Karla Šiktance Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel, byla to pro mě velká výzva, neboť sama báseň je neuvěřitelným skvostem české literatury,“ vysvětluje Michal Vejskal. Pro Mikrochor to není první premiéra. „Ve výběru programu se vždy snažím být inovativní, nacházet zajímavá díla, která u nás ještě provedena nebyla. Pokud pak mohu na novince úzce spolupracovat přímo se skladatelem, je to to nejlepší tvůrčí prostředí,“ dodává Lukáš Prchal.

Vstupenky jsou k dispozici v síti GoOut.net. Více informací na www.mikrochor.cz nebo na www.facebook.com/events/498800327196838/

Více informací naleznete v přiložené tiskové zprávě.

Zdroj: Silvie Marková, SMART Communication s.r.o.

„Česká televize se na výročí sta let republiky připravovala dlouho, téměř tři roky. Naším cílem bylo vrátit se k tehdejším událostem nikoli jako k izolovanému jevu, ale jako k důsledku i příčině dlouhodobého vývoje naší společnosti. Vznikla tak řada dokumentů, které sledují různé aspekty tehdejšího dění.  A vznikl také dvoudílný film, který do středu pozornosti staví dvě osobnosti, jež, neprávem, zůstávaly dlouho spíše na okraji pozornosti. Aloise Rašína a Karla Kramáře. Je to film, který nabídne méně obvyklý pohled na vznik republiky, a věřím, že se k němu budou diváci rádi vracet třeba i za deset let,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák.

„Je až těžko k uvěření, jak málo je toho v obecném povědomí známo o Aloisi Rašínovi, když pochopíte, jak obrovskou a nezastupitelnou roli hrál tento tvrdohlavý a zásadový muž ve vzniku samostatného Československa. Dvoudílný film Rašín snad tento dluh částečně splácí," říká ředitel vývoje nových pořadů České televize a kreativní producent filmu Jan Maxa.

Alois Rašín byl nedílnou součástí událostí předcházejících vzniku samostatného státu. Spolu s dalšími „muži října“ a Karlem Kramářem, kterého ve filmu ztvární Miroslav Donutil, se o vznik Československa zasloužili stejnou měrou jako Masaryk s Benešem. Zatímco Masaryk s Benešem působili v zahraničí, Rašín, Kramář a další stateční lidé organizovali odbojovou informační síť Maffie, která zástupcům v exilu dodávala potřebnou legitimitu. A byli to právě Kramář s Rašínem, kteří – paradoxně nikoli za činnost v Maffii – byli odsouzeni za vlastizradu k trestu smrti. Ač se v mnohém názorově lišili, oba věděli, že součástí vlastenectví je ochota obětovat se pro svou zemi.

„Rašín byl bezpochyby člověk naprosto výjimečných duševních schopností,“ říká režisér a scenárista filmu Rašín Jiří Svoboda a pokračuje: „Srdcem byl velký vlastenec, nejen projevy, za své přesvědčení byl ochoten nasadit život. Myšlenka ‚Za službu vlasti se neplatí‘, za kterou sklidil v souvislosti s nároky legionářů zdrcující kritiku nejen těch, kterých se to týkalo, ale i prezidenta TGM. Miloval svou ženu Karlu a své děti. Měl neobyčejně silnou vůli a sebekázeň. Výčet jeho kladných vlastností by byl velmi dlouhý a zbývá jen litovat, že srovnatelné politiky nemělo ani Československo, ani náš současný stát.“

„Kdyby takový člověk, jako byl Alois Rašín, byl dnes v jakékoli instituci a měl možnost tu instituci spoluvytvářet a spolurozhodovat o ní, tak jsem si naprosto jistý, že by se v ní neztratil ani jeden špendlík a žádný tendr by nevyvolal pochybnosti,“ říká filmový představitel Rašína Ondřej Vetchý a pokračuje: „Myslím, že kdyby žil v době míru, tak by mohl být pro někoho obtížný svou kritičností, vehemencí a radikálností. Ale kdyby nastala válka, tak by se Rašín znovu objevil, a znovu by se stal jedním z vůdčích mužů. Jsem si jist, že kdyby tady byl po smrti TGM, tak by bubnoval k tomu, abychom bojovali proti Němcům.“

Dramatický příběh „mužů 28. října“ ukáže také názorový střet Rašína a Kramáře.  „Karel Kramář byl diametrálně odlišný od Rašína. Mimo jiné tím, že pocházel z velmi bohaté rodiny, tak se na tu politickou situaci díval poněkud jinak,“ vysvětluje Miroslav Donutil, představitel ministerského předsedy, a dodává: „Kramář oponoval Rašínově Masarykovské tendenci orientovat se na západ, chtěl, aby tu vládnul ruský místodržitel.“

Nezastupitelnou roli v osudech obou politiků sehrály jejich manželky. „Karla Rašínová pocházela z  vlastenecké rodiny. Jak píše ve svém deníku, do Rašína se zamilovala už jako čtrnáctiletá. Když byl její muž uvězněn ve Vídni a odsouzen k smrti, manžela v činnosti Maffie částečně nahrazovala. Zároveň se v době rostoucího nedostatku musela postarat o tři děti. Těžkosti popisuje v korespondenci. Nikdy lítostivě,“ říká o Rašínově ženě Jiří Svoboda. O manželce Karla Kramáře pak uvádí: „Kramářova myšlenka ‚novoslovanství‘ předcházela vlivu Naděždy, který jí bývá přisuzován. Je ovšem pravdou, že Kramář své ženě částečně obětoval kariéru.“

„Karla neboli Ada, jak ji Rašín říkal, byla silná žena, která byla svému muži velikou oporou. Byla velmi inteligentní, starostlivá a hlavně Věkouška, jak zas ona říkala svému muži, opravdu hluboce milovala! Bylo to šťastné manželství, se všemi starostmi a radostmi, co jim život přinesl,“ doplňuje Zuzana Stivínová, která ztvárnila Karlu Rašínovou.

Souběžně s hraným dvojdílným filmem natočil režisér Jiří Svoboda dokumentární film Rodina Aloise Rašína. „To byl vlastně nápad paní Karoliny Breitenmoser-Stransky, pravnučky Aloise Rašína, kterou mrzelo, že o jejím pradědečkovi se přece jen něco ví, ale její dědeček, byť sledoval osud svého otce, včetně odsouzení k trestu smrti, tentokrát nacisty v Berlíně, je zcela opomíjený,“ vysvětluje Jiří Svoboda a uzavírá: „Natočili jsme dokudrama, kde je paní Karolina jakýmsi průvodcem ručícím za autenticitu obsahu. Film postihuje život Aloise Rašína od časů procesu s Omladinou nebo to, jak působil po založení republiky. Druhou část pak tvoří historie jeho syna Ladislava, který se ve stopách svého otce zasazoval o nezávislost republiky, nesouhlasil s přijetím Mnichovského diktátu, byl jedním ze zakladatelů zpravodajské protinacistické sítě a byl uvězněn v řadě káznic.“ Dokument uvede ČT2 v pondělí 22. října ve 20.00 hod.

námět, scénář a režie: Jiří Svoboda // kamera: Marek Janda // dramaturgie: Marča Arichteva, Jan Maxa // střih: Jan Mattlach // kreativní producent: Jan Maxa // hrají: Ondřej Vetchý, Miroslav Donutil, Zuzana Stivínová, Lenka Vlasáková, Viktor Preiss, Petr Štěpán, Jaroslav Plesl, Tomáš Töpfer a další

Trailer, fotky a podrobné informace jsou k dispozici na epressu České televize: www.ceskatelevize.cz/epress

Zdroj: Karolína Blinková, tisková mluvčí, ČESKÁ TELEVIZE

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

JAK TO VIDÍ V MORAVSKÉ ZEMSKÉ KNIHOVNĚ V BRNĚ/ odpovídá prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D.

Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?

Vzdělanost a informovanost naší společnosti roste rozmanitostí technických prostředků, které zkracují čas v dostupnosti hledaných poznatků, informací. K tomu naše knihovna výrazně přispívá digitalizací knihovních sbírek, které jsou nebo postupně ještě budou přístupné internetem a nevadí nám, že tím z fyzických návštěvníků vytváříme čtenáře virtuální. Vyvíjíme ovšem i nástroje, které zpřístupnění umožňují. Jako jediná knihovna v republice máme velký a stálý tým IT vývojářů. Knihovna je solitérem jistoty a stále platí to, o co se snažil již první knihovnický zákon z roku 1919, totiž že zábavná literatura naplňuje výchovný účel knihovny a v naučné je zdroj celoživotního vzdělávání. Dnešní knihovny usilují o to, aby byly komunitním centrem, a to se Moravské zemské knihovně daří. Moderní prostředí krásné budovy knihovny nejen přitahuje čtenáře, ale přivádí veřejnost na pořady a akce, kterých je ročně na 250 kulturních a přes sto vzdělávacích. Velkou radost přinášejí ohlasy na naši práci. Když čtenáři a náhodní návštěvníci oceňují prostředí knihovny či služby, nebo když zahraniční bohemisté se vrací na své fakulty s pocitem uspokojení ze zdařilých seminářů, které pro ně naše knihovna každoročně pořádá, je to nejen ocenění, ale i motivace k takovým formám, kterými bychom zájemce ještě více zaujali. Známým se stal projekt Oči Brna, v němž pořady a výstavami připomínáme minulé i současné osobnosti. Přivádíme do knihovny zajímavé autory. Nečekaně úspěšným je projekt Jižní Morava čte, který se rozšířil do mnoha veřejných knihoven v kraji a účastní se jej ročně tisíce čtenářů, zejména těch dětských.

Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?

K osmičkovému výročí jsme přispěli vydáním rozsáhlé knihy o žurnalistice v srpnu 1968 na Moravě, nazvané Zvláštní vydání. K nedávno probíhajícímu výročí jsme mohli sledovat, jak se v těch srpnových dnech zachovala televize, nebo na výstavách fotografií se zachytily momenty z okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy, jak se odehrával v různých městech u nás. Fenoménem doby bylo ovšem transistorové rádio a dobový tisk, které atmosféru těch dnů dovedly zachytit. Výzkumem v paměťových institucích jsme podchytili noviny z těch dnů, vyhledali unikátní deníky a vypsali z nich články o politických a literárních projevech. Také výstava těchto listů svědčí o tom, že bez sbírek knihoven by obraz doby nebyl úplný. To je jen malá ukázka, že celostátní výročí dovedeme připomenout i z regionálního pohledu.

Připravujeme pořady k 90. výročí narozenin brněnského rodáka Milana Kundery, které připadá na březen 2019. Romány, eseje a dramata tohoto českého-francouzského autora vycházejí na celém světě. Z jeho sbírky autorských výtisků, kterou má ve svém bytě v Paříži a excerpcí katalogů domácích i zahraničních knihoven chceme představit výstavou a publikacemi dílo, které vstoupilo do světové literatury.

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s krajany ve světě?

Jako výzkumná organizace se naše knihovna bez zahraniční spolupráce neobejde. Přímá spolupráce v letošním roce probíhala s British Library v Londýně, Staatsbibliothek v Mnichově, SLUB v Drážďanech, s Německou národní knihovnou v Lipsku, Bibliotekou Uniwersyteckou v Poznani a dalšími, a to především v souvislosti s projekty, které mapují českou literaturu v zahraničních překladech. Jako spoluřešitelé vystupujeme v mezinárodním projektu Horizont 2020, spolupracujeme na přípravě edice prací Jana Mukařovského s pařížskou Sorbonou. Velký rozsah zahraniční spolupráce je spojen s přípravou účasti České republiky jako hlavní země lipského veletrhu v roce 2019, kdy organizujeme v německojazyčných zemích „Český rok“. Významná je naše badatelská spolupráce s rakouskými kláštery, v knihovně se několikrát za rok uskutečňují různě tematizované mezinárodní konference, a výčet by mohl ještě pokračovat. MZK také zajišťuje pro ministerstvo kultury prezentaci knižní kultury na zahraničních knižních veletrzích v Lipsku, Boloni, Londýně, Frankfurtu nad Mohanem a v Pekingu.

JAK TO VIDÍ V MĚSTSKÉ KNIHOVNĚ V HODONÍNĚ/ odpovídají: Svatava Hýbnerová, Mgr. Veronika Kundratová, Mgr. Bohdana Kuzmová Křepinská, Mgr. Hana Šimonová, Magda Švejcarová

Jaké je vaše poslání v krajském systému knihoven?

Městská knihovna v Hodoníně patří ke kulturním institucím s dlouhou tradicí. Již od roku 1921 využívají její služby občané Hodonína, od roku 2003 je pověřena výkonem regionálních funkcí na území bývalého okresu Hodonín,  tzn. poskytuje regionální služby, knihovní i informační, pro 79 knihoven regionu Hodonínska, Kyjovska i Veselska.

Cílem našeho působení v rámci kraje je naplnění činností, které vedou k rozvoji knihoven v každé obci v rámci regionu, především kontinuita poskytovaných služeb knihovnám regionu, kvalita odborné činnosti a podpora proměny knihoven na komunitní centra v obcích v rámci naplnění Koncepce rozvoje plnění regionálních funkcí v Jihomoravském kraji v letech 2015-2020.

Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Počátky knihovnictví v Hodoníně sahají do druhé poloviny 19. století, kdy ve městě fungovaly spolkové knihovny. V březnu 1911 byla při Měšťanské besedě v Besedním domě zřízena veřejná knihovna a čítárna. Čítárna odebírala všechny dostupné deníky, polické listy a řadu revue. Na základě zákona o veřejných knihovnách obecních z roku 1919 došlo k oficiálnímu otevření Obecní knihovny města Hodonína, která byla umístěna ve dvou třídách chlapecké školy na Masarykově náměstí dne 1. 7. 1921. Knihovna čítala 690 svazků a byla financována z rozpočtu města a drobných darů. Svou knihovnu nové veřejné knihovně daroval např. spolek „Podlužan“. O dva roky později byla při knihovně zřízena i čítárna a došlo k přestěhování knihovny do budovy staré radnice (dnes sídlo Regionálního centra města Hodonína), kde fungovala až do roku 1986. I dnešní čtenáři si mohou číst v knihách z původního fondu. Až do současnosti s námi doputovala čtyřdílná publikace Názorná květena zemí koruny české z let 1900-1904. Ještě dnes najdeme ve fondu knihy z břeclavské knihovny, které si k nám „schovali“ před druhou světovou válkou.

První roky fungování veřejné knihovny jsou spojeny se jmény knihovníků Vojtěcha Roznera a Jaroslava Freye. Vojtěch Rozner (1905-1991) pozdější básník, přišel do Hodonína jako absolvent státní knihovnické školy, jehož úkolem bylo přilákat do knihovny nové čtenáře. O necelý rok později ho vystřídal Jaroslav Frey (1902-1983), kterému se podařilo povznést celkovou úroveň knihovny. Mimo jiné pro půjčovnu zpracoval jmenný a věcný seznam knih, podle kterého si čtenáři vybírali knihy. Pro mládež pořádal odpolední kroužky, kde se mluvilo o literatuře, vytvářely se místopisné mapy. Frey vydával česky psaný časopis Knihovna, jehož úkolem byla propagace knih a čtení. (Máme stále ve fondu knihovny.)

V současné době je hodonínská knihovna moderní kulturně – vzdělávací institucí a je neodmyslitelnou součástí života ve městě. Pro potřeby knihovny byla před jednatřiceti lety postavena budova na Národní třídě, která v letech 2012-2016 prošla celkovou rekonstrukcí. Dnes má knihovna ve fondu 145 855 knižních svazků pro 5 318 registrovaných čtenářů.

Letošní rok je výročím i dalších osmiček….

Letošní „osmičkový“ rok pořádá město Hodonín řadu oslav s připomenutím si založení republiky, a to zásluhou nejznámějšího hodonínského rodáka, pozdějšího prvního československého prezidenta, T. G. Masaryka. Knihovna se přidala besedami s rodáky na „hodonínská“ témata - Masaryk a legionáři, Nejstarší žijící hodonínské rody, Historie hodonínských kasáren, setkáními s pamětníky- beseda s pamětnicí osudů obce Ležáky, pořádáním vědomostních soutěží pro žáky a studenty ve spolupráci s Masarykovým muzeem. Československou vzájemnost jsme si připomněli při organizaci 7. ročníku mezinárodního poetického festivalu Po stranách Moravy, česko-slovenským Čtením u fontány a připravujeme společné říjnové čtení autorů z Holíče (SK) a Hodonína (SK). Význam osmiček v historii naší vlasti jistě připomene na besedě Pavel Kosatík a v prosinci se seznámíme s významnými osmičkovými roky v historii města besedou s historičkami Státního okresního archivu a Masarykova muzea. Zajímavá jsou vždy setkání s Irenou a Milanem Ráčkovými, kteří odešli v roce 1968 do sousedního Rakouska, kde se stali významnými aktivními umělci, prof. I. Ráčková – výtvarnice, M. Ráček – historik a spisovatel. I jejich zásluhou přetrvalo spojení s kulturou v regionech sousedících s Dolním Rakouskem a po roce 1989 vytvořili mnoho projektů k umožnění rozvoje kulturních aktivit sousedů, tedy Dolního Rakouska a Jižní Moravy. Každoročně pořádáme prosincová setkání spojená s autorským čtením M. Ráčka. V letošním roce připravujeme „Povídání o životě“ s oběma manžely.

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše město družbu s obdobným městem v zahraničí?

Spolupráce se zahraničními partnery má tradici v hodonínské knihovně minimálně od roku 2007 a vzhledem ke geografické poloze na hranicích se Slovenskem jsou partnery zejména slovenští spoluorganizátoři. Od roku 2007 má v knihovně nezastupitelné místo pořádání pravidelného pásma literárních čtení Dny poetů, z počátku konané pod názvem Dny Slovácko-Záhoráckých poetů. Později byl program rozšiřován o čtení autorů ze vzdálenějších míst, než jen příhraničního regionu a pásmo získalo název Dny poetů. Tento program se koná pravidelně každým rokem v rámci celostátní kampaně Týden knihoven. Programy na podporu četby regionálních autorů byly postupně rozšířeny o výstavy a vernisáže zahraničních, zejména slovenských autorů, o Čtení u fontány konané od roku 2012 dvakrát ročně v letním období v exteriéru Lázní Hodonín nebo na náměstí v Hodoníně a knihovna se též jako spoluorganizátor zapojuje do pořádání mezinárodního poetického festivalu Po stranách Moravy, který se pořádá v místě, kde se historicky prolínají obě naše země, jeden rok na Slovensku, druhý rok na moravské straně hranice a řeka Morava tak netvoří hranici, naopak literáty a jejich přátele spojuje.

Na přípravě těchto aktivit se podílí Záhorská knižnica Senica, Mestská knižnica Skalica, Mestská knižnica Holíč. Kromě oslovování autorů a předávání zkušeností je třeba zajišťovat též zázemí vystupujícím, organizačnímu týmu, vystavujícím a na tom se podílí další přeshraniční partneři. Můžeme jmenovat například Lázně Smrdáky, Obec Smrdáky, Záhorskou galérii Senica, Galerii výtvarného umění v Hodoníně, Lázně Hodonín.

Významným partnerem naší knihovny je též Mesto Holíč, Mestská knižnica Holíč a tamní základní školy. Hodonín a Holíč jsou partnerskými městy od roku 2003. Za nejvýznamnější aktivity bychom mohli jmenovat velké projekty přeshraniční spolupráce financované z Evropského fondu regionálního rozvoje. Jmenujme alespoň program Královské zrcadlení Hodonín-Holíč 2011 a Společný návrat do 18. století prostřednictvím F. Š. Lotrinského, pána Hodonína a Holíče v letech 2010-2012. Tyto dva projekty byly cílené na podporu a rozvoj kulturních a vzdělávacích aktivit pro děti, mládež, dospělé a seniory. Akce se konaly na straně české i na straně slovenských partnerů, přičemž spojovacím prvkem byla řeka Morava a společná historie i kulturní dědictví obou regionů. Tato spolupráce pokračuje i nadále i tím, že se slovenští žáci a studenti zapojují do každoročních literárně výtvarných soutěží vyhlašovaných hodonínskou knihovnou a vždy jsou i mezi oceněnými.

Čtou dnešní děti, nebo knihovnu už nepotřebují?

Rozhodně čtou, i když méně. Méně času na vše, více možností ve všem … A jestli knihovnu potřebují, nebo ne, to je spíše filozofická otázka.

Určitě ale hodně záleží na prostředí, ve kterém se děti s knihami seznamují. Rodina, škola. K nám do knihovny chodí hodně rodičů, kteří předávají svým dětem lásku ke knihám. Aktivně se zajímají, vyhledávají kvalitní knihy, ptají se na novinky a často se od nich i dětský knihovník dozví něco nového. Určitě ví, proč to dělají. Bezvadně u nás také funguje spolupráce s místními MŠ a ZŠ (zejména 1. st.), kdy paní učitelky rády vodí děti do knihovny na programy, jejichž součástí je i půjčování knih. Za to jim patří velký dík. K pravidelným akcím patří pasování prvňáčků v rámci celostátního projektu Knížka pro prvňáčka za čtenáře, a to královskou družinou Vodního království za přítomnosti samotné královny. Do projektu jsou vždy zapojeny všechny první třídy ve městě i v okolí. Rovněž listopadový Den pro dětskou knihu přiláká v sobotu do knihovny stovky dětí i s doprovodem.

U nás dětem představujeme skutečné žijící autory s výročím i bez, každý rok někoho, a jejich knihy z regálů mizí. Čteme je v knihovně, čtou je ve škole, doma. Některé tituly se takto staly povinnou četbou. Prostřednictvím svých dětí rodiče znají Petru Braunovou a její knihy, Danielu Krolupperovou a příští rok máme v plánu seznámení s Ester Starou.

JAK TO VIDÍ V OBECNÍ KNIHOVNĚ VE VALCHOVĚ/ odpovídá Ing. Jindřiška Brožová, starostka obce Valchov

Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

V obci Valchov vznikla Veřejná obecní knihovna bezplatným převzetím 120 svazků zábavné četby ze spolkové knihovny Dobrovolného hasičského sboru. K jejímu vedení a spravování byla ustavena čtyřčlenná knihovní rada. V letech 1927 - 1932 byla knihovna rozšířena o 89 vázaných žákovských a o 34 vázaných učitelských knih. Knihy nakupovala místní školní rada z rozpočtu a dále také z výtěžku divadelních představení, které hráli žáci zdejší školy v hostinci "Na Kopečku". V předválečných a válečných letech 2. světové války se nemohlo veřejně vystupovat, prostředky z produkcí nebyly a z přidělených peněz se raději kupovalo ošacení. Za války byla ve škole ubytovaná německá armáda, poškozena byla učitelská i žákovská knihovna (listy z knih používali jako toaletní papír). V roce 1966 se knihovna převedla do nové, upravené místnosti na Místním národním výboru. Byly zakoupeny nové velké regály, vyřazeny staré knihy a doplněny novými knihami. V knihovně se organizovaly besedy o knihách a jejich výstavy. Knihovníky byli především učitelé místní školy. V roce 1974 odešel pan učitel Kočvara do důchodu a knihovnu převzala paní Zdenka Šmeralová z čp. 105. Funkci vykonávala až do roku 1995. V roce 1981 byla po zrušení Základní školy ve Valchově knihovna přestěhována do dvou místností bývalého školního bytu. Od srpna 1995 se o knihovnu starala paní Jiřina Procházková s dcerami. Ještě dva roky se půjčovalo v místnostech školního bytu a v únoru 1997 se knihovna opět přestěhovala, tentokrát do adaptovaných místností bývalé kotelny a uhelny v budově mateřské školy. V roce 2006 se knihovna opět vrací do jedné z bývalých tříd základní školy, kde se nachází doposud. V polovině roku 2010 nastoupila na místo knihovnice paní Renata Kaliková. Do roku 2017 prošly prostory valchovské knihovny další postupnou rekonstrukcí. Nové úpravy tak z knihovny udělaly komunitní centrum obce s mnoha akcemi.

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Jakým způsobem je svým čtenářům připomenete?

V knihovně pořádáme besedu nad kronikami obce Valchov, kde se zaměříme hlavně na roky 1948 a 1968. Spolu s výsadbou Stromu republiky v říjnu tohoto roku.

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou?

Zatím nespolupracujeme, ale v našich plánech takové myšlenky máme.

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Tak toto tvrzení u nás neplatí v žádném případě! Naše děti (a tím myslím všechny valchovské děti) čtou a čtou pravidelně a dost. A čtou tištěná vydání knih. Velkou zásluhu na tom má paní knihovnice Renata Kaliková, která miluje děti a lidi obecně i knihy, což je nejlepší aprobace pro knihovníka!

Ve valchovské knihovně pořádá kroužek čtení pro děti, pomáhá jim se školními záležitostmi ohledně literatury, existuje donáška knih seniorům a podobně.

Do toho všeho pořádá knihovna spoustu akcí - besed, přednášek, výstav, turistických výletů do okolí, rukodělných dílen, divadelních představení. A právě u divadelních představení navazujeme na tradici z první republiky, kdy výtěžek za vstupného putuje na nákup nových knih. Jen divadelníci nejsou "naši vlastní", ale zveme spřátelené ochotnické soubory. Ale třeba jednou…

CO PRO VÁS ZNAMENÁ KNIHOVNA?

František Novotný, starosta městyse Křtiny

Na otázku, co pro mě znamená knihovna, je jednoznačná odpověď. Možnost vybrat si knížku, která se mně líbí, a když je navíc nová, tak tu nezaměnitelnou vůni, kterou knížka má. Tak nevoní žádná čtečka, nebo internet. Už jako malý kluk, jsem přečetl všechno, co mně přišlo pod ruku, protože pocházím z Brna (Starého), tak jsem pochopitelně chodil také do Mahenky.

Do knihovny jsem vždy přicházel s vědomím jakési pokory, očekávání nových zážitků a příběhů, které na mě v knihách čekají. A také tu byl náš soused, člověk, který miloval knihy a podporoval ve mně čtenářský zájem ochotným půjčováním knih ze své rozsáhlé knihovny, ve které nechyběl Jules Verne, Karel May, témata z české historie. Právě tento typ knížek stál u počátku mého celoživotního zájmu o literaturu.

Když jsem před osmi lety začal ve Křtinách starostovat, tak už s tehdejším panem knihovníkem jsme postupně začali s přeměnou knihovny na modernější a přívětivější. Proběhla první velká inventura knih a nemilosrdně jsme vyřadili knihy, které ležely v regálech řadu let bez povšimnutí. Po nástupu mladé paní knihovnice se hledala cesta, jak ještě více přilákat další čtenáře, hlavně ty menší. Propojili jsme starý sklad s knihovnou, ve kterém po spolupráci s architektkou a po komplexní rekonstrukci otevřeli Literární kavárnu a tzv. Bidýlko. Mám rád knížky a kávu, tak to spojení se přímo nabízelo. Ke kávovaru se pořídila smart televize a dnes tyto prostory slouží jako malé komunitní centrum k setkávání, besedám a dalším aktivitám, ale hlavně si do knihovny našli cestu mladí. Knihovny v Jihomoravském kraji mají každý rok také velkou finanční podporu díky dotacím JMK. Významně nám pomohlo, že sloužíme jako středisko pro výměnný fond MZK. Viditelně se tím zvýšila nabídka také pro naše čtenáře. Troufnu si říci, že dnes máme krásnou a moderně vybavenou knihovnu, kam lidé rádi chodí.

KNIHOVNICTVÍ JAKO POSLÁNÍ

doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc.

Letos oslavil osmdesátku a v knihovnictví se pohybuje od svých dvanácti let. To totiž do jeho rodných Lysic v tehdejším okrese Boskovice přišel učit na měšťanku češtinář Antonín Opluštil (pozdější ředitel Knihovny Jiřího Mahena v Brně), který se stal jeho třídním a také převzal vedení místní lidové knihovny. Knihovnu přestěhoval do nových prostor, celou ji přebudoval, zpracoval lístkové katalogy. Do této práce zapojil svou třídu a žáci balili knihy do bílého papíru, popisovali signaturami, natírali bezbarvým lakem a také půjčovali – vyhledávali knihy ze skladu.

Když končil měšťanku, přihlásil se na větev knihovnictví tehdejší Osvětové školy v Brně. Po maturitě v roce 1957 dostal umístěnku do Krajské knihovny v Jihlavě. Jako vedoucí půjčovny měl první velké dilema: plat byl natolik nízký, že se přihlásí na vysokou školu nebo tento obor opustí. Zůstal v oboru, neboť se dostal na dálkové studium knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Změnil také zaměstnání, od roku 1959 byl po deset let knihovníkem Moravského zemského archivu v Brně. Poté, od roku 1970, byl pracovníkem Státní vědecké (od r. 2003 Moravské zemské) knihovny, nejprve jako bibliograf, brzy ředitel Univerzitní knihovny a od roku 1986 zastával po 23 let funkci ředitele Moravské zemské knihovny. Na pražské katedře vědeckých informací a knihovnictví dosáhl v roce 1980 titulu kandidáta věd a po habilitaci na Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 2001 docenta pro obor české dějiny.

Nedostatek kvalifikovaných vysokoškoláků v oboru se snažil řešit v Brně zřízením detašovaného pracoviště pražské katedry knihovnictví. Po listopadu 1989 našel lepší řešení, když společně s profesorem Miroslavem Flodrem bylo na nově zřízeném Ústavu pomocných věd historických Masarykovy univerzity zřízeno v roce 1991 kreditní studium knihovnictví-vědeckých informací. Stal se do roku 2000 nejen jeho externím učitelem, ale každým rokem pro zajištění výuky získával kolegy z oboru k zajištění externí výuky. Na vzdělávání nových knihovníků se podílí dosud, to když v roce 2004 přijal garanci knihovnictví na Ústavu bohemistiky a knihovnictví FPF Slezské univerzity v Opavě.

Společně s řediteli dalších vědeckých knihoven inicioval založení v prosinci 1992 Sdružení knihoven České republiky, odborné veřejnosti známé zejména každoročně pořádanými konferencemi Knihovny současnosti. Stál v čele sdružení do roku 2010 a pod jeho vedením byly založeny i odborné sekce – pro bibliografii, akvizici, historické fondy, regionální funkce a informační technologie. Byl také iniciátorem udělování ocenění Medaile Zdeňka Václava Tobolky, kterou za rozvoj českého knihovnictví nebo celoživotní práci v knihovnictví uděluje každoročně SDRUK společně s Nadací knihoven.

Za velký úspěch pokládá novostavbu Moravské zemské knihovny. Postavit budovu pro své kulturní zařízení, to je především úkolem ředitele. Za něho to nikdo neudělá. Ten musí mít ovšem představu jak má být funkčně uspořádaná pokud jde o pracoviště, uložení sbírek a zejména prostor pro veřejnost. Musí vědět jak to prosadit, obklopit se schopnými spolupracovníky i odborníky na stavbu a informační technologie. A mít potřebné štěstí při prosazení svých představ u zřizovatele, který to musí všechno zaplatit. Výběrová komise měla z čeho vybírat, v případě Brna z 34 návrhů, a kdyby vybrala v pořadí druhý nebo třetí návrh, jistě by šlo o lepší stavební řešení, než v jakém ta která knihovna působila dosud. Po 17 letech činnosti v nové budově se prokázalo, že stavba je dostatečně flexibilní, umožňuje další rozvoj, ovšem narůstající fond si vyžaduje stále nové prostory pro jeho trvalé umístění.

Jméno Jaromíra Kubíčka najdeme v mnoha katalozích knihoven jako autora především bibliografických publikací, ale také redaktora historických děl. Jeho zaměření je regionální, pokud celou Moravu a Slezsko pokládáme za region. Poslední titul, který je motivován stým výročím od vzniku prvního knihovnického zákona, je širšího dosahu, vyjde v nejbližších měsících a nese název Dějiny veřejných lidových knihoven v českých zemích.

Knihovnictví se stalo pro Jaromíra Kubíčka nejen celoživotním povoláním, ale také oborem, v němž dovedl naplnit své představy a využít možnosti k jeho rozvoji. O tom vypovídá i kniha Bibliograf mezi regály, vydaná Moravskou zemskou knihovnou v roce 2018 k jeho jubileu.

Mgr. Adéla Dilhofová