čtvrtek
12. září 2024
svátek slaví Marie

Knihy, literatura, média

Knihy, literatura, média

Jsem náruživý feminista, říká o sobě Benjamin Kuras

ČR: Spisovatel, dramatik, esejista, novinář, překladatel. Ve své tvorbě se řídí přístupem čtyř P – pobavit, poučit a přimět k přemýšlení. Je autorem 19 her, čtyřiceti knížek a více než 3 000 článků. Benjamin Kuras ví hodně o sexu a nebojí se o něm psát. Znáte jeho knihy Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu, K.O. sexu, Sex nás všechny přežije? Sloupky na toto téma několik let publikoval v časopise Playboy, o světové problematice píše do Neviditelného psa, dříve také do Reflexu, Respektu, Xantypy, Lidových novin, Mladé fronty Dnes, Eura, nejnověji do papírového měsíčníku i internetového deníku TO. V dubnu se dožil osmdesátky, ale na oslavy – jak říká – se vybodl.

S autorkou rozhovoru jsou dlouholetí přátelé, a proto zůstávají u tykání.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Na úvod prozradím, že Benjamina Kurase čtou především ženy. Jak si to vysvětluješ?

Já o ženách píšu rád a mám k nim velice přívětivý vztah. Miluju ženskou společnost, ženskou bystrost, vtipnost a otevřenost, o tvarech, vůních a chutích nemluvě. Jako náruživý feminista s jejich problémy soucítím. Z mužů si spíš dělám srandu, protože vady mužství si nejlépe uvědomuji sám na sobě. Sepsal jsem pro ně trilogii Tao sexu, Ciao sexu a Mao sexu a naposledy Sex nás všechny přežije, což je výběr mých nejsrandovnějších sexy článku z Playboye. Je to pořád, jako bych hrách na stěnu házel, čeští chlapi jsou líní. Čtou mě pořád skoro jen ženy. Můj nakladatel to kdysi odhadl na 80 %.

Nedávno jsem dokončil komedii „Nejsou chlapi“. Je o dvou ženách, které jsou zklamané, v pětačtyřiceti letech opuštěné svými muži, loví na seznamce, ale dělají si z toho srandu. Je tam pět mužských rolí pro jednoho herce, všechny komické.

Když už jsme u toho sexu v pokročilém věku, neodpustím si vtip.

Starší pár zkouší sex a nejde mu to. Ona se naštve a říká: „Za to může Putin!“

A on na to: „Prosím tě, co s tím má Putin společného?“

„Za Brežněva nám to šlo pokaždý!“

 

To je prý pro Angličany typické – začít přednášku, besedu či rozhovor vtipem. Ostatně, žil jsi víc než čtvrt století v Londýně, tak tě to muselo poznamenat. Platí, že spisovatel by neměl nudit své čtenáře?

Ano, to je smrtelný hřích. Může prudit, ale nesmí nudit. To je dokonce jeden z mých oblíbených citátů: Spisovatel, který nedokáže nikoho naštvat, by se vůbec neměl obtěžovat psát. Já mám fanoušky, ale mám i nepřátele. Kdo nemá žádné nepřátele, tak není normální.

 

Jako původem Moravák jsi na Filosofické fakultě v Olomouci studoval obor anglistiku. Už tenkrát ses cítil být feministou?

No jistě. Mě to na studiích hrozně bavilo, tam se to ženami jen hemžilo. Kolem sebe jsem měl třináct hezkých holek. Francouzštináři a němčináři na tom byli obdobně, jen mezi češtináři se sešlo o trochu víc kluků. Na celé fakultě nás mužů bylo v poměru k ženám tak 1:27.

Od studentských let jsem měl možnost nasávat ženskou energii. K některým věcem mám tak trochu ženský přístup v tom smyslu, že se nesnažím za všech okolností být agresivní a nemám potřebu vítězit. Nechávám na sebe působit různé vlivy.

Dospíval jsem ještě v dobách, kdy ve světové politice působily významné ženy jako Margaret Thatcherová, Golda Meirová, v Indii Indira Gándhíová a dokonce na Srí Lance premiérka Bandaranajková. Mocné ženy, které rozhodně nepatřily k feministkám. A pak se něco stalo a dnes jsou na jejich pozicích sice také ženy, ale původní náboj, energie a síla jejich předchůdkyň se kamsi vytratily. Anebo je také možné, že dámy těchto kvalit už do politiky nevstupují.

 

Někde jsi napsal, že ženy nutí své muže, aby se na sex dívali z jiného úhlu. Chybí snad českým mužům fantazie?

Ale ono to tak bylo vždycky. Muži vždycky museli projevovat sílu a museli se před ženami předvádět. Buď nějakým úspěchem, nebo v konkurenci s jinými muži. Téhle mužské kvalitě se dnes hanlivě říká toxická maskulinita, což je škoda, protože bez ní by nevznikla civilizace. A ta by se zas neudržela nebýt uklidňující ženské energie, která udržuje při životě to, co ti chlapi vybudovali, a snaží se jim zabránit, aby to nezničili. Muži v sobě mají kreativní i destruktivní energii. Já znám málo mužů, kteří by byli jenom kreativní. Vidím to často na sobě, že něco vytvořím a pak to z nějaké blbosti zahodím, nebo rozbiju. Byl bych mnohem šťastnější a také profesionálně úspěšnější, kdybych některé věci v životě nechával spíš na ženách.

Zatímco muži jsou častěji kreativní jako spisovatelé a malíři, ženy jsou zase úspěšnější jako literární agentky. Mám tu zkušenost z Anglie. Když nastane nějaká negativní reakce, ženy počkají, až se to uklidní. Muži naopak vybuchnou a zničí to, co mohlo pokračovat. Tomu se říká exploze tvorby. Bohužel, v současnosti se nacházíme v takovém dějinném období, kdy žen jako byla Margaret Thatcherová, je v politice málo, zato destruktivních mužů je strašně moc. Proto taky dnes máme válku mezi destruktivním Putinem a jakž takž ještě konstruktivním Zelenskym.

 

Na rozdíl od autorů, kteří si v exilu uchovávali svůj rodný jazyk, jsi už krátce po příchodu do Anglie, jak vzpomínáš ve své autobiografické knize Malá paměť, vyslyšel spásnou radu – piš anglicky.

Tu radu mi dal básník Ivan Jelínek, který odešel v roce 1939 válčit do Británie, ale už v roce 1947, když si všiml, jak to v Čechách přebírají komunisti, se rychle vrátil zpět. Potkali jsme se v BBC, kam jsem přišel v dubnu 1969 po zimě prožité v Londýně umýváním nádobí. A byli jsme tam tehdy jedinými Moraváky. Od Dericka Vineyho, zástupce šéfredaktora, jsme měli důsledně nařízeno vyslovovat po moravsku zhromáždění a nazhledanou. Přál si totiž, aby na Moravě věděli, že mluvíme také k nim a že je máme rádi. Jelínek, který pocházel z jižní Moravy, ze Slovácka, psal takové krásné, barokní básně. A právě on mi jednou řekl: „Na češtinu se vybodni, jsi ještě dost mladý, začni psát anglicky. Nevadí, že to z počátku bude blbý, necháš si to od někoho opravit.“ A tak se stalo – a tady opět vstupují do mého života ženy, – že jsem si nechával texty opravovat od žen nikoli od mužů. Vzdělaným anglickým a americkým dívkám vděčím za to, že jsem časem mohl sledovat s dojetím, jak britští herci s radostí a smíchem natáčejí mou první anglickou rozhlasovou hru, uvedenou BBC v roce 1976, čili osm let po mém příchodu do emigrace. Mimochodem, tu hru jsem později přepsal na krátkou detektivní novelku do češtiny a ta v roce 2002 získala cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku.

 

Vypadá to tak snadno, že jsi začal psát a publikovat anglicky. Ale pravdou je, že ses nejprve musel naučit odposlouchávat dialogy. Hodně ti prospěla stáž v malém londýnském divadle Young Vic?  

No samozřejmě. Pracoval jsem tam jako provozní, dva roky. Ráno jsem otevíral divadlo, aby herci mohli jít do šatny, pak dělal účetnictví, inzerci, tiskl letáky, večer se staral, aby fungoval bar, abychom měli dostatečný počet uvaděčů, kulisáků, uklízeček, a když se něco rozbilo, musel jsem zajistit řemeslníky. Ale kdykoli jsem měl volno, chodil jsem na divadelní zkoušky. A po večerech, jak jen to šlo, jsem sledoval kousky představení. Některé hry jsem za dva roky takhle po kouscích zhlédl snad 100x.

Jednak jsem odpozoroval dialogy od lidí, s kterými jsem žil, a Čechům jsem se v soukromém životě vyhýbal. A hodně jsem toho zažil s Maďary, což je speciální kapitola. Měl jsem to štěstí, že jsem se seznámil se slavným maďarským spisovatelem, humoristou Georgem Mikesem. Také v češtině mu vyšla kniha Jak být cizincem, a já jsem ještě předtím pořídil a zdramatizoval první překlad pro olomoucký rozhlas, ještě jako študák. To on mi poradil, jak psát – vezmi si něco tragického a udělej z toho srandu. A na to jsem vždycky dbal. Aby tam bylo nejen to poučit, ale na prvním místě pobavit. Takže jsem se toho držel i v dramatu a ta sranda udělala tragédii snesitelnou, takže se na ni dalo dívat až do konce.

 

Píšící autor v emigraci mívá v počátku tendenci popisovat svoje trauma. Jak ses tomu dokázal vyhnout? 

Ale já jsem se tomu nevyhnul. Moje první trauma byly vzpomínky na sovětskou okupaci. A z té jsem udělal srandu s detektivem, cynikem, který honí překupníky soch, do toho mu vleze sovětská okupace a on zůstane ve Francii. To byla moje první hra, v níž jsem se vypořádával s traumatem odchodu z domova. V dalších jsem zpracoval traumata židovská, v té době jsem míval všelijaké vzpomínky možná z minulých životů. A zas jsem tam použil komickou postavu. Jedna postava, tragická, přežila koncentrák, a druhá je srandovní detektiv, anglický sekulární Žid, kterého ti Židi hrozně štvou. A v té hře je dávám dohromady. Pak těch her s tímtéž detektivem bylo šest, rozhlasových, a dávaly se hlavně v Německu.

No a obrovské trauma byly návštěvy našich matek v roce 1982, jimž jsme říkali Husákova pomsta. S kamarády jsme si tehdy opravdu říkali, že se nám Husák chtěl pomstít, když je za námi pustil.  

 

Po kolika letech jste se znovu viděli?

Po čtrnácti. A to bylo něco, jako kdyby přijely ruské tanky. Moje matka se mi tehdy pochlubila, že dokonce ještě nevystoupila z KSČ. A ony nám rozvrtávaly životy, kde mohly. Tak z tohoto zážitku jsem nakonec taky udělal komedii, ale trvalo mi rok, než jsem se přes to přenesl a troufl jsem si vyhodit to do povětří. Ty následky už si nenesu.

 

K tomu milosrdná poznámka dramatika, herce, režiséra a psychoterapeuta Pavla Fischla, bratra slavnějšího Viktora Fischla. Ten kdysi řekl, že mezi umělci je mnohem méně bláznů než ve většinové společnosti, protože dokáží zpracovat své emoce a frustrace v tvorbě.

Vraťme se ještě k ženám a vztahům s nimi. Určitě jsi tu a tam ve svém životě nějaký vztah zbabral...

Já jsem zbabral všechny vztahy, až na ten nynější (pozn. Lenky Jaklové: Benjamina Kurase během našeho rozhovoru doprovázela jeho žena, paní Hana Kurasová).

 

Sexuolog Miloslav Plzák míval ohromné postřehy, škoda, že se na ně zapomnělo. Tvrdil například, za jakých podmínek vytrvá partnerský vztah. A sice, jestliže platí tři S. Kdo se domnívá, že je na prvním místě sex, ten se mýlí. „Starost, stesk a soucit.“ Pokud ve vztahu mezi partnery fungují tato tři S, vztah má šanci na přežití.

Já bych k tomu ještě dodal další podmínku – schopnost udělat si z toho srandu. Což je pravděpodobně nejdůležitější ze všeho, protože pokud se tohle těm dvěma nepodaří, tak jejich konflikty budou narůstat. Když nedokážete zhumornit své problémy, budou bobtnat a mokvat.

O dlouhém milostném soužití se v Americe vypráví tato anekdota:

Přijde stařičký manželský pár k soudu s žádostí:

„Chceme se rozvést.“

„Kolik vám je?“

„Devadesát.“

„Co tak najednou?“

„Žádné najednou. My se padesát let nenávidíme.“

„Nechtěli jsme způsobit trauma našim dětem, tak jsme čekali, až všechny umřou.“

 

No a druhá podmínka fungujícího vztahu je tachles – což v jidiš znamená cíl, účel, smysl, výsledek. V běžné konverzaci se také používá ve významu neodbíhejme od námětu, vraťme se k věci.

V Londýně, když jsem chodil do synagogy, jsem se spřátelil s postarším manželským párem Steinmannových. Výjimečná dvojice. Stále se na sebe usmívali, jeden druhého chválili, říkali si povzbudivé věci, jeden druhého pečlivě vyslechli a nechávali domluvit. Často se spolu hlasitě smáli, dotýkali se, hladili a objímali, občas se i veřejně bez ostychu políbili.

Několikrát jsem se Steinmannovým přiznal, jak jim tu celoživotní lásku závidím a jaké je v životě potkalo štěstí.

„Žádné štěstí,“ odpovídali, „tvrdá práce.“ A pak dodávali se smíchem: „No, teď už nám to běží setrvačností. Ale dlouhá léta to byla makačka.“

A tak jsem si vyslechl recept na milostné soužití na celý život. Paní Steinmannová navrhla – a nedivte se, že to byla ona, muži nic tak jednoduchého a praktického vymyslet nedokážou – jedno jediné malé slovíčko k zažehnání nebezpečného konfliktu. Magické slovíčko tachles. V kontextu jejich milostného soužití to pro ně vyjadřovalo tyto otázky:

O čem se to vlastně hádáme? Co si vyčítáme? Kam tahle hádka směřuje? Jaký má smysl? Jaký chceš, aby měla výsledek? Co chceš, aby se na jejím konci stalo?

Vyslovení tohoto slova zastavilo hádku a rozjelo přemýšlení. Chceme spolu příjemně žít, chceme se rozejít, nebo se chceme celý život trápit v hádkách. A jestliže rozhodneme jedno, druhé, třetí – proč? A co pro to musíme udělat, abychom to vytvářeli?

Steinmanovi, jak můžeme usoudit z toho, že spolu šťastně žili přes osmdesátku a umřeli ve stejném roce, volili pokaždé příjemné soužití. Po každém takovém tachlesu si vyříkali, někdy i napsali, seznam praktických úkonů, které by je posouvali k cíli příjemně spolu žít. Po letech praxe se jim to stalo přirozeností.

 

Pěkné, poučné. A kdo si chce přečíst víc, najde tento recept v autorově knize Sex nás všechny přežije pod titulkem Láska na sto let. Překvapilo mě, že jsi inspiraci na téma vztahů mezi muži a ženami čerpal dokonce i v Talmudu. Co tedy radí moudří rabíni?

Mudrci v Talmudu přikázali mužům, že mají povinnost ženu uspokojit dřív než sebe. Dokonce tehdy vymysleli takový trik na normální hlupáky chlapy: Pokud se muž uspokojí jako první, tak bude mít dceru, a když žena jako první, tak budou mít syna. A protože všichni muži Židé si vždycky přáli mít syna, tak se snažili.

Ale ono tam také bylo uzákoněno právo ženy v případě neuspokojivého sexu, že může od svého muže vymáhat pokutu uplatnitelnou u rabínského soudu a dokonce, že smí žádat o rozvod. To je v dějinách lidské kultury zcela nebývalé.

 

Před lety jsi přijal nabídku Evropského literárního klubu, abys vytipoval prvky z judaismu, které pomáhaly utvářet naši civilizaci. To byla určitě zajímavá výzva, která tě dovedla k dalším knihám… 

Ono to začalo ještě zajímavěji a souvisí to s Hradcem Králové. Královéhradecký kraj ve spolupráci s tamním Rotary clubem pořádal konferenci o dědictví různých pramenů západní civilizace. Mně zadali judaismus. Téma jsem si nastudoval a přednesl. Hostem konference byl také biskup Dominik Duka, pozdější kardinál, který hovořil o křesťanství. Od té doby jsme se spřátelili. A když byli kdesi v arabských zemích persekuováni křesťané, proběhla v Praze demonstrace pořádaná panem kardinálem, které jsem se zúčastnil spolu s dalšími členy Židovské liberální unie. Tehdy nás Dominik Duka uvítal jako starší bratry ve víře, což nás velice dojalo. Od té doby na něho vzpomínám jen v dobrém a nelíbí se mi, když ho někdo pomlouvá.

 

Za co tedy vděčí západní civilizace judaismu?

To hlavní je instituce svobody, vysvobozování z otroctví, o němž je celá kniha Exodus, která se připomíná každý rok o svátku Pesach u večeře, kde se jedí různé pokrmy související s odchodem z Egypta a blouděním pouští a pojídáním nekvašených chlebů – macesů. A tam je důležitá tato věta: „V každé generaci se musíme vidět, jak vycházíme z otroctví.“ To znamená, že nejde jen o historickou událost, nýbrž je to něco, co máme mít v sobě a dávat pozor na všechno, co nás zotročuje, a pořád se z toho otroctví nějakým způsobem osvobozovat. A to tím, že všichni přijmeme tentýž zákon, tatáž pravidla lidského chování – tedy Mojžíšovo Desatero.

Na to zase existuje vtip, jak se vrací Mojžíš z hory Sion celý osvícený a říká svému lidu. „Tak zpráva první – zpráva dobrá. Bůh nám dával padesát přikázání, ale uhádal jsem to na deset. A teď ta špatná. Nesesmilníš tam zůstalo.“

 

Neměli bychom asi zapomenout také na právo...

No samozřejmě. Poprvé byl zásluhou judaismu přijat princip, že právo se vztahuje na všechny stejně včetně králů, proroků, muže a ženy, tedy v tom smyslu, že každý má sice jiný úkol v životě, ale před právem jsou si všichni rovni.

A druhý zásadní princip? Židé měli štěstí v neštěstí, když v roce 73 n. l. podlehli Římanům, ztratili své království a přestali mít sekulární moc. To nejhorší pro náboženství totiž je, když je spojeno s mocí. V případě katolické církve to znamenalo staletí totality, teď to vidíme na totalitě islámské. Pro judaismus bylo dlouhodobě štěstím, že přestal existovat nábožensky inspirovaný stát.

A ještě jedna zvláštnost. Už v roce 70 v judaismu zanikl trest smrti. Nejhorším trestem se tak stalo vykázání z obce.

 

Je možné říci, že v talmudických dobách nebyli za hrdiny považováni válečníci, ale myslitelé?

Myslitelé a debatéři. A stejně tak v Řecku, kde byli velmi ctěni.

Dá-li se židovský příspěvek západní civilizaci shrnout do jedné věty, šlo by to možná takto: Máloco z toho, čeho si na západní civilizaci ceníme a co na ní pokládáme za samozřejmé, nepochází z judaismu: ať už přímo, nebo prostřednictvím křesťanství a osvícenství, které z judaismu pramení. Ale to by mohlo znít jako nějaké židovské vychloubání, za jaké už Židé dostali dostatečně nafackováno.

 

Vím, že vnímáš jako svou povinnost psaní o evropské civilizaci a jejích hodnotách. Mimochodem, pod kůží mi uvízl tvůj citát: "S demokracií je to jako se svalstvem, mozkovými buňkami nebo řemeslem. Když se neprocvičují, krní."

Čím se tedy naše západní civilizace může pyšnit? Proč dosáhla svých úspěchů? A co je v její podstatě tak jedinečného?

Má obrovskou tvořivost, což před ní žádná jiná civilizace neměla, a ta – jak je možné vystopovat – vychází z biblického rčení, hned z první kapitoly: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ale o Bohu nevíme nic jiného, než to, že tvoří. Tvoří, tvoří, tvoří a nemůže se zastavit. A má-li se člověk podobat Bohu, tak musí tvořit. To je ta hnací síla.   

 

To perpetuum mobile...

Ano, skoro. A ta druhá zvláštnost, která pochází už ze starého Řecka, je smysl pro humor. V jiných civilizacích téměř neexistoval, trochu v Číně u taoistů, ale už ne u konfuciánů. Humor prochází antikou a judaismem. S křesťanstvím na chvilku usnul, ale v renesanci se člověk znovu probudil k obrovskému smíchu – od Shakespeara dál. A to jsou ty úžasné kombinace.

A přidejme třetí – naše civilizace je jedna z mála, která dává prostor ženám, aby tvořily. To říkám já jako feminista.

 

  

  

Co nového u klatovského sochaře Václava Fialy

ČR-ZAHRANIČÍ: 20. dubna ve 14 hodin bude otevřena výstava Čekání na zázrak tvůrčí skupiny P89 v kostele sv. Jiří v malé vesničce Kostelec (u Hromnic na Plzeňsku). Ano, je to ten kostelík nesoucí odkaz Jana Blažeje Santiniho. Kostel se ale netěší dobrému zdravotnímu stavu, ale pro nás se stal inspiračním zdrojem k výstavě, která chce na zapomenutý kostel upozornit.

Autor článku: 
Václav Fiala / jal

Těžko mohu popsat stres, který mě sužuje při pohledu na pozvánky z Austrálie. 

18. dubna v 11 hodin se tam s velkou slávou otevře nový sochařský park Snowy Valley Sculpture Trail. Sněhové údolí je vzdálené 500 km od Sydney a sochařská stezka bude dlouhá 100 km.

Prvních třináct soch je od australských, čínských, českých, anglických a islandských umělců. Píšou mi, že moje socha Univerzum bude odhalena v 16 hodin v arboretu Pilot Hill. Tím začne čtyřdenní party pro návštěvníky dospělé i dětské.

Naprosto nevětší kuriozitou pro mě je „křest“ mé knihy Postel v Austrálii, vydané v anglickém překladu. To se stane v bývalém zlatokopeckém městečku s krásným názvem Tumbarumba. Žije tam 1800 obyvatel a ti už se určitě nemohou dočkat, až se začtou do mých australských příběhů. 

A protože socha Univerzum, složená ze 175 dílů, ještě nestojí, a protože kniha Bed in Australia ještě neexistuje, jsem z těch pozvánek poněkud neklidný.

Začátkem května, jen co vyrovnáme jet lag, vás všechny zveme do Lesního kostela u Neznašov.

Fakt přijeďte! Tentokrát nám Patrick Dewane, vnuk legendárního plukovníka Matta Konopa, který osvobozoval s 2. pěší divizí Západní Čechy, předvede one man show Náhodný hrdina.

Je to pohyblivý pomník věnovaný jeho dědovi, plný neuvěřitelných náhod a plný emocí.

4. května v 21 hodin

 

V květnu napíši, jaké to bylo v Tumbarumbě. 

 

Mimořádná beseda s Moravskou filharmonií Olomouc představí nový životopis Bedřicha Smetany

OLOMOUC: V letošním roce si hudební svět připomíná významné jubileum 200. výročí narození legendárního českého skladatele Bedřicha Smetany. Moravská filharmonie Olomouc se připojuje k oslavám a kromě koncertů pořádá i mimořádnou besedu Smetana 200 v úterý 9. 4. od 18 hodin ve vile Primavesi.

09.04.2024
18:00
Autor článku: 
Kamila Sehnálková

Hosty besedy Moravské filharmonie budou Pavel Kosatík, autor nového životopisu o skladateli a ředitelka Muzea Bedřicha Smetany Sandra Bergmannová. Čerstvě vydanou monografii Bedřich Smetana: Životopis bude možné během večera zakoupit a nechat si ji autorem podepsat.

Diskuze přinese čerstvý pohled na Smetanův život a nové úvahy o ustálených názorech stejně jako je přináší Kosatíkova práce. Sandra Bergmannová posluchačům přiblíží činnost muzea a jeho sbírky včetně nejvzácnějších artefaktů. Celý večer orámuje koncert kvarteta MFO, který návštěvníkům nabídne možnost prožít Smetanovo dílo nejen teoreticky. Olomoucké smyčcové kvarteto v sestavě Sabina Dascalu – 1. housle, Igor Kopit – 2. housle, Monika Pospíšilová – viola, Nikita Ruzhavinskii – violoncello zahrají první dvě věty ze Smyčcového kvarteta č. 1 e moll „Z mého života“ Bedřicha Smetany – Allegro vivo appasionato a Quasi polka. Více informací na webu MFO.

Kompletní program a více informací je k dispozici na www.mfo.cz.

 

Pavel Kosatík je český intelektuál, spisovatel, scenárista a publicista. Dnes je známý jako spisovatel literatury faktu (více než 50 titulů), esejista a scenárista (např. České století). Tvoří také libreta k výstavám (Muzeum nové generace ve Žďáru nad Sázavou, Zlínská zrcadla). V Deníku N vychází jeho seriál Česká inteligence 20. století (1. díl už vyšel knižně). Námětem biografických knih Pavla Kosatíka jsou politikové (Jan Masaryk, T. G. Masaryk) a jejich ženské protějšky (Deset žen z Hradu, Olga Havlová), intelektuálové a spisovatelé (F. Peroutka, P. Tigrid, P. Kohout) či celé generace (Šestatřicátníci). Zabýval se také sportovci (V. Čáslavská, E. Zátopek) nebo umělci (J. Novotná, S. Sulek). V knihách rozhovorů mu byli partnery Madla Vaculíková (manželka Ludvíka Vaculíka), režisérka Helena Třeštíková nebo Jiří Planner. Za knihu Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978) obdržel Výroční cenu Nadace Český literární fond za původní literaturu za rok 2000 a od Nadace Charty 77 Cenu Toma Stopparda za rok 2001. Tuto knihu také ocenili čtenáři ve vánoční anketě Lidových novin jako nejzajímavější knihu literatury faktu v roce 2000. Za rok 2009 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Žije v Praze v historickém domě na Hradčanech, kde pořádá koncerty a besedy. Posledním titulem Pavla Kosatíka je Bedřich Smetana: Životopis. Vychází 27. 3. 2024.

Sandra Bergmannová je ředitelka Muzea Bedřicha Smetany. V rámci výzkumu k životu a dílu Bedřicha Smetany v letech 2019 – 2023 vytvořila webový portál Bedřicha Smetany, jehož hlavním výstupem je katalog skladatelových děl online. Katalog vedle základních informací poskytuje údaje o premiérách děl a jejich edicích. Je také spoluautorkou výstavy Slavní čeští skladatelé, která byla otevřena veřejnosti v historické budově Národního muzea v letech 2020 – 2022. Tato výstava se ve své putovní podobě stala velmi oblíbenou, již v roce 2023 byla k vidění nejprve v New Yorku a pak v mnoha jazykových mutacích v Českých centrech a zastupitelstvích po celém světě. Letos bude postupně vystavena v Bruselu, Tokiu, Káhiře, Paříži, Soulu, Aténách, v USA i jinde.

Baťův region jako magnet na turisty: nový web provede místy s baťovským odkazem

ZLÍN: Nový projekt na podporu turismu s názvem Baťův region představuje v těchto dnech destinační společnost Zlínsko a Luhačovicko. On-line rozcestník provede zájemce atraktivními místy od Baťova mrakodrapu až po Baťův kanál a společně se sociálními sítěmi bude přinášet další tipy na výlety, tematické poznávací okruhy i sezónní novinky. Web www.batuvregion.cz byl spuštěn symbolicky 3. dubna, v den narození Tomáše Bati.

Autor článku: 
Žaneta Kögler/ika

Zlín jako Baťův americký sen

„Zlín díky odkazu Tomáše Bati vždy ztělesňoval českou variantu amerického snu o úspěchu. Moderní podoba města vznikla díky Baťovi na rýsovacích prknech nejlepších architektů a urbanistů své doby,“ říká primátor města Zlína Jiří Korec. Jak dodal, „Zlín je město postavené na zdánlivě utopistické myšlence, že může existovat místo, kde jsou práce a život v souladu. Jak se to povedlo realizovat, můžete posoudit na vlastní oči z vyhlídky 21. budovy takzvaného Baťova mrakodrapu. Z terasy nakouknete nejen do celého továrního areálu a centra města, ale jistě vás zaujme i pohled na typické cihlové baťovské domky rozeseté v zeleni po stráních.“

„Mezi dominanty Zlína patří obnovený Památník T. Bati, architektonický skvost mezinárodního významu, v původní Vile Tomáše Bati se koná řada zajímavých akcí. Jsem rád, že jsme součástí projektu, který turistům představí všechna baťovská místa na jedné platformě,“ dodal primátor.

Přehledné propojení míst s baťovskou tematikou

„Nejdůležitějším přínosem projektu je skutečnost, že se vůbec poprvé potkali zástupci všech organizací, které se baťovskému tématu věnují. Už první společné aktivity projektu Baťův region představují veřejnosti téma uceleně a atraktivní formou,“ říká Jana Tkadlecová, manažerka destinace Zlínsko a Luhačovicko. Turisté a výletníci už nebudou muset hledat informace na různých místech, ale budou je mít přehledně seřazené a aktualizované v jednom on-line rozcestníku. Právě tady bude představena i nová vizuální identita Baťova regionu.

Partnery projektu jsou nejen provozovatelé turistických cílů, ale také ti, kterým je baťovské myšlení a podnikání vlastní. Mezi nimi najdete například Univerzitu Tomáše Bati s Informačním centrem Baťa, Zlínský architektonický manuál, který mapuje architektonické a umělecké objekty, soubory staveb a veřejných prostranství vzniklých v letech 1894–2018 na Zlínsku.

Nedílnou součástí projektu, který se snaží propojit veřejný a soukromý sektor, jsou také firmy nesoucí Baťův odkaz. Mezi ně patří Obchodní dům Zlín, hotel Tomášov a Interhotel Zlín, provozovatelé kaváren, bister a výrobních podniků sídlících v baťovských budovách.

Baťovská místa na webu i v tištěném průvodci

Baťův region v nejbližších dnech představí nejen nový web, ale také papírového průvodce po baťovských místech. Brožura bude k dispozici v informačních centrech i na recepcích hotelů. Tiskovina prezentuje nejen město Zlín, ale také unikátní plavební vodní cestu Baťův kanál, satelity obuvnického impéria Otrokovice a Napajedla i město Luhačovice, kam jezdil Tomáš Baťa s rodinou do lázní.

„V první fázi jsme napřeli síly k mapování našich lokálních cílů a atraktivit, které může turista obsáhnout při návštěvě Zlínského kraje. Protože dobře víme, že Baťův region nemá hranic, v dalších krocích chceme doporučit výletníkům návštěvu také takzvaných malých Zlínů, baťovských enkláv, které vznikaly po celém světě po zlínském vzoru,“ doplňuje manažerka projektu Žaneta Kögler.

Zpracovatelem projektu Baťův region se stala destinační společnost Zlínsko a Luhačovicko, pod jejíž taktovkou celý projekt vzniká. Společně s ní se do projektu finančně zapojilo město Zlín, Centrála cestovního ruchu Východní Moravy a Zlínský kraj. Mezi spolupracující partnery projektu patří Nadace Tomáše Bati, Památník Tomáše Bati, 14|15 BAŤŮV INSTITUT, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Univerzita Tomáše Bati, spolek aArchitektura a řada dalších subjektů, kterým je baťovský odkaz blízký.

batuvregion.cz

Dvě pražské výstavy fotografií jubilanta Vladimíra Birguse ukazují svět svobody a totality v sugestivních barevných kontrastech

PRAHA: Černá a bílá a Červená a modrá – to jsou názvy dvou nových autorských výstav Vladimíra Birguse, uznávaného českého fotografa, pedagoga a neúnavného propagátora české a slovenské fotografie v zahraničí. První z nich, Černá a bílá, se koná od 10. dubna do 8. května v pražské galerii Czech Photo Centre. Autor zde představí svoje sugestivní černobílé snímky ze života v Sovětském svazu a v jeho satelitech v 70. a 80. letech, které staví do kontrastu s fotografiemi pořízenými v zemích západní Evropy, USA nebo Austrálie. Druhá výstava Červená a modrá v Leica Gallery Prague nabídne od 18. dubna do 9. června Birgusovy barevné metaforické snímky, na kterých dominuje sytá červená a modrá barva vyjadřující svobodu, energii i harmonii. Obě výstavy se vzájemně doplňují a doprovází je výběr z více než 70 autorových publikací věnovaných tuzemské fotografii „Těší mě, že některé z nich pomohly k propagaci naší tvorby na mezinárodní scéně,“ říká jubilující Vladimír Birgus. Zakladatel a vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) letos v květnu oslaví své 70. narozeniny.

od 10.04.2024 do 09.06.2024
Autor článku: 
Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

Černá a bílá, svázanost a volnost

Na více než stovce černobílých fotografií ze 70., 80 a částečně i 90. let 20. století, představených ve velkých zvětšeninách na zdech i v několika projekcích, hrají vedle lidí důležitou roli i kulisy a atmosféra tehdejší černobílé doby. Ty nabídly Birgusově hledáčku mnohdy překvapivé a absurdní výjevy.

„Na výstavě Černá a bílá bude vedle už známých snímků i řada fotografií, které existovaly jenom v negativech v mém archivu a nebyly dosud nikde publikovány,“ uvádí Vladimír Birgus. Fotografie z normalizace v husákovském Československu a dalších totalitních státech zde stojí v protikladu se snímky ze západních zemí, kde se lidem žilo mnohem svobodněji.

„Část výstavy bude věnována i reportážním portrétům fotografů, s nimiž jsem se setkal a přátelil, jako jsou Dana Kyndrová, Jindřich Štreit, Jaroslav Kučera, Václav Podestát a další. Ale i těm, s nimiž jsem se potkal jen krátce. Byli to třeba William Klein, Arnold Newman nebo Jevgenij Chalděj, autor ikonické inscenované fotografie vztyčování sovětské vlajky nad berlínským Reichstagem v květnu 1945. Ten v osmdesátých letech přes veškerou slávu žil velmi skromně v malinké moskevské garsonce,“ vypráví Birgus. Součástí výstavy v Czech Photo Centre bude také ozvučená projekce s dobovou hudbou a úryvky rozhlasových projevů.

 

Když barvy mluví: Červená a modrá

Na Birgusových fotografiích fascinuje jejich tajemnost a zároveň přímočarost; spontánnost okamžiku, podtržená perfektní výtvarnou kompozicí a jemným humorem. „Vystavené snímky i zde staví do jisté míry na kontrastu protikladných barev: tentokrát teplé červené a studené modré. Jde o barvy života, ale i klidu, volnosti a svobody, kterou symbolizuje třeba právě voda či nekonečné moře. Některé fotky jsou bez lidí a lidskou přítomnost tu jen tušíme. Mám rád, když si pak každý dovypráví příběh sám,“ říká Birgus o výstavě Červená a modrá v Leica Gallery Prague.

Několik takových snímků autor pořídil i letos. „Červená barva je extrovertní, přitahuje pozornost a vzbuzuje emoce. Modrá zase znamená klid a meditaci,“ dodává fotograf, který už od začátku 80. let vytvářel barevné subjektivní dokumenty – třeba v nečekaném souzvuku žluté a černé.

Černobílé fotografie později poputují i do Uherského Hradiště, kde se rámci Letní filmové školy od 26. července představí ve Slováckém muzeu: výstava tu pak potrvá až do října tohoto roku. Barevné fotografie uvidí v září návštěvníci Centra současného umění Photon ve slovinské Lublani. V listopadu a prosinci pak Birgusova kolekce v červené a modré zavítá i do Českého domu v Bratislavě, kde se stane součástí 34. mezinárodního festivalu Měsíc fotografie.

www.czechphoto.org

www.lgp.cz

www.birgus.com

 

Výstava Černá a bílá: 10. 4. – 8. 5. 2024, Czech Photo Centre, Seydlerova 2835/4, Praha 5, u stanice metra Nové Butovice, otevřeno úterý až pátek 11-18 hod., v sobotu a neděli 10-18 hod. Vstupné: základní 100, snížené 50 korun.

Výstava Červená a modrá: 18. 4. – 9. 6. 2024, Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1, otevřeno v pondělí až pátek 10-20 hod., sobota, neděle a svátky 11-18 hod. Vstupné: základní 70 Kč, studenti, snížené 40 Kč, rodinné (2 dospělí a dvě děti) 140 Kč. Studenti uměleckých škol a školní skupiny nad 10 osob s doprovodem 30 Kč, děti do 12 let, novináři a hendikepovaní mají vstup zdarma.

 

Víte, že…

rozsahem i zpracováním výjimečná publikace Vladimíra Birguse Česká fotografická avantgarda 1918 -1948 vyšla nejenom v pražském KANTu a ve stuttgartském nakladatelství Arnoldsche, ale vydala ji i jedna z nejlepších vysokých škol na světě – Massachusetts Institute of Technology?

Publikace, které taková škola vydá, se pak dostanou do významných univerzitních a veřejných knihoven po celém světě. „Nedávno jsem něco hledal na internetu a našel jsem tuto knihu nejenom v desítkách knihoven v Evropě nebo USA, ale i v Austrálii, na Novém Zélandu, v Japonsku nebo Singapuru,“ vypráví Birgus.

Birgusova přednáška o české fotografii v roce 1989 na sympoziu v Polsku natolik zaujala Reinholda Misselbecka, tehdejšího kurátora fotografické sbírky Muzea Ludwig v Kolíně nad Rýnem, že autora spolu s Miroslavem Vojtěchovským pozval, aby pro jeho muzeum připravili velkou výstavu Československá fotografie současnosti?

Výstava se tehdy dočkala repríz v osmi evropských a dvou amerických městech. „Bylo to v době, kdy po pádu Berlínské zdi bylo umění ze střední a východní Evropy krátce v centru celosvětového zájmu. Dnes už by to asi bylo nemyslitelné. Mám ale radost, že se i později občas podařilo – hlavně ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze a kurátorem jeho fotografické sbírky Janem Mlčochem – představit díla českých fotografů v důležitých výstavních institucích v zahraničí. Šlo například o výstavy Akt v české fotografiiČeská fotografie 20. stoletíAvantgardní fotograf Jaromír Funke nebo Intimní svět Josefa Sudka,“ dodává Birgus.

 

Kdo je Vladimír Birgus?

Vladimír Birgus (nar. 1954) je mezinárodně uznávaný český fotograf, pedagog, teoretik, kurátor, publicista a vysokoškolský profesor. V letech 1978-2005 učil na Katedře fotografie pražské FAMU, od roku 1990 stojí v čele Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ten se pod jeho vedením vyšvihl mezi nejlepší, největší a také nejvyhledávanější vysoké školy ve střední Evropě, věnující se výuce fotografie. Je autorem nebo spoluautorem mnoha zásadních fotografických publikací, sestavil desítky expozic pro české a zahraniční galerie. A je také kritikem, teoretikem a velmi pracovitým organizátorem, který jako magnet spojuje lidi různých věků i národností pro společnou práci.

Zůstává však stále i nadšeným fotografem: jeho snímky byly představeny na 85 autorských výstavách u nás i v zahraničí. Jeho práce jsou nedílnou součástí mnoha sbírek po celém světě od Prahy přes Kolín nad Rýnem, Paříž, Odense, San Francisco, Houston, New York, Tokio až po Jokohamu. Jeho fotografie najdeme například v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v Muzeu umění Olomouc, v Moravské galerii v Brně, ve Slovenské národní galerii v Bratislavě, ve Slezském muzeu v Katovicích, v Národní knihovně a Evropském domě fotografie v Paříži, v Muzeu Réattu v Arles, v Muzeu výtvarných umění v Houstonu, v Muzeu fotografického umění v Tokiu, v Jokohamském muzeu umění a dalších institucích.

Byl kurátorem a spolukurátorem mnoha výstav v řadě muzeí a galerií např. Hořká léta: Evropa 1939 – 1947 očima českých fotografů (Praha, Ostrava, Edinburk, Londýn a Berlín, 1995 – 1998), Moderní krása: Česká fotografická avantgarda 1918-1948 (Barcelona, Paříž, Lausanne, Praha a Mnichov, 1998-1999), Akt v české fotografii (Praha, Olomouc, Moskva, Paříž, Cáchy, Poznaň, Vratislav, Opava, Bratislava, Atény a Varšava, 2000-2009), Tenkrát na Východě. Češi očima fotografů 1948-1989 (Praha, 2009), Česká fotografie 20. století (Praha, 2005, Bonn, 2009), Intimní svět Josefa Sudka (Paříž a Ottawa, 2016-2017), Avantgardní fotograf Jaromír Funke (Praha, Paříž, Frankfurt nad Mohanem a Olomouc, 2017, Václav Podestát: Daleko i blízko (Praha, 2022) nebo Michał Szalast: Albíni (Praha, Ostrava, Opava a Opolí, 2022-23).

 

Výstava Nové realismy v Galerii hlavního města Prahy ukazuje, jak se žilo v meziválečném Československu

PRAHA: Scény z kaváren, zachycení radosti, ale i odvrácené strany života ve městě i na venkově. Ženská emancipace, národnostní menšiny, móda a technologie. To vše ukazuje skrze malbu, sochu, fotografii, film i reklamu výstava Nové realismy v GHMP. Expozice přináší nový pohled na zažité vnímání výtvarné kultury a umění v letech 1918 až 1945 ve tři sta třinácti uměleckých dílech. Návštěvníci zde mohou vidět fotografie Karla Čapka a Josefa Sudka, malby Jana Zrzavého a Milady Marešové, sochy Otty Gutfreunda, ale také díla opomíjených malířů, jako byl liberecký Erwin Müller, Gejza Schiller z Košic či kosmopolitní Středoevropanka Ilona Singer. Výstavu Nové realismy lze v druhém patře Městské knihovny v Praze navštívit od 27. března do 25. srpna 2024. 

od 27.03.2024 do 25.08.2024
Autor článku: 
Nikola Páleníčková/ika

„Výstava je unikátní nejen v novém pohledu na meziválečnou éru Československa, ale i svým rozsahem a skladbou děl. Úplně poprvé se vedle sebe v tomto rozsahu potkávají realistické malby a fotografie, ale i film, sochy a reklama z tohoto období,” vysvětlují kurátoři Anna Habánová, Ivo Habán a Helena Musilová. Na výstavě s díly od více než 100 autorů a autorek pracovali společně přes dva roky. Výstava navazuje na výzkum, který trval od roku 2016 a jehož součástí je i kniha z roku 2020 Nové realismy.

Moderní realistická díla meziválečného Československa reagují na společenský úspěch nově se etablující střední třídy a zároveň si všímají sociálních problémů ekonomicky rozdělené společnosti. Odráží proměny běžného života poháněné rozvojem technologií, možnostmi cestování, komunikace a zábavy. Zajímají se o město, současně se snaží o reflexi každodenní reality i na venkově a v příhraničních či horských regionech.

Na začátku expozice představí návštěvníkovi časová osa vybrané mezníky z historie meziválečného Československa v kontextu kulturního a výtvarného dění. „Geopolitické pozadí našeho území bylo neuvěřitelně složité. V jednom státě žilo několik etnik a národností,” vysvětlují kurátoři. Poté expozice návštěvníky zavede do patnácti tematických místností, z nichž každá přináší na umění této doby jiný úhel pohledu. 

 

Ženská emancipace, životní styl a reklama

Námětem jedné z místností se stala proměna životního stylu, kterou lze sledovat na vyobrazení ženy. Dvacátá léta minulého století jsou v očích publika často idylkou, která zhmotňuje to, co už dnes není běžné. „Například v té době bylo moderní, když ženy kouřily. Šlo o určitou eleganci a pokrokovost. To zachycují i portréty, které tu máme,” popisují kurátoři. Na vystavených dílech jsou ženy, které samy popíjí v kavárnách a salonech. Návštěvník může obdivovat jejich účesy, oblečení, detaily líčení, ale i sebevědomí, které z nich sálá. To doplňuje i sestřih z filmu zapůjčeného z Národního filmového archivu Ze soboty na neděli režiséra Gustava Machatého z roku 1931. V něm dvě mladé dívky hledají únik z monotónní kancelářské práce a o sobotním večeru vyráží do večerních podniků svádět muže.

Pokojové rostliny jako gumovník, tchynin jazyk, amarylis či různé druhy kaktusů patřily k dobově frekventovaným námětům, které lze spojit se zachycením atmosféry obývacích pokojů střední třídy. To se odráží i na stránkách dobových časopisů pro ženy, doprovázených bohatou fotografickou dokumentací, často i od známých fotografů, jako byli Alexander Hackenschmied či Josef Sudek. Rostliny s oblibou fotografoval i vášnivý amatérský fotograf a milovník kaktusů Karel Čapek. Jedním z výrazných děl na výstavě je i Zátiší s kaktusy malířky židovského původu Ilony Singer. Autorce se povedlo zachytit rostliny tak nadčasovým způsobem, že by snadno zapadly i do dnešních domácností.

K tomu jsou k dispozici dobové časopisy Eva a Pestrý svět, které si oproti běžným výstavám mohou návštěvníci volně prohlížet. Nahlédnout tak mohou i na dobovou reklamu a reklamní fotografii. Tvorba s propagací spojená rychle přijala „praktické“ aspekty nové fotografie, tedy ostrost, novost pohledu a soustředění na předmět. Slavné jsou snímky nápojových servisů Ladislava Sutnara od Josefa Sudka. 

 

Práce a odvrácená strana zlaté doby

Další z místností představuje práci a obyčejnou denní rutinu i dřinu s ní spojenou. Výstava v této části ukazuje soubor reliéfů předního představitele dekorativismu Jaroslava Horejce. „Je velmi zajímavé, že přesto, že v té době všichni pracovali a museli společnými silami po válce nastartovat ekonomiku, díla zachycují také, jak se bavili. Zábava a odpočinek získaly samostatnou místnost s názvem Žitá realita, která ukazuje díla spojená s nočním životem ve městech,” říkají kurátoři. Do jednoho z děl mohou ostatně návštěvníci sami vstoupit a zažít tehdejší atmosféru na vlastní kůži. Obraz Milady Marešové Pražská kavárna je totiž ve zvětšené podobě natištěný na stěnách ve vestibulu Městské knihovny a lidé se tak mohou posadit přímo do roku 1924, kdy byl namalován.

Že meziválečné období nebylo jen plné technologického optimismu a moderních výdobytků, ukazuje další místnost s podtitulem Odvrácená strana idyly. Zde jsou k vidění díla zachycující témata z opačného pólu společnosti: chudoba, nevěstince, sociální problémy. Výrazným dílem je zde obraz Cypriána Majerníka Milenci na periferii. Ten možná nečekaně zachycuje vraždu mladé ženy. „V Československu se s takto extrémní kritikou společenské situace zprostředkovanou výtvarným uměním setkáváme jen ojediněle. Proto může na návštěvníka tato místnost působit trochu překvapivě,” vysvětlují kurátoři.

 

Umělci známí i neznámí

Pohled do každodenního života skrze objektiv nabízí i místnost věnovaná Dášeňce Karla Čapka. Návštěvníci si na výstavě mohou prohlédnout první fotografie ze zpracovaného archivu Karla Čapka. Spisovatel se představuje jako amatérský fotograf a propagátor fotografie, jehož kniha Dášeňka čili život štěněte patřila k zásadním fotografickým publikacím začátku třicátých let.  

Vedle Josefa Sudka či Karla Čapka se návštěvníci setkají i s díly od dalších umělců známých jmen, jako jsou Jan Zrzavý, Otto Gutfreund či František Muzika. Jedinečnost výstavy Nové realismy spočívá v představení česky, slovensky, německy a maďarsky hovořících umělců a umělkyň v rámci jednoho výstavního prostoru. Přestože je mezi sebou dělil jazyk a stovky kilometrů, jejich paralelní reagování na každodenní podněty a jejich vidění byly podobné. Návštěvníci tak rovněž uvidí díla slezského malíře Paula Gebauera, v Košicích činných Sándora Bortnyika a Gejzu Schillera, fotografky Ireny Blühové, studentky Otto Dixe Eriky Streit a mnohé další.

Výstava Nové realismy je v GHMP k vidění od 27. března do 25. srpna 2024. V říjnu tohoto roku a v únoru 2025 bude projekt uveden v upravené verzi na dvojvýstavě ve Východoslovenské galerii v Košicích a v Liptovské galerii Petra Michala Bohúňa v Liptovském Mikuláši. 

NOVÉ REALISMY

MODERNÍ REALISTICKÉ PŘÍSTUPY NA ČESKOSLOVENSKÉ VÝTVARNÉ SCÉNĚ 1918–1945

27. 3. – 25. 8. 2024

Galerie hlavního města Prahy

Městská knihovna, 2. patro

Mariánské náměstí 1, Praha 1

út–st, pá–ne 10–18 h, čt 10–20 h

Kurátorský tým, koncepce výstavy: Anna Habánová, Ivo Habán, Helena Musilová

Architektonické řešení: Richard Loskot

Grafické řešení: Jan Havel

Výstava se koná pod záštitou Mgr. Martina Baxy, ministra kultury České republiky, a JUDr. Jiřího Pospíšila, náměstka primátora hl. města Prahy pro oblast kultury, cestovního ruchu, památkové péče, výstavnictví a péče o zvířata.

Výstavní program Galerie hlavního města Prahy je podporován Ministerstvem kultury České republiky.

Mediální partneři: Art&Antiques, ArtMap, Artalk, Flash Art, A2larm, Artikl

Vstupné: 200 Kč plné (dospělí) / 90 Kč snížené (studenti a senioři)

Další informace:

www.ghmp.cz

www.facebook.com/ghmp.cz

www.instagram.com/ghmp.cz



 

 

 

LICKLIP – nová tvář české scény se světovými ambicemi

ČR: Nadějný zpěvák a songwriter LICKLIP (vlastním jménem Filip Jedlička) se na hudební scéně uvedl úspěšným debutovým singlem More Than Enough For Me, za který byl nominovaný na Ceny Evropy 2 v kategorii Objev. Mladý talent představuje svůj třetí singl Pusu a Pa, u něhož vsadil na češtinu. Svou tvorbou chce udávat současné trendy a dobýt světová podia. Novinka vychází u vydavatelství RedHead Records a už nyní je k dispozici na všech digitálních platformách.

Autor článku: 
Šárka Chomoutová

LICKLIP je umělec s velkým talentem i ambicemi, který získal plné stipendium na Berklee Collage of Music. Ve své tvorbě si zatím zamýšlí pohrávat s jazykem, v jakém zpívá. První dva songy byly v angličtině, nyní cítil touhu zkusit svou mateřštinu. Píseň Pusu a Pa nabízí trapové beaty a dynamičnost doplněnou kytarovým umem Zdeňka Kaplana, s nímž tvoří tvůrčí hudební tandem. „Hned po nahrání jsem si říkal, že mě song baví, přestože je v češtině, což pro mě obvykle nebývá zvykem. Zároveň text mísí češtinu a angličtinu, čímž vzniká zajímavá fúze,“ uvádí ke vzniku LICKLIP, který stojí zároveň za většinou melodických linek i samotným textem.

Hudebně singl ladil se zmíněným kytaristou a producentem Zdeňkem Kaplanem. O závěrečnou produkci se pak postaral Sam Palan. „Zkoušeli jsme různé druhy mikrofonů, abychom získali, co nejlepší sound,“ uzavírá LICKLIP.

Novinku najdete na všech streamovacích službách a kanále YouTube

Nové případy ostravské mordparty v pokračování Stínů v mlze. Seriáloví kriminalisté odhalí další pachatele a více i svoje soukromí

ČR: Herci Petra Špalková a Jiří Vyorálek se loni po dvou letech vrátili do severomoravské metropole a s režisérem Radimem Špačkem natočili v Ostravě dvanáct nových dílů divácky oblíbeného seriálu Stíny v mlze. První řadu sledovalo v roce 2022 v průměru 1,6 milionu lidí, její letošní reprízu si nenechalo ujít téměř osm set tisíc fanoušků. Autorem námětu i scénářů premiérových epizod je i tentokrát spisovatel Zdeněk Zapletal. Pokračování Stínů v mlze začíná 8. dubna ve 20:10 na ČT1.

08.04.2024
20:10
Autor článku: 
Vendula Krejčová

„Děkuji všem divákům, kteří se těšili na původně ohlášenou lednovou premiéru druhé řady Stínů v mlze a měli pochopení pro odložení jejího startu. Celou naší zemí koncem loňska otřásla brutální vražda otce a jeho novorozené dcerky v Klánovickém lese a stejně nepochopitelný masakr na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Česká televize proto posunula pokračování tohoto seriálu o čtyři měsíce. Míra empatie, kterou většina veřejnosti při oznámení tohoto rozhodnutí projevila, byla mimořádná,“ uvádí programový ředitel ČT Milan Fridrich.

Za úvodní řadu získali kreativní producentka Kateřina Ondřejková a režisér Radim Špaček loni nominaci na výroční cenu České filmové a televizní akademie, a to v kategorii Nejlepší seriál. „Jsem si jistý, že druhá řada Stínů v mlze je ještě lepší než ta první. Struktura scénářů je mimořádně propracovaná a obsahují hned několik překvapení pro diváky. Například antagonista nebude známý hned od začátku. A dvojice vyšetřovatelů, tedy Magda Malá a Martin Černý, bude ještě sehranější a zábavnější,“ naznačuje režisér Radim Špaček.Samotné kriminální případy nabídnou vhled do různých prostředí a sociálních vrstev. Více než z podsvětí máme pro diváky spíše připraveny příběhy obyčejných lidí, kterým se v životě něco pokazilo nebo se zkrátka ocitli ve špatný čas na špatném místě,“ dodává producentka Kateřina Ondřejková.

Natáčení dalších dvanácti epizod Stínů v mlze zabralo filmařům sto třicet dní. Scenárista Zdeněk Zapletal pro herce a štáb připravil 784 stran textů: „Dohromady jsem pro tento seriál sepsal čtyřiadvacet kriminálních příběhů, proto pro mě bylo ve druhé řadě zajímavější víc rozpracovat životní osudy hlavních postav či vedlejší dějové linky, které tentokrát dostávají větší prostor.“ Scenáristova slova potvrzují i oba představitelé klíčových kriminalistů. „Moje Magda Malá je tentokrát trošku otevřenější. Prožívá jisté bezčasí v ženském životě, řeší krizi svého manželství. Jedním z jejích důležitých témat, a vlastně i čím dál aktuálnějším také ve společnosti, je volba mezi prací a rodinou. Tlak, kterému čelí od svých blízkých, ji staví do situací, ve kterých musí vybírat, co je její priorita,“ naznačuje Petra Špalková. A její kolega Jiří Vyorálek doplňuje: „Hrát akční scény v krimisérii, na to si člověk zvykne. O to zajímavější je mít mezi nimi rozehranou právě i nějakou vedlejší linii. Jednou z těch zásadních, která formuje mou postavu Martina Černého v pokračování Stínů v mlze, je jeho vztah k synovi.“

Další herecké obsazení z úvodní řady, tedy například Jaroslava Plesla, Petra Panzenbergera, Tomáše Mrvíka či Andělu Tichou, nově doplní Jana Plodková, David Švehlík či Barbora Bočková. Vedle tisícovky komparsistů se před kamerou objeví i tři desítky skutečných policistů a dvacítka kaskadérů.

 

námět a scénář: Zdeněk Zapletal // režie: Radim Špaček // kamera: Martin Štěpánek // střih: Olina Kaufmanová, Kateřina Krutská Vrbová // hudba: Jakub Kudláč // dramaturgie: Kateřina Ondřejková, Martin Novosad // výkonná producentka: Jarmila Hoznauerová // kreativní producentka: Kateřina Ondřejková // hrají: Petra Špalková, Jiří Vyorálek, Petr Panzenberger, David Švehlík, Pavla Beretová, Pavel Batěk, Jaroslav Plesl, Anděla Tichá, Tomáš Mrvík, Barbora Bočková, Jana Plodková, Marek Němec, Vlastina Svátková a další

 

Noc s Andersenem si s Centrem pro dětský sluch Tamtam užily i neslyšící děti v Praze a Pardubicích

Noc s Andersenem, tradiční akce na podporu dětského čtenářství, se letos uskutečnila v pátek 22. března. Připojilo se k ní také Centrum pro dětský sluch Tamtam a uspořádalo pro malé neslyšící čtenáře i jejich slyšící sourozence v Praze a Pardubicích program tlumočený do českého znakového jazyka. Zúčastnilo se ho 22 dětí.

Autor článku: 
Lucie Křesťanová

Co se týče tématu, nechali pořadatelé pro letošní 24. ročník účastníkům na výběr z několika možností. V Pardubicích se inspirovali Andersenovou pohádkou Sněhová královna, která byla poprvé publikována v roce 1844, a slavila tedy 180 let. Pražský tým oslovilo blížící se 100. výročí narození Eduarda Petišky. Zahráli si s dětmi na jeho nesmrtelné dílko Staré řecké báje a pověsti.

Putování za příběhy olympských bohů začalo povídáním v knihovně Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených ve Stodůlkách. Poté si děti vytvořily řecká roucha a pustily se do her. Bojovaly proti obru Prokrustovi, s devítihlavou Hydrou, snažily se nepohlédnout na Medusu (Jen jediný statečný bojovník odolal a nezkameněl!), z labyrintu utíkaly před Minotaurem, a přelstily Kyklopa. Bůh moří Poseidon je vzal do mořské říše, ve kterou se při této příležitosti proměnila tamtamovská terapeutická místnost pro snoezelen. Malí hrdinové také zkoušeli psát řeckou abecedou a vyrobili si placky na památku. Zábavou a smíchem naplněný večer zakončili promítáním filmu o Herkulovi a pak už šli na kutě.

V Pardubicích navzdory jarnímu období kralovala Sněhová královna. Po přečtení zkrácené verze pohádky se děti věnovaly práci s textem a hře na zrcadlo a na sochy, pantomimicky ztvárňovaly postavy z příběhu a nechyběla ani koulovaná. Došlo také na noční dobrodružnou cestu, „kino“ před spaním a individuální práci podporující čtení a porozumění psanému textu.

V sobotu v poledne napsalo každé dítko všem svým spolunocležníkům krátký vzkaz, co se mu na něm líbilo či za co by jej pochválil. Z pardubické Noci si tak všichni odnášeli domů kromě zážitků a vlastnoručně vyrobeného komiksu ještě motivační lístek od kamarádů.

Během sobotního programu se obě skupinky také krátce propojily a pozdravily – samozřejmě online. Těšíme se na viděnou zase za rok!

Noc s Andersenem proběhla ve spolupráci Centra pro dětský sluch Tamtam s Informačním centrem rodičů a přátel sluchově postižených.

Lucie Křesťanová, Centrum pro dětský sluch Tamtam, www.tamtam.cz, www.idetskysluch.cz

 

Březnový výtisk Malovaného kraje

Autor článku: 
redakce / jal

ČR: Z aktuálního čísla se např. dozvíte, jak to vypadalo na jižní Moravě v roce 1866, kdy tudy táhlo pruské vojsko, a co se tenkrát přihodilo šestnáctiletému Tomáši Masarykovi, pozdějšímu čsl. prezidentovi. Následuje milostný příběh, který toho má hodně společného s Poštornou a který by mohl posloužit coby předloha pro málo uvěřitelnou telenovelu. Také o jedné dezinformaci (termínu dnes tolik „populárnímu“) z počátku minulého století se dočtete v tomto vydání – týká se kopce Komínky v Chřibech. Rozsáhlá stať se věnuje novokřtěncům na Břeclavsku; z úplně jiného soudku je pak medailon uherskohradišťského pedagoga, publicisty a národopisného sběratele Karla Jaroslav Obrátila. Další pozoruhodnou osobností byl svého času věhlasný iluzionista Karl Breu alias Tom Jack. Narodil se v Dubňanech, leč vše jej táhlo do světa a s blížícím se stářím na Šumavu. Stěží uvěřitelným 90. dílem pokračuje seriál Výrobci krojů na Slovácku – tentokrát představíme tvůrkyni modrotisku Gabrielu Bartoškovou ze Strážnice. Uvidíte ale také snímky ze Slovácka ze 40. let 20. století od renomovaného fotografa Fráni Humla, přečtete si rozhovor se sběratelem lidových písní, etnografem Pavlem Popelkou a pomyslně se můžete plavit po dolním úseku řeky Moravy.

Komu by obsah březnového vydání Malovaného kraje ani tak nestačil, najde v něm ještě dalších více než dvacet delších nebo kratších článků a celou řádku pozoruhodných fotografií.

Více o obsahu dvouměsíčníku zjistíte na www.malovanykraj.cz či přímo při četbě aktuálního výtisku.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Knihy, literatura, média