Instituce a kulturní zařízení

BOHUMÍN: Nové hudební oddělení s více jak pěti sty tituly funguje od pondělí 1. září  v bohumínské knihovně. Část studovny se proměnila v hudební zónu, v níž si mohou návštěvníci na svou průkazku půjčit CD zdarma. V Bohumíně tak vznikla nová multimediální studovna.

„Knihovnice si kromě průkazky vyžádá také vratnou zálohu 200 korun. Za to si může návštěvník půjčit dvě hudební CD až na čtyři dny. Po vrácení dostane své peníze zpět, takže za samotné půjčení CD skutečně neplatí,“ upozornil  Karel Balcar, ředitel K3 Bohumín, agentury, která knihovnu spravuje. Knihovna od září obnovuje také nákup nových hudebních CD titulů, který byl v minulých letech pozastaven.

Ve studovně vzniklo poslechové místo, kde si návštěvník může   přes sluchátka poslechnout libovolný titul. „Pokud si s sebou přinese například notebook, může se zdarma připojit na internet přes knihovnickou wifi a přitom si vyřešit například svou e-mailovou korespondenci, anebo jen tak surfovat,“ informuje vedoucí knihovny Petr Zlámal.

Na internet se může připojit zadarmo ale i ten, kdo právě s sebou notebook nenosí. Díky dotaci ministerstva kultury se počet veřejných počítačů ve studovně s připojením k internetu rozšířil z dosavadních dvou na pět. Celkem bohumínská knihovna díky dotaci pořídila třináct nových počítačů pro veřejnost, které budou v průběhu září instalovány i na další oddělení a pobočky.

V multimediální studovně naleznou návštěvníci také nejnovější časopisy i noviny, naučné knihy a encyklopedie a zdarma mohou využít i elektronickou sbírku zákonů ASPI.

Studovna má otevřeno pět dnů v týdnu, od pondělí do pátku od 9 do 12 hodin, a to včetně středy.

V pondělí, v úterý, ve čtvrtek a v pátek má otevřeno i v odpoledních hodinách, od 13 do 17.

Přítomnost osob ukrajinské národnosti na českém území nebyla v minulých stoletích ničím neobvyklým, neboť část Ukrajiny – Halič patřila do Rakousko-Uherska a v období vzniku samostatného Československa byla Podkarpatská Rus součástí tohoto státního celku. Za posledních sto let se důvody a pohnutky Ukrajinců usídlit se v Čechách měnily. Ve dvacátých letech 20. století se Praha stala útočištěm pro mnohé politické emigranty z Východní Ukrajiny, v poválečném Československu až do roku 1989 se v Praze usídlovali občané z ukrajinsko-rusínských oblastí Východního Slovenska a dnes k nám přijíždějí Ukrajinci za prací a za vzděláním.

Jací jsou, co jim můžeme nabídnout a co oni přinášejí české společnosti?

Praha – cíl a útočiště prvních ukrajinských intelektuálů

Poslední čtvrtina 19. století je spojena s národně uvědomovacími aktivitami téměř u všech národů Evropy. Pro ukrajinské kulturní dějiny mají z tohoto hlediska velký význam dvě události, spojené s Prahou. V letech 1875 a 1876 zde vyšlo necenzurované znění básnické sbírky Kobzar ukrajinského revolučního básníka Tarase Ševčenka. Důležitá byla také aktivní účast spisovatele Ivana Franka na sjezdu slovanské pokrokové mládeže, konaném na pražském Žofíně v roce 1891. Obě tyto události již po několik desetiletí připomínají pamětní desky na příslušných budovách. V tomto období působili na české univerzitě a na německé technice dva vysokoškolští pedagogové – prof. Ivan Horbačevský a prof. Ivan Puljuje, kteří kolem sebe začali soustřeďovat další haličské Ukrajince. V roce 1902 byl založen první ukrajinský spolek v Praze − Ukrajinsko-rusínská společnost. V době Masarykovy první republiky se aktivity ukrajinské národnostní skupiny výrazně rozšířily. V Praze vznikaly ve velkém počtu nové ukrajinské spolky různého zaměření, ale působili zde i představitelé ukrajinských politických stran, kteří k nám museli emigrovat. Intelektuální život menšiny v Praze dotvářela činnost škol (Ukrajinský vysoký pedagogický institut, Ukrajinské studio plastických umění, resp. Ukrajinská výtvarná akademie, Ukrajinské gymnasium v Řevnicích a v Modřanech aj.) a též aktivity studentů, vzdělávajících se na českých vysokých školách. Konec 2. světové války znamenal pro pražské Ukrajince ohrožení hmotných jistot, občanských svobod, ale i holého života. Prchali před sovětskými oddíly do nové emigrace, především do Bavorska. Ti, co zůstali, byli v r. 1945 nebo i později odvlečeni do SSSR a odsouzeni k dlouholetému pobytu v trestních táborech. Početné ztráty ukrajinské komunity později nahradili ukrajinští vojáci z jednotek československého armádního sboru v SSSR, volyňští Češi a přistěhovalci ze severovýchodního Slovenska. Kulturní a spolkový život zcela paralyzovalo rušení škol, konfiskace finančního majetku všech institucí a také například předání sbírek Ukrajinského historického kabinetu československou vládou do SSSR.

V následujícím období bylo udržování sounáležitosti „českých“ Ukrajinců velmi sporadické a intenzita kulturního života této menšiny kolísala, nikdy však už nedosáhla úrovně před rokem 1939. Reálnou možnost vytvoření ukrajinské národnostní organizace na českém území přinesl teprve rok 1989.

Nová etapa šíření ukrajinské kultury v ČR

Podle posledního sčítaní lidu v roce 2001 se v České republice k ukrajinské národnosti hlásilo něco přes 22 tisíc českých obyvatel. Jak říkají údaje MV ČR k červnu 2005 vlastnilo 13,7 tisíc ukrajinských občanů povolení k trvalému a 65,5 tisíc k dlouhodobému pobytu v ČR. Právě v posledních 19 letech probíhá nová etapa ve vývoji ukrajinské národnostní menšiny v Čechách a ustanovily se zde nové organizace, které kulturu Ukrajiny u nás šíří.

Ukrajinská národnostní menšina je zastoupena v Radě vlády ČR pro národnostní menšiny jedním členem, delegovaným na základě doporučení jednotlivých organizací. V současnosti v Česku ukrajinskou menšinu reprezentují čtyři základní organizace − občanská sdružení: Ukrajinská iniciativa v ČR (dále UIČR), Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny (dále SUPU), Sdružení Ukrajinek v České republice (dále SU ČR) a RUTA.

Jsou to organizace zabezpečující program pro svou národnostní menšinu i pro zájemce z majoritní společnosti a jejich aktivity jsou závislé na grantové politice českých státních orgánů (celostátních, krajských a městských). Výše grantů však bohužel není dostatečná, takže v posledních letech organizace žádají o finanční podporu ukrajinský stát. Tyto dotace jsou poskytované pouze v omezené míře a jejich přidělení lze označit spíše za sporadické. „Obecně lze říci, že život ukrajinských organizací a Ukrajinců v ČR je bohatý. Především Ukrajinci, kteří se v ČR postupně usazují′ navždy′, mají po delší odmlce zájem připojit se a společně s dalšími Ukrajinci sdílet tradiční svátky nebo jen tak trávit volný čas. Není to však jen boršč, národní hudba a folklor, co novousedlíky a tradiční diasporu v ČR a na celém světě sbližuje. Stále častěji sledujeme širší zájem Ukrajinců o věci veřejné, o prohlubování česko-ukrajinských vztahů vůbec,“  říkají paní Olga Mandová, předsedkyně Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny v České republice a pan Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v ČR.

Ukrajinské menšinové organizace vzájemně koordinují svůj celoroční program, spolupracují s ostatními menšinovými národnostními organizacemi a též s majoritou. Činnost organizací je velmi pestrá a vychází ze zájmů jejich členů, kteří pocházejí ze všech věkových kategorií. Zahrnuje kulturní programy, klubovou činnost, zpracovávání archiválií, péči o hroby, organizování přednášek, besed, promítání filmů, pořádání výstav, humanitární pomoc, vydávání dvou časopisů, akce zaměřené na integraci cizinců, česko-ukrajinské vztahy, poznávací exkurze a další. Ukrajinské organizace působí celorepublikově, i když největší část programů se uskutečňuje v Praze.

Vedle již vzpomenutých sdružení působí v ČR další organizace zpestřující aktivity menšiny v oblasti kulturní a sportovní. Nejstarší registrovanou organizací je Fórum Ukrajinců, které se věnuje sportovním aktivitám, dalšími jsou: taneční soubor Dzherelo, Pěvecký sbor sv. Vladimíra a kapela Ignis. Velmi zajímavou činnost vyvíjejí ukrajinské folklorní soubory Rodyna a Berehynja. Jejich členská základna je z větší části tvořena tzv. novou ukrajinskou emigrací, tj. Ukrajinci se statutem cizince. Široké spektrum zájmů ukrajinské menšiny se každoročně představuje v rámci celorepublikového projektu Dny ukrajinské kultury. Dny se každoročně konají v říjnu a jsou nejvýznamnějším příkladem vzájemné spolupráce všech krajanských organizací.

Ukrajinci ve světě a v Čechách

Lidí, kteří se hlásí k ukrajinské národnosti, je ve světě mnoho, a proto od roku 1967 existuje Světový kongres Ukrajinců, který zastřešuje ukrajinské organizace celého světa a zajímá se o veškeré ukrajinské diasporní aktivity či zahraniční politiku Ukrajiny. Existuje rovněž Světová federace ukrajinských ženských organizací a Evropský kongres Ukrajinců. Uvedené organizace nemohou zásadně ovlivňovat prosazování zájmu menšiny v jednotlivých státech, nicméně přispívají k odborné diskusi, například v otázkách obecně neznámých – Hladomor na Ukrajině v letech 1932 – 33, vízová a migrační politika států, kulturní povědomí o Ukrajině aj.

Ukrajinská vláda přijala závazný dokument, jenž definuje statut zahraničního Ukrajince. S jeho zněním je možné se seznámit na webových stránkách ukrajinského velvyslanectví. Šíření ukrajinské kultury v ukrajinském jazyce je ve světě pokryto televizním a rozhlasovým vysíláním. V ČR ukrajinské televizní vysílání neexistuje, Český rozhlas na Rádiu Regina pravidelně vysílá zpravodajství v ukrajinském jazyku a jak uvedli oba oslovení představitelé menšiny, v jednání je zřízení nového ukrajinského rozhlasového vysílání. V Čechách vycházejí systematicky dvě registrovaná tištěná periodika Porohy a Ukrajinskyj žurnál.

Kromě nich přinášejí aktuální informace o ukrajinském dění v ČR (pozvánky na akce, odkazy na kurzy, semináře) webové stránky http://www.ukrajinci.cz/  a http://www.ukraine.cz/ . Česká varianta stránek přináší důležité zprávy pro českou veřejnost a právě vzrůstající návštěvnost tohoto portálu signalizuje rostoucí zájem o ukrajinské organizace a o jejich aktivity v ČR.

Redakce MíKu a autorka článku tímto děkuje paní Olze Mandové a panu Bohdanu Rajčincovi za cenné podněty a upozornění.

Veškeré informace o ukrajinské menšině získáte na webových stránkách Ukrajinské iniciativy v České republice (UICR): http://www.ukrajinci.cz/ . 

Mária Uhrinová