Chceme-li se zamyslet nad současným stavem 
našich nářečí, bylo by dobré hned v úvodu připomenout Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví, kterou, jak je obecně známo, přijala organizace UNESCO již v roce 2003 ve snaze zabránit poškození, popřípadě zničení nemateriálního kulturního dědictví, k němuž by mohlo dojít v důsledku globalizačních procesů probíhajících v současné Evropě. Cílem této úmluvy je mj. nemateriální kulturní dědictví zachovat, zajistit úctu k němu a zvýšit vědomí o jeho důležitosti.
„Zachováním se rozumějí opatření, jejichž cílem je zajistit životaschopnost nemateriálního kulturního dědictví, včetně jeho identifikace, dokumentace, výzkumu, udržení, ochrany, podpory, zhodnocování, předávání…“ Potud citace z úvodních partií Úmluvy.
Každý z nás ví z vlastní zkušenosti, že nářečí českého jazyka postupně zanikají, ať již masivním působením sdělovacích prostředků, častějšími vzájemnými kontakty obyvatel i ze vzdálenějších částí naší vlasti, nebo i vlivem nejrůznějších dalších nivelizačních faktorů – to je dnes obecně probíhající proces, kterému nelze zabránit. V dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR se čas od času setkáváme s názory veřejnosti, že je třeba „obrozovat“ nářeční mluvu, vyučovat ve škole místní nářečí (třeba jako další volitelný „cizí“ jazyk), napsat učebnice jednotlivých místních nářečí a podobně. Je třeba přiznat, že všechny tyto požadavky pocházejí od lidí, kteří mají o svou mateřštinu opravdový zájem a kteří s obavami sledují, jak řeč jejich rodičů a prarodičů upadá v zapomnění. Jak se ale říká, tudy cesta nevede. Veškeré aktivity orientované tímto směrem by vlastně postupovaly proti jazykovému vývoji a v praxi by se s úspěchem nesetkaly.
Řešení problému jak se v dané situaci zachovat, mimochodem plně v souladu s výše uvedenou Úmluvou, není ovšem nijak objevné a rozhodně ne nové. Nářečí je třeba popisovat, zaznamenávat, vědecky zpracovávat a tak jako unikátní kulturní dědictví zachovávat pro další generace. Není bez zajímavosti, že nejrůznější snahy o zachycení našich nářečí se začaly objevovat již před více než dvěma sty lety, v druhé polovině 19. století. Za první vědecky orientované dílo tohoto druhu lze právem pokládat práci A. V. Šembery Základové dialektologie československé vydanou v roce 1864. Od té doby pak vznikla řada dalších popisů tradičních teritoriálních dialektů i několik regionálních nářečních slovníků, je ovšem pravda, že většina z nich nebyla publikována. Tyto rukopisné práce, které dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český získalo buď přímo darem od autorů či z jejich pozůstalostí, však byly vyexcerpovány a staly se součástí nářečních kartoték. K jejich rozhojnění v průběhu let přispívali i četní externí dopisovatelé, kteří posílali (a doposud ještě občas zašlou) nejrůznější soupisy „zvláštních“ slov, popřípadě i další zápisy typických jevů své místní mluvy. Je ovšem třeba přiznat, že do dialektologických kartoték se vzhledem k rozdílné úrovni těchto příspěvků dostanou obvykle jen některé vybrané části. Přesto si těchto aktivit velice ceníme, protože dokazují zájem mluvčích o jazyk a o osudy našich nářečí. Obsáhlé lexikální kartotéky lze nyní pokládat prakticky za uzavřené. Doplňují se sice příležitostnou excerpcí studentských prací věnovaných místním dialektům, ale možnost jejich budoucího obohacení větším množstvím nářečních výrazů je vzhledem k současné nářeční situaci již méně pravděpodobná. Proto budou postupně převáděny do elektronické podoby a stanou se materiálovou základnou připravovaného celoúzemního nářečního slovníku.
Výzkumy a popisy našich nářečí, o nichž jsme se zmínili výše, byly převážně výsledkem snah jednotlivců. Systematický výzkum našich nářečí je spjat až se založením Ústavu pro jazyk český v roce 1947, jehož pracovníci ještě koncem čtyřicátých let zorganizovali (podle oblastně zaměřených dotazníků sestavených již dříve Českou dialektologickou komisí) korespondenční ankety zjišťující některé znaky nářečí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V jejich průběhu byl ve spolupráci s učiteli takřka ze všech školních obcí získán poměrně bohatý materiál poskytující rámcové informace o základním územním členění nářečí českého národního jazyka. Na jeho základě vznikly pak např. regionální monografie J. Voráče Česká nářečí jihozápadní I (1955), II (1976) a S. Utěšeného Nářečí přechodného pásu česko-moravského (1960).
Protože většina zemí (nejen slovanských) se mohla v té době již prezentovat nářečními jazykovými atlasy, stála česká dialektologie před nelehkým úkolem tento náš národní „deficit“ vyrovnat. Bylo tedy především třeba sestavit výzkumnou síť bodů a dotazník pro terénní výzkum, který by postihoval typické nářeční znaky všech jazykových rovin (od hláskosloví přes tvarosloví a tvoření slov až po skladbu), navíc takové, které se na území českého jazyka různí, a budou tedy vytvářet dobrý základ pro pozdější kartografování. Počet těchto jevů musel být redukován natolik, aby připravovaný dotazník měl rozsah zajišťující dobrou práci výzkumníků v terénu. Na základě těchto náročných kritérií byla v roce 1965 sestavena konečná podoba Dotazníku pro výzkum českých nářečí, určená pro Český jazykový atlas (dále ČJA). Tento Dotazník byl jednotný pro celé jazykové území i pro české jazykové ostrovy v Polsku, Rumunsku i bývalé Jugoslávii a umožňoval tak potřebné srovnávání a vyhodnocování získaných dat.
Výzkum s Dotazníkem probíhal přibližně do roku 1976, zprvu ve vesnických lokalitách (výzkumnou síť tvořilo 420 obcí) v oblasti tradičního osídlení a později i v 57 městech, z nichž 20 leželo v pohraničí. Prováděli ho školení dialektologové a za informátory si vybírali vesnické starousedlíky, obvykle ve věku nad sedmdesát let s cílem zachytit nejstarší zjistitelný stav tradičního teritoriálního dialektu. Následný výzkum ve městech zahrnoval pak kromě nejstarších mluvčích i mluvu mládeže, aby bylo možno postihnout určité vývojové tendence. Z toho to hlediska byl přínosný zejména výzkum v pohraničí, které bylo po 2. světové válce dosídleno obyvatelstvem nářečně různorodým. V průběhu výzkumu byly podle možností pořizovány i magnetofonové nahrávky souvislých vyprávění vybraných nářečních mluvčích. Ty byly později převedeny na kompaktní disky a staly se základem archivu nářeční mluvy. Výběrem reprezentativních autentických ukázek českých nářečí ze základních nářečních oblastí vznikl kompaktní disk Jak se mluví v Čechách (Academia 1999) a z promluv českých obyvatel v zahraničí CD Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině (Academia 2002).
Po dokončení náročného terénního výzkumu pro ČJA bylo třeba shromážděný materiál vyhodnotit a posléze vybrané nářeční jevy namapovat, tedy na mapách zachytit, jak se na území českého národního jazyka různí. V této fázi práce se ukázala jako neobyčejně výhodná skutečnost, že ČJA vznikal mezi atlasy ostatních slovanských zemí jako poslední. Jeho zpracovatelé tak mohli zúročit četné zkušenosti svých kolegů. Mapy byly původně připravovány jako značkové, tj. každý sledovaný jev byl na mapě vyznačován určitou značkou. Metoda značkového kartografování byla v té době v naší dialektologii detailně propracována – byly tak např. zpracovány už rukopisné mapy někdejších korespondenčních anket. Připravovaný ČJA však měl splňovat několik základních požadavků, pro něž značkové kartografování (jak dokládaly jiné slovanské atlasy) nevyhovovalo. Od počátku bylo totiž jasné, že mapy musejí být pouze dvoubarevné (v konečné podobě jsou do červené podkladové mapy jazyková data zakreslena černě), přehledné a obsahově srozumitelné nejen pro dialektology, a navíc z praktického hlediska se musí formát atlasu blížit velikosti běžně užívaných publikací. Proto byla v naší dialektologii vypracována nová zobrazovací metoda – tzv. syntetizující způsob mapování, který spočívá v kombinaci bodových a plošných technik, tj. na mapách se kombinují značky a areály, jež jsou vyznačené šrafováním nebo izoglosami a nápisy. Tento v historii jazykového zeměpisu unikátní způsob kartografování se ukázal jako plně nosný a v roce 1992 byl publikován první díl Českého jazykového atlasu.
ČJA je dílo pětisvazkové (vydávalo ho nakladatelství Academia v rozmezí let 1992-2005), jeho první tři díly jsou věnovány slovní zásobě vybraných věcněvýznamových okruhů (ČJA 1: člověk, domácnost a místní prostředí, ČJA 2: zahrada, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní, zábavy a zvyky, ČJA 3: hospodářství, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek a drůbež), průběžně je v nich zachycováno i tvoření slov. Čtvrtý díl je zaměřen na tvarosloví a poslední pátý díl na hláskosloví a některé jevy syntaktické. Novem v jazykovězeměpisném zpracování nářečí je jeho závěrečná část představující mapy izoglosových svazků, které přinášejí nový pohled na příčiny vzniku nářečních hranic.
Jazykové mapy jsou v ČJA doplněny komentáři vypracovanými podle jednotných pravidel. V nich najdeme mimo jiné soupis zachycených podob, charakteristiku jazykovězeměpisné situace a charakteristiku mapovaných výrazů, doklady ze zahraničních obcí a odkazy na jiné slovanské atlasy. V současné době byl předán do nakladatelství rukopis Dodatků k ČJA obsahující svodné rejstříky a ostatní doprovodný aparát ke všem pěti dílům. Součástí Dodatků jsou i dva kompaktní disky s ukázkami vyprávění nářečních mluvčích nazvané Nářečí v Čechách a Nářečí na Moravě a ve Slezsku.
Bez nadsázky lze tvrdit, že Český jazykový atlas, který je výsledkem badatelských snah několika generací našich dialektologů, je vrcholným dílem tohoto druhu nejen u nás, ale i v širším mezinárodním kontextu. Přináší detailní pohled na územní rozrůznění našich nářečí i běžné mluvy a postihuje jejich hlavní vývojové tendence. Představuje zároveň nenahraditelnou kulturněhistorickou hodnotu, protože zachycuje naše nářečí v jejich poslední vývojové fázi. Je významnou pomůckou nejen pro studium českého národního jazyka, ale i pro další oblasti společenských věd, je vysoce oceňován lingvistickými pracovišti v zahraničí. Jak jsme si objasnili, nářečí českého národního jazyka odborníci podrobně zkoumali. Výsledky výzkumu byly zpracovány jazykovězeměpisnou metodou v Českém jazykovém atlase, lexikální položky obohatily nářeční kartotéky, z původních magnetofonových nahrávek vznikla moderně archivovaná fonotéka nářečních promluv. Na zpracování dosud čeká plánovaný slovník českých nářečí. Je tedy možno konstatovat, že archaický stav našich nářečí je v maximální možné míře zachycen a průběžně popisován. Domnívám se, že tím se naše dialektologie se ctí vyrovnává s požadavky Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví.
Jarmila Bachmannová, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
JABLONEC n. NISOU: Eurocentrum, Jiráskova 7, zve na své červnové programy. Například 27. 6. (pátek) se od 14 hodin v areálu Eurocentra koná WOODSTOCK NAD NISOU 2008, kde vystoupí: Led Zeppelin Revival - Myst, Black Sabbath Revival, AC/CD Bon Scott Memorial Band, Rammstein Members Club, Kiss Praha, Motörhead Reichenberg, Uriah Heep Revival, Jethro Tull Revival, Lessyho Woheň. 
NYMBURK: Už jenom do 25. května 2008 bude v Nymburském muzeu k vidění fotografická výstava o jednom z nejvýznamnějších českých spisovatelů dvacátého století Bohumilu Hrabalovi (1914 - 1997). Kolekce velkoformátových fotografií zobrazuje životní příběh spisovatele, ceněného i v kontextu světové literatury, jeho lidský úděl od dětství po stáří. Výstavní cyklus s názvem Ostře sledovaný Hrabal měl premiéru loni v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci, pak jí měsíc mohli obdivovat návštěvníci brněnského kulturního centra. Vlastivědné muzeum Nymburk je třetím místem, kde se tato výstava představuje. 
Výpravná publikace představuje v abecedním pořádku sto nejzajímavějších středočeských mlýnů, dolů, hutí, vodních a vodárenských děl, továren, munufaktur, mostů a železnic. 
UHŘÍNOV POD DEŠTNOU: Skanzen Villa Nova začal na ploše 7 hektarů pracovat v r. 1992 a dnes se tu v rámci mezinárodní výměnné studentské služby European Worldcamp Service (EWS) střídají dobrovolníci z celého světa. Muzeum archeologického experimentu, v sousedství skanzenu středověké vesnice Villa Nova, vzniklo rekonstrukcí bývalé německé školy v Uhřínově pod Deštnou, místní části obce Liberk v Orlických horách. Tuto školu má Villa Nova od obce pronajatou na 30 let za údržbu. Vybudování muzea po stavební stránce přišlo na 400 tisíc korun za podpory Královéhradeckého kraje, na vytvoření expozice se sponzorsky podílela také japonská Tadešiho nadace. 
