úterý
7. července 2020
svátek slaví Bohuslava
Růžena Charlotta Urbanová malující v Řecku
© Ze sbírek Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur



Stopy v písku / Růžena Charlotta Urbanová - 1. část

ČR: Publicistka Martina Fialková, jejímž tématem jsou často Češi žijící v zahraničí, se v posledních dvou letech dala do znovuobjevování zapomenutého příběhu. Růžena Charlotta Urbanová, novinářka, malířka, spisovatelka, cestovatelka a sběratelka se narodila ve stejné obci, z níž pochází rodina autorky. Ještě před několika lety tam ale nebylo po jméně této osobnosti ani památky.  A nejen tam, ani jinde. To se však začíná měnit. Sporé stopy v regionální literatuře vedly do Náprstkova muzea, které opatruje archivní materiály a také sbírky, které Růžena Charlotta Urbanová přivezla ze svých cest po Tichomoří. Shodou okolností její archiv právě odborně zpracovávala PhDr. Dagmar Pospíšilová se svojí britskou spolupracovnicí dr. Fionou Kerlogue pro anglickou vědeckou publikaci. Z minulosti začal vystupovat neobyčejný příběh, který vám nyní Martina Fialková, spolupracovnice Místní kultury, předkládá.

Autor článku: 
Martina Fialková

Růžena Charlotta Urbanová – „Já nejsem ještě to, co chci být. Ale já vím, co chci, a musím za tím jít.“

Uměnímilovní čtenáři si obec – dnes městys - Pavlíkov u Rakovníka spojují především s osobností zdejšího rodáka, světoznámého malíře a grafika Jiřího Anderleho. Pavlíkov proslavil mnohadílným seriálem vzpomínek na své dětství a mládí, vysílaném v Českém rozhlase. Je ale jisté, že Pavlíkov se může pyšnit i další velkou osobností, narozenou podstatně dříve. Na svoji dobu skutečně výjimečnou ženou, Růženou Charlottou Urbanovou (1888 Pavlíkov–1978 Haag), rozenou Milfaitovou. Ve třicátých letech minulého století se sama vydala na cestu kolem světa a ze svého pobytu v tehdejší Holandské východní Indii, zvláště pak na Jávě a Bali, který zdramatizovala II. světová válka, přivezla do vlasti unikátní sbírku. Tím však její obdivuhodné a tvůrčí aktivity zdaleka nekončí.

Že jste se s jejím jménem nikdy nesetkali? Není divu. Paní Růžena prožila  většinu svého života v zahraničí a od roku 1948 na západní straně železné opony. Její kontakty s Československem se zpřetrhaly poté, kdy jí nově nastolený komunistický režim zabavil majetek v republice a znemožňoval jí cesty do vlasti. Nemohla zde publikovat, vystavovat, měla být zapomenuta. Tím větším dobrodružstvím bylo postupné objevování jejího odkazu.

 

Dětství a mládí – v šeru neznáma

Růžena se narodila 17. 10. 1888 (často mylně uváděno 1905) jako druhé ze čtyř dětí do rodiny Emanuela Milfaita, řezníka a hostinského. Maminka Marie Eserová pocházela ze mlýna v Liblíně na Berounce. Růžena jistě navštěvovala školu v Pavlíkově, místní archivy o tom ani o dalším však nic nevydaly. Jisté je jen, že rodina už v roce 1910 při sčítání obyvatelstva není v Pavlíkově zaznamenána. Z toho lze usoudit, že již někdy po roce 1900 (možná i dříve) se Milfaitovi odstěhovali – pravděpodobně do Saské Kamenice (Chemnitz), která byla tehdy už třistatisícovým městem s textilním průmyslem. Odtud se již dospělá Růžena provdala, neznámo kdy, do holandského Haagu. Jejím manželem se – ani to přesně nevíme kdy – stal o dosti starší český obchodník Václav Urban, který vedl obchody po celém světě včetně Austrálie. Jaké to bylo manželství? Z archivní korespondence vyplývá jen, že Urban byl zřejmě laskavý člověk. Jisté však je, že manželství Růženu dobře zabezpečilo a umožnilo jí pěstovat mnohé záliby, zůstává však bezdětná. V její pozůstalosti lze nalézt doklady z 20. let minulého století, které svědčí o jejích cestách, o tom, že se učí malovat, o fotografování. Od této doby její život teprve dostává obrysy, které nás budou zajímat. Z Růženy se přesto, že pravděpodobně nemá žádné vyšší školy, stává bystrá moderní žena se zájmem o svět.Navíc je velice půvabná, o čemž svědčí řada ateliérových fotografií, na nichž září jako filmová hvězda. Přestože žije v Haagu, stále udržuje styky s rodnou zemí. S manželem jezdí do českých a moravských lázní či do Prahy. Už to ale není rakousko-uherská monarchie – mezitím se zrodilo samostatné Československo.  

 

První „velvyslankyní“ Československa v Holandsku

Růžena Urbanová se velmi angažuje pro českou věc. Snaží se všemi silami vytvořit novému státu v Holandsku co nejlepší jméno. Stěžuje si v dopisech příteli Karlu Dominovi, významnému přírodovědci, že Československý stát má v Holandsku velmi špatné zastoupení. Domin v Národní politice v r. 1920 píše: "... Články o nás a našich zájmech rozšiřovala československá tisková kancelář v Haagu, kterou reprezentovala vlastně jediná soukromá osoba, a to paní Růžena Urbanová. Tato dáma vyvinula neobyčejně záslužnou činnost v tisku holandském, stála tu jaksi na stráži s obdivuhodnou energií a vřelou láskou pro naši mladou republiku. Budovala a sílila naše pozice v Holandsku, informovala holandskou veřejnost o nás a potírala výstřelky nepřátelské propagandy... a co nastalo potom, když funkce ty přešly na naše úřední osoby, musí býti nám a zejména našemu zahraničnímu úřadu velmi vážnou výstrahou.“ 

Paní Růžena chtěla propagovat novou republiku také výstavou národních krojů, českého skla, knih, českých granátů, věcí typických pro naši kulturu. Jestli se výstava uskutečnila, nevíme. Známe však Růženinu fotografii, na níž se nechala vyfotit v kroji. Ve prospěch propagace Československa se angažuje v mnoha směrech. Stává se také členkou evropského humanistického a etického sdružení Volná myšlenka. V době, kdy se připravoval jeho výroční kongres v Římě, vystupuje v Haagu na schůzi s přesvědčivým projevem. Vysvětluje, proč by se kongres neměl konat v Itálii, ale v Československu, v Praze. Této změny skutečně dosahuje a kongres Volné myšlenky se uskuteční v roce 1920 v hlavním městě Československa.

Růžena prožívá zároveň i těžké chvíle. Cítí se osaměle, když je muž na cestách, pečuje o něj, když je často a velmi nemocný. Trápí se dlouho smrtí nejmladšího bratra, který podlehl v roce 1921 tuberkulóze, a o kterého se předtím také starala ve své domácnosti. Bere si k sobě jeho tříletou dcerku Idu (Dušku). Je vyčerpaná, přemýšlí o svém životě. V lednu 1923 umírá i její manžel. Z Růženiných dopisů vyplývá, že je v dost zoufalé situaci. Neumí se orientovat v manželově obchodě, v kanceláři našla na 400 nevyřízených dopisů, lodě se zbožím, které mělo odejít do světa, stojí v přístavech, malá Duška potřebuje péči. Růžena nejprve vyřizuje obchodní korespondenci sama, pak si najde písařku.

Během několika týdnů se paní Růžena vzpamatovala a pochopila, že když s tím nic neudělá, obchod se zhroutí. Naštěstí se jí brzy podařilo aktiva manželovy firmy převést do holandské banky, která s nimi hospodařila a Růženě vyplácela slušná procenta ze zisku, což byla pro ni dobrá dohoda. Přemýšlela, kde a jak bude dále žít. V Praze, kam stále zajížděla a měla přátele, nebo v Paříži?  

 

Neklidná mysl

Po všech strastech se sama potřebovala zotavit a odpočinout si. V Paříži si v roce 1924 pronajala ateliér, ve kterém, jak se později ukázalo, zřejmě svého času působil i slavný malíř Paul Gauguin. Využila svého finančního zajištění a hojně cestovala. Egypt, Řecko, Švýcarsko nebo jižní Francie byly její oblíbené destinace, jak dokládají archivní fotografie.  Všude vášnivě maluje, touží se dále vzdělávat. V Paříži studuje literaturu na Sorbonně. Mezitím ji to ale táhne i do Čech, kde uvažuje o koupi nemovitosti. Neklidnou mysl chce zklidnit dalším sňatkem. V roce 1927 jej uzavírá s Václavem Holubem, majitelem mlýna v Říčanech. Investuje část svého jmění do jeho firmy a stává se majitelkou domu v Říčanech. Druhé manželství však zřejmě není naplněné shodou, a tak paní Růžena již od prvních let žije celkem nezávisle na manželovi mezi Prahou a Paříží, cestuje – a maluje. V Praze v jízdárně v Karlíně jezdí na koni, pořídila si obrovského foxteriéra Popola, jehož dlouhatánský rodný list i fotografie se zachovaly. Stává se zralou ženou, která si umí užívat života. Dokáže okouzlit společnost, sálá z ní energie a tvůrčí zápal. Pronásleduje ji však stín vlekoucího se a komplikovaného rozvodu, ke kterému dojde na počátku 30. let. To už ale také přichází nejzajímavější a nejvíce tvůrčí kapitoly jejího života.

 

„Když se s ní setkáte, chce se vám instinktivně něčeho zachytit, o něco se opřít, jako ve vichřici. Bože můj, to je energie...“, píše se v jednom z dobových článků o paní Růženě.

Jeden z hlavních rysů paní Růženy byla pracovitost. Malování Růženu pohltilo, stalo se její vášní. „Já nejsem ještě to, co chci být, ale já vím, co chci, a musím za tím jít.“, píše sama.  „Slovo práce vyslovuje s podivným, až smyslným přízvukem a cítíte, že u ní práce není povinností, nýbrž čímsi, čemu by se dalo říci: pracovní bezuzdnost. I když hovoří, ruce jí hrají nucenou zahálkou, když nepracuje. Musí aspoň mluvit o práci. A vy vidíte tu dravost, s jakou se vrhá na všechny obtíže a problémy malířského kumštu, jak je naopak vyhledává, aby s nimi mohla, jak se patří se střetnout, poprat a vyrovnat“, citujeme neznámého autora, který popisuje umělecký zápal paní Růženy.

Z dochované korespondence, fotografií a článků o výstavách, a především z pozitivních recenzí lze usoudit, že hledala vlastní cestu. Její malířské umění se dostávalo na stále vyšší úroveň a bylo oceňováno. Vystavovala několikrát na pařížském Salonu, což samo o sobě bylo známkou kvality, protože obrazy pro Salon vybírala přísná odborná porota. Měla i několik úspěšných výstav v Praze, o kterých se psalo. Nový večerník z roku 1935 chválí: „Český štětec v Paříži má své dobré jméno...“

Její styl byl ovlivněn impresionismem, měla ráda zářivé bary, malovala motivy moře, krajiny, přírody, nevyhýbala se ani zátiším, portrétům či aktům. Vzhledem k dalšímu vývoji událostí v Československu po roce 1948 však není zmapováno, kde se obrazy Růženy Urbanové dnes nacházejí, kromě několika menších prací, které zůstaly u českých příbuzných.  Proto její výtvarné dílo zatím není zhodnoceno současnými odborníky. Není známo, že by její obrazy vlastnila některá česká galerie. Mnohé se zřejmě dostaly do soukromých rukou, ale ani zde nemáme informace, až na tři výjimky. Nevíme ani, jakými cestami se tyto obrazy ubíraly k dnešním majitelům. O množství, námětech i stylu Růženiných maleb si můžeme udělat představu jen z dochovaných černobílých pohlednic a fotografií z archivu Náprstkova muzea. Jen některé z nich jsou označené daty a názvy výstav, na nichž se její díla objevila. Bezvýsledně skončilo i pátrání po obrazu, který prokazatelně koupilo tehdejší české ministerstvo školství. Dílo však již dnes není  k dohledání. A stejné je to, bohužel, i s obrazy, které paní Růžena namalovala v Paříži a v Haagu. Je tedy po čem pátrat.  

 

Novinářkou a spisovatelkou – inspirací Jules Verne

Psaním pro noviny a časopisy se paní Růžena zaobírala již od pobytu v Haagu. Její články vycházely v různých českých i zahraničních časopisech a novinách. Některé se ale těžko dohledávají, psala zřejmě i pod pseudonymy. Pracovala pro agenturu Čechopress, spolupracovala s časopisem Letem světem. Ten publikoval mj. pro čtenáře jistě přitažlivý článek V komnatách královny holandské. Paní Růženě nebyla cizí, jak ostatně víme i podle jejích obchodních cest, ani technika a témata vědecká. Z jejího pera zřejmě vyšel i článek Mezinárodní výstava technického umění v Paříži 1937, i když pod ním najdeme šifru. Přispívala i do francouzských novin.

Rozhodně jí nechyběla fantazie. Umělecké sklony ji přivedly od žurnalistiky i k literární činnosti, a také zde patrně – dle dobového tisku – měla úspěch. Je autorkou úspěšných sci-fi románů psaných ve francouzštině, Tajemství podmořského města a Eskamotér duší, v němž se zabývá myšlenkou převtělování. Pro „básnickou visi budoucna a technických vynálezů“ byla označena za českého Julese Verna.

Nový večerník v Praze roku 1935 píše: „...Ale výsledky práce štětcem jí bezpochyby nestačily, a tak mladá krajanka zaměnila na čas štětec za pero a napsala dobrý, a jak souhlasně bylo řečeno v Praze i v Paříži, opravdu pozoruhodný román, plný dobrodružství, jež poutá mládež i dospělé. Svou literární práci napsala v jazyce svého nového domova - francouzsky. Román Tajemství podmořského města byl přivítán v Paříži velmi příznivě. “ Byly v něm fantaskní motivy podmořského světa a šíleného vědce, který sem bere “omrzelce“ životem, aby zde našli nový rozměr. Titulů vydala ve Francii více. Do češtiny však byl přeložen pouze jeden, Bílý pták z roku 1937, v němž, dva roky před vypuknutím války, celkem vizionářsky vyslovila své obavy o osud Československa. U nás mohlo dílo vyjít až po válce, a to na pokračování v časopise Vlasta, hned v jeho prvním ročníku.

 

Stále na cestách – řecký přítel Dimitri  

Po rozvodu paní Růžena prodává dům v Říčanech a kupuje dům v Praze na Vinohradech, který pak je jejím českým zázemím, v Paříži má stále svůj ateliér. I ve 30. letech minulého století Růženu často najdeme v seznamu pasažérů lodí plujících do Egypta nebo do Řecka, kde již dříve malovala a kam se vracela. Jezdila také do Alp nebo na Francouzskou riviéru. Na některých cestách ji v té době doprovází řecký hudebník, houslista a dirigent Dimitri Fexis, který měl angažmá u orchestru ve Versailles. Jindy ona doprovází za prací u jiných orchestrů jeho. Dimitri byl jako Růžena velmi košatou osobností, měl i filmařské, malířské a spisovatelské ambice. Spolu plánovali své pařížské výstavy, Růžena sledovala jeho práci, on její. Vedli spolu umělecké debaty, ale užívali si i procházky po krásných místech a letní večeře. Růžena přemýšlela o umění, Dimitri obdivoval její intelekt. Stále dopisovala do českých novin a časopisů. Někdy se vydávala na cesty i letadlem, z čehož ji Dimitri velmi odrazoval, měl o ni obavy. Civilní letectví bylo stále v počátcích, nicméně ona nedbala a s velkou chutí na své četné žurnalistické cesty létala.

Růžena byla bezpochyby i po své čtyřicítce velmi přitažlivou ženou, dámou velkého světa. Stala se nezávislou, samostatnou a respektovanou osobností, což v její době stále ještě nebylo běžné a vyžadovalo odvahu. Hodné obdivu je, že své bohatství, šarm a intelekt nenechává ležet ladem, ale cílevědomě a tvrdě na sobě pracuje a využívá je  tvůrčím způsobem. Vrchol Růženina života má však ještě svůj další, vlastní vrchol, dobrodružnou a dramatickou cestu kolem světa, kterou započala roku 1939. Růžena Charlotta Urbanová jí významně obohatila sbírky pražského Národního muzea, její cesta měla ale mnoho dalších aspektů.   

„Nemohu se s klidným srdcem podívat na loď, ba ani na cestovní kancelář. Někdy mne to chytne tak prudce, že prostě musím odjet. A kdybych nemohla jet, šla bych třeba pěšky, třeba bosa, jak chcete, ale za každou cenu pryč a jinam! Na to se nesmějí dělat plány, to vás musí chytit a odvléci. Není dobře utloukat se rozumářstvím, člověk se má poslechnout. Zato v práci, v té musí být drezura a velká přísnost.“

 

Pokračování příběhu Růženy Charlotty Urbanové si můžete přečíst za týden, 19. února.

Autorka děkuje za odbornou spolupráci na textu PhDr. Dagmar Pospíšilové z Náprstkova muzea.

 

Mohlo by vás také zajímat...

ZLÍNSKÝ KRAJ, ČR: Čeští filmaři právě natáčejí celovečerní hraný snímek Hrana zlomu na pomezí hororu a thrilleru. V jedné z hlavních rolí se objeví mladá herecká hvězda Štěpán Kozub. Hrana zlomu je temnou příběhovou mozaikou, v níž je všechno jinak, než se na první pohled může zdát. Podle tvůrců má jít o projekt navýsost autorský a žánrově vyhraněný. Film vstoupí do českých kin na jaře 2021. Natáčí se i ve Zlínském kraji, a to v Rožnově pod Radhoštěm.

Celá ČR, Zlínský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
07.07.2020

ČR: Na Kavčích horách skončilo první kolo konkurzu do chystaného pokračování pořadu Peče celá země. Nejlepší amatérští pekaři a cukráři budou vybráni po letních prázdninách, natáčení druhé řady začne příští rok na jaře.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
07.07.2020

ČR: Každý pátek v jiném kraji a v jiném městě: Česká televize vyjíždí za diváky v novém projektu „Českem tam a zpět“. Dvouměsíční putování po republice s podtitulem „Víkend začíná s Českou televizí“, odstartuje v pátek 3. července v Karlových Varech. Návštěvníci nahlédnou do zákulisí přípravy zpravodajství, setkají se se známými tvářemi ČT a prostřednictvím pozvaných hostů do vysílání zpravodajské ČT24 lépe poznají i samotný region. Součástí každé zastávky bude také doprovodný program pro rodiny s dětmi. Divákům u televizních obrazovek nabídne ČT živé vstupy z navštívených míst, od Studia 6 až po večerní Události.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
03.07.2020

OSTRAVA: Vítězem veřejné soutěže na pamětní desku věnovanou čtyřem ostravským návazným komunistickým monstrprocesům na proces s Miladou Horákovou (tzv. procesy s Buchalem a spol.) se stal sochař Petr Szyroki. Soutěž vypsal ostravský Antikvariát a klub Fiducia v květnu tohoto roku ve spolupráci s okrašlovacím spolkem Za krásnou Ostravu, zástupci politických vězňů 50. let, Tělocvičnou jednotou Sokol Moravská Ostrava 1, Gymnáziem Olgy Havlové a Filozoficko-přírodovědeckou fakultou Slezské univerzity.

Moravskoslezský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Architektura, Soutěže a festivaly
Co se děje
02.07.2020