čtvrtek
3. prosince 2020
svátek slaví Svatoslav
Jiří Tomáš Kotalík se svým typickým laskavým úsměvem
© Archiv autorky



Stopy v písku / Jiří Tomáš Kotalík

ČR: Je těžké přivyknout a myslet na Tomáše Jiřího Kotalíka v čase minulém. Žil, psal, působil, učil, propagoval, dychtil, inicioval, inspiroval, sloužil…. Ještě v prosinci loňského roku rozeslal svým přátelům novoročenku, která v sobě skrývá řadu symbolů. Autorova neumělá, jako by dětská kresba zobrazuje uprostřed zelené louky menhir, opodál zakutálený míč, nad horizontem lesů se vznáší vzducholoď a v oblacích letí trojice ptáků. - Někdejší generální ředitel Národního památkového ústavu, rektor AVU, předseda Spolku výtvarných umělců Mánes, ale i popularizátor architektury J. T. Kotalík vždy upozorňoval na to, že kultura ve společnosti je základna, nikoli nadstavba. A oponoval politikům prosazujícím názor, že skutečný umělec je jen ten, kdo je i ekonomicky zdatný. Ze své zkušenosti věděl, že dobří kumštýři zpravidla nemají průbojnost a obchodní talent, zatímco druzí, kteří ho mají, většinou nebývají dobrými umělci. -Vybrala jsem z archivu střípky rozhovorů, které jsme po léta vedli. Spolupracovali jsme na řadě publikací i projektů, byl nadšeným stoupencem Revitalizace Kuksu i novodobé sochařské křížové cesty, v roce 2008 přijal mou nabídku k účasti na sympoziu o Františku Kupkovi v Hradci Králové a přispěl k prosazení tohoto malíře do širšího povědomí. Naposledy jsme se sešli nad kalendářem pro Královéhradecký kraj „Socha v krajině“. Byl mi přítelem, rádcem, oporou. R. I. P.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Kuks a jeho génius loci

Proč myslíte, že hrabě František Antonín Špork miloval podzim - a zvláště na Kuksu?

Kuks je krásný po celý rok, ale pravdou je, že podzim ho ozlatí, ozdobí a prozáří. Na podzim příroda působí barevně jinak a jinak také funguje světlo. A to světlo tady dělá zázraky!

 

Co vám na Kuksu bere dech?

Duch místa. Pokaždé, když se postavím na most přes Labe, nebo nejlépe na terasu před Hospitalem, uvědomím si velkolepost a velkorysost myšlenky, která je na tomto místě tak zakořeněná, že přes všechny nepřízně času a dob, kdy to tady spláchla řeka, Šporkův zámek padl popelem a Kuks chátral, tak i fragmenty barokního komplexu mají jedinečnou výpovědní hodnotu. Bylo to právě baroko, které v 17. a 18. století natrvalo spojilo obyvatele této země s přírodou. Jsem si jist, že každý, kdo má v sobě trochu citu, to pochopí.

Já se na Kuks vracím pravidelně, v intervalu dvou tří let. Přijíždím se studenty podle předem daného scénáře. Do Braunova Betléma se vypravíme těsně před setměním. Posadíme se u kašny, já otevřu knížku Dojmy a potulky od Miloše Jiránka (pozn. redakce: výtvarný teoretik, malíř a spisovatel), kde je  neuvěřitelná pasáž o Braunovi a Brokoffovi. A zatímco čtu, zvolna zapadá slunce, takže dvě poslední věty už odříkám v houstnoucím šeru zpaměti. Okolo nás balvany, stromy a příroda najednou působí jako věci s poselstvím. A to je to usebrání – okamžik vytržení, který dokáže vyjádřit jen umění.

 

A zmíněné Jiránkovy věty?

České země měly štěstí na velké sochaře. A pánové Brokoff a Braun dali české zemi to nejlepší, co mohli!

 

Historik architektury je v Čechách vzácnější než anglický král

Působíte jako historik architektury a těch – na rozdíl od historiků umění -  je u nás jako šafránu. Jak jste se k této profesi dostal?

Můj tatínek, historik umění, byl dlouhá léta ředitelem Národní galerie, takže já jsem v podstatě vyrostl mezi obrazy a knížkami. Ale původně jsem chtěl být stavitelem lodí a taky chemikem. Doma jsem měl různé křivule a odebíral jsem časopis ABC, lepil modely a chodil do Národního technického muzea a do holešovických loděnic. Tatínek si toho moc nevšímal, až teprve v roce 1967, když  mi bylo šestnáct let, tak mě na čtrnáct dní odvezl do Paříže – jen já a on – a ukázal mi Paříž, jak ji znal. A to byl naprostý gejzír galerií, muzeí a návštěv. Byli jsme u malíře Josefa Šímy, ale taky třeba ve vyhlášené kavárně U Dvou Magotů: „Pozor, tamhleten pán je slavný Giacometti a támhle je Fernard Léger!“ Tatínek byl gurmán, takže následoval festival nejrůznějších šneků a francouzských sýrů. Vzpomínám si, že jsme pořád seděli v kavárnách, pili aperitivy a zásadně jsme se přesouvali taxíkem. Celých těch čtrnáct dní jsem byl jako u vytržení.

Po návratu tatínek poznamenal: „No, jmenuje se to dějiny umění, a když tak – studuje se to na filozofické fakultě.“ Zbystřil jsem. (smích) Tatínek nelenil a příští rok udělal to samé ještě s Itálií. Takhle mi věnoval dvakrát čtrnáct dní prázdnin, a tím mě prostě dostal.

Taky mě hodně ovlivnilo, že jsem se narodil na Malé Straně. Starou Prahu a její historii jsem měl moc rád. V josefovské škole pod kopulí sv. Mikuláše jsme měli turistický kroužek mladých průvodců Prahou a zúčastňovali jsme se orientačních her Poznej a chraň památky. Později jsem se kromě dějin umění a historie začal zajímat také o památkovou péči, která s architekturou souvisí. Hlavně jsem se ale chtěl odlišit od svého tatínka. Zatímco on se věnoval modernímu umění, především malbě a sochařství,  já si umínil, že se budu orientovat na architekturu a baroko. Když se uvolnilo místo historika architektury na Akademii výtvarného umění, kde jsem čtyři roky externě působil, tatínek, který byl velmi potěšen, mi řekl: „No, toho si hodně važ! Protože těch, kteří v dějinách Akademie přednášeli dějiny architektury, bylo míň než anglických králů!“ Pak jsem si jednou prolistoval školní almanachy a skutečně jsem zjistil, že od založení Akademie jsem teprve pátým pedagogem, který tam přednáší.

 

Nomen omen (jméno znamení)

Jak jste přišel ke svému křestnímu jménu Tomáš?

To je velmi prosté. Moje maminka pocházela z jižní Moravy, která je dosud takovou výspou tradice a víry. Můj dědeček se jmenoval Graubner, a když přijel do Prahy zhlédnout svého čerstvě narozeného vnoučka, zjistil, že není pokřtěn. Velice se  rozčilil, protože podle jeho vědomí, svědomí a výkladu světa bylo nutno okamžitě zjednat nápravu. S nikým se nebavil a s otcovskou autoritou vůči své dceři (mé matce) zašel do nejbližšího kostela na Malé straně, kde s tamním s farářem okamžitě domluvil křtiny. Pak povolal mého strýčka, svého syna Emila z Plzně,  společně mně šli za kmotry a pokřtili mě. A protože to bylo v kostele sv. Tomáše, dostal jsem křestní list, kde je napsáno Jiří Tomáš Kotalík. Já jsem o tom samozřejmě dlouho nevěděl, až jsem jednou ten křestní list našel. Tak jsem se zeptal, tuto historku vyslechl, a když jsme se v určité fázi mého života začali profesně s otcem překrývat a z hlediska citací a publikací nastal problém, neboť lidé si nás pletli a já se nechtěl chlubit cizím peřím, tak jsem své křestní jméno, nejčastěji jako zkratku, začal používat jako podpis pod autorské texty. Ale mělo to ještě jeden zajímavý moment. Maminka mi občas říkala i Tomášku, a tak jsem slavil dva svátky. (smích)

 

Platí, že jméno utváří naši identitu?

Musím říct, že když jsem zjistil, že moje křestní jméno se odvozuje od Tomáše Akvinského, že tedy jde o duchovno a filozofii, že mně to velmi povzbudilo. Ale původně jsem se měl jmenoval Krok. Protože tatínek v době, kdy jsem se narodil, bádal o českém pohanství a jméno Krok mu připadalo důstojné. Maminka mu v tom samozřejmě zabránila. I když jmenovat se Krok Kotalík – asi by to bylo nepřehlédnutelné! (smích)

 

Zaznělo ještě jiné jméno - příjmení Graubner, které je na Moravě hodně známé.

Ano, zejména ve Strážnici, odkud pochází polovina mé rodiny. Můj pradědeček Ludvík, úspěšný kožešník, měl tři syny. Všichni se stali významnými podnikateli. V té době byla Strážnice důležitým centrem obchodu, vzdělání a prosperity. Ale ti tři bratři, i když se jim dobře dařilo, se nesnášeli. Nemluvili spolu, ačkoli bydleli nejenom v jednom městě, ale dokonce v jedné ulici a v sousedních domech.

 

Možná je nakonec přece jen propojila doba – drsná padesátá léta...

To je pravda, všichni přišli o své živnosti. Zejména tvrdě byl postižen strýc, který provozoval největší textilní závod ve Strážnici. Když mu ho znárodnili, sbalil kufry a emigroval do Francie. Druhému strýci zase združstevnili kožešnický závod. A železářství, jehož vlastníkem byl můj třetí strýc, převzala Osvobozená domácnost Brno. Ale toho se už naštěstí pradědeček nedožil.

Jméno Graubner má na Moravě dodnes svůj zvuk, protože jeden člen tohoto klanu usedl do křesla arcibiskupa olomouckého, metropolity moravského. Jan Graubner je můj bratranec z druhého kolena, což znamená, že naši dědečci byli sourozenci.

 

Dávej a bude ti dáno

Spolu se členy Řádu maltézských rytířů se vracíte do nejznámějšího křesťanského místa – do Lurd a během cesty pomáháte hendikepovaným poutníkům. Co vám přináší tato služba?

Nejsem rytíř, ale pouhý maltézský dobrovolník. Jednou za čas v květnu se vydávám do poutních míst – ostatně to je i velké téma barokní architektury a vůbec české kulturní krajiny; něco z té tradice ještě zůstává na jižní Moravě. Přál jsem si tu pouť jednou zažít, ne však jako turista, ale jako účastník s aktivním úkolem. Shodou okolností mě jedna moje známá pověděla o maltézských poutích do Lurd. Stačí jen zaplatit si cestu, převzít starost o jednoho těžce fyzicky postiženého pacienta, kterému se dobrovolně týden věnujete, vozíte ho na rikše, doprovázíte na obřady. Do Lurd se sjedou stovky takových lidí z celého světa, postižení jsou nadšeni, že o ně pečujete, že s nimi komunikujete. Je to nepopsatelný zážitek, neuvěřitelné zklidnění. A všichni si to náramně užívají a jsou na sebe hodní. Tak jsem si to jednou takhle odpracoval a od té doby se do Lurd inkognito jednou za čas rozjedu pro duchovní očistu. Myslím, že v dnešní uspěchané době je to zvláště důležité.

 

Jaká je odměna pro člověka, který slouží?

Odměna je nad všechny odměny. Jednak vidíte okamžitou zpětnou reakci lidí, kterým pomůžete, které respektujete, a kteří i za drobnost, již si v chvatu dnešního dne neuvědomujete, dokážou být nesmírně vděční.

A druhý dojem? Uvědomíte si sounáležitost s ostatními lidmi, kteří uvažují obdobně. A není ani tak důležitá víra, ale především solidarita, porozumění a pomoc. Maltézský řád má ve svém erbu právě toto spektrum činností, které jsou jistě chvályhodné a důležité: Pomáhat, pečovat.

 

Heslo dnešní společnosti je spíš ber, zatímco vy jste to vzal z druhého konce. Dávej…

To je jednoduché. Dávej a bude ti dáno. 

 

Vybaví se vám z maltézských poutí do Lurd konkrétní zážitek?

Vzpomínám na ten úhelný okamžik, svíčkový průvod, kdy lidé ze všech koutů světa vytvoří poutnické formace, setkají se na horním náměstí v Lurdech. Večer za zpěvu mariánské litanie jej obcházejí kolem dokola, takže vlnící davy připomínají mořskou hladinu, která vás nadnáší, a vy se stanete součástí kosmu, všech jeho elementů - nebe i země, vody…  

 

Co kromě jmenovaného poslání Pomáhej a pečuj vás na Řádu maltézských rytířů přitahuje?

Maltézský řád je nejstarším rytířským řádem na světě. Také v Čechách má svou historickou tradici, mimo jiné i jako podporovatel umění. Od svého počátku, tj. od dob románských, zaujal strategické místo na levém břehu Vltavy u paty Juditina mostu, aby ho chránil a bránil. Celá čtvrť kolem dnešního Maltézského náměstí byla dokonce vyňata z jurisdikce Malé strany a spadala pod jeho jurisdikci. Maltézský řád inicioval významné architektonické stavby románské i gotické. Kostel Panny Marie pod Řetězem v Praze na Malé Straně, který husitské války nedovolily dokončit, je dílem parléřovské huti. Jeho barokní přestavba následovala po třicetileté válce podle projektu Carla Luraga, hlavní oltářní obraz chrámu je dílem Karla Škréty. Maltézští rytíři zaměstnávali Matyáše Bernarda Brauna, velké majetky měli v jižních Čechách, a tam, kam vstoupili, vždy po nich něco zůstalo: Strakonický hrad s gotickými freskami, Radošov a řada velkolepých barokních poutních projektů v jižních Čechách. Řád maltézských rytířů, který obnovil svou činnost v Čechách v roce 1989, v kontextu mé profese a mého zaměření znamená skutečně mnoho.

 

Poutníkem po vlastním osudu

Může být člověk v dnešním slova smyslu poutníkem i bez toho, že by se stal dobrovolným členem řádu maltézských rytířů?  

Samozřejmě, a každému tuto zkušenost doporučuju. Pouť můžete učinit i tak, že půjdete na procházku k nějakému místu, které je ve vašem okolí. A když je tam poutní kostel nebo kaple, tím lépe, nebo jenom prostá boží muka, kříž na kopci, i taková cesta stojí za to. To ovšem neznamená, že tam přijedete autem, vystoupíte, vyfotografujete to místo a hned zase odjedete. Ten akcent cesty je nesmírně důležitý, vlastně je symbolem života a jeho pokračování. A takový duchovní prožitek je přístupný každému, ale jen za podmínky, že se tomu duchovnímu zážitku otevřete, že ho připustíte.

 

V roce 2008 ve Stanovicích u Kuksu byla zpřístupněna sochařská křížová cesta tří generací současných českých sochařů -"Příběh putování a nadějí člověka". I pro  nás, kteří jsme vyrůstali v sekulární společnosti, může jít o naléhavou metaforu života. Tato křížová cesta je ovšem zvláštní tím, že je otevřená. Není zřejmé, kde je její konec a kde počátek. Je to, či není výhoda?

Já myslím, že je to reakce na dnešní dobu a že je zcela na místě. Není to křížová cesta ve smyslu liturgickém, není dána konkrétními zastaveními s konkrétním obsahem. Je to skutečně metafora, symbol. Výsek životní pouti, která vždy vede mezi radostí a strastí. Cesta, která je naplněním lidského života. To, že věnujete svoje léta a energii tomu, že něco prosazujete... A ta cesta má, měla by mít, logické směřování. Možná je materiálně a fyzicky neuchopitelné, ale spočívá v tom, že má kontinuitu. Svět běží a my jsme jeho součástí. A před námi byli jiní jeho součástí a po nás budou zas jiní, a všichni společně, ať chceme nebo ne, jsme součástí tohoto světa a této civilizace. A to je ta paralela cesty, cesty žalu a utrpení, cesty radosti a spásy.

 

A cesty člověka k člověku, nebo v dnešní době spíš osamělého poutníka?

To je zajímavá otázka. Pouť v minulosti a v tradici vždy znamenala sdílení. Putovaly celé skupiny, putovaly davy, člověk s člověkem v nějaké vazbě, v nějakém celku…

 

To citované moře?

Ano. Samozřejmě si vybavíme ve vztahu k přírodě romantického osamělého poutníka Karla Hynka Máchu, ale ta skutečně duchovní záležitost je záležitost lidská a ta vždy nabízí sounáležitost. Moře lidí, kteří stejně cítí, stejně dýchají, je obrovskou vzpruhou a povzbuzením na naší cestě životem. Prostě, že je nás víc…

 

Dominika Jana Bohušová, dominikánka / Setkání v Lurdech

Poprvé jsem tam byla ještě se svou maminkou, která krátce po návratu zemřela. Pro mě jsou Lurdy setkáním s maminkou – s maminkou nebeskou, i s mojí vlastní maminkou, a proto je to pro mne velmi svaté místo. A tak jsem byla moc ráda, když jsem se po letech mohla znovu vrátit, tentokrát jako doprovod pana Dominika Duky, tehdy královéhradeckého biskupa, který pouť vedl. A najednou jsme v tom množství lidí zahlédli známou tvář pana Kotalíka. Otec biskup k němu přistoupil a oba si podali ruce. Potěšilo nás, že jsme při té pouti společně. Vzpomínám si, že nás zaskočila jeho pokora. Vždyť docent Jiří Tomáš Kotalík je člověk, který má ve společnosti významné postavení a jemuž je prokazována úcta. A tento muž oblékne kombinézu a od tkaniček od bot až po nakrmení lžící jako jeden z mnoha, nepoznán, dnem i nocí pomáhá nemohoucímu. A je třeba říci, že taková péče je opravdu náročná, že jde o tvrdou řeholi. A to, že pan docent Kotalík slouží, pokorně slouží, je i naplněním poslání Řádu maltézských rytířů. (Praha, 2008)

 

Jiří Tomáš Kotalík (narozen 14. 2. 1951 - zemřel 2. 7. 2020)

Český historik umění a architektury, rektor Akademie výtvarných umění, v letech 2003–2004 generální ředitel Národního památkového ústavu, od roku 2008 předseda Spolku výtvarných umělců Mánes, autor řady publikací propagujících architekturu, např.: Deset století architektury, Obrazy z dějin české architektury, Socha domu Jiřího Kaloče, Drobné perly české architektury aj. Spoluautor monografie o Josefu Gočárovi.

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR-OLOMOUC: Moravská filharmonie spolu s Arcibiskupstvím olomouckým připravuje na 7. prosince slavnostní benefiční koncert. Připomene jím významná jubilea tří velikánů hudebního světa: Beethovena, Martinů a Dvořáka. Adventní koncert zazní v podání špičkového hudebního souboru Trio Martinů a Moravská filharmonie ho divákům zprostředkuje živě díky online přenosu přímo z krásné dvorany Arcibiskupského paláce. Koncert je pro všechny posluchače zdarma, dobrovolné příspěvky od posluchačů poplynou na podporu projektů Charity Česká republika. Záštitu nad koncertem převzal Mons. Jan Graubner, olomoucký arcibiskup a metropolita moravský.

Celá ČR, Olomoucký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba, Památky
Co se děje
03.12.2020

ČR: Jak se potýká s dopadem koronaviru umělecká sféra a do jaké míry jednotlivým oborům může pomoci dotační program COVID-Kultura II? Dosáhne na něj každý, kdo má nárok? Zeptali jsme se Jana Julínka, zakladatele a vedoucího Divadla RePublika.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Ostatní
Nepřehlédněte
02.12.2020

ČR-PRAHA: Kde roste nejstarší pražský strom? Jak se střílelo pražské poledne? Kam se ztratil originál zakládací listiny Karlovy univerzity? Kdo byl pivní král? A devadesát dalších příběhů z historie staré Prahy přináší kniha oblíbená u čtenářů i průvodců po Praze. Vydává Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Památky, Vzdělávání
Co se děje
01.12.2020

BOHUMÍN: Koronavirus a s ním související přísná hygienická opatření nikoho nešetří. Bohumínští kvůli němu letos přišli o tradiční vánoční jarmark i rozsvěcování vánočních stromů s koncertem a ohňostrojem. Obě akce byly v plánu o předešlém víkendu. Letošní první adventní neděli tak lidé rozjímali doma a slavnostně nazdobené stromy na zdejším náměstí T. G. Masaryka rozsvítili elektrikáři v tichosti a bez diváků. Tereza Rezková, která Bohumíňákům měla u této příležitosti zazpívat, vzkázala, že dorazí příští rok.

Moravskoslezský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura
Co se děje
03.12.2020