pátek
19. dubna 2024
svátek slaví Rostislav
Blanka Karlsson ve svém nivnickém kroji
© Archiv Blanky Karlsson



Stopy v písku / Blanka Karlsson a Bedřich Smetana ve Švédsku

ŠVÉDSKO-ČR: Česká historička Blanka Karlsson, žijící od roku 1984 se švédským manželem v Norrköpingu, patří k těm obětavým duším, které „na oltář vlasti“ dokážou přinést ohromnou spoustu času. K těm, kteří nelitují vlastních prostředků a s celoživotním zápalem se věnují svému vyvolenému tématu. Tím je pro ni zcela logicky mapování švédských pobytů dvou mimořádných postav české kultury a historie: Jana Amose Komenského a Bedřicha Smetany. Smetanovo 200. výročí narození 2. 3. 1824 dalo také vznik našemu dnešnímu rozhovoru na dálku.

S Blankou se známe díky natáčení dokumentu České kořeny ve Švédsku (2009) a dalším četným kontaktům, které se od něj odvíjely. Mohla jsem tak zblízka poznat její ryzí vlastenectví, které u mnohých často probudí až pobyt v zahraničí; ne tak u ní. Má jej zkrátka v krvi.

Výsledky svého třicetiletého bádání o Smetanovi ve Švédsku shrnula do své publikace vydané ve vlastním vydavatelství Blanka Pragensis.  

Autor článku: 
Martina Fialková

Jaká byla tvoje první setkání se Smetanovou hudbou a osobností? Myslím tím v dětství a mládí, které jsi prožila v Československu. Byla ti hned tehdy jeho hudba blízká, i když jsi ještě netušila, kam tě život zavede a že se Smetanou jednou budeš zabývat i jako historička? 

V naší rodině se stále mluvilo o Smetanovi. Moje maminka vystudovala operní zpěv na konzervatoři (a po celé dětství do dospělosti baletila sólově na špičkách). Ale po absolutoriu se rozvedla a musela u soudu prokázat, že uživí nás – dvě dcery. Obětovala tedy kariéru a nastoupila do kanceláře. Dala nám však kulturní výchovu. Doma hrála na klavír a zpívala a již od našeho předškolního věku jsme chodily pravidelně na opery do Smetanova divadla (dnes Státní opera). Do dneška, když tam přijdu – a to je při každém našem pobytu s manželem v Praze – cítím sílu dětských vzpomínek a maminčinu blízkost. Své syny jsem brala na opery také od čtyř let, vnoučata téměř také, ale to je zase jiná kapitola.

Také si vzpomínám, že když jsme měly první televizi, právě vysílali film o Smetanovi Z mého života, kde ho představoval Karel Höger. Jeho herecký výkon i tehdejší práce filmových maskérů mě dodnes fascinují. Podoba herce byla se Smetanou téměř totožná.

V opeře Libuše, když kněžna věští budoucnost národa, jsem vždy čekala s napětím na živé obrazy nad scénou. Ale nejvíce se mi vrylo do paměti maminčino vyprávění obsahu Šárky, kdy nám vysvětlovala každý tón tak, jak to učili i ji ve škole. Já jsem pak Šárku pouštěla z desky kamarádkám a popisovala to celé, jak každý tón mluví. 

Maminka na nás přenesla obdiv k jeho hudbě i po svém dědečkovi, který byl dirigentem Hlaholu v Poděbradech, a také o Smetanovi přednášel.

Po dlouhých letech jsem pak hudbu ze symfonické básně Šárka zařadila do naší dramatizace historického šermu. Měli jsme asi 45minutový program s hudbou, například na festivalu Jičín – město pohádky nebo na týdenních rytířských hrách švédského zámku Skokloster. A chtěla bych tu hodně zdůraznit, co asi může vědět jen šermíř: již hluchý Smetana vystihnul zde hudbu boje tak perfektně, že to bylo v šermu velice efektní. Do rytmu se i s tříkilovými meči a velkými štíty dobře šermovalo, zvláště ke konci, kdy se drama hudby stupňuje.  

 

V době tvých studií v Praze byl ještě v čerstvé paměti komunistický ministr kultury Zdeněk Nejedlý, který Smetanovu hudbu propagoval až příliš a na úkor (pro něj příliš internacionálního) Dvořáka. Až tím způsobil i mezi tehdejšími hudebníky pravý opak. Mnozí Smetanovu hudbu nevyhledávali a její význam někdy i snižovali, takže Nejedlý Smetanovi vlastně uškodil. Jak se tehdejší atmosféra dotkla tebe? 

Taková propagace Smetanovy hudby mi nepřišla na mysl, protože ta hudba je prostě geniální a nemůže být zprofanovaná nějakým politikem, to byl můj názor. V naší rodině byl vždy k jeho hudbě krásný vztah, a to byla ta síla, kterou nikdo nemohl zeslabit.

 

Studovala jsi původně herectví – součástí toho je i studium zpěvu. Netoužila jsi zkusit zopakovat to, co maminka, která se, jak říkáš, kariéry vzdala? 

Studovala jsem herectví na DAMU v Karlově ulici v Praze. Karel Höger nás učil v předmětu herectví před kamerou. Ovládnutí jevištního pohybu a recitace se mi pak hodilo v umění přednášet na veřejnosti, což je vlastně také tak trochu herectví. 

Věděla jsem, že mám čistý soprán, zpívala jsem hodně již od dětství, ale vždy jsem chtěla být jen herečkou, ne pěvkyní. Ale i zpěv jsem také o mnoho let později uplatnila – například při uspávání dánských vnoučat, kdy jsem jim zpívala právě Smetanovy ukolébavky z Hubičky.

 

V Praze ses seznámila se svým budoucím mužem, který pracoval pro švédskou ambasádu. Vzali jste se a žili zpočátku v Československu, narodil se vám tu i první syn. Co jsi vlastně v té době dělala, než jste z Československa odešli? Směřoval tvůj zájem už k historii? 

Manžel Stellan vlastně nebyl diplomat, nýbrž obchodník ve Švédské obchodní kanceláři ve Štěpánské ulici, patřící pod velvyslanectví Švédska. Měl diplomatický pas, který dostal i náš syn Robert. Svatba byla v roce 1975, ale žili jsme v Československu až do roku 1984, kdy jsme se stěhovali do Švédska. Bylo nutné se rozhodnout, která ze dvou našich vlastí bude naším domovem.

Já jsem před svatbou měla práci v agentuře Made in Publicity při ČTK (pořádali obchodní veletrhy v Praze) a přitom jsem po večerech chodila na kursy psaní strojem, těsnopisu, angličtiny a němčiny. Státnice z psaní strojem a těsnopisu jsem měla jako jediná z úřednic, a tak když generální ředitel agentury hledal sekretářku, vybral si mne. Byl to fajnový pán ze staré školy, který mne pak vzal s sebou na Univerzitu Karlovu na nově založenou katedru agenturní žurnalistiky a propagace (tj. obor reklamy, nikoli propagandy). Následně jsem působila i jako sekretářka časopisu Univerzitní zprávy v Karolinu. Potom jsem pracovala v Muzeu hl. m. Prahy na Poříčí v depozitáři.

V té době jsem začala studovat externě FF UK obor bohemistiky a anglistiky a po 4 letech studia jsem přešla na obor bohemistiky a historie, kde jsem napsala diplomovou práci vedoucí k první ze tří promocí.

Diplomka byla na téma Válečná propaganda a reálná politika v přípravě švédského zásahu do třicetileté války(švédská verze je i v soukromé knihovně Bernadottebibliotek švédského krále Carla XVI. Gustafa). 

Můj zájem o historii pocházel opět z rodiny a byl podepřen rodinnými hovory o slávě českých králů, a tak jsem byla jaksi odkojena i Smetanou i Karlem IV., (což jsem přenesla i na mé dvojjazyčné syny, kteří jsou oba hudebníky a cítí se doma i v české i ve švédské kultuře).

Syn Robert se nám narodil v době mého externího studia na FF UK, takže manžel Stellan chodil okolo fakulty s kočárkem a já jsem skládala zkoušky. Když jsem dělala zkoušku ze staré angličtiny, rozbor gramatiky z Beowulfa (Com on wanre niht scridan sceadugenga...), profesor mi řekl: Naučte se lépe staroanglická slovesa a přijďte ještě za týden. Byly to boje, studovat takto, jen s právem konzultace u profesorů… 

 

Když jste se pak z velmi kulturní Prahy celá rodina přesunuli do Švédska, nestýskalo se ti po české opeře nebo divadle? Norrköping, kde žiješ, bylo přece původně hodně průmyslové město...

Nemuselo se mi stýskat, měla jsem naštěstí možnost jet kdykoliv do Prahy za maminkou a přirozeně za českou kulturou a často jsme cestu plánovali pode repertoáru Národního divadla. Norrköping, kdysi opravdu hodně průmyslový, je dnes kulturní město s vlastním městským symfonickým orchestrem a krajským divadlem, takže jsme měli kultury dostatek.

 

Jak se ti tam zpočátku žilo? Měla jsi asi výhodu znalosti jazyka, který ses už mohla naučit v Praze.

Moje začátky v Norrköpingu byly velice příjemné. Chodila jsem i do kurzu švédštiny pro cizince, přestože jsem švédsky uměla, ale chtěla jsem si ji vylepšit. Švédové se chovali jako přítel, který tě vítá.

Náš druhý syn Richard se už narodil ve Švédsku. Mluvila jsem s ním od porodu jen česky a v porodnici jsem sestřičkám vysvětlovala moje myšlenky o dvojjazyčnosti. A byl to speciální pocit v té cizí porodnici mluvit česky a vidět, že tohle dítě v té postýlce je právě moje. Čeština ten pocit zesílila. (Oba naši synové mluví výborně česky.)

 

Tady se musím zeptat znovu: Jak ses poprvé setkala se Smetanovou hudbou ve Švédsku, kdy a kde, vzpomínáš si? Nebo se Smetanou vůbec...

Ve Švédsku bývá často na programu symfonických orchestrů Vltava. V Göteborgu slavili Smetanu v r. 1974 koncertem právě v den jeho narozenin 2. 3.: hráli Vyšehrad. V roce 1993, 5. 9. hrál houslový virtuoz Jaroslav Šonský Smetanovu skladbu Z Domoviny na zámeckém koncertě v Mauritzberg.  

Doma mám magnetofonovou nahrávku, kterou jsem si sama nahrála ze švédského rozhlasu v roce 1986. Pořad se jmenoval Avskedsmiddag för Smetana – Večeře na rozloučenou se Smetanou. Byla to dramatizace se švédskými herci o Smetanovi v Göteborgu v roce 1861. Doklady o mnohých provedeních Smetanovy hudby ve Švédsku v průběhu let jsem pak nacházela všude ve švédských archivech.

 

Co tě tedy ve tvém novém domově dovedlo k tomu, že ses začala hlouběji zabývat Smetanovým pobytem ve Švédsku?

Cíl jsem si určila sama: bádat po stopách známých a neznámých Čechů ve švédských archivech. Ovšem začala jsem těmi známými – Komenský a Smetana, a oni mě pak přivedli k těm neznámým, kteří o nich ve Švédsku psali. Když jsem v roce 1991 obdržela finance z fondu švédského krále na bádání o Komenském a Smetanovi ve Švédsku, bylo to jasné potvrzení, že moje bádání o nich je vítáno.

Smetanův pobyt ve Švédsku (v letech 1856–1861/ještě návštěva 1862) mě ovšem zaujal dávno dříve, když jsem až do roku 1984 žila ve vlasti a jezdila do Švédska na dovolenou. Tehdy jsem v Göteborgu navštívila Městskou knihovnu a také Divadelní historické muzeum, kde mi přinesli sešit výstřižků o něm a v 90. letech 9 krabic. Po zrušení muzea byl Smetanův archiv přesunut do Městského muzea (tehdy Göteborgské historické muzeum) a tam jsem se ptala, kde je ten červený šanon... Přinesli jej a založili desátou krabici.

V 90. letech jsem připravovala svou švédskou publikaci o Smetanovi v Norrköpingu a ve Valentinském archivu a tuto čerstvě vydanou jsem pak v roce 1994 vezla na kongres Severských slavistů v dánském Aarhusu.

 

A jak tvoje bádání probíhalo?

Jezdila jsem bádat i do Stockholmu, nejprve ve Švédském hudebně historickém archivu, kde mi archivářka Inger Enquist dopisem dne 14. 2. 1991 sdělila, kde se ve Švédsku nacházejí prameny o Smetanovi.

Bádala jsem dále v Hudebně-historickém muzeu ve Stockholmu, odkud byl Smetanův archiv později přestěhován do Hudební a divadelní knihovny/archivu. Nejlepší místo jsem našla v Královské knihovně ve Stockholmu v rukopisném oddělení, a to byl Valentinský archiv.

A ovšem Norrköping – místo mého bydliště. Tam jsou v městském archivu uloženy Norrköpingské noviny, nejstarší noviny Švédska, založené 1758, které komentují Smetanovu návštěvu a koncert ve městě 2. 5. 1861. 

Mé návštěvy v archivech byly vždy domluvené předem, takže mi archiváři připravili materiály na stůl. Všechny archivy jsem navštívila vícekrát, a vyplatilo se to. Například po letech se v krajském archivu v Göteborgu objevilo Smetanovo potvrzení o honoráři psané vlastní rukou, které jsem při první návštěvě archivu v ruce neměla.

Před lety se archiválie kopírovaly a kopie dokumentů byly ve skutečné velikosti, zatímco dnes jsou digitální archiválie přístupné přes internet. To ale není to pravé, jako když držíte v ruce kopii programu coby velikou papírovou "plachtu". Například Valentinský archiv ze Stockholmu jsem před lety objednala okopírovaný, přišel mi pak poštou, takže jsem to celé mohla svěřit Národnímu archivu v Praze.

Souběžně se Smetanou jsem se ale zabývala i jiným bádáním, zejména o Komenském. Podařilo se mi najít anonymní latinský rukopis (ukrytý 350 let): 22 stran Předmluvy a Dedikace třem královstvím Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských. Rukopisu jsem dala jméno Finspongský a označila jakožto rukopis Komenského. Následovaly tištěné studie, vydání knihy kritické edice (r. 2000) a nakonec kniha Komenský a Finspongský rukopis – Sebrané spisy o Finspongském rukopise 1991-2017...(756stran). Ještě předtím, v roce 1998 jsem začala psát disertační práci, kterou jsem obhájila a vydala 2001, 2005, 2008 česky, švédsky, německy pod titulem Komenský a jeho dílo ve Švédsku 1630–2000.  V roce 2006 jsem založila vlastní vydavatelství Blanka Pragensis Förlag. Zároveň jsem jezdila na kongresy a také jsem se věnovala i s rodinou veřejné kulturní činnosti v historickém šermu a folkloru. Vždy jsem se ale ke Smetanovi vrátila a pokračovala v bádání a vydávání studií o něm.

 

Co podstatného jsi při všech svých návštěvách archivů o Smetanovi zjistila? Co nového, o čem jsme my doma v Česku dosud nevěděli? 

Jak jsme se učili na Univerzitě Karlově, bádání začíná historiografií, aby člověk věděl, co o tématu napsali jiní, aby "neobjevoval Ameriku". Dne 7. 2. 1991 byl datován dopis, který jsem dostala od Muzea B. Smetany v Praze s otázkou, kde a u koho se nacházejí Smetanovy dopisy psané I. P. Valentinovi (1812–92), které vlastnil ještě ve 40. letech 20. století Dr. Valentin ve Stockholmu.

Rodina Valentin byla jedna z těch bohatých rodin v Göteborgu, kde Smetana učil jejich dcery, které byly do Smetany všechny zamilované a potom měly v rodinném majetku vzácné památky na něj, které chovaly jako oko v hlavě. Český profesor A. Kraus (1875–1933) hledal dosud žijící pamětníky, setkal se s některými, jakož i s českým houslistou, kapelníkem Čapkem, který v Göteborgu žil a se Smetanou i koncertoval. Zachoval se Krausův dopis dceři I. P. Valentina, jménem Charlotta (1848–1930), která nechtěla svého učitele ztratit, a tak jela do Prahy se svou tetou Fanny, bydlely u Smetanů a Charlotte dostávala hodiny klavíru. Z Prahy napsala podivuhodný dopis psaný „mřížkovaně“ ale v kosočtvercích, a to bylo překvapení a úkol, kde začít číst, ze které strany a kterým směrem. Píše o Smetanovi samé superlativy. A že neviděla tolik věží jako v Praze, o trhu s ovocem a zeleninou, o broskvích, které velmi chutnaly, že na lekci hrála šest polek.    

První kroky soupisu, popisu a posouzení Valentinského archivu jsem provedla ve své švédské publikaci vydané v roce 1994. V roce 2005, 2006 vyšla její česká verze. Některé prameny z tohoto archivu však vydal český badatel Řezníček v Norsku již v roce 1974. Dnes je Valentinský archiv známý, ale teprve v roce 1997 vyšla doktorská práce švédského badatele stejného jména jako já, avšak s pravopisem s C.: Anders Carlsson a teprve v roce 2011 vyšla v Praze Smetanova korespondence.

Dále se mi podařilo objevit podrobnosti ke Smetanovu koncertu v Norrköpingu, kde žiji. Že zde Smetana koncertoval, bylo známo, ale v městském archivu jsem našla fotografie těch,  kteří Smetanu znali a originální výtisky několika Norrköpingských novin, jak byla očekávána jeho návštěva ve městě. Je zde i nádherný popis Smetanovy hry na klavír, to jsem četla a vydala opravdu s radostí. Nedávno jsem přednášela o Smetanovi v Norrköpingské městské knihovně a tam jsem ty noviny ukazovala na vlastní mini výstavě. Přečetla jsem recenzi a přehrála pro posluchače Smetanovu Polku Fis dur, kterou hrál právě v Norrköpingu.

 

Byla také nějaká překvapení v rámci tvého bádání?

Překvapení mě vždy přepadlo při studiu archiválií, jaké množství jich je. Například v těch deseti krabicích v městském muzeu v Göteborgu jsem napočítala celkem 557 archiválií. Nejlepší prameny najdeme ve Valentinském archivu v Královské knihovně ve Stockolmu a v Regionálním archivu v Göteborgu, tj. primární prameny z doby Smetanova života, z nichž nejdůležitější je originální korespondence a programy koncertů. Všude po archivech jsou výstřižky většinou z doby konce 19. a z 20. století a jejich obsah dobře mapuje uvádění Smetanova díla na švédských operních a koncertních scénách i švédsko-české vztahy hudebníků atp..

Další můj nález v archivu Hudební a divadelní knihovny ve Stockholmu: dvě krabice s originálními fotografiemi Smetany i jiných osob. Snímky jsou to většinou známé z odborné literatury, ale já jsem je vydávala i na rubu, takže např. na snímku B. Smetany je na rubu
jeho věnování slečně Christině Nilsson. Byla Smetanovou žákyní a později se stala slavnou pěvkyní ve švédské i světové hudební historii. Takže již jen tyto snímky ukazují česko-švédské hudební kontakty.

Zajímavý byl také archiv houslisty, kapelníka a hudebního skladatele Josefa Čapka, který byl členem Královské hudební akademie. Ve Švédsku se psal Czapek a žil tam až do konce života.  Smetanu znal dobře a koncertoval s ním. V knize jsem vydala některé archiválie o Čapkovi.

V budově Göteborgské burzy bývalo tzv. Smetanovo muzeum (instalované právě českými pracovníky jako dar od Prahy), které jsem ještě zažila, ale potom hledala, kam zmizelo. Ukázalo se, že je přemístěno do tamního Dicksonského paláce, který je ovšem nepřístupný veřejnosti. Ani já jsem tam nesměla, ale jedna pracovnice vedení města tam došla a poslala mi fotografie, které jsem pak vydala v knize a napsala jí tam poděkování.

V archivech jsem také našla konfliktní dialogy mezi dvěma švédskými badatelkami, autorkami spisů o BS, kde jedna tvrdí, že dům, kde je pamětní deska o Smetanovi, v době Smetanova pobytu ještě nestál. Já jsem o tom nebádala a nevím, jak je to v české smetanologii dnes.

Smetanova busta má být údajně v budově staré opery (divadla) v Göteborgu. V archivu jsem našla dopis jednoho Čecha z r. 1976, který nabízí další a v korespondenci mezi Švédy je otázka, co s tím, když jednu už máme v divadle.

Můj hlavní úkol – soupis, seřazení, opis a posouzení archivů o Bedřichu Smetanovi – jsem splnila v naději, že je to cesta pro další badatelské generace.

 

A otázka poslední: Jaký význam měl podle tebe pro Smetanu jeho švédský pobyt?

Zde mohu klidně tlumočit názory švédského badatele Erica Hemlina, protože mám stejný názor i na základě svého bádání v archivech: Göteborgská léta Bedřicha Smetany mu dala možnost vyvíjet se jakožto skladatel a vedoucí kulturní osobnost, např. jako dirigent Harmonické společnosti. Smetanovy koncerty byly absolutními úspěchy. Jeho přínos spočíval v organizaci stabilního orchestru ve městě, což bylo v té době neobvyklé. Uvedl do Göteborgu romantickou a novoromantickou hudbu a např. neznámého Wagnera. Svými žáky byl milován a zbožňován, finančně se mu zde vedlo dobře. Ale nechtěl v Göteborgu zůstat celý život, byl však vděčen tomuto městu, které ho tak přátelsky přijalo.

 

Mohlo by vás také zajímat...

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Královéhradecký kraj ocenil významné osobnosti v regionu. Mezi oceněnými je kardinál Dominik Duka, ředitel Oblastní charity Červený Kostelec a laureáti z oblasti sportu, školství, vědy i umění. In memoriam získal Medaili Královéhradeckého kraje I. stupně uznávaný zoolog a „Legenda Krkonoš“ Jiří Flousek.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
18.04.2024

ČR: Tradice oslav české hudby se v letech zakončených čtyřkou koná pravidelně už od roku 1924. Jejím cílem je připomenout význam českých skladatelů a interpretů pro domácí i zahraniční kulturní prostředí.

Celá ČR, zahraničí
Hudba, Památky, Soutěže a festivaly
EDITORIAL
17.04.2024

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR na své 98. schůzi schválila návrh zákona o státní památkové péči, který je dílčí technickou novelou a upravuje zejména dvě oblasti.

 

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Architektura, Památky
Co se děje
17.04.2024

ČR: Spolek Kašpar je soubor, který je již více jak třicet let etablovaný na české divadelní scéně. Aktuálně hraje v Divadle v Celetné a v komorním prostoru Klubovna v Jindřišské ulici. V letošním roce se Spolek Kašpar ve spolupráci s Divadlem v Celetné, Klubovnou a Rádiem Kašpar rozhodl vypsat první ročník anonymní dramatické soutěže KAŠPAR.DRAMATIK o nejlepší původní divadelní hru na téma „STRACHY / OHROŽENÍ“.

Celá ČR
Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
16.04.2024