Statkář z Nezdenic zemřel v komunistickém vězení. Teď dostal díky hradišťským školákům Cenu Příběhů bezpráví
<p>UHERSKÉ HRADIŠTĚ, LUHAČOVICE – František Cecha byl jednou z mnoha obětí komunismu padesátých let. Díky své dceři a uherskohradišťským školákům teď dostal Cenu příběhů bezpráví. Muž, který se provinil jen tím, že chtěl samostatně hospodařit a že nebyl lhostejný k osudu jednoho z pronásledovaných katolických kněží, si vysloužil od tehdejšího socialistického režimu obvinění z velezrady a desetiletý trest v krutých podmínkách československých věznic.</p> <p>Jeho pouť po žalářích začala v Uherském Hradišti, v drsné vyšetřovací vazbě, a skončila po osmi letech smrtí ve Valdicích, za okolností, které si dodnes může jeho rodina jen domýšlet.</p> <p>Dcera Františka Cechy, Ludmila Ševčíková dnes žije v Luhačovicích. Tam ji vloni objevili tehdejší deváťáci hradišťské základní školy Unesco (dnes studenti gymnázií Adéla Běhunková, Natálie Kutálková a Oskar Vogl) s učitelem dějepisu Petrem Kočířem, když hledali pamětníka do projektu organizace Člověk v tísni nazvaného Příběhy bezpráví – z místa, kde žijeme. A nechali si vyprávět smutný příběh rodiny Cechových, bohužel tak podobný jiným příběhům v jiných částech naší bývalé vlasti. Jejich práce pak zaujala nezávislou studentskou porotu natolik, že se rozhodla udělit Františku Cechovi in memoriam Cenu Příběhů bezpráví. Cenu si Ludmila Ševčíková pro svého otce převzala za přítomnosti ministra kultury z rukou Marty Janasové, sestry Jana Zajíce. Slavnostní akt se konal 2. listopadu v pražské Lucerně.<br />
František Cecha se narodil v roce 1895 v Žatčanech u Brna, odkud se jako dospělý odstěhoval do Nezdenic. Jeho životní touhou bylo mít vlastní hospodářství. Podařilo se mu poprat se s dluhy, přežít první válku a zvládl bez větší úhony i krizi ve třicátých letech. Tehdy začal v Nezdenicích hospodařit doslova od píky. Když se zdálo, že se zpustlý statek a zanedbaný pozemek pod jeho rukama proměňuje, přišla druhá válka a jejich pozemky zabrali němečtí vojáci. Zatímco ti se ale k rodině Cechových chovali relativně slušně, osvoboditelská armáda, ke které se všichni tak upínali, zbavila statkáře iluzí.<br />
Když postupovaly jednotky maršála Malinovského přes Moravu do Čech, přichystal František Cecha vojákům uvítací hostinu a odjel se s manželkou a třemi dcerami ukrýt do nedalekého Bánova. Když se po pár dnech vrátili do Nezdenic, čekal je děsivý pohled na zpustošený statek a vydrancovaný dům. „Většinu zvířat pozabíjeli a pobrali si, co se jim hodilo. Zbytek věcí naházeli do studně,“ popsala školákům vzpomínky na tehdejší zkázu nejmladší Cechova dcera Ludmila.<br />
Sotva se rodina vzpamatovala z nájezdu osvoboditelů, dostali se v Československu k moci komunisté. Jejich praktiky měl statkář z Nezdenic poznat už za nedlouho. Začátkem padesátých let se snažil pomoct pronásledovanému knězi Jančovi, když ho chtěl odvézt z Bánova. Státní bezpečnost byla ale ve střehu a každá záminka k umravnění nepřítele kolektivismu se hodila. V létě 1951 Františka Cechu zatkli a obvinili z velezrady. V pověstné uherskohradišťské vyšetřovací vazbě strávil 14 měsíců a dalších deset let jej čekalo v jiných českých věznicích. V Ostravě, ve Rtyni a ve Valdicích. Ve Valdicích to prý bylo nejhorší. Možná i proto, že šedesátníku Cechovi už docházely síly. „Dělal tam topiče a později byl přeřazen na draní peří. To byla hrůza! On mi povídal, že si z prstů stříhal mozoly, ruce měl do krve rozedřené,“ vypráví Ludmila Ševčíková. Vězni dostávali za svou práci trochu peněz, které pan Cecha posílal své ženě.<br />
Zemřel v listopadu 1959, náhle, při cestě z kantýny na celu. Upadl prý na zem a už nevstal. Pitva pak ukázala, že prodělal ve vězeních několik infarktů a ten poslední nepřežil.<br />
V době, kdy si František Cecha odpykával nesmyslný a nezasloužený trest, byly jeho dům i pozemky zestátněny. Pole propadla družstvu a dům byl prodán. Cechovu ženu a dceru komunisté vystěhovali do Pozlovic a v domě nechali dožít jen babičku.</p> <p>V roce 1993 zažádala Ludmila Ševčíková o navrácení majetku. Pozemky, které patřily za totality JZD, dostala zpět, ale dům, který byl komunisty prodán v souladu s tehdejšími zákony, zůstal lidem, kteří si ho v padesátých letech koupili. Jejich potomci v něm žijí dodnes.</p>
Mohlo by vás také zajímat...
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?
ČR-ZAHRANIČÍ: Předáním Archy I. Ukrajině je završen první milník projektu Archa. Vznikl před více než rokem ve spolupráci Ministerstva kultury ČR, Českého výboru ICOM a Národní knihovny ČR za podpory soukromých dárců. Jeho cílem je pomoc Ukrajině při záchraně jejího kulturního dědictví. Speciální mobilní kontejner bude sloužit ke konzervaci vzácných rukopisů, knih a archivních dokumentů, které byly během konfliktu poškozeny nebo jsou ohroženy vlivem externích podmínek.
Finančními partnery projektu Archa I. jsou MND a.s., Nadace Karel Komárek Family Foundation a Libor Winkler a jeho přátelé.
Místní kulturu vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu - NIPOS
ISSN 1803–2818