Škola má s divadlem hodně společného

Vzpomeňte na své pedagogické začátky. Navázala jste  na někoho z rodiny - co Vás přivedlo právě k této práci?

Vdala jsem se do rodiny, kde byl manželův tatínek učitel. Já sama jsem k tomu přišla tak nějak náhodou. Když jsem ale v deváté třídě měla napsat, čím bych chtěla být, tak jsem uvedla,  že mám ráda divadlo a líbilo by se mi divadlo hrát, že bych měla ráda vlastní děti, že bych ráda někoho ošetřovala nebo ráda učila. Zřejmě si tehdejší pedagogičtí pracovníci "klepali na čelo", ale mně se všechno splnilo.

  

Povídejte, prosím...

Když jsem končila devítiletku, tak bylo módou zapojit se do výrobního procesu. Módou byla těžká řemesla, na to jsem ovšem neměla konstituci ani zdravotní stav. Na pedagogickém gymnáziu se čirou náhodou uvolnilo jedno místo, a tak jsem tam nastoupila. Hned jsem se přihlásila do kurzu první pomoci a při škole ho udělala - dokonce jsme tři dny praktikovali v nemocnici... Už na gymplu jsem figurovala nejen u divadla, ale i tam, kde bylo třeba něco přečíst nebo přednést. V divadle mě proslavila Zulika ve Strakonickém dudáku, a pak už na mě ve škole koukali shovívavě. Byla jsem nesportovní typ, neuměla jsem ani výmyk a nebýt divadla, tak jsem asi "proletěla" z tělocviku. Děti se mně taky narodily a divadlo jsem začala hrát hned na "peďáku".

 

Zvolila jste si první stupeň ZŠ?

Studovala jsem pedagogické gymnázium pro vzdělání učitelů národních škol, tzn. 1 až 5. třída. Ve třetím ročníku se to změnilo na pedagogickou školu. Před ukončením jsem podepsala tzv. umístěnku a souhlas, že na tři roky nastoupím do malé vesničky Vilémov ve šluknovském výběžku, tehdy okres Rumburk.
Poznala jsem tam budoucího manžela, který tehdy působil na tkalcovské škole v Liberci, odkud dojížděl jednou za týden. Byl to rodilý Dobrušťák, jeho matka, která za války ovdověla, byla také z Dobrušky. Do Vilémova, kde byl stejně jako v Dobrušce stuhárenský podnik a dobrušská Stuha potom patřila pod vilémovský Stap, odešla se sestrou a s bratrem.     

 

Jak dlouho jste učila?

Začala jsem ve Vilémově, to se psal rok 1955, a pokračovala až do důchodu s dvěma krátkými přestávkami během mateřské dovolené. Na okres Rumburk nás tehdy přišlo ze školy asi osm, ale všichni se do dvou let odstěhovali, jen já jsem tam zůstala sedmnáct let. Žili jsme tam jako rodina, ale když děti začaly chodit do vyšších tříd, bylo všude daleko. A tak jsme se v roce 1972 přestěhovali do Dobrušky, kde měla manželova rodina stále domek, a já jsem začala učit na Základní škole v Pulické ulici, kde se shodou náhod uvolnilo místo. 

 

Navázala jste tedy na Vilémov?

Ve Vilémově jsem učila první a druhou třídu a to mi už zůstalo. Na první třídu po nástupu do Dobrušky dodnes vzpomínám. Proti Vilémovu byly dobrušské děti živější, hbitější, měly mnohem víc příležitostí ke sportu a další zájmové činnosti.

 

Jak jste dokázala, že vás všechny děti milovaly?

Fakt?! Asi to souviselo trochu s divadlem. Víte, škola s divadlem má hodně společného. Když děti zaujmete, když s nimi někdy trochu i zašaškujete, tak to je dobré. 

 

Dovedla jste se na ně i rozzlobit?

No jéje, a často. Kázala jsem jim. A když už uměly psát, většinou od druhé třídy, tak mi vždycky musely napsat, proč a jak to udělaly a jak to napraví. Rozzlobit jsem se dokázala, ale na to člověk brzy zapomene. Dnes už myslím jen na to hezké. Ve Vilémově jsem asi po dvou letech měla tři spojené ročníky - 3., 4. a 5. třída, přes čtyřicet dětí. To byla síla. Pamatuji si, že říkaly, že jsem "bouřka" a pak to změnily na "vichřici" - to, když za mnou vlál pracovní plášť.

 

Jaké metody jste ve škole používala, abyste děti zaujala?

Na to není metoda, to už musí být v člověku. Řekla bych, že k tomu je třeba instinkt. Abyste děti tzv. "chytla", to se naučit nedá. Dnes, když se ohlédnu, tak si říkám, že jsem měla celý život štěstí, že jsem se potkávala s lidmi, které jsem měla ráda. Nedělá mi problém navazovat s lidmi kontakt a to jsem asi využila i později u čtení seniorům.      

 

S divadlem jste začala velmi záhy.

Už na škole. Pak jsem hrála divadlo i ve svém prvním působišti ve Vilémově, kde měli zmodernizovaný kulturní dům, dokonce se otáčelo jeviště. Dostávala jsem dokonce i hlavní role. Hráli jsme Pražského flamendra, Její Pastorkyni, Perly panny Serafínky. Nacvičovali jsme i Nebe na zemi, ale to jsme nedocvičili, a nastala od divadla mnoho let pauza. 

 

Kdy jste vstoupila mezi dobrušské ochotníky?

Měla jsem chuť hned od začátku, ale to není tak snadné. Místní divadelníci byli náramně sehraní, znali se a já jsem pro ně byla nenápadná holka z vesnice. Ale pak mě oslovil profesor Čáp a nabídl mi krásnou roli ohavné a zlé kantorky ve hře Výtečníci. Byla to taková ta vichřice - moc jsem se nemusela nutit, šlo mi to samo a soubor F. A. Šubert mě přijal za vlastní. Od té doby jsme byli kamarádi a troufám si tvrdit, že to trvá dodnes.

 

Takže v Dobrušce byl vaším prvním "rejžou" proslulý Václav Čáp. Často si na něj v souvislosti s divadlem vzpomenete?

Na Vaška Čápa hodně vzpomínám, ten si všimnul každého detailu. On věděl, jak stojíme a jak máme stát. Jeho poslední rada byla: "Evo, ty ruce. Ty ruce!" Já jsem si uvědomila, že mám hrát dámu a že stojím jako žena s rukama od hlíny. Doma jsem se postavila před zrcadlo a říkala jsem si: "Ten Vašek má pravdu." Opravdu viděl i maličkosti a hlavně nám o nich uměl říct, což je velký kumšt.     

 

Připomeňte role, které jste s dobrušskými ochotníky hrála?

V Dobrušce jsem zahrála spíše menší a trochu komické role. Velkou roli jsem měla poměrně nedávno ve hře Edna, o nejstarším řemesle. Jedná se o pět vysloužilých prostitutek, které probírají v parku na lavičce svůj život a postupně také umírají. To bylo krásné představení, ale smutné. Na ochotníky chodí publikum, které se chce smát.      

 

Na kterou postavu vzpomínáte dodnes?

Paní Trčková ve Světácích, tu jsem měla nejraději. To byla taková babka! Na jevišti jsem pletla na tlustých jehlicích šálu a než jsme odehráli všechna představení, měla jsem ji hotovou. Na toto představení se přijela dokonce podívat paní, která sháněla kompars, když Jiří Krejčík natáčel v Novém Městě nad Metují Čapkovu povídku Peníze. Hrál mu tam Marián Labuda ml. a několik ochotníků ze Světáků dělalo kompars.

 

Máte tedy i filmové zkušenosti?

Vybrali mě, že řeknu jednu větu. Seděli jsme v říjnu na náměstí, byla nám zima. Na řadu jsem přišla až v půl jedenácté večer. Zavedli nás do domu vedle fary a já jsem měla vykouknout z okna a zavolat: Tiše, lidi spěj! Chtěla jsem říct víc, ale pan režisér nesouhlasil. Tak jsem nakonec zavolala: Tiše, lidi spěj! Pan režisér byl spokojen a představte si, že jsem za to dostala 1500 korun. Pak na mě kolegové volali "Filmová Star!". Ale moje filmová "velerole" skončila ve střížně a na plátně se ani neobjevila. 

 

Učila jste se snadno texty rolí?

Divadlo je pro ochotníky opravdu náročná věc. Hrají vedle své práce, nemají tak vycvičenou paměť a úplně všechno si dělají sami. Zamlada jsem uměla svoji roli nazpaměť hned a ještě jsem mohla napovídat ostatním. S přibývajícím věkem to je horší. V posledním představení Pletky paní operetky jsem si svůj text dokonce nalepila doma na dveře a první moje ranní kouknutí bylo na roli. 

 

Chodila jste často do divadla? Kterou z českých ženských hereckých ikon nejvíce obdivujete?

V divadle jsem byla pořád. Mezi mnoha jinými jsem obdivovala paní Medřickou, paní Janžurovou i Hegerlíkovou, tu jsem zažila i na jevišti. S láskou vzpomínám i na paní Drahokoupilovou, která u nás v Dobrušce jednou hrála  mladou hrdinku ve hře Jak je důležité míti Filipa. Během představení jsem s ní čekala za scénou na výstup a ona byla překvapená, že toto představení zahrajeme jen dvakrát. Přivezla si totiž své šaty, ve kterých hrála asi tři stovky repríz. Ptala se, zda nám to stojí za to a já jsem jí říkala: "Stojí!" Do divadelní knížky mi pak napsala: Drahé kolegyni, Marie Drahokoupilová. Toho si hrozně považuju. 

 

Pojďme k Vaší charitativní činnosti. Jak Vás napadlo předčítat nemocným spoluobčanům?

Když mi zemřel manžel, bylo mi hrozně smutno. Čtyři roky jsem se o něj starala - hodně za ním chodili kolegové, sousedi, dům byl neustále plný lidí, bydlel tu i vnuk. Pak najednou zůstal dům prázdný. Začala jsem jezdit na výlety, zašla do muzea, na výstavu, dala jsem si kafíčko a povídala si s lidmi, kteří mě neznali a nevěděli, že jsem ovdověla, a tak jsme se bavili bez zábran. Při mé jedné cestě z výletu do autobusu přistoupila paní Slavíková, která tehdy vykonávala dobrovolnou činnost ve středisku sociálních služeb v Novém Městě nad Metují a vypravovala mi o tom.
Příště už jsem jela s ní, domluvila se s paní ředitelkou a začala. Ohromně mě to nabíjelo. Jezdila jsem tam několik let, zhruba jednou za dva týdny. Po roce jsem si ale říkala: "A co Dobruška?" Nabídla jsem něco podobného v Dobrušce a začala chodit také do Pečovatelské služby. Chtěla bych moc pochválit dobrušskou knihovnu, která mi vždycky moc vycházela vstříc.  

 

Jak taková návštěva probíhala?

V Novém Městě jsem chodila k jednotlivým lidem, u kterých mě vždy den předem ohlásili. Sestra nebo aktivizační pracovnice mě k nim uvedly a představily. Měla jsem pocit, že mě opravdu čekají. Nejdřív jsem si s klienty povídala a pak četla. Knihy jsem si vozila v tašce na kolečkách a vybírala je podle toho, odkud posluchači pocházeli nebo co jim dělalo radost.

 

Prozradíte, z jakých knih jste četla?

Hodně mi pomohly knihy regionálních autorů - Jiřího Macha, Jiřího Frýzka, Josefa Lukáška, Evy Koudelkové, které popisují místní tradice. Velký ohlas mělo čtení z knihy U nás v Dobrušce Františka Adolfa Šuberta. Četla jsem i Werichovy pohádky Jde o duši nebo knihy Rudolfa Křesťana a vybírala z mnoha dalších.

 

Co Vám osobně takové chvíle přinesly?

Hodně jsem se tam naučila od obsluhujícího personálu. Lidská důstojnost se neztrácí tím, že někdo leží na posteli. Vždycky klienty oslovovali "paní - pane" a všechno se odehrávalo ve společenské rovině.

 

Z Vašeho vyprávění tuším, že sama čtete opravdu ráda.

Odmalička jsem byla velký knihomol. Když jsem něco provedla, tak mně rodiče zakázali číst knížky, a místo toho jsem musela psát: Co jsem udělala a proč, a proč to už nikdy neudělám třeba dvacetkrát. To jsem sama později praktikovala ve škole.
Vzpomínám, že když v roce 1945 bombardovali Prahu, tak jsem měla zrovna zákaz čtení. Připravovali jsme se na cestu do krytu a tatínek mi dal knížku s tím, že vlastně nevíme, jak to dopadne, zda nálet přežijeme. Takže jsem při petrolejce ve sklepě směla číst. 

 

Co dodat na závěr?

Kdybych neměla štěstí na lidi a na rodinu, tak by nic z toho nešlo. Je spousta jiných, kteří dělají mnohem víc, i přesto, že jim to je zatěžko. Moje činnosti mi nikdy zatěžko nebyly - čtení i divadlo mám moc ráda a za učení jsem vlastně byla placená.