Seniorské divadlo v Mezinárodním roce aktivního stárnutí

<p>ČR: Seniorské divadlo je termín, který u nás před rokem 1995 de facto neexistoval. Byl však již po dvě desetiletí běžně užívaný na západ od našich hranic. Západoevropské seniorské divadlo nebylo a není okrajovým jevem, ale velice silným a podporovaným hnutím iniciujícím život v postproduktivním věku prožitý v aktivitě při kolektivní činnosti, a to aniž by na kohokoliv byly kladeny nároky na předchozí zkušenost s divadlem.</p> <p>Základy hnutí seniorského divadla<br />
Položeny byly ve Švýcarsku, Německu a v severských státech, především ve Švédsku a Dánsku. V těchto zemích také vznikly a konají se přehlídky seniorského divadla, nejrůznější dílny a semináře. V roce 1994 byl dokonce založen Evropský svaz seniorských divadel, který v té době sdružoval divadelníky z Německa, Rakouska, Norska, Francie, Španělska, Belgie, Dánska, Irska, Řecka a také z České republiky. První, kdo se tehdy z ČR ke svazu připojil, byl pražský soubor Máj.</p> <p> Evropský svaz seniorských divadel<br />
Nabízí zprostředkování výměny informací, výměny představení, nabídky účasti na přehlídkách, seminářích, dílnách a dalších vzdělávacích příležitostech. Jedním z úkolů svazu bylo přispět k rozšíření hnutí seniorského divadla v Evropě a získávat pro ně finanční prostředky i z Evropské unie.<br />
V době utváření sjednocené Evropy, kdy se demograficky vyrovnává počet mladých a starých lidí, musí společnost o to více usilovat, aby staří setrvali v aktivitě, aby si udrželi aktivní vztah k životu, vyjadřovali se k problémům postavení seniorů ve společnosti. Divadlo je k tomu prostředkem nad jiné znamenitým. Nad to je příležitostí dokázat sobě i druhým, že stáří je přirozenou etapou lidského života a že záleží jen na každém z nás, jak s ní naloží.</p> <p>Sociální aspekt<br />
Většina západoevropských seniorských divadelníků jsou lidé ze středních a sociálně slabších vrstev, jsou to namnoze osamělí lidé, pro něž je divadlo prostředkem společenské aktivity. Nejde tu ve většině případů o realizaci uměleckých ambic. Mnozí z nich se divadlem začali zabývat až v seniorském věku a nemají s ním valnou předchozí zkušenost, natož hereckou průpravu. Bývají mezi nimi i lidé různě handicapovaní, jimž je divadlo nástrojem pro překonávání jejich obtíží.<br />
S tím souvisí i tematická orientace seniorské divadelní činnosti. Prvořadé je zaměření na tzv. sociálně-kritické divadlo. To se snaží objevovat a pojmenovávat negativní stránky společenské existence seniorů, jakými jsou osamělost, uzavírání se do sebe, neschopnost navazovat nové kontakty, vztah mladých a starých atp. Tato linie je v praxi založena především na vlastní autorské tvorbě vyvěrající z bohatých životních zkušeností. Druhou linii tvoří vyhledávání a realizace příhodných textových předloh odpovídajících věku aktérů nebo takových, u nichž je možná věková transformace. V této linii se namnoze prosazují předlohy komediální naplňující zábavnou funkci divadla.<br />
Divadelní kolektivy seniorů vznikají především v prostředí seniorských penzionů, domech volného času, v Německu např. v tzv. kávových společnostech. Ačkoliv členové takto vytvořených seniorských divadel mají obyčejně mizivou divadelní zkušenost, nejde většinou o skupiny ponechané v propadlišti diletantismu. Existují mechanismy, které umožňují, aby se vedení divadla ujal profesionál s hereckou a režijní průpravou. Ve Švýcarsku je např. možné, aby skupina požádala divadelní svaz o lektora, který s ní připraví inscenaci. Svaz při tom zcela nebo částečně uhradí odměnu vyslaného odborníka.</p> <p>ČR a svět<br />
První kontakty českého amatérského divadla s popisovaným hnutím se uskutečnily v první polovině 90. let minulého století, tj. před necelými dvaceti lety. Tehdy několik jednotlivců a dva soubory měli možnost navštívit Evropské festivaly seniorského divadla a přivézt první poznatky a impulzy k přemýšlení o tom, zda by nebylo dobré uvést hnutí seniorského divadla do pohybu i v České republice.<br />
Západoevropská praxe seniorského divadla, zejména v oněch 90. letech, byla však natolik vzdálena naší české realitě, že bylo otázkou, zda je vůbec smysluplné se něčím takovým zaobírat. Zakořeněná tradice ochotnického divadla, v níž hrály po léta prim vícegenerační soubory, z nichž nikdo seniory nevyháněl, byla bariérou, přes kterou se uvažování o seniorském divadle sotva mohlo prosadit. Ruku v ruce s tím byla první popřevratová léta poznamenána všeobecnou existenční nejistotou a v tomto klimatu se zdálo být pomýšlení na sociální funkce divadla přinejmenším odtažité.</p> <p>Jiráskův Hronov<br />
Neúnavná osvěta a úsilí Mgr. Lenky Lázňovské, /tehdy/ zástupce vedoucí útvaru ARTAMA v /tehdy/ IPOS Praha, nyní ředitelky Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS), přinesla své výsledky. Na Jiráskově Hronově 1994 se uskutečnily v zahajovací den festivalu dvě seniorská představení a k nim coby pendant přednáška švýcarské lektorky paní Josette Gilmanové věnovaná seniorskému divadlu.<br />
Amatérští divadelníci a jejich zástupci ze zájmových občanských sdružení pro amatérské divadlo s celorepublikovou působností se mohli poprvé blíže seznámit s pro ně novým fenoménem divadla v širších souvislostech.</p> <p>První ročník Národní přehlídky seniorského divadla<br />
Nechybělo už pak mnoho a právě za podpory jmenovaných sdružení a v odborné gesci IPOS-ARTAMA Praha se v roce 1995 uskutečnil 1. ročník Národní přehlídky seniorského divadla v Plzni. Letos se přehlídka bude konat podesáté, tentokrát ve východočeském Miletíně. Za oněch bezmála dvacet let se mnohé v Čechách změnilo, vícegenerační soubory už nejsou jedinou vlajkovou lodí českého amatérského divadla, sociální funkce divadla se prodrala v nejrůznějších podobách hávem estetické dimenze na povrch. Nejspíš bude mít stále větší důsažnost. Není od věci si to připomenout u příležitosti jubilejního ročníku národní přehlídky a současně v roce vyhlášeném jako Mezinárodní rok aktivního stárnutí.</p>