Sekerník; těžké a složité řemeslo

<p>ZLÍNSKÝ: Dřevo je jedním z přírodních materiálů, které využívá člověk od samého počátku své existence. Růst počtu mlýnů, valch, pil nebo hamrů si vyžádal specializaci při zpracování dřeva. Počátky sekernictví můžeme vysledovat už ve 12. století a sekerníci měli mezi řemeslníky výsadní postavení.</p> <p>V tomto oboru – Dřevo, sekernictví – tesařství – získal v roce 2012 titul „Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje“ Jiří Machaníček z Uherského Hradiště. </p> <p>Sekernictví je staré řemeslo spjaté s mlýny.</p> <p> Kromě potřebných znalostí ohledně zpracování dřeva a nezbytného fortelu museli mít sekerníci také dostatečné znalosti z matematiky. Sekerník musel vše vymyslet, spočítat a vyrobit. Někteří sekerníci prováděli drobné opravy a putovali z místa na místo, další vyráběli celá sekernická díla. K práci si sami přiváželi nástroje a těch rozhodně nebylo málo. Šlo o různé sekery, pily, dláta, paličky, pořízy, hoblíky, nebozezy, kružidla měřidla a další. Vlastní práce pak většinou probíhala v blízkosti zařizovaného objektu. K práci je používáno zejména dřevo z buku, dubu, jilmu, habru, ale i z jehličnatých stromů. Každá součást díla si vyžadovala použití určitého druhu dřeva – např. hřídele se dělaly z dubového nebo jilmového dřeva. </p> <p>Znalost vlastností dřeva – základ úspěchu</p> <p>Jiří Machaníček se vyučil truhlářem a poté absolvoval nástavbu na Středním odborném učilišti a průmyslové škole dřevařské v Bystřici pod Hostýnem. Od roku 1972 pracoval u Státních lesů Strážnice a během let prošel řadou funkcí – od dřevorubce, přes manipulanta, nákupčího kulatiny až k tesaři. Právě znalost dřeva a jeho použití, vhled do řemesel starých mistrů – bednářství, kolářství, trokařství i zkušenosti se zpracováním ohýbaného dřeva v ateliéru sedacího nábytku architekta M. Navrátila, zúročil Jiří Machaníček při své další práci. Naučil se všechny techniky opracování dřeva, poznal jaké dřevo je vhodné pro ten který výrobek. </p> <p>Cesta k samostatné dílně</p> <p>Nositel ocenění začal v roce 1980 spolupracovat s Ústředím lidové umělecké výroby ve Strážnici (ÚLUV). „Ve Strážnici, na bývalém Píšťalově velkostatku, měl od roku 1970 soukromé dílny a ateliér pan architekt Navrátil, jeden z nejlepších evropských architektů sedacího nábytku. Na loukách při Baťáku začal Slávek Volavý budovat skanzen. Nakupoval pod Javořinou různé seníky, chlévy a jiné stavby, které se přivážely do Strážnice, a tam se je snažili znovu postavit. Protože ale Dr. Slávek Volavý (tehdejší ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici) byl spíše na muziku, poprosil architekta Navrátila o pomoc. Pak jsme se učili tyto rozebrané objekty znovu stavět. Část staveb prováděla stavební četa zdejšího Jednotného zemědělského družstva, ale první javornické seníky z bukového dřeva jsou ode mne,“ říká Jiří Machaníček a dodává: „V roce 1989 jsem se osamostatnil a zřídil si vlastní dílnu. Začal jsem se věnovat výrobě, restaurování a opravám nábytku, dřevostaveb, lodí a technickým zařízením. Mojí specializací se stala výroba stylového vinohradnického vybavení, které je typické pro oblast jižní Moravy. V letech 1995 – 1997 jsem obnovoval ochozové budky pro Lesní správu Strážnice v revíru Radějov. Ochozová budka byla původně horskou boudičkou, která dříve sloužila lovcům, později jako úkryt a ubytování pro lesní dělníky, pastevce či houbaře. Rekonstruovaná budka nesla dva letopočty – 1901 a 1947. V původním stavu byla vybavena kamínky, stolem, lavicí, palandou. Nikdy se nezamykala a zápalky, cukr, dřevo na topení vždy každý příchozí doplnil.“</p> <p>Ve znamení mlýna a hamru</p> <p>Mistr ve svém řemesle – Jiří Machaníček – rád vzpomíná na výstavbu repliky větrného mlýna v Jalubí. Původní objekt dosloužil v první polovině minulého století. Stavbu repliky finančně podporoval Zlínský kraj. Mým úkolem bylo vytvoření přesné kopie palečného a cévového kola. Vycházel jsem pouze z literatury a fotografií Kuželovského mlýna. K dispozici nebyly žádné výkresy, a tak jsem musel na vše potřebné přijít sám. Velkým problémem bylo zajištění vhodného materiálu. Potřebné dřevo musí totiž schnout až pět let.<br />
Největší radost však měl ze zakázky, kterou však nerealizoval. Vysvětluje: „Národní technické muzeum v Praze vypsalo výběrové řízení na rekonstrukci vodního hamru, vzhledem k tomu, že jsem se již dříve zajímal o brněnský hamr, tak jsem se přihlásil. Hamr byl uložen v depozitu Národního technického muzea v Kladně a byl ve velmi špatném stavu. Prohlídky se zúčastnila řada zaběhlých firem, moc šancí jsem si nedával. Můj předložený restaurátorský záměr ve výběrovém řízení zvítězil. Bohužel jsem si při dobývání dubového pařezu pod kovadlinu hamru poranil záda a práci provedla jiná firma. V současné době mám za sebou opět zpracování restaurátorského záměru na opravu vandaly poničeného mlýna ve Starém Poddvorově (okres Hodonín). A opět jsou problémy se zajištěním potřebného materiálu.“ </p> <p>Pokračovatelé v řemesle chybí</p> <p>„Práce, kterou dělám je nevděčná, špatně finančně ohodnocená. Sekernická a tesařská práce se na mé činnosti podílí tak 15 %. Přes zimu se věnuji restaurování nábytku, během letní sezony pak dětským hřištím, mostům, lodím a dalším dřevěným objektům. Většina mladších spolupracovníků nevydrží u této práce ani půl sezony. Naše generace se měla od koho učit, i když ti opravdoví mistři neradi něco ukázali, ale od nás už nikdo nechce nic vědět. Proto mne mrzí nezájem některých pracovníků placených státem o uchování a předání těchto znalostí,“ doplňuje své vyprávění Jiří Machaníček.</p>