Sdílená radost Smetanova tria a něco navíc

V současné době, kdy se už rok s minimální letní pauzou nedá živě koncertovat, potěší každý úspěch, byť by byl odezvou na již uplynulé časy. Proto je dobré upozornit na mimořádnou recenzi, která vyšla 18. ledna na BBC Music Magazine. Pisatel v ní velmi podrobně hodnotí několik nahrávek téže skladby, Klavírního tria č. 2 Dmitrije Šostakoviče, a z hodnocených maximálně vyzdvihuje právě nahrávku Smetanova tria (v sestavě s Jiřím Vodičkou – housle). Nešetří superlativy a zařazuje ji na první příčku v úžasné světové konkurenci (mj. Marta Argherich, Maxim Vengerov a Gautier Capuçon). 

Vhled do dnešních dnů části Smetanova tria jste mohli číst v rubrice Kultura v časech pandemie, kde vyšel s Jitkou Čechovou a Janem Páleníčkem nedávno krátký rozhovor.

Komorní hudba je jedním z nejnáročnějších „řemesel“ a ti, kdo se v ní dostanou na výsluní, mají za sebou roky nekončící dřiny – od počátků hudebních studií až do závěru hudební kariéry. Je třeba cvičit hodiny denně po celý život. Přestože se koncertní život nyní prakticky zastavil, pro hudebníky věnující se komorní hudbě není představitelné polevit, přestat hrát, přestat na hudbu myslet. Pro lidi, kteří v tomto oboru nejen hrají, ale i pro ty, kdo hudební život organizují, není možné toto mentální nastavení utnout a bez fyzické i psychické úhony jít dělat něco úplně jiného. Přesto k tomu řada z nich byla částečně donucena, aniž by tomu odpovědná místa (stát) věnovala příliš pozornosti.

Umělci – tak jako vždy – jsou z principu závislí vždy nejvíc na sobě samých, na svém talentu, úsilí, vnitřním nastavení, na svých osobních schopnostech uplatnit se ve svém oboru i ve společnosti. Nejvíce čerpají sami ze své podstaty, proto jsou zranitelní. Potěšme se tedy společně s každým takovým úspěchem, a dejme o něm vědět dál a výš. Podobné události prezentují celou Českou republiku, a klasická hudba jako celek vždy byla jedním z jejích nejlepších vývozních artiklů.  Abychom mohli číst stále víc takových zpráv, je třeba vytvářet podmínky a naději do časů budoucích. Maximalizovat aktivity vedoucí k nastartování kulturního života od míst nejnižších – obcí, měst, krajů, až po stát. Vysvětlovat přínos kultury, posunout myšlení nás všech k tomu, že kulturu tento stát potřebuje a také ji musí podporovat. A to i v časech po pandemii, které budou mít jistě tendenci opět na kultuře šetřit. Nedávný otevřený dopis Pavla Šporcla premiérovi by neměl zůstat jedinou veřejně viditelnou výzvou, je třeba ji proměnit do tisíců dalších na lokální úrovni.  

Martina Fialková

Kulturní publicistka a také manažerka souboru Martinů Strings Prague