<p>HORNÍ BŘÍZA: Ani se tomu nechce věřit, ale místnímu ochotnickému divadelnímu spolku, Osadě, bude zanedlouho 18 let. Tato „plnoletost“ je důvodem nejen k různým radovánkám, které samozřejmě nevynecháme, ale také je jistě důvodem k určitému zamyšlení a bilancování.</p> <p>Právě před 18 lety dal zakladatel Osady Jiří Vynáhlovský dohromady pár nadšenců s cílem založit ochotnické divadlo a navázat tak na tradici divadelnictví v Horní Bříze. Dne 14. prosince roku 1995 proběhla první oficiální valná hromada spolku, a od té doby je Osada platným a důležitým prvkem kultury v Horní Bříze.<br />
Stejně jako narozené dítě byla i Osada ve svých počátcích taková bezbranná, nezkušená a spíše než cokoli jiného ji stmelovalo nadšení a zápal svých členů. Mnohým z nás ještě nebylo dvacet let, většina se vešla do nějakých pětadvaceti a pochopitelně všichni, jako správní ochotníci, bez jakýchkoli zkušeností. O to krásnější byly první premiéry a reprízy, kdy plné sály diváků shovívavě aplaudovaly našim nesmělým, mnohdy až naivním, prvním divadelním krůčkům. A právě díky jim a podpoře našich blízkých jsme pomaloučku postupovali dál a krůček po krůčku si osvojovali různé divadelní zásady a návyky. Velkou zásluhu na formování divadelního projevu Osady má Pavel Palán, který po svém příchodu začal budovat divadelní projev a tvář Osady, a právě i jemu vděčíme za to, že v dnešní době patří Osada k několika úspěšným a stabilním ochotnickým divadelním spolkům v širším okolí.<br />
Samozřejmě, že všechno za dobu trvání spolku nebylo vždy takto růžové. Ani nám se nevyhnuly různé organizační otřesy. Několikrát jsme se dokonce museli z různých důvodů stěhovat (asi málokdo vzpomene na odchod z Klubu a přechodný azyl v budově Bama naproti Klubu), až jsme nakonec díky laskavé podpoře pana ředitele Čásy našli zázemí v budově základní školy, kde působíme dodnes. A rádi!<br />
Jak se Osada čím dál více blíží k plnoletosti, začala působit více stabilně a čím dál více se začala prosazovat na kulturní ochotnické scéně v regionu. Poslední hry se pravidelně setkávají s výbornými ohlasy, pravidelně se zúčastňujeme různých soutěžních i nesoutěžních přehlídek, přičemž se na podzim roku 2010 stal vrcholem postup s hrou Hotel mezi dvěma světy na národní přehlídku do Vysokého nad Jizerou. Od roku 2008 navíc působí pod křídly Osady, dříve dětská, teď už minimálně dorostenecká, odnož, Osaďáček. Po několika úspěšně adaptovaných pohádkách probíhá v těchto dnech finalizace úplně nového divadelního projektu, na kterém pracoval Osaďáček zcela bez podpory mateřského spolku, a na který jsme všichni velice zvědaví.<br />
Jak jsem v úvodu psal, že osmnácté narozeniny jsou důvodem k bilancování, tak právě díky němu jsme zjistili informace, které po pravdě překvapily i nás. Když pomineme Cisterciácké noci, což je trochu jiný druh divadelního projevu, tak od založení do současnosti nastudovala Osada spolu s Osaďáčkem úctyhodných 22 her a odehrála celkem 175 představení ve 41 obcích. Nechtělo se nám tomu ani uvěřit, ale za uplynulých 18 let jsme v Horní Bříze, ať už v Klubu, ve škole nebo i dokonce jednou venku v Sokolovně, vystupovali hned 44 krát. Nejčastější štací mimo domovskou Horní Břízu je Manětín, kde jsme hráli celkem 23 krát. Na dalších místech jsou Plzeň s 11 a Česká Bříza s 10 představeními. Nejvzdálenější štací zůstává 223 km od Horní Břízy vzdálené zmiňované Vysoké nad Jizerou, mezi další exotické štace patří pak Sokolov, Loket a Nýrsko. Co do počtu repríz je nejúspěšnější hra zmiňovaný Hotel mezi dvěma světy s 20 reprízami, následuje Monsieur Amédée s 15 reprízami, kterého ale stále uvádíme a třeba dvacítku překoná, na třetím místě je duchařská komedie Pohleď a budeš udiven těsně následovaný se 14 reprízami kriminální komedií Co v detektivce nebylo a osaďáčkovskou pohádkou Kašpárek a Kopřivka.<br />
Ano, již jsme téměř plnoletí, tak víme, co se sluší a patří. Poděkovat. Upřímně děkujeme zejména těm, bez kterých to opravdu v dnešní době již nejde – obci Horní Bříza nejenom za finanční podporu a Masarykově základní škole za poskytnuté zázemí. Oběma institucím se snažíme dle našich možností jejich podporu oplácet například při zajišťování různých akcí. Děkujeme také našim rodinám a blízkým, že s námi těch 18 let vydrželi ty hodiny strávené na zkouškách a často noční návraty ze štací. Slibujeme, že dalších 18 let to bude stejné.<br />
Ale hlavně děkujeme divákům! Děkujeme Vám, že i v dnešní hektické době si najdete čas a přijdete zhlédnout trochu jiné příběhy, než jaké vídáte každý den v „oblíbených seriálech“ v televizi. Vždyť divadlo není jen o dívání. Divadlo je i o potkávání lidí, komunikaci a kultuře a kultivovanosti společnosti vůbec.<br />
Proto přejme si vzájemně do dalších 18 let, potkávejme se!</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“