Odešel Jan Dvořák, klaun i filosof

Vybavuji si vzpomínku Jiřího Voskovce na setkání s cirkusovými klauny bratry Fratellini: Najednou střih a uprostřed šílených scén se v úzkém kuželu světa objeví klaun, který na něco pidliká. A teď se ten reflektor začne sunout dál, klaun se ocitne ve tmě, ale společně s druhým klaunem jde, zvedne ten světelný kužel a vrátí ho zpátky… Je to klaunství nebo poezie? Je to oboje, protože jedno bez druhého není možné. Opravdová poezie – to je kouzlení se slovy, s představami. Stejně jako klaunství, protože jen imaginací se z reality stane gag. 

A nemohu si ještě odpustit vyznání Falstaffa ve Werichově verzi Falstaffova babího léta, které končí krásným doslovem: „A budeme se dále vídat s dámami v nenaplněných snech, s pány při holení, když na sebe budeme vyplazovat jazyk,“ a následuje závěrečná věta: „A poklekněme k modlitbě za naši královnu, za poezii.“ Za to okouzlení životem (nebo jak se psalo v normalizačních knihách ono „radostné přitakání životu“) je Falstaff vděčný poezii. To je ta královna, která mu umožňuje takhle žít.

PhDr. Jan Dvořák jr. (narozen 28. 8. 1952 v Havlíčkově Brodě), vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze, obor čeština a latina. Působil ve třech zaměstnáních: Krajské kulturní středisko v Hradci Králové ( 1977 – 1990), Okresní úřad v Hradci Králové (1990 – 2001), ZUŠ Střezina v Hradci Králové, Divadlo Jesličky J. Tejkla (2001 – 2013); tamtéž externě od roku 1990 a od roku 2013 až dosud. Amatérskému divadlu se věnoval od vojny (1975 - 1977).

Milý Honzo, vzácný kolego, a od konce ponurých sedmdesátek hluboko do osmdesátek, můj spolupracovníče a jevištní partnere ("Boschův Brajgl" – pamatuješ?)

- s málokým jsem si tak i bez jediného slova rozuměl, na jevišti i mimo něj, a není to teď ani půlrok, co jsme v obnoveném telefonickém partneření, po třiceli letech, navzdory neomluvitelné pauze, co jsme se k oboustranné škodě neviděli, jsme si okamžitě po prvním slově, jako by to bylo včera, absolutně porozuměli (v divadle, v politice a hlavně v humoru!) , a v obnovených mnohahodinových telefonátech, jež můj mobil vždy po hodině automaticky nevím proč vypíná, pamatuješ?, na nás si však nepřišli a volali jsme si za minutu znovu, – tak tedy můj vzácný kolego, cos mi to udělal? To je poprvé, cos mě opravdu, ale opravdu, jak to říct slušně, cos mě "nepotěšil, ale ani já Tebe nepotěším" (Tobě nemusím dokládat, z čeho jsem to ukradl), protože hned jak tady to své vezdejší úřadování definitivně zabalím, nebude to dlouho trvat, a vyhledám si Tě, a už se mě nezbavíš, a budeme konečně moci pokračovat v nekonečné nebeské "forbíně", aniž nám ji nějaký kratiknot bude anonymně přerušovat.

Tak do té doby, milej Honzo, SI VALES, BENE EST, EGO VALEO!, ve volném překladu buď navěky zdráv (rozuměj duševně) tak jako dosud, už jen tím budu zdráv i já! 

Vladimír Just