Od Popeleční středy do Velikonoc

V období půstu se nekonaly svatby, tancovačky a veliké oslavy. Nejen z důvodů náboženských, ale i pro vzrůstající množství práce v zemědělství. V současnosti je postní doba soukromou potřebou většinou jen věřících. Popeleční středa odvozuje své jméno od popelce, spáleného prachu z kočiček, kterým kněz dělá kříž na čele věřícím a přitom prohlašuje: „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš.“

Postní období liturgicky zahrnuje 6 nedělí, které mají v lidovém kalendáři zvláštní pojmenování a jsou doprovázeny různými lidovými obyčeji v minulosti spojovaných především s magickými praktikami. První postní neděle se nazývá Pytlová, Liščí nebo Pučálka (čas pučení a rašení), stejně se jmenuje i jídlo z naklíčeného a upraženého hrachu, které se v tomto období pojídá. Druhá postní neděle zvaná Pražná má také jméno odvozené od jarního pokrmu, pražma. Třetí neděle Sazometná je spojena s předvelikonočním úklidem, někdy se jí též říkalo Kýchavná (prosby za odvrácení nemocí, kterým kýchání předchází) a úklid se konal později.
Další neděle již přinášejí dochované lidové zvyky. Na Družebnou neděli chodili například družbové zvát na budoucí svatby, konané po velikonočních svátcích. Někde o této neděli pořádala mládež menší slavnosti. Poslední dvě postní neděle s sebou nesou zvyky již více známé a jsou dodržované ve zjednodušené či znovuobnovené podobě i v současné době. Smrtná neděle je spojována s vynášením Smrtky, Mořeny, Mařeny, obřadu zobrazujícího konec zimy a nástup jara. Rituál je jedním z nejstarších dochovaných obřadů vinoucí se tisíciletími. Zvyk během času změnil formu, ztratil magický obsah a stal se hrou mladých děvčátek či dětí. V druhé části obřadu přinášela děvčata do vsi nové léto, líto, letečko, májíček. Zelený stromek nebo ratolest (symbol života) ozdobený barevnými vajíčky, pestrými stužkami, řetízky. Nejčastěji používanou barvou je červená - barva krve, života. Červená patří k Velikonocům, někde se jim říkalo i Červené svátky. Květná neděle, zvaná také Palmová, je poslední nedělí před Velikonocemi. Její lidové obřady a obyčeje jsou těsněji propojeny s liturgickými obřady. O Květné neděli vjíždí Kristus na oslátku doprovázený apoštoly a učedníky do Jeruzaléma oslavit velký židovský svátek Pesach. Je radostně vítán jásotem „hosanna“ a cestu mu posypávají palmovými ratolestmi, jak vypráví evangelium. Svátkem nekvašených chlebů Pesach si Židé připomínají vyvedení z egyptské poroby.
Květnou nedělí začíná Svatý týden: Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, neděle (Vzkříšení Páně) a pondělí velikonoční. Více než liturgické obřady si současná společnost připomíná lidové zvyky s Velikonocemi spojené. O Zeleném čtvrtku se tradičně vařilo a někde ještě i vaří něco zeleného (většinou špenát, kopřivy), pečou se jidáše. Při mši svaté odlétají kostelní zvony do Říma. Při obřadech místo zvonků klepají řehtačky. Řehtají i děti (dříve pouze kluci) při obchůzce vesnicí ve čtvrtek a v pátek a dostávají koledu. Někde ještě honí Jidáše. Zvyk „honění Jidáše“ patří mezi nejstarší české velikonoční hry . Z původně náboženského obřadu se běhen staletí vyvinula dětská zábava spojená s obchůzkou a popěvkem o nevěrném Jidáši. Chlapec vyběhne během večerní mše z kostela a rozběhne se vsí, za ním ostatní kluci s řehtačkami, honí ho a zpívají: „Jidáše honíme, klekání zvoníme…“ Klekání se obvykle zvonilo v sedm hodin večer.
Na Velký pátek vládl přísný půst. Tento den byl věnován především ukřižování a smrti Ježíše Krista, Syna Božího. Ale i tento výjimečný den provázely nejrůznější pověry a magické praktiky, které měly přinést prosperitu, úrodu a rozkvět rodin. Liturgické obřady Velké noci, Bílé soboty, začínají až po západu slunce. Při slavnostním Te deum se vrací zvony z Říma. I tento den je spojen s magickými praktikami, ke kterým se používaly nově svěcený oheň, kočičky posvěcené o Květné neděli a svěcená voda. Především se chránila pole a budoucí úroda, stavení i rodina. Ve stejném liturgickém duchu se konají nedělní obřady. A zároveň se lidé připravují na tradiční zvyky spojené s velikonočním pondělím. Barví se vajíčka, pletou pomlázky a děti a mládež se připravují na koledu. O pondělí velikonočním se rozběhnou děti vesnicí s pomlázkami a za říkání „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný…“ získávají barvená vajíčka, kraslice, cukroví a někdy i peníze. Většinou chodí koledovat po příbuzných a známých, kteří je již očekávají. Jedním ze zvyků, který přežil staletí, bylo tzv. ťukání. Kdysi kluci na pastvinách, v nedaleké minulosti i děvčata, ťukali proti sobě špičkou vajíček, kdo ho naťukl, vajíčko soupeře získal. Ti nejšikovnější měli vaječné hody. Především na moravských vsích chodí koledou i dospělá mládež, mládenci honí děvčata s pomlázkou v ruce a snaží se, aby je co nejvíce šleháním ochránili před nemocí a dalšími nepříjemnostmi života. Za to dostanou koledu - vajíčka, přípitek, pohoštění a velkou mašli na pomlázku. „Bití“ žen a dívek vzbuzuje u cizinců překvapení, rozpaky i rozhořčení. Je to prý barbarský zvyk. Nedokážou nebo nechtějí pochopit, že je to hra, ženami přijímaná a přímo vyžadovaná. Objevila se dokonce i podaná žaloba na policii. Region od regionu se tento zvyk liší drobnostmi, někde - hlavně na jižní Moravě a Slovensku - šlehání děvčat střídá polití vodou až hozením dívek do potoka. Naše děvčata od malička jezdila na velikonoční svátky na vesnici, kde pomáhala péct jidáše, mazance i velikonočního beránka a v neděli barvila s babičkou, tetou a sestřenicemi vajíčka. V pondělí s košíky vyrazili všichni, bratranci i sestřenice, na koledu ke známým, příbuzným a sousedům, kde již byli očekáváni. Ještě předtím oběhli kluci i tátové celý dům a koledovali u ženských členů rodiny. Ovšem, až na mého muže. I když si švagrová před něj stoupla, sklonila se a přímo ho vybízela k vyšlehání. On, kubánský caballero, se přece nemohl takto dotknout ženy. Ale i přesto si nejvíce vajíček vždycky vykoledoval on.

LITERATURA:

Zíbrt, ‚Čeněk. Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad, Praha, 2006
Zeman, Jiří. Hody hody doprovody aneb Jak se slavily Velikonoce ve staré Praze. Akcent, Třebíč, 2007
Langhammerová, Jiřina. Čtvero ročních dob v lidové tradici. Petrklíč, Praha, 2008