Už dávno nebrečím do polštáře

<p>HRONOV: Když Hana Nedvědová psala svou bakalářskou práci na téma „ženy v politice“, uplatnila i řadu svých zkušeností z komunální politiky. Za 17 let v křesle starostky Hronova jich nasbírala opravdu hodně. Ne všechny byly jen pozitivní. Ale neměnila by, jak je zřejmé z následujícího rozhovoru.</p> <p>Je pravidlem, že hronovští starostové či starostky nejprve musí projít křtem jako divadelní ochotníci?</p> <p>U nás v Hronově to tak je. Můj předchůdce, pan ing. Miroslav Houštěk, divadlo natolik miluje, že i ve velmi pokročilém věku režíruje. Právě teď zkouší hru Aloise Jiráska Vojnarka. Když jsem po něm v roce 1998 přebírala starostování, byla jsem členkou hronovského ochotnického souboru. V roce 1999 jsem poprvé zažila festival „Jiráskův Hronov“ jako starostka. A tak se stalo, že v předvečer jeho zahájení – kdy je nepsaným pravidlem, že vystoupí domácí soubor, byť se neúčastní postupové přehlídky – jsem si zahrála v Goldoniho Poprasku na laguně. Hned nato v sobotu odpoledne jsem se jako starostka postavila na schody Jiráskova divadla, abych festival oficiálně otevřela. Vlastně jsem šla z role do role. (smích)<br />
Škoda, že kvůli časové náročnosti mé práce na radnici jsem se musela s aktivním divadlem rozloučit. Dodneška se ale setkávám se svými přáteli – divadelníky. Moje maminka vzpomíná, že mě divadlo přitahovalo od raného dětství. Do mých tří let jsme žili s rodiči v Náchodě. V suterénu našeho domu bylo loutkové divadlo, kam jsem se ráda tiše vytratila. Motala jsem se mezi loutkami během divadelních zkoušek a strašně se mi tam líbilo. Když mě chtěli odvést domů, bylo to pokaždé s řevem.<br />
Ale já si užívám divadelnictví tak trochu i na radnici. I tady hraji určitou roli, se kterou se musím sžít, což vždycky není jednoduché. Jsem totiž životní optimistkou, moc ráda se směju, a role starostky je přece jen vážná. Takže pak hledám možnost, jak si odpočinout od všech těch seriózních jednání, od kostýmků a lodiček – a třeba právě divadlo mi takové osvobození nabízelo. </p> <p>Jaký typ rolí vám nejvíc seděl? </p> <p>Jednoznačně komediální. Kromě Poprasku na laguně jsem hrála i Kláru ve Slaměném klobouku. Bylo to fajn, dělali jsme si na jevišti srandu sami ze sebe a bavili se i diváci. Kamarádi o mně říkají, že jsem recesistka, a že nikdy nevědí, čeho by se ode mě mohli nadít. Ale já doufám, že vždycky najdu tu správnou míru, a že to nikoho neurazí. Mám vyzkoušeno, že s úsměvem to jde v životě líp. Úsměv otevírá dveře. </p> <p>Pojďme od „poprasku na laguně“ k „poprasku v Hronově“. Ve 33 letech jste naprosto nečekaně byla zvolena do čela města. Poté, co tento post získala ODS, padlo rozhodnutí, aby z voleb vzešel starosta mladší 60 let. Jinými slovy – ve správnou chvíli jste byla na správném místě. Šlo ve vašem životě o zlomový okamžik?</p> <p>Určitě. Nabídka vzešla z koaličního jednání, a já dostala pouhých čtyřiadvacet hodin na to, abych se rozhodla, zda to vezmu. A to bylo peklo! Samozřejmě, že jsem vůbec netušila, co všechno to obnáší. S komunální politikou jsem do té doby neměla jedinou zkušenost. Původně jsem jen chtěla pomoci místní ODS, protože jsem pravicově smýšlející člověk, a současně jsem si byla vědoma, že mne lidé znají jako moderátorku regionálního rádia. Rozhodně jsem ale nepočítala s tím, že by se v mém životě měla odehrát nějaká zásadní změna. Ostatně na kandidátce jsem byla zapsána až na čtvrtém místě.<br />
A co mi tenkrát běželo hlavou? Když už deklarujete, že chcete pro město něco udělat, když se podepíšete pod volební program, najednou nemůžete říct, pardon, já to nemyslela vážně, snad někdy příště. A pak – já nezahazuji výzvy. I když to byl skok do neznáma a zpočátku hodně těžký, nelituji. Je to nádherná, dynamická práce – a každý den jiná. </p> <p>Posteskla jste si před časem, že postrádáte školu pro starosty, radní a zastupitele. Kdybyste dnes – po téměř sedmnáctileté zkušenosti v čele města Hronova – měla říci, čím by měl disponovat člověk, který vstupuje do komunální politiky?</p> <p>Na prvním místě by měl mít pokoru – od té se odvíjí vše ostatní. Musíte například ustát, že vás najednou zdraví lidé, kteří vás nikdy nezdravili, že vám nabízejí výhody, které vám nikdy nenabízeli. Pro mě je hrozně důležité, aby ta funkce, kterou mám na vizitce na dveřích, zůstala jen mým doplňkem a ne naopak, aby Hana Nedvědová byla doplňkem starostky města Hronova.<br />
Samozřejmě důležitým předpokladem je komunikace – schopnost otevřeně jednat jak se svými podřízenými, obchodními partnery, tak i s kolegy zastupiteli napříč politickým spektrem. Mně osobně je jedno, jestli je to pán nebo kmán. Podstatné je, zda ten člověk chce věci někam posouvat. Občas se mi samozřejmě přihodí, že druhá strana nechce naslouchat. To je ta chvíle, kdy si řeknu „JZD marná snaha“, a přestanu zbytečně plýtvat silami.<br />
Organizační schopnosti – další nutná výbava politika, protože město je velmi pestrý a složitý organismus.<br />
Cílevědomost. Když předstupujete před veřejnost, říkáte, takhle bych to chtěl – chtěla. A když ty volby vyhrajete, nemůžete kličkovat: Víte co? Uděláme to jinak! Ano, mohou nastat situace, kdy ten „vlak“ z nějakých objektivních důvodů nemůže jet přímo, ale určitě ne proto, že bych opustila své ideály a cíle.<br />
A co je naprosto nezbytné, chcete-li v politice obstát – schopnost být občas nad věcí, nepřipouštět si příliš osobní prohry.</p> <p>Jak se to dělá? Máte na to nějaký trik?</p> <p>Mám, ale nikomu bych ho nepřála. Před deseti lety jsem prodělala velmi těžké období. V hlavě mi prasklo aneurysma, což je výduť na cévě. Časovaná bomba. V mém případě vrozená vada, o níž jsem neměla tušení. Tehdy jsem se opravdu dotkla smrti. </p> <p>Příčinou byl pracovní stres?</p> <p>Ne, to si tak aneurysma jednoduše řekne. Dnes mám v hlavě zabudované dvě wolframové spony jako výztuže cév, ale jinak je všechno v pořádku. Neberu žádné léky, nemám žádná omezení – snad kromě jízdy na kole do kopce, což mi naopak ohromně vyhovuje.(smích)<br />
Dříve jsem se hodně trápila útoky v politice, měla jsem pocit, že musím veřejnosti vysvětlit, že tak to přece není – že jsem nic špatného neudělala, nezmanipulovala výběrové řízení ani neukradla žádné peníze. Proč to o mně říkají? Od okamžiku, kdy jsem si díky nemoci srovnala životní hodnoty, se všechno změnilo. Jestli o mně někdo říká něco, co není pravda, tak ať se s tím pere sám. Já vím, že to tak není, a chci svoje životní síly napřít tam, kde to má smysl, třeba i pro sebe – a tomu jsem dřív také nerozuměla – pro svoji rodinu. Fakt je, že byť to mám takhle hezky poskládáno, občas se stane, že mne někdo z opozice tak vytočí, že se neudržím a pořádně mu to nasázím. Ale spíš jde o jakýsi očišťovací mechanismus. Už dávno večer nebrečím do polštáře.</p> <p>Jak tenká je hranice mezi stranickou loajalitou, vlastním rozumem a odpovědností?</p> <p>Velmi tenká. Já jsem zastánkyní parlamentní demokracie. Myslím si, že je v pořádku sdružování lidí, kteří mají společné názory, hodnoty a pohled na svět. I soupeření pravice a levice je určitě legitimní. Pro mne bylo samozřejmostí v roce 1998 vstoupit do ODS, protože mi tenhle názorový proud byl nejbližší a protože jsem pro své okolí chtěla být čitelná. A také jsem si přála aktivně pracovat ve straně, přenášet tam nahoru zkušenosti z malé komunální politiky. Podobně jako spousta lidí v naší společnosti mám totiž trvale pocit, že když se bavíte s obyčejným starostou na malém městě, mluví přesně jako vy, ale jakmile ho zvolí do Parlamentu nebo do Senátu, spustí na vás svahilsky.<br />
Takže na místní úrovni nebyl s tím, jak být loajální a přitom zůstat svobodný, žádný problém. Horší už to bylo na oblastní úrovni a ještě těžší na té krajské. Rozumím tomu, že každá politická strana, která chce uspět ve volbách, musí udělat volební kampaň, a ta něco stojí. Ale nikdy jsem se neztotožnila s tím, že by to měl být handl, že já jako politik, kterému někdo zaplatí volební kampaň, budu v rozporu se svým osobním přesvědčením za poskytnuté peníze dotyčného prosazovat jeho zájmy. A to se po mně v ODS v souvislosti s náchodskou vodárnou a jejím předáním francouzskému vlastníku Veolii chtělo. Říkali mi, jak výhodné by to bylo, jak úžasné pro nás všechny.<br />
A přesně tam se zlomila míra mé loajality. Měla jsem dost informací, abych věděla, že je to jen plané „mazání medu kolem huby“, a že tu vůbec nejde o lidi, kteří tady žijí, ale o to, aby ten rybníček, v němž se někteří kolegové pohybovali, byl výhradně jejich a aby byl ještě naducanější a větší. A v tu chvíli jsem musela odejít.<br />
Můj táta, po kterém jsem prý hodně umanutá, jak tvrdí moje maminka, mi říkával: „Hano, dělej všechno tak, aby ses ráno na sebe mohla podívat do zrcadla!“ Na to jsem myslela, když jsem z ODS odcházela. </p> <p>Váš otec se dočkal chvíle, kdy jste se stala starostkou?</p> <p>Bohužel ne, můj táta už 22 let nežije. Ale vzpomínám na něj jako na nesmírně pracovitého člověka, velkého chlapa s velkýma rukama, který byl zvláštně svůj. V mých očích byl zásadový, bez ohledu na následky, což se projevovalo i v jeho politických názorech za normalizace, když jsme doma komunikovali.<br />
Ještě jednu věc bych ráda zmínila ve vztahu ke svým rodičům. Ačkoli jsem jedináček, rodiče mě vychovávali nezvykle svobodomyslně. Možná právě proto, že svobodu v této zemi tak dlouho postrádali, jsme si ji vychutnávali alespoň v rámci rodiny. A to mne hodně ovlivnilo. Chci, aby mi svoboda byla v co největší míře dopřána – mně jako Haně Nedvědové i mně jako starostce ve vedení toho města. Proto jsem totální nepřítel všech zákonů, vyhlášek, nařízení, které vám určují, jestli se máte ráno česat pravou nebo levou rukou. A chci také dopřát svobodu lidem kolem sebe a doufám, že moji spolupracovníci na úřadě to takhle vnímají. A pokud jde o kolegy v koalici, nikdy za nimi nejdu s tím: takhle a takhle musíš hlasovat! Když je třeba něco důležitého projednat, volím cestu dialogu. Zajdeme spolu třeba na pivo a já chci vyslechnout jejich názor. </p> <p>Jistě není náhodou, že jste už pátým volebním obdobím v čele města, vaši voliči i spolupracovníci vám věří. Ale do jaké míry jste pro ně dnes politicky čitelná?</p> <p>Já už nehodlám – a ani nemusím – vstoupit do nějaké politické strany. Před čtyřmi lety jsem spolu se senátorem Petrem Pakostou založila hnutí Patrioti; naším třetím členem je náchodský místostarosta Tomáš Šubert. Těch, kteří před lety odešli kvůli manýrům ODS, je v Královéhradeckém kraji poměrně dost, a jsou to lidé, kteří mi jsou názorově velmi blízcí. Politika jako služba lidem.<br />
Patrioti jsou platformou, kterou rádi poskytneme těm, kteří si přejí kandidovat, ale nechtějí se trápit sháněním podpisů do komunálních voleb. Loni pod touto značkou kandidovali slušní, čitelní a známí lidé v Jičíně, ve Dvoře Králové a v několika vesničkách na Rychnovsku. </p> <p>Řekněme, že by přece jen existovala škola pro starosty, radní, zastupitele a vy byste mohla předávat své cenné zkušenosti z komunální politiky. Pokud jde o ženy, nebyla byste první, která by je od působení v politice spíše odrazovala?</p> <p>Během studia na Pedagogické fakultě v Hradci Králové jsem se ve své bakalářské práci zabývala otázkou, zda to ženy v politice mají těžší než muži. A přesvědčila jsem se, že mají. Ale také mně zajímalo, jak se s tím perou? Dospěla jsem ve svých výzkumech v rámci Královéhradeckého kraje k závěru, proč je mezi ženami tak malý zájem o to vstupovat do politiky.<br />
Ono to má několik rovin – především je odlišná situace na malých vesnicích (tak do tisíce obyvatel) a jiná ve větších obcích a městech. Paradoxně tam, kde je nejvíc práce a organizování od rána do večera – tam také najdete nejvíc žen v zastupitelstvu i na židli starostky. A není divu, protože my ženy máme v sobě hluboce zakořeněnou sociální starost a pracovitost. Čím větší je obec nebo město, tím méně nás je ve vedení – jak v zastupitelstvu, tak v radě – a to už vůbec nemluvím o tom, kolik je v Královéhradeckém kraji starostek a hejtmanek. Například město Hronov má 6250 obyvatel – já jsem široko daleko jediná žena starostka. Ve městech nad 10 000 obyvatel – v Trutnově, Jičíně, Novém Městě nad Metují, Náchodě a samozřejmě Hradci Králové – nenajdete v čele města ženu. Proč? Když jsem se ptala kolegyň, které podobný post zastávaly, všechny potvrdily, že ve větších městech už jde o politiku a politikaření. A na to holky obvykle nemívají ego, žaludek, ale ani čas, protože doma na ně čekají rodiny. Kdo s kým a o čem – to se většinou domlouvá v hospodě u piva, na koňských dostizích nebo na fotbale. Takže to je jeden z důvodů, proč ty holky do politiky nejdou.<br />
Když se muž stane starostou, má doma servis. Kdyby mi moje maminka nechodila pomáhat se žehlením, vařením a pečením na Vánoce, těžko bych to tenkrát zvládala. Všechny ženy, které jsem zpovídala, se shodly na tom, že když se dostaly do funkce starostky, nedošlo u nich doma k předání pracovních povinností na jejich muže.<br />
Ale co z těch dotazníků bylo vůbec nejzajímavější – a bohužel to potvrdil i můj osobní život, že schopnou ženu v komunální politice ve většině případů velmi negativně vnímá její rodina, zejména partner. Muži těžce nesou, když je jejich žena úspěšná, a nedej bože opakovaně. Je to zvláštní, ale zřejmě to máme zakódované už v jazyku. Když je starostou muž, jeho manželka je paní starostová. Ale kým je muž po boku své ženy– starostky? Nikým. A přesně v této metafoře to muži vnímají.<br />
Holky, které jdou do politiky, riskují, že se jim budou bořit vztahy. Jedna kolegyně v dotazníku uvedla, že její chlap by to býval ještě unesl, ale už ne její tchyně. Jakmile se stala starostkou, začala matka svému synovi vyvařovat oblíbená jídla a říkala: Vidíš, ona je na radnici a já ti tady podstrojuju!<br />
A ještě je tu jeden důležitý rozdíl. Zatímco muži v politice chtějí něčeho dosáhnout, my ženy bychom chtěly něco změnit, pro někoho něco udělat, něco zlepšit. Nikoli válčit, ale spolupracovat.<br />
Protože v Hronově je převaha mužů v zastupitelstvu, musela jsem se naučit, když chci něco zásadního probrat, zajít s nimi na pivo a občas i třísknout do stolu, abych jim dala najevo, že nejsem žádné něžné pohlaví, že v tu chvíli jsme si opravdu rovni.<br />
Ne každý z mých podřízených unesl, když jsem se ve 33 letech stala starostkou. Některým starším mužům to nesedlo, a většinou to skončilo tak, že jsme se museli rozloučit.<br />
Rozumím proto ženám, že se v Čechách do politiky nehrnou. Když něčeho dosáhnete, když jste v něčem dobrá, když z vás vyřazuje síla – a musíte ji mít, pokud chcete řídit město se 6 a půl tisíci obyvateli – tak vás ti chlapi obdivují, ale na druhou stranu se vás potenciálně bojí. – No, kdybych měl mít tohle doma! </p> <p>Mohou tuto mentalitu změnit naše děti? </p> <p>Nevím, uvidíme. </p> <p>Vaše děti vás podporují? </p> <p>Stoprocentně, bez nich by to vůbec nebylo možné. Mnohokrát mi řekli, že jsou na mě nesmírně pyšné. A i když jim má práce na radnici nepřinášela jen samé pozitivní zážitky, jsou úplně v pohodě.</p> <p>Pojďme od politiky k divadlu. Jednou v roce se Hronov ze dne na den promění v mekku amatérského divadla. Jak jiné to město je v těchto dnech? </p> <p>Změní se zcela zásadním způsobem. Přijíždějí divadelní soubory, přijíždějí návštěvníci, hodně Hronováků se vydá do ulic na doprovodný program, do parku – jdou si posedět na kávu, na pivo, na vínko, nasát tu festivalovou atmosféru. Nad řekou, kterou brázdí gondoly, jsou nataženy barevné lampičky, takže to tu vypadá jako v Benátkách. Devět dní město nechodí spát – dopoledne jsou semináře, odpoledne a večer se hraje divadlo, programy jsou i v parku. My pořadatelé během noci musíme dát všechno do pořádku, aby město hned po ránu mohlo znovu ožít festivalovým programem. Jen těžko se ta atmosféra dá popsat, je třeba ji zažít. Pro mne osobně je asi nejcennějším setkávání lidí, kteří se nevidí po celý rok, a pak se potkají tady u nás v Hronově – u divadla. </p> <p>Čím překvapí návštěvníky letošní 85. ročník Jiráskova Hronova?</p> <p>Vzhledem k tomu, že jde o půlkulaté výročí, rozhodli jsme se, že letošní Hronov bude něčím zvláštní. Na sobotu 1. srpna jsme připravili vzpomínkový večer věnovaný ministru kultury Pavlu Dostálovi, od jehož úmrtí bohužel uplynulo už deset let. Na jeho počest také zahájíme tradici udělování Ceny Pavla Dostála Jiráskova Hronova 2015 za dlouholetou činnost v oblasti amatérského divadla na české scéně. Mám radost, že ji předá jeho žena, paní Hana Dostálová. A protože Pavel Dostál byl člověk, který se rád a živelně smál, určitě na něj nebudeme vzpomínat nostalgicky. On by si to určitě nepřál. </p> <p>Jako starostka máte během příprav festivalu nevděčnou roli – získat sponzory. Není to rok od roku těžší?</p> <p>Je. Město Hronov je velmi malé na to, abych mohla oslovovat místní malé a střední podniky. Cením si toho, že celoročně a poměrně významně podporují sportovní aktivity v Hronově a nemohu je tedy už víc zatěžovat. A doby, kdy festival sponzoroval ČEZ nebo Plynárny, jsou dávno pryč. Přesto máme velmi významného a teď už vlastně generálního partnera Jiráskova Hronova. Je jím místní firma WIKOV MGI – strojírenská firma, bývalé ČKD. Není bez zajímavosti, že jejím majitelem je pan Martin Wichterle, vnuk akademika Wichterleho. Když jsme se na počátku potkali, zeptal se mne, co by mohl pro Hronov udělat? Řekla jsem, že pro město je nejdůležitější, aby se firmě dařilo. Ale on nabídl, že by chtěl pomoci Jiráskovu Hronovou. Takže od té doby je naším klíčovým partnerem. Už několik let oslovuji také firmy, s nimiž máme smluvní vztahy a dobrou spolupráci – jako je například Marius Pedersen.<br />
A pak máme i tzv. materiální sponzory. Například místní dopravní firmu, která během festivalu kyvadlovou dopravou zdarma vozí divadelní soubory ubytované v sousedním Náchodě. Anebo tamní pekař, který nás po celý týden zásobí dobrým pečivem, nebo náchodský pivovar, dodávající limonádu a občerstvení. </p> <p>Festival mívá každoročně pozitivní ohlasy. Přesto se na facebooku loni objevila jedna stížnost. Kam zmizel po rekonstrukci náměstí trávník před divadlem? </p> <p>Měli jsme tu takový malý trávník, který návštěvníkům festivalu sloužil jako místo k odpočinku nebo k čekání mezi jednotlivými představeními. Ale zbylých 51 týdnů v roce tam místní pejskaři chodili venčit svoje miláčky. Nevím, jestli by to pomyšlení bylo našim hostům příjemné? My jsme ten trávník před zahájením festivalu samozřejmě pokaždé důkladně vyčistili. Fakt je, že dnešní podoba hronovského náměstí se pro mnohé občany stala názorovým střetem. Polovina lidí je nadšená a polovina naprosto znechucená.</p> <p>Což je asi běžná situace, v jaké se jako starostka ocitáte…</p> <p>Ano. Na zastupitelstvu jsme schválili projekt a také jej realizovali, aby z veřejného prostranství zmizelo parkoviště a vrátil se tam život. Není tam sice trávník, ale zato jsou tam stromy. Jednoho dne vyrostou a hned budeme mít lepší kulisu. Ale teď jste mi připomněla, že jsme si chtěli udělat legraci a koupit kus umělého zeleného koberce, tak 2×2 metry, a nostalgicky ho položit před divadlo. (smích)</p> <p>Co je výhodou té kontinuity, když je člověk v čele města tak dlouho jako vy? </p> <p>Především zkušenost a šance neopakovat stejné chyby. A samozřejmě ČAS – můžete ovlivnit a dotáhnout do konce věci, které se dlouho a těžce rodí.<br />
Například v Hronově se už 18 let řeší, zda vybudovat nový městský úřad, protože radnice je roztříštěná, sídlí v pěti nevyhovujících objektech. Na realizaci stále nebylo dost finančních prostředků, až teprve letos v červnu jsme na zastupitelstvu schválili vítěznou architektonickou studii. Moc se těším, že kolegům a hlavně veřejnosti budeme konečně moci nabídnout lepší prostory. To je úkol, který má smysl.<br />
Když jsem ho představila jako jednu z priorit v novém volebním období, řekla mi kolegyně, s níž řadu let v koalici spolupracuji: „Ty si fakt nedáš pokoj, to zas všechno tohle máme udělat?!“ (smích)</p>