Vraťme do hry "1 % procento na umění"

<p>PRAHA: Je možné dostat současné umění do veřejného prostoru jinou než ilegální cestou nebo dohodou se soukromým investorem? Členové pracovní skupiny (z řad umělců ze Spolku Skutek, historiků umění, architektů i právníků), kterou letos na jaře iniciovala poslankyně Parlamentu České republiky Martina Berdychová, se domnívají, že to reálné je.</p> <p>Zapotřebí ale bude znovu zavést alespoň jedno procento z rozpočtu veřejných staveb na jejich výtvarné řešení. Nejde přitom o nic převratného.</p> <p>„Tato praxe existovala v Československu v letech 1965 až 1991. V rámci vyhlášky stavebního zákona se ve veřejném prostoru zrealizovalo obrovské množství mimořádně kvalitních výtvarných děl,“ připomíná Pavel Karous, sochař a zakladatel občanské iniciativy Vetřelci a Volavky, která mimo jiné volá po záchraně těchto uměleckých děl nenávratně mizejících z tuzemských, zejména však pražských sídlišť.<br />
„Prostřednictvím Ministerstva kultury byl v roce 2005 učiněn pokus oživit tuto problematiku, bohužel bez úspěchu,“ upřesňuje poslankyně Martina Berdychová a dodává: „V současnosti o zakotvení tohoto zákona v legislativě České republiky jednáme ve spolupráci s Ministerstvem kultury a Ministerstvem pro místní rozvoj. Šance na jeho prosazení by mohla být v roce 2016. V této souvislosti také hodláme letos v říjnu uspořádat v Poslanecké sněmovně odborný seminář.“<br />
Většina západoevropských států, ale i některá americká či australská města urbanistickou kulturní politiku jednoho procenta používají. S metodikou podpory umísťování umění ve veřejném prostoru má dlouholeté pozitivní zkušenosti např. Francie; aktuálně tuto povinnost investorů vrací do nového stavebního zákona na Slovensku. „Až se na Slovensku stane tento zákon platným, bude Česká republika posledním mezi sousedními státy, který tento zákon nebo jeho obdobu mít nebude!“ upozorňuje Pavel Karous.<br />
S tím se však on ani jeho kolegové ze Spolku Skutek nehodlají smířit. Přinášíme rozhovor s předsedou spolku – vizuálním umělcem Petrem Dubem.</p> <p>Proč by měl stát finančně podporovat přítomnost současného umění ve veřejném prostoru?</p> <p>Jedná se o investici do prostranství, které sdílíme všichni společně. Kvalita veřejného prostoru je určujícím prvkem civilizovaného života a umění je jeho integrální součástí. Stát bez umění je obyčejný ekonomický automat bez identity a bez schopnosti sebereflexe. Homo economicus by po sobě měl zanechat víc než odkaz společnosti zacyklené v ekonomické spotřebě.</p> <p>Co přináší výtvarné dílo do veřejného prostoru? Skutečně kultivuje svého diváka, nebo dokonce – jak tvrdí váš kolega, sochař Pavel Karous – snižuje jeho agresivitu?</p> <p>Pojmy jako výtvarné dílo nebo veřejný prostor jsou značně široké. Představme si, že bychom dnes vstoupili například do katedrály svatého Víta a nebyla by v ní jediná socha, nevisel by zde žádný obraz, nehrála by varhanní hudba… To vše je kultura, která nás obklopuje, na kterou jsme zvyklí a bez které si ani pohyb městem nedovedeme představit.<br />
Současné umění v českém kontextu takto zapsáno není. Jeho vztah s diváky se postupně neustále utváří. Připomeňme pojem „Gesamtkunstwerk“, totální umění, které vznikalo přirozeně s architektonickým či urbanistickým plánem nebo v jeho návaznosti. Myslbekova Socha sv. Václava se stala nejen uměleckou dominantou Václavského náměstí, ale současně i objektem spoluutvářejícím společenskou funkci daného místa. Umění by nemělo veřejný prostor pouze doplňovat nebo zdobit, ale mělo by jej pomáhat rozvíjet. A pokud jde o poznámku Pavla Karouse, předpokládám, že mluví o obecné kvalitě. Společnost, která usiluje o kultivaci veřejných prostranství, přirozeně eliminuje sociální napětí v konkrétních místech. </p> <p>A jak může společnost motivovat samotné umělce? Jinými slovy – vyplatí se státu tato podpora do veřejného prostoru?</p> <p>Ano, nepochybně. S nadsázkou, můžeme říci, že značná část uměleckých dějin je v podstatě dokumentací umělecké soutěživosti, která umožňuje nezbytnou inovaci. Je třeba zdůraznit, že podpora současného umění je v České republice ve srovnání s vyspělými evropskými státy značně nekoncepční – těžko udržujeme staré, ale jistě nevytváříme nové hodnoty. Předpokládané investice (1 % ) řeší přitom hned několik problémů najednou. Stát může jejich prostřednictvím nejen kultivovat veřejný prostor, vytvářet mosty mezi veřejným prostranstvím a uměleckými institucemi, posilovat uplatnitelnost absolventů uměleckých oborů a občanskou odpovědnost, ale z čistě ekonomického hlediska i vytvářet dlouhodobý kulturní kapitál. Aktuální ambicí státu je například posílení kulturního turismu. Tato snaha dnes bohužel téměř výhradně staví na využívání kulturně-historického dědictví, nikoli na posilování současného domácího umění. Naše společnost tak paradoxně doplácí nejen na dlouhodobé podfinancování příspěvkových uměleckých institucí, ale i na absenci uměleckých děl ve veřejném prostoru. Zájem zahraničních návštěvníků – například o dílo Cloud Gate od Anishe Kapoora v americkém Chicagu nebo o berlínský Židovský památník, na němž spolupracovali architekt Petr Eisenman a sochař Richarda Serra – je i ekonomicky nezanedbatelný. Koncepce „1 % for Art“ funguje v různých modelech napříč celým světem, a náskok před námi v podobě zákonného návrhu mají i Slováci. </p> <p>Opravdu se u nás do roku 1991 do veřejného prostoru instalovala jen nadprůměrná výtvarná díla? </p> <p>Pochopitelně to není takto černobílé, ale mechanismus jejich výběru byl odbornější, než je tomu dnes. Z této pozitivní stránky je na místě se poučit. Základem změny, o kterou se Spolek Skutek zasazuje, je snaha o posun toho, jak je vnímán veřejný prostor, jaké umění se v něm objevuje a jakou má kvalitu. Jsme proti stávající nekompetentnosti a klientelismu, skrze které se dnes běžně do ulic českých měst dostávají, pokud vůbec – nahlouplé kýče nebo přežité historizující formy. Mimochodem, projekt Pavla Karouse Vetřelci a volavky, představující umění ve veřejném prostoru před rokem 1989, je geniální v tom, že jej vytvořil tým lidí, kteří se přirozeně hlásí ke své odbornosti, ale výsledkem jejich práce není pouze akademické memento mizející paměti, ale překvapivě široce sdílené volání po společenské a politické odpovědnosti. </p> <p>V čem je tedy problém současné situace ve veřejném prostoru?</p> <p>Chybí nejen systém objednávání a umísťování děl vizuálního umění, ale i základní povědomí, o tom, co může přítomnost umění ve veřejném prostoru přinést pozitivního. Často se setkáváme s běžnou praxí, kdy vlastníci veřejných plastik, ať již jde o instituce či městské části, nejenže nemají adekvátní prostředky k péči o stávající plastiky, ale nemají ani zájem na jejich správě, natož aby přemýšleli o možnosti vlastnit nové. Výjimkou nejsou ani případy, kdy umělecké objekty nechávají chátrat či je záměrně odstraňují. V České republice existují stovky uměleckých děl bez jasného a právoplatného vlastníka. Pro změnu tohoto stavu je klíčové dokázat jednotlivým stranám, že investice 1 % do umění jejich pozici nebo rozpočty nijak neohrožuje, ale naopak posiluje.<br />
Oproti tomu i u nás existují pozitivní příklady. Osvícení architekti spolupracují s umělci již dnes. Z nejvýraznějších lze jmenovat spolupráci studia Projektil v projektu nové Národní technické knihovny v Praze, kde se na konceptu a výsledné podobě interiéru budovy spolupodílela umělecké skupina PAS a Dan Perjovschi. Za zmínku stojí i spolupráce architektonické kanceláře DRNH a malíře Petra Kvíčaly v brněnské Redutě – dlouhodobě budovaná sbírka Masarykovy univerzity, která doplnila architekturu nového kampusu studie A PLUS nebo minimalistické gesto Memento Mori pod Nuselským mostem od sochaře Krištofa Kintery. Mezi koncepčně budované regionální zázraky patří v posledních dekádách architektonicko-urbanistický rozvoj města Litomyšl, kde je umění integrováno do řady veřejných interiérů i exteriérů. Příkladů by bylo pochopitelně více, ale už jenom pětice jmenovaných ukazuje v jaké škále, měřítku a s jakými náklady může umění ve veřejném prostoru vznikat.</p> <p>Jak byste reagoval na výtku, že umělci jsou jen zájmová skupina, která chce z veřejných prostředků čerpat účelové prostředky?</p> <p>S ledovým klidem. Výtvarní umělci v této zemi žijí identickým způsobem jako zedníci, obchodníci nebo lékaři. Jako občané se řídíme stejnými zákony, platíme daně, apod. Odhlédneme-li od přesvědčení, že naše iniciativa prospívá společnosti jako celku, máme stejná práva jako všichni ostatní. Fakt, že jsme zájmovou skupinou, nijak nezastíráme. Skutek vznikl právě s ambicí zastupovat zájmy umělecké obce a posilovat její sociální statut.</p> <p>Řekněme, že se zákon „1 % na umění“ podaří prosadit do legislativy. Co je zásadní, aby zákon–systém mohl skutečně fungovat?</p> <p>Komunikace, pozitivní nastavení a hledání způsobů, jak případné změny zavádět, tak aby místní samosprávy nezatěžovaly, ale rozvíjely jejich provozní a odborné kvality. Elementárním je respektování vzájemných pozic zadavatele, investora, architekta, budoucích uživatelů díla, tvůrců a odborné komise. Tato skupina by měla podle stávajícího návrhu být složena z volených zástupců Národní galerie, regionálních příspěvkových organizací, vysokých uměleckých škol, Akademie věd a ze zástupců oborových organizací, které se věnují provozu současného umění. Je třeba zdůraznit, že posláním komisí by mělo být garantování kvality a úrovně vybraného uměleckého řešení, nikoli nepatřičné zasahování do projektového či stavebního řízení. Mluvíme o veřejných prostředcích a navrhovaný mechanismus posiluje veřejnou kontrolu s jejich nakládáním.</p> <p>Co máte na mysli, když říkáte, že žijeme ve speciální době?</p> <p>Myslím, že problematika „1 % na umění“ dobře demonstruje určitý strop, na který naše porevoluční společnost narazila. Privatizace a komercializace životního prostředí, ve kterém žijeme, s sebou přinesla nejen řadu třídních bariér, ale i fyzických překážek, pro které je komplikované až nemožné například plně využívat některé městské prostory v kontextu jejich funkce a kapacity. Co je veřejné, jakoby dnes nepatřilo nikomu. Pohybuji se v okruhu lidí, kteří chápou, že pojem občanská společnost není úkolem těch druhých, ale osobní výzvou. Za posledních dvacet pět let jsme si až příliš navykli pozorovat politicko-ekonomický spektákl, namísto abychom hledali vlastní odpovědi.</p> <p>Stojíte v čele Spolku Skutek – pro koho tu je Skutek a jaká jsou jeho další témata kromě „1 % na umění“?</p> <p>Skutek je otevřenou platformou určenou umělcům, teoretikům a historikům umění. Mezi našimi členy a členkami jsou ale i architekti, advokáti a lidé z dalších oborů. Většina témat, kterých jsem se ve svých odpovědích dotkl, staví na našem programovém prohlášení. Snažíme se zastupovat zájmy umělecké obce navenek a uvnitř scény organizovat určitý typ dialogu, který postrádáme. Vedle „1 % na umění“ patří mezi naše priority snaha o specifikaci a ukotvení sociálního postavení umělců a umělkyň, reflexe provozu výstavních a muzejních institucí, revize daňové zátěže a výše DPH spojené s uměleckým trhem, budování adekvátně pluralitní členské základny, hledání možných forem spolkové činnosti, kontakt s regiony. Obecně usilujeme o věci, které lze jen těžko měnit z pozice jedince.</p> <p>K čemu je vůbec dobré spolčování?</p> <p>Nejde o nic mimořádného. Umění je způsobem, jak poznávat svět, a ze své podstaty je postaveno na mezilidské interakci. </p> <p>Spolek Skutek pořádá otevřené debaty pod všeobjímajícím titulkem „Co vás žere“. Zřejmě nemáte nouzi o témata…</p> <p>Co Vás žere, když jste 50+, Co Tě žere po škole…, to jsou záměrně provokativní tituly našich veřejných debat. Pokoušíme se jejich prostřednictvím propojovat různá spolková témata napříč generacemi. Dříve či později dojde na provoz Ministerstva kultury ČR, akviziční politiku státu, prezentaci českého umění v zahraničí, atd.</p> <p>Co právě teď žere vás? </p> <p>Letní teploty a stupňující se polarizace české společnosti. Před vedrem se umím zavřít do ateliéru, pro ten druhý problém jsem mimo jiné vstoupil do Skutku.</p>