Štípaná holubička mne provází celým životem

<p>NOVÝ HROZENKOV: V roce 2013 získala Božena Vráželová z Nového Hrozenkova titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje a to v oboru práce se dřevem, řezbářství – štípané holubičky.</p> <p>Dřevo provází člověka od pravěku</p> <p>Člověk v průběhu věků zpracovával dřevo z různých stromů. Vlastnosti jednotlivých typů dřevin nebo používání různých typů nástrojů pak určovaly jeho další využití. Převážně se sekerou a pilou pracovali tesaři nebo sekerníci. Od tesařství se během 12. století odštěpili truhláři, někdy nazýváni stolaři, protože ve 13. století se věnovali zejména výrobě stolů. Truhláři vyráběli různé typy nábytku, ale i dveře, okna či hudební nástroje. Někteří byli zruční a zdobili své výrobky vyřezáváním. A odtud byl už jen krůček k další profesi – řezbářství, které jako pracovní nástroje využívá hlavně různá dláta a nožíky. Řezbáři používají lehce opracovatelná dřeva ze stromů lípy, břízy nebo ořechu, v lidovém řezbářství se využívá zejména dřevo jehličnanů. Štípané holubičky se vyráběly na Valašsku, na Horácku, s sebou do Ameriky si je odváželi lidé, kteří šli hledat práci a nový domov. Holubičky mají být obrazem Ducha svatého, přisuzuje se jim ochranitelská funkce a ve světnicích se zavěšovaly nad stůl nebo nad kolébku s dítětem.</p> <p>Od zemědělství k řezbářství</p> <p> Božena Vráželová vystudovala Střední zemědělskotechnickou školu v Rožnově pod Radhoštěm, ale tomuto oboru se věnovala velice krátce. Po mateřské dovolené se rozhodla pro řezbářství, a tak navázala na rodinnou tradici. Už její otec Josef Michalčák získal v roce 1973 titul Mistr uměleckého řezbářství. „Poprvé jsem vzala nůž za účelem vyřezávání ve svých dvaceti letech, a to zásluhou mého otce. Nastoupila jsem do družstva LIPTA v Liptále a dělala jsem zvířátka. Mým nejoblíbenějším výrobkem byl jezevčík z mahagonového nebo gabonového dřeva. Dále šlo o figurky koček, volavek, pelikánů, husí, veverek a dalších. Výrobky jsme museli sami zabalit a rozeslat na prodejny ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby – prodejny nesly různé názvy – např. Krásná jizba). S tatínkem a několika dalšími domáckými zaměstnanci jsme vozili balíky na poštu dvoukolákem. Později jsem byla zaměstnána v družstvu Zlatník v Opavě, a tady jsem převzala po mé mamince výrobu polotovarů, tzv. přířezů, ze kterých pak dalších patnáct řezbářů v republice vyřezávalo čelní stany kukačkových hodin. Používalo se lipové dřevo, které je tvárné,“ říká nositelka titulu, která získala v roce 1981 cenu za nejlepší výrobek lidové umělecké výroby ve své kategorii a také titul Pracovník lidové umělecké výroby.</p> <p>Štípaná holubička zvítězila</p> <p>„Holubičky mne naučil dělat můj otec. Po roce 1989 jsem si vyřídila živnostenský list a mým hlavním sortimentem se staly právě holubičky. Na počátku stojí výběr vhodného smrkového dřeva. Dřevěné špalíčky z něho mi připravuje můj zeť. Právě ze smrkového dřeva se nejlépe dělají jednotlivá pérečka holubičky. Nejčastěji je zhotovuji v pěti velikostech. Nejmenší má 5 až 7 cm, a na ni je potřeba jeden kus dřeva, na další, které mají velikost 11, 15 nebo 18 cm se používají dva kusy dřeva,“ vypráví Božena Vráželová.</p> <p>Předávání znalostí</p> <p>Nositelka ocenění představuje tvorbu štípaných holubiček ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhostěm, v Souboru lidových staveb Vysočina na Veselém Kopci, je lektorkou specializovaných vánočních programů ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Pečlivě si vybírá, na který jarmark pojede. Jarmarky jsou pro ni místem setkávání s dalšími lidovými výrobci, se kterými si ráda popovídá.<br />
Štípané holubičky Boženy Vráželové mohli vidět návštěvníci na Světové výstavě EXPO 2000 v německém Hannoveru, ale i ve Francii v Dijonu, v Řecku v Lefkádě, v Holansku v Nardenu, v Rakousku ve Vídni atd.<br />
„Moje dcera Jitka zvládá celou výrobu štípaných holubiček zcela samostatně, ale protože má své povolání, věnuje se jí jen sporadicky. Dcera Lenka mi pomáhá při některých krocích při výrobě holubiček,“ dodává nositelka titulu.</p> <p>Fotografie níže: Malá holubička z jednoho kusu s „okem“, tedy součkem, což se podaří jen velmi zřídka.</p>