Neprávem zapomenutý malíř

<p>ČR: V těchto dnech uplyne 60 let od úmrtí významného malíře a rodáka z obce Straky na Nymbursku Jana Dědiny (1. 9. 1870 – 14. 1. 1955) Ačkoliv patřil mezi slavné malíře své doby, zůstává dnes jeho jméno téměř neznámé a jeho umělecké dílo zcela skryté. Je to nepochybně škoda.</p> <p>Tento brilantní tvůrce pařížské secese dosáhl úspěchu jako výtečný a pohotový kreslíř, ilustrátor a akvarelista a mezi jeho přátelé patřily takové osobnosti jako Luděk Marold, Alfons Mucha, František Kupka, Josef Mařatka, František Bílek či Emile Antoine Bourdelle.<br />
Jan Dědina projevoval výrazné výtvarné sklony už od nejútlejšího věku. Maloval na vše, co bylo po ruce – na balící papír nebo na hladce ohoblované prkénko – a volil nejrůznější kreslící prostředky – uhel, tužku či pero. Inspiraci a témata nalézal v úrodné polabské krajině. Měl natolik dobrou vizuální paměť, že mohl kreslit zpaměti. Místo aby slovy popsal dívku, s níž tančil na venkovské zábavě, raději ji nakreslil.<br />
Základy výtvarného studia si osvojil na právě založené Uměleckoprůmyslové škole u uznávaného malíře Františka Ženíška a zákonitosti modelování u neméně slavného sochaře Josefa Václava Myslbeka. Několikaleté studium nebylo možné bez velkorysé finanční pomoci jeho rodičů, kteří ho obětavě podporovali v jeho uměleckých ambicích. </p> <p>Vysněné město Paříž</p> <p>Po dokončení studia čelil mladý malíř otázce, jak dál? Buď bude v Praze spoléhat na přízeň některého ze svých učitelů při zajišťování zakázek, nebo podlehne – ostatně jako celá jeho generace, ale i generace předešlá a následující – lákání Mekky umění – Paříže. Metropolí nad Seinou prošla už tehdy značná část českých umělců počínaje Soběslavem Pinkasem, Jaroslavem Čermákem, Vojtěchem Hynaisem, Václavem Brožíkem, Antonínem Chitussim a konče Zdeňkou Braunerovou a Juliem Zeyerem. Aby oddálil rozhodnutí, využil možnosti pokračovat v dalším studiu na pražské Akademii u prof. Maximiliána Pirnera (malíř – filozof; do Prahy přišel z Vídně v roce 1887). Na rozdíl od Umprum byla Akademie vnímána jako škola, která opouští akademickou – tj. realistickou malbu – a větší důraz klade na moderní umělecké proudy.<br />
Nakonec zasáhl osud a urychlil Dědinův odchod do Paříže. Roku 1894 musel narukovat na vojnu. Byl přidělen k 28. pluku, jenž sídlil v Praze. Stalo se tak na přímluvu Františka Ženíška, který svého žáka nechtěl ztratit z očí. Vypjatá atmosféra v Praze spojená s rozsáhlým zatýkáním členů hnutí Omladina přiměla rakouské úřady k odvelení českého pluku z Prahy do Tridentu. Ačkoliv služba zde nepatřila k nejtvrdším, o čemž svědčí fakt, že v jejím průběhu Jan Dědina portrétoval ženy a přítelkyně důstojníků, na mladého umělce silně doléhala dusná vojenská atmosféra. Po šesti měsících zvolil dezerci, a to i s vědomím, že se pravděpodobně po dlouhá léta nebude moci vrátit domů. Pod záminkou, že nutně potřebuje doplnit zásoby barev, se už z nákupu v Itálii nevrátil. Z jeho deníkových záznamů z této doby vyčteme nemilosrdnou kritiku rakousko-uherské monarchie a její armády: „Rakousku bylo vždy tou nejhorší obludou, která rdousila veškeré snahy svobody a naděje, kde učili jsme se lháti a psovsky podlezle poslouchati.“<br />
Než se však Dědina dostal do vytouženého města, čekaly ho krušné měsíce. Nejdříve strávil tři týdny ve Veroně a pak půl roku v Miláně. Pro místní časopis Illustratione Italiana namaloval sérii elegantních dam, aby si vydělal na cestu lodí. Psal se rok 1895.<br />
O bydlení v Paříži měl již postaráno. Před Janem se tam dostal podobným způsobem mladší bratr Václav, rytec a dobrý malíř. Dezertoval také z rakouské armády přes Anglii a v Paříži se živil jako kuchař.<br /> Dědinové prožívali z počátku těžké doby. Sdíleli společnou postel a přikrývkou jim byl vojenský kabát. Nemoc, strádání a odmítání v redakcích to byl Dědinův každodenní pařížský chléb a s ním i hluboké porozumění pro sociální, náboženské a vlastenecké otázky.<br />
Na lepší časy se začalo blýskat díky přátelským vztahům, které panovaly mezi českými umělci a vůbec všemi Čechy v Paříži. Od roku 1862 se Češi v Paříži scházeli každý čtvrtek v kavárně (v tzv. České Besedě) v ulici Montmartre, kde se dělili o své radosti i starosti. Brzy se o nadaném Dědinovi dozvěděli čeští umělci, kteří už si vydobyli respekt pařížské umělecké veřejnosti a mohli začínajícímu malíři pomoci k zakázkám. Jednalo se o Luďka Marolda a Alfonse Muchu, který už měl v ulici Val de Grace 1 zařízen vlastní luxusní ateliér. </p> <p>Nejšťastnější tvůrčí i životní období</p> <p>Dědinova cesta ke slávě začala krátkým Maroldovým psaním: „Přijedou hned ke mně, mám pro nich kšeft.“ Nic víc nic míň. Luděk Marold uvedl Dědinu do blízkosti slavného uherského malíře Mihalyho Munkacse, který po něm chtěl zhotovit kopii jednoho ze svých obrazů „Ecce homo“ za snovou odměnu – 1000 franků. Zakázka měla být hotova do týdne. Na první pohled snadno vydělané peníze, avšak nesmíme zapomenout na jednu maličkost. Obraz měřil na délku 10 a na šířku 7 metrů, a v tomto formátu se pohybovalo okolo padesáti figur. Dědina to ovšem zvládl a Munkazsy si jej tak oblíbil, že jej až do svého odjezdu zpátky do Uher dále zaměstnával. Vedle práce v Munkaszyho ateliéru zbývá Dědinovi dostatek času na vlastní tvorbu, která jej posléze učiní slavným. Roku 1900 získává na Světové výstavě čestné uznání za portrétní olejomalbu své sestry Marie. Rok nato se poprvé zúčastnil slavného Salónu, na němž vystavil jeden akvarel. Také v dalších letech byl vyzýván k pravidelné účasti, což bylo bezesporu velké privilegium. V roce 1903 se stává členem Salonu a až do roku 1929 obesílá Salon vždy čtyřmi obrazy. Další pocty se českému malíři dostává od prezidenta Salonu Alberta Bertranda, od něhož obdržel nabídku, aby vyzdobil čtyři stropy Malého paláce na Champs-Elysées a poté ztvárnil i hlavní strop v Comedie Francaise. Muzeum Louvre zakoupilo tři jeho obrazy.<br />
Ačkoliv naše líčení navozuje dojem, že Dědinu živilo malování a vystavování obrazů, nebylo tomu tak. Podobně jako v případě Maroldově nebo Muchově velká část příjmů umělců žijících v Paříži pocházela z takzvané užitkové tvorby. Na volnou tvorbu, které si dnes tolik ceníme, zbýval umělcům málokdy čas. Ani Dědina nebyl výjimkou. Navrhoval plakáty na různé výstavy, plesy, divadelní představení; jeho ilustrace zdobily stránky předních časopisů. Publikoval v prestižním mnichovském časopise Fliegende Bläter v Německu, nebo ve francouzském Le Monde illustré a dalších. Mnoho dnes již zapomenutých knih krášlí Dědinovy ilustrace. Zcela odlišným úkolem byla práce na ilustrování knihy Jan Hus, pro kterou získal autora pražský nakladatel Jan Otto, vydavatel slavného Ottova naučného slovníku. Kniha vyšla roku 1902 v Praze a o sedm let později i v Londýně. Spolutvůrcem knihy byl též Alfons Mucha, u něhož Dědina nachází stejné zaujetí pro vlastenecká historická témata.</p> <p>Na počátku 20. století prožíval Dědina jedno ze svých nejšťastnějších životních období. Postavil se pevně na vlastní nohy, oženil se s vyhlášenou pařížskou kráskou Jeanne Anceauxovou, která se posléze stala matkou jeho sedmi dětí. Mohl pomoci i své rodině; do Paříže za bratry Dědinovými přijela i sestra Marie. Rozvíjel vztahy s českými umělci, mezi jeho přátelé a známé v Paříži patřili Alfons Mucha, František Kupka, Rudolf Vácha, Bohumil Kafka a z francouzských sochař Bourdelle (Rodinův žák), Toulouse-Lautrec či spisovatel Pierre Mael. A v neposlední řadě splácel stejnou přátelskou službou řadě mladších adeptů výtvarného umění, kteří přijížděli z Čech do metropole umění. Snažil se jim pomoci radou, hledáním zakázek či finančně. Ještě po létech vzpomínal na Dědinovu pomoc významný sochař Josef Mařatka: „Tam (myšleno k Dědinovi) jsme chodili jako k dobrému starému kamarádovi…, měl zlaté srdce.“ </p> <p>Návrat z exilu</p> <p>Vše krásné však musí jednou skončit. V Dědinově případě pařížský pobyt. Po plných patnácti letech exilu se Jan Dědina mohl konečně vrátit domů. Marné bylo přemlouvání francouzských přátel, kteří mu předpovídali skvělou budoucnost, zakázky, projekty. Vábení domova bylo silnější. Po mnoha intervencích přátel i manželky u samotného císaře byla Dědinovi udělena amnestie za dezerci. Až roku 1908 se nechává František Josef I. obměkčit a se slovy: „Dobrý malíř, špatný voják,“ povoluje Dědinovi návrat domů. Na poslední chvíli se ještě Dědina setkává v Nymburce s umírající matkou, která zemřela 27. 10. 1909.<br />
Po přestěhování do Prahy se stal Jan Dědina členem Jednoty umělců výtvarných a s ní vystavoval. Věnoval se také psaní filozoficko-náboženských knih, ve kterých přibližuje svou cestu hledání Boha (Duch Pravdy, Z lásky nebo Rozmluva s Otcem nebeským) či varuje před alkoholismem (Umělci Abstinenti). Soupis výstav nebudeme ani předčítat, bylo jich bezpočet, jen zmíníme, dvě souborné výstavy Dědinovy tvorby v Praze v roce 1930 a 1940, na druhé výstavě už byly i obrazy syna Jaroslava. Poslední výstava byla uspořádána v roce 1948 ve Veselí nad Lužnicí. V této době už většinu času tráví v malebných Tatobitech pod Kozákovem. Zejména po razii gestapa v roce 1943 v jeho pražském bytě, kdy jsou mu zabaveny Rodinovy a Bourdellovy plastiky, se mu stávají Tatobity novým domovem. Postavil si tam ateliér a dokončoval zde již dříve započatá díla nebo se věnoval častým portrétním zakázkám. V posledních letech svůj záměr obrátil k biblickým tématům. V soukromém životě se těší ze své početné rodiny. Společně se sourozenci vydává paměti svého otce (Bejvávalo) a sám vzpomíná na své přátelé (Moji přátele umělci). Životní kruh se uzavírá dne 14. 1. 1955, přesně před 60. lety. Dlouhý, prací naplněný život Jana Dědiny vydal svou bohatou žeň. Mnoho jeho obrazů dodnes rozjasňuje domovy po celé zemi. </p> <p>Znovuobjevování Jana Dědiny</p> <p>Nabízí se otázka, proč tak plodný a úspěšný malíř přelomu 19. a 20. století upadl do zapomnění, když jeho pařížští druzi se opět vrací na výsluní. Alfons Mucha je dnes považován za největšího secesního malíře a nedávno se dostalo plné satisfakce Luďku Maroldovi velkou pražskou výstavou. A František Kupka? Ten z výsluní nikdy tak docela neodešel. Přitom Jana Dědinu můžeme směle řadit vedle Alfonse Muchy. Dekorativní prvky, hravost, lehkost, nezávazná elegance, vláčná linie a citlivost, kterou se secese vyznačovala, bychom našli v mnoha autorových kompozicích a kresbách.<br />
Abychom plně pochopili, k jakým změnám došlo ve výtvarném umění na konci 19. století a ve století dvacátém, musíme se vrátit v čase. Až do počátku 20. století se dostávalo plného uznání pouze realistické, nebo také akademické malbě, která věrně kopírovala skutečnost. S nástupem impresionismu a posléze v rychlém sledu dalších moderních výtvarných směrů přes fauvismus, expresionismus, kubismus až po abstraktní malbu se výrazně změnil názor odborné veřejnosti i malířů na výtvarné umění. Dědina, který zůstal věrný svým akademickým začátkům, což ocenila laická veřejnost, odmítal (oproti Kupkovi) nové trendy akceptovat, a tak se stále více dostával mimo hlavní výtvarný proud.<br />
Tušil, že žije v přelomové době, kdy se radikálně mění pojetí malby a způsob zpracování námětů, ale nemohl jinak. Ve svém deníku v roce 1899 si poznamenává: „Malujeme jen to, co jsme pochopili, co jsme procítili, neboť tápáním a hledáním nedojdeme nikdy díla umělecky čistého a velkého. Jednoduše a jasně musí být od diváka pochopeno i to nejsložitější umělecké dílo, jinak se minulo svého účelu a cíle. Proto často stojíme u děl zdánlivě velkých umělců, unavujících se luštěním a uhadováním. Umělecké dílo nás má osvěžit, a nikoliv unavit, rozehřát a rozjasnit a takové má být umění, aby každý, kdokoliv by je neměl a nepoznal, ztrácel cosi krásného a nenahraditelného.“ </p> <p>Zde podle mého názoru můžeme hledat příčiny chladného přijetí v českých výtvarných kruzích po jeho návratu z Paříže. Ostatně podobně odtažitě byl uvítán v Praze v roce 1910 také Alfons Mucha. Mladá generace umělců již byla plně zahleděna do kubismu, postupně přicházela na chuť abstraktní malbě a secesi považovala za dávno překonanou. Teprve dnes je možné opět ocenit staré mistry a rozhodně by se přitom nemělo zapomínat na Jana Dědinu. </p> <p>Jako první začalo připomínat autorův odkaz, a pokračuje v tom i nyní – nymburské muzeum. V roce 2000 uspořádalo Dědinovi velkou výstavu. Škoda jen, že značná část jeho díla je v soukromých rukou a jejich vlastníci odmítají obrazy zapůjčit. I proto sešlo z vydání kvalitního barevného katalogu k nymburské výstavě.</p> <p>V příloze najdete pozvánku na pietní akt.</p>