Lidové zvyky a obyčeje během kalendářního roku – tradice a současnost

<p>PRAHA: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), Centrum informací a statistik kultury (CIK) provádí na základě statistického výkazu o kulturně vzdělávací, zájmové umělecké a mimoumělecké činnosti statistická šetření. Mezi nejrůznější aktivity organizovanými kulturními zařízeními (příspěvkovými organizacemi a organizačními složkami měst a obcí) či přímo referáty a odbory kultury místních částí úřadů, spolky a obecně prospěšnými společnostmi, církvemi nebo obchodními korporacemi a živnostníky patří i udržování a obnovování lidových folklorních tradic.</p> <p>Obyčeje a zvyky jsou pokračující tradicí sahající hluboko do minulosti (např. v oblasti Chodska, Doudlebska, Moravského Slovácka, Hané, Těšínska a dalších regionů), nebo jsou součástí etnické identity v příhraničních oblastech (Poláků, dříve i Němců a Maďarů). Trochu odlišná situace je na území bývalých Sudet, odkud byli v rámci poválečného vypořádání vyhnáni Němci, často zde usedlí od středověku. Jen výjimečně mohli zůstat, spíše jednotlivci. </p> <p> Jednou z větších výjimek byla jihočeská obec Lenora, kde mohli zůstat němečtí skláři. </p> <p> Na vysídleném území se usadili obyvatelé z chudších oblastí Čech, Vysočiny, Moravy a Slovenska, čeští a slovenští reemigranti z Polska, Ukrajiny, Rumunska (hlavně z oblasti Banátu). A přinesli s sebou vlastní zvyky a obyčeje, často ovlivněné kulturními zvyklostmi původní hostitelské krajiny, a přijímali další z okolí nových sídlišť.<br />
Dalšími etniky, která se podílejí na pestrosti kulturních aktivit, jsou Bulhaři, stěhující se sem za obživou již od 19. století, či Řekové emigrující z politických důvodů v polovině 20. století. V současnosti se zvětšuje minorita Vietnamců (spíše uzavřených ve své komunitě), Rusů, Ukrajinců a dalších národů Ruska, vznikají nové spolky a organizace začleňující se více či méně do života české majority a dodržující zvyky a tradice ze staré vlasti.<br />
Příkladem je například dodržování pravoslavných církevních obřadů podle juliánského kalendáře (tedy opožděné o 13 dní oproti ostatní Evropě). Včleňování do české společnosti můžeme dokladovat i na katolickém kostele Zvěstování Panny Marie Na Slupi (též Na Trávníčku) v Praze 2, od roku 1995 se stal sídlem pravoslavné církve, která ho nazývá jménem Zvěstování přesvaté Bohorodičce.<br />
V obcích a městečkách příměstských oblastí velkých aglomerací (jako je Praha, Ostrava, i nově vybudovaná města socialistické éry), všude tam, kde se vlivem industrializace a rychlou výměnou obyvatelstva z původních zvyků a obyčejů nedochovalo nic nebo téměř nic, začali obnovovat aktivní jedinci a občanské společnosti za přispění městských, místních a obecních úřadů tradiční zvyky, nebo vytvořili své vlastní.<br />
V Praze na Královských Vinohradech a na Žižkově se obnovila tradice svatováclavských vinobraní. Ve všech větších městech se stávají každoroční událostí adventní a vánoční trhy a jarmarky, doplněné klasickými a regionálními zvyky, adventními koncerty, zpíváním koled a stavěním jesliček, často doplněných živým oslíkem, volkem, někde dokonce celým živým betlémem.<br />
Rozsvěcování vánočního stromu na náměstích je zvykem současným. Poprvé byl Strom republiky postaven na brněnském náměstí Svobody spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem o vánocích v roce 1924 a pod ním byla uspořádána sbírka na pomoc všem opuštěným dětem. Na pražském Břevnově, Žižkově a třeba i v Uhříněvsi se znovu objevují maškarní masopustní průvody dospělých nebo jen dětí.<br />
Některé polozapomenuté zvyky obnovují také folklorní soubory za pomoci archivních dokumentů (např. lucky, barborky, kácení májů, dožínky, zamykání vinohradu apod.) či starých pamětníků. Často jsou spojené s církevními obyčeji, ale nepatří přímo do liturgie církevního roku.<br />
Jejich původ či základ nacházíme mnohdy až v předkřesťanské (pohanské) době, propojují se v nich a vzájemně ovlivňují prvky pohanské i křesťanské. Není se čemu divit. O úplném pokřesťanštění českého knížectví můžeme mluvit až ve 14. století, kdy síly pohanských bůžků ztratily svoji moc a vliv (lid se obracel ve svých prosbách ke křesťanskému Bohu, jeho světcům a pomocníkům). Zůstávají přítomny pouze ve zvykosloví a lidovém léčitelství. </p> <p>Začátkem církevního i lidového roku je Advent (název pochází z latinského slova a znamená Příchod). Je dobou očekávání příchodu Mesiáše na svět, přípravou na narození děťátka Ježíše. Trvá 4 týdny (4 adventní neděle) před Štědrým dnem. Byl a pro věřící stále je dobou postní, dobou střídmosti, zbožného rozjímání, zákazu velkých zábav, ale plnou různých obyčejů a zvyků. V současnosti církevní obyčeje ustupují spíše do kostelů (roráty) a domácností věřících. Navenek působí adventní doba spíše jako radostné očekávání dětí na Ježíška, těšení se na stromeček, nakupování dárků, procházení adventních a vánočních trhů, poslech adventních koncertů, postupné rozsvěcování svíček na adventním věnci, pečení vánočního cukroví a předhánění se v počtu druhů. Ale i tak je možné v dnešní uspěchané době se na chvilku zastavit a zamyslet. A moudřejší to určitě dělají.<br />
Součástí adventního času i nadále zůstávají některé zvykoslovné obyčeje, dodržované především v rodinách, i když jejich význam se od původních magických a věšteckých obřadů dospělých přesouvá na hry a zábavy pro děti.<br />
Se sv. Ondřejem (30. listopad) je v lidové víře spojováno věštění budoucnosti. Je považován za patrona nevěst. Toho dne dívky různými praktikami hádaly, kdo bude jejich ženichem. Podobně tomu bylo s mládenci. Třáslo se stromem, věštilo se z chování žáby, kterou zahrabali do mraveniště. O půlnoci před svátkem se klepalo na kurník, hledal se obraz nastávajícího ve studni, díži i komíně.</p> <p> 4. prosince se slavila sv. Barbora. V předvečer svátku barborky, ženy a dívky zahalené v bílých prostěradlech a se závojem přes oči, obcházely vesnici. V ruce držely košík s ovocem a sladkostmi, které rozdávaly hodným dětem, v druhé měly metlu, kterou hrozily zlobivým. Ohlašovaly se zvonkem či bušením na okno, vstoupily a zazpívaly píseň o sv. Barboře a jejím mučednictví, případně se všichni společně pomodlily a šly do dalšího stavení. Obchůzky jsou zbytkem her a obřadů provozovaných k tomuto dni.<br />
V současnosti se hra o sv. Barboře a obchůzky konají jen jako doprovodný program ve skanzenech či folklorních představeních. Zůstává pouze zvyk řezání třešňových a višňových větviček, tzv. barborky, které by měly vykvést do Štědrého dne; které dívce vykvete, do roka se vdá. </p> <p> 6. prosinec, respektive v podvečer 5. prosince, patří dětem. Přichází sv. Mikuláš, často doprovázený čertem a andělem, do rodin, škol, nemocnic i na náměstí. Patron obchodníků, šťastného manželství, ochránce dětí. Podle legendy obdaroval biskup Mikuláš tři dcery zadluženého kupce, aby je otec nemusel prodat do otroctví.<br />
V anglicky mluvících a severských zemích se stal sv. Mikuláš Santa Clausem. V českém prostředí zůstal spojen pouze s mikulášskou nadílkou. Rozpustilé mikulášské maškary obcházející v průvodu domácnosti byly zaznamenány již ve 14. století. Teprve daleko později se změnily v nadílku dětem. A na sv. Mikuláše se těší i bojí děti do dneška.</p> <p> Zvyk pojící se se sv. Ambrožem (7. prosinec) se do dnešní doby nezachoval. Muž přestrojený za sv. Ambrože v bílé košili a černé špičaté čepici se závojem, s dlouhým koštětem v ruce, honil za soumraku na něj pokřikující vesnické kluky na Podřipsku a Kolínsku ještě v 19. století a hrozil jim výpraskem. Občas jim z uzlíku hodil cukroví. Původ a význam obyčeje je těžko objasnitelný (ale podobně se chovají barborky a lucky, že??!!)</p> <p> Svátek sv. Lucie (13. prosinec) je již více v povědomí moderního člověka. I když obchůzky masek, bíle zahalených žen se zobáky obcházejících stavení a kontrolujících čistotu domácností, se dnes konají z velké většiny jen jako folklorní divadelní představení (např. Jihočeský folklorní soubor Kovářovan každoročně v Kovářově).</p> <p> Sv. Lucie, patronka švadlen a kočích, přadlen a ochránkyně před očními nemocemi, v české lidové tradici i před čarodějnicemi. V tento den se nesmělo příst.<br />
V severských zemích je svátek sv. Lucie velmi oblíbený, Děvčata v průvodu mají na hlavě věnec z rozsvícených svíček. Na paměť skutků sicilské dívky, která chodila do tajného útočiště křesťanů skrývajících se před pronásledováním a nosila jim jídlo. Aby měla obě ruce volné, dávala si na hlavu věnec ze svíček.</p> <p> A pak už nastává Štědrý den, Štědrý večer (24. prosinec). Adventní půst končil s první hvězdou na obloze. Teprve pak se mohlo začít večeřet. Aby nemusela hospodyně vstávat od stolu, bylo všechno jídlo již na stole. Se Štědrým dnem je spojeno mnoho různých zvyků, ať už zlaté prasátko, kapří šupinka pod talířem, sudý počet hostů u stolu, místo připravené pro nenadálého hosta, věštění budoucnosti pomocí jablka, lití olova, házení střevícem…<br />
Nejčastějším štědrovečerním jídlem dneška je rybí polévka, bramborový salát (večeří cca 80 % dotázaných ve výzkumu), řízek (večeří 82 % dotázaných) a smažený kapr, různá regionální jídla jako kuba, muzika, hubník. Ryba se začala objevovat na štědrovečerním stole pravidelně až v 19. století. Dříve byla považována za postní jídlo, proto se objevovala sporadicky.<br />
Drahé dárky pod stromečkem jsou spojeny spíše s moderní dobou, dříve děti dostávaly spíše jablíčka, suché švestky, oříšky, případně dřevěné hračky.<br />
Novodobou tradicí se stává betlémské světlo zapálené v palestinském Betlémě a putující prostřednictvím skautů do všech koutů Evropy. Z Vídně obvykle putuje vlakem do Brna a do Prahy, kde je roznášeno dál do jednotlivých domácností. </p> <p> Nedílnou součástí vánoc jsou jesličky. Objevují se od 13. století, první postavil sv. František z Assisi jako vzpomínku na narození Dítěte v betlémské jeskyni. Skutečný počátek stavění betlémů můžeme datovat do doby třicetileté války a následujícího baroka. Stavěly se v kostelích i šlechtických, později měšťanských, domácnostech. Do lidového prostředí se dostaly koncem 18. století. V lidových jesličkách se vedle Svaté rodiny, Tří králů, anděla, pastýřů a oveček objevují dráčci. Figurky vyřezávané lidovými řezbáři podle postav z jejich okolí- vesničané, vesničtí řemeslníci, ponocný, horníci, muzikanti, muži, ženy, děti, všichni nesoucí Ježíškovi dárky.</p> <p>Zdobení vánočního stromku je ještě mladším zvykem než stavění jesliček. První strom byl postaven a ozdoben v r. 1570. Stál v cechovní budově v německých Brémách, kam byly pozvány děti řemeslníků. Odtud se zvyk šířil dál. Počátkem 19. století se dostal do Čech, nejdříve se objevil ve šlechtických rodinách, pak měšťanských, na venkově se strojil od 60. let 19. století. </p> <p> 25. prosinec, Boží hod vánoční, ustanovila křesťanská církev jako den Ježíšova narození již ve 4. století. Zvyk se rozšířil do všech katolických zemí, zatímco východní, dnes pravoslavná církev, slavila a dodnes slaví narození Krista až 6. ledna v den Zjevení Páně. Mělo se pouze rozjímat a podle lidové víry se nesmělo pracovat. Tento zvyk se vlastně dodržuje dodnes, většinou se na Boží hod setkávají širší rodiny a navštěvují přátelé.<br />
Totéž probíhá i na svátek sv. Štěpána (26. prosinec), který byl mimo jiné věnován koledním obchůzkám po domácnostech spojených s magickým přáním zdaru. K vánoční koledě patřilo pastýřské vytrubování, chození s fanfrnochem a konání jesličkových her. Koleda se časem stala zdrojem obživy pro nejchudší členy vesnické komunity a teprve daleko později koledou dětí. Však si ještě vzpomínáme na „Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně…,“ jak maminky učily a ještě učí své děti, aby koledovaly babičce a dědovi, tetám i sousedům.</p> <p> A již přichází sv. Silvestr (31. prosinec). Teprve během středověku se začal oslavovat konec roku na tento den a ještě později se zařadil do cyklu lidových oslav. Mimo návštěvu kostela a poděkování za vše dobré v prošlém roce ho provázely veselé oslavy. Konec starého a začátek nového roku byl spojen s přípitkem a přáním všeho nejlepšího. Bohaté silvestrovské veselí je spjato až s příchodem 20. století. Do současnosti přetrvala hlavně mohutná oslava, následovaná často kocovinou příštího dne. Což podle přísloví „Jak na Nový rok (1. leden), tak po celý rok“ moc příznivé pro budoucnost není. Tradice jedení čočky k novoročnímu obědu (přičaruje hodně peněz v novém roce) a nevaření drůbeže (rodina se rozlétne do světa) se už tolik nedodržuje. </p> <p> Dříve byl spojen počátek nového roku s 1. březnem, kdy v Římské republice přebírali úřad noví konzulové. Gaius Iulius Caesar při úpravě kalendáře převzal jako výchozí den 1. leden. Jeho juliánský kalendář platil do roku 1582, kdy byl reformován papežem Řehořem XIII. Gregoriánským kalendářem se v současnosti řídí většina evropských zemí. Pravoslavná církev se stále drží juliánského kalendáře.</p> <p> Se svátkem Svatých tří králů (6. leden) končí doba vánoční a začíná období masopustu. I tento den je spojen s koledováním.</p> <p> Nově se stává tradicí charitativní akce nazvaná Tříkrálová koleda, pořádaná katolickou Charitou. Děti převlečené za tři krále koledují s písní „My Tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví, vinšujeme vám, …“ na náměstích a ulicích měst, obcházejí vesnice a vybírají peníze pro chudé, opuštěné děti a staré lidi, na hospice a další potřebné projekty. Každoročně se vyberou milionové částky.</p> <p> Na svátek sv. Kašpara, Melichara a Baltazara, mudrců z východu, kteří se přišli poklonit Božskému děťátku do Betléma a přinesli mu dary, dostávají své vánoční dárky hispánské děti.<br />
Na sv. Tři krále nalézají děti na Kubě a v dalších oblastech španělsky mluvícího světa pod polštářem dárky. Tuto tradici dodržujeme pro svá děvčata i v naší rodině. A protože nosí dárky i český Ježíšek, jsou holky více než spokojené. Jeden ze způsobů, jak se španělská tradice tříkrálového nadělování stává vánoční tradicí v české rodině. </p> <p>Slovníček :<br />
Daráčci – vyřezávané figurky koledníků v betlémě, nesoucí dary Ježíškovi.<br />
Fanfrnoch neboli bukál, bukač. Hudební nástroj vytvořený z hliněného džbánu, hrdelní otvor potažený kůží, uprostřed se protáhl svazek koňských žíní. Za něj se navlhčenou rukou popotahovalo a vyluzovalo tak charakteritický bručivý zvuk.<br />
Hubník-regionální jídlo ze sušených hub.<br />
Kuba-regionální jídlo z krupek a sušených hub.<br />
Muzika.regionální jídlo ze sušeného ovoce (v podstatě kompot).<br />
Roráty – jsou liturgicko-hudební formou ranní mariánské mše svaté, konané v adventním období.</p> <p>Literatura:<br />
Československá vlastivěda, díl III., Lidová kultura. Orbis, Praha, 1968<br />
Langhammerová, Jiřina, Čtvero ročních dob v lidové tradici, Petrklíč, Praha, 2008<br />
Osobní archiv PhDr. Marie Jindrové<br />
Vondruška, Vlastimil, Církevní rok a lidové obyčeje. Dona, České Budějovice, 1991<br />
Zíbrt, Čeněk, Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad, Praha, 2006</p>