<p>NYMBURK: Stoleté výročí Hrabalových narozenin bylo uctěno v polovině září mimo jiné Čtením ve vlaku z Prahy do královského města Nymburka v režii spisovatele, šéfredaktora, nakladatele a znalce nejen Pábitelových životních peripetií, Jana Řehounka. Ten kromě úvodních slov na pražské Masaryčce a po nastoupení do horní ozvučené části první části patrové soupravy přenechal slovo autorům E. Haklovi a P. Hůlové, kteří četli ze své tvorby. Na „konečné“ převzal průvodcovskou iniciativu a zakončil ji buřty na pivě v oblíbené Hrabalově hospodě.</p> <p>Vlakem do Nymburka</p> <p> V onen den byli cestující překvapeni přítomnosti aktérů sdělovací techniky a někteří z nich také reportážním mikrofonem pracovníků TV, Českého rozhlasu a několika fotografy – šlo o živé vysílání. Ozvučená četba ve vlacích se řídila jednak jízdním řádem, jednak měla svůj přesný časový harmonogram, protože hvězdicovitě směřovala také do Benešova, Berouna, Roudnice, Lysé nad Labem i Řevnic, a to v rozmezí tří dnů. Na samotné četbě se podílela řada známých osobností jako Michal Viewegh, Jáchym Topol, řadu známých osobností uzavřela Halina Pawlowská. Mou cílovou stanicí se stal Nymburk spojovaný s Bohumilem Hrabalem. Nejpovolanějším průvodcem a znalcem jeho tvorby i životních peripetií s městem spojených se stal právě J. Řehounek, jenž Hrabalovu osobnost přiblížil také několika čísly Zpravodaje Klubu čtenářů Bohumila Hrabala s názvem NYMBURSKÝ PÁBITEL. </p> <p>Na počest Hrabalova výročí</p> <p> V roce 2013 v rámci Polabského knižního v Lysé nad Labem byla vyhlášena zásluhou J. Řehounka literární soutěž pro dvě věkové kategorie – do a nad 18 let. Ta pro starší měla rozlišení na poezii a prózu.<br />
A výsledek? Celkem došlo 27 prací od 22 autorů, z toho 3 od autorů do osmnácti let. </p> <p>Gymnázium a nástin tvorby</p> <p> Jedním z prvních zastavení s výkladem J. Řehounka se stalo nymburské gymnázium. B. Hrabal patřil – řečeno dnešními slovy – k problémovým žákům. I když studia začínal v Brně, vrátil se do Nymburku, kde jeho otec František působil od roku 1919 jako správce pivovaru. V roce 1934 odmaturoval. Ani studium práv nebylo pro B. Hrabala jednoduchou záležitostí. Nejdříve se musel „doučit“ latinu, pak v době okupace byly uzavřeny vysoké školy, takže doktorem práv se stal až po válce. Psát začal sice v r. 1949, ale tisku své prvotiny s názvem „Ztracená ulička“ se nedočkal.</p> <p>Život spisovatele ve zkratce</p> <p>Starobylé královské město a pivovar, kde se podle velkého škrabala, jak sám sebe nejen u oblíbeného piva nazýval a kde se podle něho zastavil čas, vstupovalo do povědomí a následně do tvorby. A přesto své město vyměnil za pražskou Libeň. Do roku 1961 vystřídal řadu zaměstnání – byl úředníkem, obchodním cestujícím, dělníkem v kladenských hutích, pracoval ve sběrně papíru či jako kulisák v divadle. Konečně se stal spisovatelem z povolání. To mu ovšem nepřineslo klid pro práci. Musel překonat smutek z úmrtí nejbližších, psal „do šuplíku“, těžce prožíval skartaci už vytištěných děl např. „Domácích úkolů z pilnosti“ a „Poupat“. Z politických důvodů byl „na indexu“ třeba už proto, že část jeho tvorby vyšla v samizdatu. Sledovala ho StB, ztrácel přátele. Snad jediným východiskem se stal jeho odchod do chaty v Kersku. Znovu se však vrátil už spíše jako host do svého Nymburka, které kromě jiného přiblížil trilogií „Postřižiny“, „Krasomutnění“ nebo „Harlekýnovy milony“. Z ostatní Hrabalovy tvorby by bylo přímo hříchem opomenout „Něžný barbar“ či „Obsluhoval jsem anglického krále“. Pro almanach gymnázia napsal „Vzpomínky repetenta“. Tamějšímu pivovaru udělil souhlas k názvu Postřižinské pivo.<br />
Informace o Hrabalových „Ostře sledovaných vlacích“, „Tanečních hodinách pro pokročilé“ či o „Pábitelích“ a dlouhé řadě dalších a velmi úspěšných titulů najdete jinde.</p> <p>Muzeum, kočenky, bernardýn Nelson</p> <p> Muzeum vzniklo až v roce 1998, kdy B. Hrabal už nežil, a to jako pocta královského města svému čestnému občanovi. Tvoří jej tři místnosti. Zajímavý je pohled do soukromí se spisovatelovým zázemím – stolem. K tomu, co zřetelně zachytila fotografie, však patří ještě drobnosti jako nůžky, sešívačka, lepidlo k úpravě napsaného k přesunování textu. Dále slovník, několik krabiček léků a pivo Gold Bohemia. K pivovarskému zázemí se vážou pivní průpovídky, jako např.: Nepij v hostinci nikdy na dluh a budeš šenkýřem ctěn. Kdo nepil, teskný byl, když se napil, zčervenal… Kdo chce vesel býti, musí pivo píti. – Toť je pouhý zlomek, kterým si Nymburští právem připomínají svého velikána.<br />
Zejména v chatě v Kersku měl možnost přiblížit se ke svým kočkám, jimž říkal kočenky. S jednou z nich je B. Hrabal zpodobněn na soše, odkud se nabízí hezký pohled na pivovar. Pamětníci také vzpomínají, jak se procházel s bernardýnem Nelsonem.<br />
Cestou z poutavé prohlídky Nymburka jsme se zastavili v hospodě, kterou B. Hrabal navštěvoval kvůli buřtům na pivě, jejichž příprava je však tajemstvím podniku. </p> <p>Prameny: Výklad nymburského J. Řehounka; Zpravodaj Klubu čtenářů Bohumila Hrabala s názvem NYMBURSKÝ PÁBITEL (čísla 47, 49); Listovka Muzea B. Hrabala – Nymburk.</p>
ČR: Česká republika patří mezi jeden z dvaceti šesti států, které mají polární základnu na Antarktidě. Vědci z Masarykovy univerzity v Brně zde už patnáct let provádějí unikátní výzkumy. Zaměřují se na dopad klimatických změn na Antarktidě a na to, jak tyto změny působí na území naší republiky. Film Petra Horkého Čeští vědci v Antarktidě představuje práci tuzemských výzkumníků a jejich způsob přemýšlení o globálních změnách, které čím dál tím více ovlivňují životy nás všech. To vše v nádherných a dechberoucích scenériích drsné antarktické krajiny. Dokument odvysílal program ČT2 dnes, 29. října, dostupný je i v iVysílání.
ČR: Byl to ten nejveselejší “dušičkový“ rozhovor, jaký jsem kdy vedla. Mým hostem v rozhlasovém studiu byl sochař, malíř, spisovatel a pedagog Vladimír Preclík. Vyprávěl o slavnosti v Den mrtvých v Mexiku, o tradici plné barev, hudby, zábavy a radosti. O pár let později – už o poznání vážněji – jsme se k tématu vrátili v knižním dialogu Sochařům se netleská. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je připomínat si své blízké, a dokonce klást jim i dosud nezodpovězené otázky. Tak jako Vladimír Preclík svému otci Aloisovi v následujícím textu.
PRAHA: Nebylo jim ještě ani třicet let a začali společně ve svém volném čase provozovat klub, sklepní prostor v pražské Soukenické ulici, který si za předchozích majitelů získal pověst místa alternativní, „undergroundové“ kultury, ojedinělého útočiště nekomerčních kulturních aktivit. S Oskarem Hulcem a Milanem Dederou se setkáváme u příležitosti výročí deseti let od založení Spolku pro oživení Paměti právě po noci, kdy opět sklepní prostory komorního klubu zatopila do pěti čísel voda. Ano, není to poprvé, co se podnik potápěl a opět vynořil nad hladinu. Jak se plave v rozbouřených vodách menšinové kultury současným provozovatelům?