<p>DOBROVICE: Citace z Listů cukrovarnických a řepařských 7/8 2014: „Byl to ambiciózní a smělý nápad zrekonstruovat v těsném sousedství cukrovaru v Dobrovici budovy bývalého hospodářského dvora, zachránit tuto kulturní nemovitou památku z 16. století a využít ji pro prezentaci jednoho z nejslavnějších československých a českých průmyslových odvětví. Štěstí přálo připraveným, a tak se v roce 2008 podařilo investorům, společnosti Tereos TTD a.s. a městu Dobrovice, získat významné finanční prostředky z fondů Evropské unie a zahájit realizaci projektu Muzea cukrovarnictví, lihovarnictví, řepařství …“</p> <p>Trochu historie</p> <p> Označení cukru jako sladká sůl užil kdysi berlínský lékárník, když získal z řepné šťávy bílé sladké krystalky, ale hned další analýzou potvrdil, že jsou totožné s krystalky cukru (sacharózy) ze třtiny. Třtinový cukr se již dlouho dovážel do Evropy. Napoleon svou blokádou (zákaz dovozu třtinového cukru) jen napomohl, že se začalo rozvíjet v Evropě pěstování řepy za účelem výroby cukru. Dobrovická historie nejstaršího cukrovaru začíná rokem 1831 a přičinil se o něj knížecí rod Thurn-Taxisů. Proto TT vstoupilo do označení cukrovaru.</p> <p>O muzeu</p> <p>Málokdo si dnes vzpomene, že v roce 2012 udělil Středočeský kraj právě sem cenu za nejlepší rekonstrukci památkového dobrovického objektu, který se nachází pár desítek kilometrů severovýchodně od Prahy a je dosažitelný autem i po železnici. Výhodu mají řidiči, které přivítá velké uzavřené parkoviště bez automatů na placení. V roce 2013 sem zavítalo přes 17 500 návštěvníků. Ty přitahuje nejen moderní podoba muzea, řada doprovodných akcí, ale také možnost prohlídek cukrovaru v době řepné kampaně. Září – prosinec, leden. (Některé kratší kampaně končí v prosinci, delší o měsíc později.) V moderním průmyslovém lihovaru pak v měsících leden/únor – červenec. Do cukrovaru znají cestu vedle odborníků snad všechny věkové kategorie. Specifická pozornost je věnována studentům a žákům. I když vstup není zadarmo, odměnou jsou poznatky, zvláštní atmosféra spojená s vůní cukru.<br />
V lihovaru Dobrovice se vyrábí i surový a bezvodý líh. Navíc se může navodit čapkovská představa – „Jak se to dělá?“ Jako suvenýr je možno zakoupit 52% destilát z likérky Old Herold z Trenčína.<br />
Muzeum je tvořeno čtyřmi okruhy (tři v muzeích a jeden tzv. sezonní, což je vlastně exkurze do cukrovaru a lihovaru v době sezony). Každý překvapí něčím, co možná jinde není tak pěkně prezentováno. Například procházka po poli, které je umístěno pod sklem. Nejdřív pole připravené k zasetí, pak sotva rozeznatelné rostlinky, jejich růst už v předepsané vzdálenosti, až na bulvy s chrástem.<br />
Každý okruh má specifickou informační hodnotu. Písemnou v podobě dobře čitelných textů, dokladových grafů, fotografií osobností se stručným popisem v čem vynikly a čím přispěly k zdokonalení výroby a využití tohoto našeho bílého zlata. Nechybí přehled o světové produkci cukru z řepy nebo třtiny.<br />
Vyčerpávajícím způsobem je přiblížen vztah k Francii a začlenění do mezinárodního komplexu. Nechybí mapy, diagramy ani přístroje či miniaturní výrobní zařízení. V ostatních halách vedle staré techniky i současná a moderní.</p> <p>Makrokrystal, homole, kostka, tobogán, stroje, obaly</p> <p>Makrokrystal sacharósy nažloutlé barvy o hmotnosti pěti kilogramů kontrastuje s bílou kostkou cukru. Nejen dětské návštěvníky nejspíše překvapí homole cukru. Ty jsou pečlivě označeny logem výrobce a zabaleny do celofánu. Nechybí sekáček, jímž většinou naše prapra… babičky uměly odsekávat potřebný kousek k dalšímu využití. Nejen české vynálezy a patenty v cukrovarnictví jsou vystaveny na deskách laboratorních stolů. Ty vzácnější jsou navíc uloženy do prosklených skříněk. Zájemci o historii a dokumentaci nejsou rovněž ochuzeni. Jen se občas musí dost předklonit, aby jim neunikly detaily obsahu. K vidění je několik metrů vysoký tobogán, kterým z výrobních hal sjížděly samospádem pytle nebo žoky cukru do přízemí. Také obalové technice je věnována pozornost. Od jmenovaného velkoobjemového balení jsou k vidění papírové obaly pro dnešní nejen kilogramovou podobu, ale také pro jednoúčelovou spotřebu, jako tzv. hygienicky balené cukříky třeba pro hotely. Sběratele tohoto artiklu by potěšila barevnost, popis a třeba i tvar. Ani pamětníci pěstování řepy cukrovky nikoliv na mnohahektarových lánech nejsou ochuzeni. Jsou zde k vidění desítky let staré pluhy, vyorávačky, secí stroj, ty modernější pak na velkoplošných fotografiích s traktorem jako tažným zařízením. A návštěvník technicky zaměřený se jistě zahloubá nad jednoduchými exponáty až po unikátní, ale svými rozměry ještě umístitelnými exponáty z výrobní sféry. Nejen stavitele možná zaujme model lihovaru z roku 1908 v měřítku 1 : 10, jenž je zapůjčen z Národního technického muzea v Praze. A návštěvníkům ze škol jsou k dispozici interaktivní tabule s řadou úkolů. Jestliže dění řídí půvabná průvodkyně s modelovým náhrdelníkem z kostek cukru a na hlavě s bílým kloboučkem, může to být dlouhotrvající zážitek.<br />
Nezapomnělo se na model alchymistické (nebo alchymické) dílny či výstavku o spisovateli B. Hrabalovi a o historii železnice v Dobrovici. Na nádvoří možná překvapí parní lokomotiva s vagonem na melasu.</p> <p>Dobrovice </p> <p>Město se nachází v místech jednoho z nejstarších slovanských sídlišť. Radnice se právem může pochlubit vyhlídkovou věží a kasetovým stropem v obřadní síni. K dobrovickým pamětihodnostem patří zámek, samozřejmě cukrovar, ale také řada renesančních staveb vzniklých zásluhou majitele panství Hynka z Valdštejna, což připomíná jeho socha z r. 1863. Ovšem i biopalivo E 85 se vyrábí právě tady. Sběratele papírových připomínek na návštěvu potěší dostatek propagačních listovek či brožurek. Ta poslední byla vydána k 180. založení cukrovaru v roce 1831. Autorem je Ing. D. Froněk, kurátor Dobrovických muzeí. Knihu je možno zakoupit v recepci muzeí (v minulosti byly vydány obdobné publikace) vedle výtahu se schodištěm k 1. Prohlídkovému okruhu.</p> <p> Poděkování patří Ing. L. Radkové, ředitelce společnosti Dobrovická muzea, za věcné připomínky a zprostředkování fotodokumentace. </p> <p>=</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“