Osud tří generací rodiny Kašíků byl svázán s rapotínskou sklárnou, pouto přerval až zánik hutě

<p>RAPOTÍN/ŠUMPERK: Téměř půlstoletí pracoval František Kašík v rapotínské sklárně. Oslavit kýžené výročí se mu však nepodařilo, protože podnik před pěti lety uzavřel své brány. Dnes už si rapotínští skláři dobu, kdy jejich řemeslo mělo zlaté dno, připomínají pouze na výstavě ve Vlastivědném muzeu v Šumperku.</p> <p>„Sklářem jsem byl 49 a půl roku, celou padesátku mi osud nedopřál,“ posteskl si František Kašík, když se přišel podívat na výstavu připomínající slávu severomoravského sklářství a umění jeho mistrů. Při pohledu na repliku pece s nástroji, mezi nimiž nechybí ani sklářská píšťala, zavzpomínal na minulost rapotínské hutě, se kterou je propojena i historie jeho rodiny.<br />
„Mí předkové přišli v roce 1888 z Českomoravské vrchoviny. Dědeček patřil ke sklářům, které pozval tehdejší majitel hutě Josef Schreiber,“ líčí František. Vídeňský obchodník Schreiber si sklárnu pronajal v roce 1857, o osm let později ji koupil. Spolu se synovci založil firmu, která rapotínské sklo vyvážela do Anglie i Ameriky. V roce 1871 huť vyhořela a musela se vystavět znovu. Pořídily se pece na plynové vytápění a další moderní vybavení. Začátkem dvacátého století se sklárna specializovala na výrobu svítidel.<br />
„Schreiber se zasloužil o rozvoj sklárny i obce, vystavěl bytovky pro zaměstnance, založil školu, kterou navštěvoval také můj tatínek, narozený v roce 1913. Navzdory tomu, že se čeští skláři ocitli v převážně německém prostředí, nevznikaly národnostní třenice. I ve škole se hovořilo dvojjazyčně, nikdo s tím neměl problém,“ tlumočí František vzpomínky otce.<br />
Za první světové války byla výroba v Rapotíně omezena, po jejím skončení sklárna bojovala se zahraniční konkurencí o odbytiště. Muselo se opět modernizovat, instalovala se elektrická vypalovací pec. Přišla krize, provoz byl přerušen a opět obnoven. Schreiberové překonali i těžké časy druhé světové války, po které byli vysídleni. V zestátněném podniku se začaly vyrábět mísy z tvarovaného skla a Petriho misky.<br />
V roce 1960 se pro sklářské řemeslo rozhodl také mladý Fráňa Kašík. Nebylo se čemu divit, ve sklárně pracoval dědeček, babička i oba rodiče. Po vyučení dvacet let působil jako sklář. Práce byla náročná. Tavicí teploty přesahovaly tisíc stupňů Celsia, poblíž agregátů šplhaly až k sedmdesátce. Navzdory tomu profesi vykonával s láskou a zároveň pokračoval ve studiu. Časem povýšil na mistra, později na vedoucího provozu, vypracoval se až na výrobně-technického ředitele. Pamatuje časy rozvoje podniku zaměstnávajícího stovky lidí. S příchodem nového tisíciletí však nastal soumrak.<br />
„V roce 2000 se sklárna poprvé ocitla v konkurzu. Noví majitelé pak neuváženě investovali, náklady navýšilo také zdražení energií, obojí mělo za následek platební neschopnost. Podnik se sto osmdesátiletou tradicí se uzavřel v únoru 2009,“ vzpomíná František jen nerad. „Sklárna chátrá, výroba by už nešla obnovit,“ líčí se smutkem muž, v jehož rodině byli po generace na sklářské řemeslo hrdí.<br />
Podvečerní procházka Rapotínem mu působí bolest. V domech dosud svítí proslulé rapotínské lustry, už jen ty připomínají někdejší věhlas zdejších sklářů.</p>