VADÍ – NEVADÍ aneb Obyvatelé Kostelce nad Orlicí na scéně Divadla Archa

<p>PRAHA/KOSTELEC NAD ORLICÍ: Pražské Divadlo Archa – Kostelec nad Orlicí je trochu netradiční kombinace, přesto existuje. Z několika kosteleckých obyvatel včetně dětí ze ZŠ Gutha–Jarkovského a dětského domova se totiž alespoň na čas stali herci. Výsledkem propojení je divadelní inscenace Vadí – nevadí, která měla na domovských prknech Archy premiéru 11. a 12. února 2014.</p> <p>Pojďme však od začátku. Vše odstartovalo před více než rokem tím, že autoři konceptu Jana Svobodová a Philipp Schenker společně s hudebníkem Janem Burianem a videoartistou Jaroslavem Hrdličkou postavili na náměstí v Kostelci nad Orlicí stan, kterému říkali Trafika.<br />
Bylo to místo, kde každý, kdo prošel okolo, mohl vyměnit svůj příběh za příběh někoho jiného, nebo za kávu, cigaretu či malý předmět. V centru města vznikaly kresby, komiksy i krátké animované filmy. Vyprávěly se příběhy. K tomu patřily i hudební a divadelní dílny pořádané v integračním centru ZŠ Gutha-Jarkovského, a zkoušky v SK Rabštejn.<br />
A tak se stalo, že se Kostelec nad Orlicí, či spíše příběhy starousedlíků, Romů a imigrantů z uprchlického tábora, kteří vedle sebe v tomto městě žijí, přenesly až na prkna Divadla Archa. Přenesly se tam ovšem nejen příběhy, ale také ti, co je prožívají – Richard Janša, Hanička Charvátová, Kevin Bundál, Tomáš Jonáš, Vojta Rejchrt, Maruška Halušková, Nikolka Čonková, Bára Konířová a Pavlína Halušková, Philipp Schenker, Hanna Sharypa a Yauhen Sumouski.<br />
Aby mohla vzniknout inscenace Vadí-nevadí, absolvovali všichni bez rozdílu dvanáctidenní pobyt v Praze a s ním mnoho hodin zkoušek a učení rolí, zkrátka všeho, co k divadlu patří. „Najednou si začali uvědomovat, čeho jsou součástí, co tvoří, na čem se podílí, že jsou opravdu v tuto chvíli důležití. Někdo jim dal šanci, možná objevil i talent, ale také oslovil, pohladil, pochválil,“ řekla Jana Nováková, pedagožka Základní školy Gutha-Jarkovského, o průběhu pražské stáže.</p> <p>A jak hodnotili dvanáct výjimečných dnů sami aktéři? „Překvapilo nás, a to mluvím za všechny, že jsme si mysleli, že to bude normální divadlo s rolema, ale ne, je to divadlo, kde každý je rolí on sám a mluví sám za sebe, dává do toho své pocity… Líbilo se mi, jak všichni mají energii, i když jsme toho moc třeba nenaspali a celé poslední tři dny jen zkoušeli a zkoušeli,“ prozradil Ríša a ještě dodal „Dojmů a zážitků bylo dost…“<br />
Režisérka Jana Svobodová o období, kdy vznikaly základy Vadí-nevadí, během něhož byli ke spolupráci přizváni i významní zahraniční hudebníci Ted van Leeuwen z Holandska a Michael Romanyshyn z USA, prohlásila: „Nechali jsme se překvapovat jednotlivými událostmi a tím, co se v průběhu celého přípravného procesu dozvíme. Od uvedení inscenace ve fázi work in progress v červnu 2013 jsme hodně pokročili, nyní se dotýkáme témat ohrožení, nedůvěry a slabosti. Tyto pocity, které všichni velmi dobře známe, jsou často živeny naším okolím, a proto jsme si vzpomněli na dětskou hru vadí – nevadí. Položili jsme si otázku: kdy jsme hrdiny a kdy poraženými v očích našeho okolí? Kdo je silný a kdo je na konci řady?“</p> <p>Autentičnost celé inscenace snad nejvíce podtrhuje skutečnost, že kostelečtí „herci“ hrají sami sebe: Například Tomáš je osmiletý Rom, žije se čtyřmi dalšími sourozenci v Kostelci nad Orlicí a jeho rodiče nemají práci. Tomáš chce být nejlepším tanečníkem. Další – Hanička – bydlí v Korytech, je jí jedenáct, je menší než ostatní a ve třídě se stala obětí šikany. Hanička se rozhodla chodit na judo, protože se chce naučit bránit. Hanna je Běloruska. Vdala se, když jí bylo osmnáct, spolu s manželem Yauhenem se účastnila protivládních demonstrací. Později utekli a požádali u nás o azyl. Rok žili v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Prožili si zde nečekaně těžké období. Chtějí studovat, najít si v Čechách práci a nový domov. A tak bychom mohli pokračovat dál…<br />
Velkým pozitivem tohoto výjimečného projektu je navíc to, jak se všichni – děti-dospělí, herci-neherci, bílí-Romové – naprosto sblížili, což nejlépe vystihla opět režisérka: „Je to hra o důvěře a respektu jeden k druhému…“<br />
A tato důvěra i respekt se nakonec přetavily do až nečekaného úspěchu celé inscenace, jejíž premiéry se odehrály ve vyprodaném pražském divadle Archa 11. a 12. února letošního roku. Úspěch si žádá opakování, a tak Vadí-nevadí pokračuje reprízami, které jsou na programu 26. a 27. dubna, následně ještě 21. května. Prozradit je možné i to, že se jedná o uvedení inscenace v dalších českých městech, z nichž už nyní je možné jmenovat Brno (6. 10.), ale možná i v zahraničí.<br />
Další informace: http://www.archatheatre.cz/cs/</p>