Spojuje je láska ke staré hudbě i dlouholeté přátelství

<p>ZLÍN/UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Před nedávnem vznikl ve Zlíně nový komorní ansámbl Confiteor. Za sebou má už několik vystoupení a všichni jeho členové přesně vědí, čemu se chtějí společně dál věnovat. Staré muzice, tedy té od středověku po baroko. Ovšem ne stylem nepoučených amatérů, ale tak, jak by se stará hudba provozovat měla, tedy se znalostí zásad původní interpretace.</p> <p>Sopranistka Dita Brlicová, mezzosopranistka Eva Zatloukalová, cellistka Anna Jandásková i varhaník Michal Vilím už tento žánr hrají a zpívají mnoho let a za sebou mají studium i speciální kurzy. Nejmladší, teprve třináctiletý zpěvák Vojtěch Pelka, syn Dity Brlicové, se učí za pochodu a přímo v praxi.</p> <p>Při jejich koncertě v Uherském Hradišti jsem se členů Confiteoru zeptala, jak se dnes interpretům staré muziky žije.</p> <p>EVA ZATLOUKALOVÁ – mladá žena s velkým hlasem, mezzosopranistka, absolventka konzervatoře a bratislavské AMU se zkušeností z národního divadla, která se stále vzdělává. Pochází z Uherského Hradiště a žije ve Zlíně.<br />
„Sehnat místo je dnes hodně náročné. Proto učím doma, i když to není ideální.“</p> <p>Jak jste se k tomu, co děláte, dostala?</p> <p>K muzice v nejširším smyslu slova mě od malička vedl tatínek, který založil spoustu kapel a byl velmi muzikální. Hrála jsem už jako dítě na varhany, na příčnou flétnu, na klavír a samozřejmě jsem zpívala, a to jak operní věci, tak populární písně. </p> <p>Živíte se dnes tím, co jste poměrně dlouho studovala?</p> <p>Snažím se, ale nijak snadné to není. Mám jedenáctiměsíční dceru. Občas vystupuji koncertně a učím žáky doma. </p> <p>Doma učíte proto, že je to pohodlnější?</p> <p>Učím doma, protože v ZUŠ neseženu místo. Člověk sice nemusí do práce dojíždět, ale udělat si z domácnosti pracoviště není ideální.</p> <p>Jak to, že zpěvačka vašich kvalit nesežene místo v „lidušce“? To je dnes na Zlínsku tak velká konkurence?</p> <p>Konkurence nebude asi až tak velká. Spíš mám pocit, že někdy je vzdělání a kvalifikace na překážku. A je to bohužel zkušenost i mých bývalých kolegů ze studií. Důležitější, než co člověk umí, je to, zda se zná se správnými lidmi, zda ho někdo do té či oné školy doporučí. Ne jako dobrého muzikanta, ale jako svého dobrého známého či příbuzného. </p> <p>Myslela jsem, že tohle platí jen u obsazování rolí v muzikálech, kdy se sice koná konkurs, ale je předem jasné, kdo roli dostane.</p> <p>Tam to samozřejmě platí ještě víc. Bez protekce dnes člověk v této branži nemá moc šancí. </p> <p>DITA BRLICOVÁ ROZUMKOVÁ – mladodramatický soprán, absolventka brněnské konzervatoře, pražské AMU s roční stáží v Berlíně a několika doplňkovými obory a kurzy, nyní studentka Akademie staré hudby na Masarykově fakultě. Za sebou má desítky koncertních vystoupení v Česku i v zahraničí. Učí zpěv budoucí herce ve Zlíně na vyšší odborné škole umění. „Člověk by měl na sobě stále pracovat, aby nezakrněl.“</p> <p>Známe se dlouho, takže vím, že jsi skvělá a hudební kritikou také ceněná zpěvačka. Jaké jsou tvé zkušenosti s pracovním uplatněním v oboru?</p> <p>Bohužel jsou podobné těm, které má kolegyně a moje bývalá studentka Eva. Ne vždy záleží na tom, jaké má člověk kvality, zkušenosti a výsledky. Mluvím teď o ředitelích všemožných kulturních institucí, kteří s tebou nehrají vždy čistou hru. </p> <p>Kde jsi nakonec zakotvila?</p> <p>Pracuji desátý rok na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění. Učím zpívat studenty herectví. Je to určitě zajímavá práce.</p> <p>Využíváš přitom všechno, co jsi vystudovala?</p> <p>Po pedagogické stránce myslím, že ano. Po té pěvecké už je to slabší. Pokud jde o koncerty, paradoxně většího zájmu se člověk dočká spíš u malých organizátorů, než u velkých kulturních institucí. A samozřejmě si většinu věcí, včetně propagace, musí zařídit sám. </p> <p>Ve vašem novém uskupení jsi to ty, kdo koncerty domlouvá a organizuje?<br /> Ano, docela mě to baví. </p> <p>Ale odhaduji, že závratné sumy se tímto způsobem nevydělávají?</p> <p>To souvisí s tím, že jsou to často opravdu malí pořadatelé, menší prostory pro nepříliš početné publikum. Ale jsem ráda i za takové příležitosti. Mívají často velmi příjemnou atmosféru. </p> <p>Kdyby ses rozhodla pro výhradně koncertní dráhu, myslíš, že by ses dnes tímto způsobem uživila?</p> <p>Mám dvě děti, asi bych to neriskovala. Ještě za studií, když už jsem měla prvního syna, jsem došla k tomu, že nemůžu spoléhat jenom na zpěv. Pokud člověk nemá stálý příjem – tedy nemá například angažmá v divadle nebo místo učitele, žije ve velké nejistotě. To si zodpovědná matka nemůže dovolit.</p> <p>Byly tvé představy o profesní budoucnosti jiné, než jaká je realita?</p> <p>Byly (smích). Za studií jsem byla pasována do role školní hvězdy, díky čemuž jsem taky byla vyslána na stáž a mohla spolupracovat třeba s dirigentem Ladislavem Peškem, zpívat v Rudolfínu, v Lucerně, na Žofíně… Měla jsem takříkajíc dobře našlápnuto. Pak ale přišlo miminko a já jsem usoudila, že lepší bude zůstat v klidu. Takže jsem kariéru a velkoměsto vyměnila za návrat do přírody na Moravě a věnovala se mateřství. </p> <p>Ve Zlíně jsi už zůstala. Jaké je Zlín město z pohledu operní pěvkyně?</p> <p>No, k ideálu má daleko. Je to město podnikatelů, kde vždycky platilo, že kultura a umění je něco navíc, možná až trochu zbytečného. Nesouvisí to s velikostí města ani s počtem obyvatel, je to jakási nálada toho místa. Existují mnohem menší města, kde je na kulturu kladen větší důraz. To mě trochu mrzí, protože Zlín považuju za svůj domov. </p> <p>Máš i dnes nějaké profesní mety?</p> <p>Teď právě připravuju v jednom pražském divadle koncertní programy, které budou zaměřené na baroko a klasicismus a bude se jednat o věci, které zatím nejsou v České republice nahrané. Zatím je to ale všechno v jednání.</p> <p>ANNA JANDÁSKOVÁ – učitelka na základní škole a zároveň žádaná violoncellistka, absolventka kurzů barokní hudby i dílny komorní hudby, vystupuje v profesionálních i amatérských souborech různých žánrů včetně folkloru. Hraje například s Holešovským komorním smyčcovým orchestrem, příležitostně s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, dlouhodobě s cimbálovou muzikou souboru Kašava.<br />
„Bez hudby a bez mých žáků by se mi žilo špatně.“</p> <p>Hra na violoncello je pro vás koníček, kterému věnujete spoustu času. Dá se stíhat společně s prací učitelky?</p> <p>Dá. Když člověk chce, tak to nějak skloubí.</p> <p>Nepřemýšlela jste někdy, že byste nechala učení a stala se profesionální muzikantkou?</p> <p>Přemýšlela. Ale vím od svých přátel, že je tato obživa někdy hodně nejistá. Já jsem se dva roky živila tím, že jsem dělala hudební programy pro děti v mateřských a v základních školách. Bavilo mě to. Pak jsem se ale k učení vrátila, protože jsem si uvědomila, že mi hodně chybí. Takže muzika zůstala zase koníčkem.</p> <p>VOJTĚCH PELKA – žák osmé třídy základní školy, vítěz několika pěveckých soutěží různých žánrů, syn Dity Brlicové. „Chci se jednou živit jako muzikant.“</p> <p>Kolikáté je tohle vystoupení vážné hudby, na kterém zpíváš s maminkou?</p> <p>S maminkou? A vážné hudby? Teprve třetí. </p> <p>A těch jiných sólových vystoupení bylo víc?</p> <p>Těch bylo hodně.</p> <p>O jaký šlo žánr?</p> <p>Nejčastěji to byl folklór. Vážnou hudbu jsem začal zpívat teprve nedávno. </p> <p>Co je ti bližší? Folklór nebo vážná muzika?</p> <p>Je to asi nastejno. Každý z těch žánrů je jiný, ale oba zpívám moc rád. </p> <p>Jak vyrůstá dítě operní zpěvačky? Jaké ti třeba maminka zpívala ukolébavky?</p> <p>Zpívala mi všecko možné, určitě to nebyly jenom árie (smích). A vyrůstal jsem snad normálně. Myslím, že je to výhoda mít maminku zpěvačku, protože vás může vést a učit zpívat, kdežto jiné děti musí chodit do „zušky“. </p> <p>Když maminka cvičí na koncert, zavíráš se v pokoji, nebo se naopak učíš s ní?</p> <p>Vždycky to sleduju a poslouchám. Je to zajímavé. A asi se to tím i částečně učím.</p> <p>Hraješ taky na nějaký nástroj?</p> <p>Hraju na cimbál, na housle a na klavír.</p> <p>Chtěl by ses jednou muzice věnovat profesionálně?</p> <p>Určitě. Chtěl bych jít na konzervatoř a studovat zpěv, třeba i na AMU. </p> <p>A nevadí ti, že zpěváci, byť dobří a vzdělaní, si někdy těžko vydělávají na chleba?</p> <p>Vím, že to může být těžké. Někdo si zpěvem vydělává hodně peněz, někdo málo. Já tohle zatím neřeším. Muzika mě prostě baví nejvíc ze všeho.</p> <p>Máš už teď nějaké oblíbené skladatele staré muziky?</p> <p>Mám. Líbí se mi Bach, Mysliveček, Mozart, Handel… Baroko a klasicismus mám hodně rád.</p> <p>MICHAL VILÍM – hru na varhany se učil soukromě u několika varhanních mistrů, tři roky studoval v Brně na Akademii staré hudby, účastnil se i Mistrovských kurzů AMU. Od roku 1985 komponoval scénickou hudbu k inscenacím zlínského divadla. Je také autorem hudby ke dvěma hraným českým filmům.<br />
„Fyzickou práci jsem vždycky bral nejen jako zdroj příjmů, ale i jako příležitost k udržení životní rovnováhy.“</p> <p>Jak ses dostal ke hře na varhany? Vedli tě tímto směrem rodiče? Nebyl ten výběr nástroje v době normalizace taky formou určitého protestu?</p> <p>Od základní školy jsem hrál na kytaru. Klasiku, ale také Hutku, Mertu a další „folkaře“. Cvičil jsem nějaké Bachovy skladby a došlo mi, že kytara není nástroj vhodný na polyfonii. První varhany jsem si zkonstruoval sám. Sletoval jsem pár tranzistorů a zapojil to na ovládací klaviaturu k výhybkám na vláček. Tyhle varhany sice vydávaly zvuk podobný vosímu úlu, ale nacvičil jsem na ně několik skladeb (smích). Až později jsem měl možnost hrát na pedálové harmonium na faře v Malenovicích a ještě později na skutečné píšťalové varhany.<br />
Rodiče mě tímto směrem nevedli, ale podporovali mě. Ovšem hudební geny v rodině byly. Prastrýc Bohuš Vilím zpíval v Nedbalově Polské krvi a pomáhal zakládat Slovenské národné divadlo v Bratislavě. Režíroval tam historicky první představení – Hubičku a mimo jiné napsal sedm operet.<br /> Varhany jako protest – to určitě ano. Ale také jako kompenzace problémů v rodině. Bach mě držel v určitém řádu a stal se mou rodinou, obrazně řečeno.</p> <p>V kolika hudebních uskupeních jsi už hrál a které hudební žánry sis vyzkoušel?</p> <p>Hrál jsem s různými beatovými kapelami (s Pepou Bartošem, s Mirkem Kobercem Koňárkem – hlavně Deep Purple), docela dlouho jsem hrál s kapelou Blues Station v její rozšířené sestavě i s dechy. V posledních dvaceti letech jsem taky doprovázel různé pěvecké sbory, například Canticum Camerale, Radost, Dvořák, ale i menší a chrámové sbory. Jinak jsem dělal scénickou hudbu asi k třiceti divadelním hrám a ke dvěma hraným filmům.</p> <p>Čím tě oslovuje stará muzika?</p> <p>Stará muzika, nejvíc ta barokní, je mi blízká svým hudebním vyjadřováním, vyplývajícím z rétorických figur. Barokní skladatel měl na všechno svůj grif. Chtěl napsat například Lamento, tak sáhl do šuplíku a vzal k tomu odpovídající postup – například tónový sled chromatického sestupu zvaný Pasus duriusculus… Imponuje mi i to, že se často nehraje v temperovaném ladění, ale třeba ve středně tónovém, kde ladí čistě jen některé intervaly… Je to asi věc srdce, které ke staré hudbě tíhne, jako by ji už z nějaké vzdálené minulosti dobře znalo…</p> <p>Dá se hudbou, jak ji provozuješ ty, uživit? Vím, že jsi často měl i jiná, fyzicky náročná zaměstnání. Jak se žije v tom kontrastu?</p> <p>Uživit se jen hudbou, to se v mém případě nedá. Tato doplňující, fyzicky náročná zaměstnání jsou ale pro mě důležitá i z jiných důvodů. Jednak potřebuju pohyb a jakousi fyzickou protiváhu k sezení za varhanami, ale potřebuju také kontakt s „normálními“ lidmi. Není těžké podlehnout pocitu zbožštění vlastní osoby – a mnoha umělcům se to děje. Do této role je nevědomky tlačí publikum. Od toho ale člověka práce v supermarketu i hraní v kostele při bohoslužbách chrání.</p>