OD POHÁDKY K HORÁM – OD HOR K POHÁDCE

<p>Pohádky většinu z nás provázejí celým životem. I JOSEF LUKÁŠEK s nimi vyrůstal, byly mu vyprávěny, čteny a později je četl sám. Tím to ovšem neskončilo, začal je – k potěše nás ostatních – také psát.</p> <p>Jste středoškolský profesor, spisovatel, záchranář Horské služby, politik – nevím, zda jsem na něco nezapomněla. Platí pro vás „vším čím jsem byl, byl jsem rád“? </p> <p>Ano, to je pravda. Kromě toho všeho jsem se ještě dřív věnoval ochotnickému divadlu. Spolupracoval jsem s divadelními spolky v Dobrušce, dělal osvětlovače a občas si i něco zahrál na jevišti. Horská služba a parta kolem, to je odpočinek, spíš relax. Strávil jsem tam už víc než 36 aktivních let. A politika? Ta vyžaduje stoprocentní aktivní nasazení, jinak to nejde. </p> <p>Pojďme ale od začátku. Čím jste chtěl být jako dítě? </p> <p>Jako dítě jsem chtěl být kominíkem. Ale je zajímavé, že v sedmé třídě, a to vím dost přesně, jsem do dotazníku k profesním zájmům napsal, že budu učitel. Víceméně mi to, sice s desetiletým přerušením na tehdejším MěNV v Dobrušce, vydrželo do současnosti. Pořád jsem zůstával kantorem a nejhorší pro mě bylo 1. září, když šly děti do školy, a já jsem nemohl. Kantořina, ta ve mně asi je. </p> <p>Měl jste rád pohádky a kterou z nich úplně nejraději? </p> <p>Pohádky jsem měl rád. Táta si je vymýšlel, maminka mně je četla. Babička, která znala spoustu pohádek, mi je vyprávěla. Ti všichni mě ale taky přivedli ke knížce. Když jsem byl jako žák první a druhé třídy dost nemocný, naučil jsem se i díky mamince poměrně brzy číst a pohádky si pak četl sám. Brzy jsem sklouznul k verneovkám, kterých jsme měli doma velkou řadu, ty jsem doslova louskal.<br /> Nejraději jsem měl tátovu pohádku, která je dokonce v mé první knížce, a to jsou Čerti ve mlýně. Já sám jsem totiž vyrůstal ve mlýně v Borohrádku a vždycky jsem si děj úplně jasně představoval přímo tam. Jak čerti vyvádějí nebo jak se Vojta schovává v naší mlýnici mezi hromadou pytlů. </p> <p>Po jaké knize sáhnete rád dnes? </p> <p>Rád mám Cirkus Humberto od Eduarda Basse, někdy se vracím ke knize Františka Kožíka, Život a dílo Karla IV. V době nemoci rád čtu Osudy dobrého vojáka Švejka, a když mi je pak trochu líp, tak báječnou knihu Karla Čapka, Hovory s T.G.M., hlavně její druhou část. To je kniha k zamyšlení, v níž je mnoho mouder jak Čapkových, tak Masarykových. </p> <p>Co bylo impulsem k napsání první knihy pohádek? Lektorská činnost u Horské služby. Jak to spolu souvisí? </p> <p>Při přednáškách v rámci akcí Horské služby jsem se dostal i na Bedřichovku, jejíž majitel pan Prát mě oslovil, zda bych byl ochoten připravit mu malého průvodce okolím. Vymyslel jsem tedy několik tipů na výlety, jak pěší, tak na kole, lyžích, ale i motovycházky. Pan Prát se s tou brožurou pochlubil dr. Míše Novákové na ONV, odkud mě oslovili, zda bych byl ochoten připravit průvodce Orlickými horami, což jsem udělal. V současné době se chystá jeho zcela nové vydání, mám už doma první maketu knihy a sháníme sponzory. Kniha by měla vyjít začátkem turistické sezóny a být k dispozici na informačních centrech apod.<br />
Právě díky této činnosti a babičce jsem se dostal i k různým pohádkám a pověstem z našeho regionu, začal je sbírat a shromažďovat. Jeden známý mě slyšel pohádky vyprávět a vyzval mě, abych je sepsal. To byl rok 1992. Prvních deset pohádek jsme nabídli nakladatelství Zvon, odkud mě asi za tři dny požádali o rozšíření obsahu na třináct. Pak jsem po dohodě s vydavatelstvím začal shánět ilustrátora.</p> <p>Knihy „okořenila“ svými ilustracemi Jarmila Haldová, považujete toto spojení za šťastné?</p> <p> Oslovil jsem tři lidi, z nichž jsem se nakonec domluvil s Jarmilou Haldovou, což považuji za šťastný krok. Za prvé je etnografka a za druhé velice kvalitní výtvarník. Sama kdysi prohlásila „Když jsem si pohádky přečetla, tak jsem věděla, že tohle už z drápů nepustím.“<br />
Je faktem, že při třetím volném pokračování Korunka princezny Kačenky, připravili v tiskárně rozložení textu, aby měla představu, co na které stránce bude. Chtěli jsme totiž na každé straně obrázek, který bude patřit k textu. Když pak byly ilustrace hotové, uvědomil jsem si, že jsme naladěni na stejnou notu a spolupráce je velice dobrá. Tenkrát při vydání první knihy pohádek, když jsme s Jarmilou viděli ve vydavatelství palety s knihami, jsme si přiznali navzájem, že je to hezký pocit. Z Prahy jsme tehdy jeli přímo do Rychnova a první knížku pohádek věnovali dr. Míše Novákové. </p> <p>Kde jste bral náměty k pohádkám?</p> <p> Díky tomu, že jsem dělal průvodce Orlickými horami, tak jsem pátral ve všem možném – hasičských sbornících, kronikách, zajímavé jsou národopisné věstníky. Velice krásné povídání a zdroj informací, s nímž se setkávám stále, je povídání pašeráků. Jsou tady dodnes potomci pašeráckých rodin, někteří dokonce sami pašovali, přenášeli nejen cukerín, petrolej, vratislavickou kořalku, ale třeba i vamberskou krajku na jednu stranu a na druhou zase látky a obleky. Dodnes na Orlickém Záhoří máme jednoho z pašeráků, který vzpomínal, jak o Velikonocích při velké vodě měli přes Orlici natažené lano, protože potřebovali přejít řeku a natahat nějaké zboží. </p> <p>Kde se vzala princezna Kačenka, vymyslel jste si ji? </p> <p>Kdepak. To je postava, která tady je více jak dvě stě let. Božena Němcová píše o bábě kořenářce, co z krkonošských hor nosila bylinky a vyprávěla o Krakonošovi, jak vyvádí, když chodí za svojí princeznou Kačenkou k nám do Kačenčiných hor. Faktem je, že to popisuje i Jirásek nejen v Panu Johanesovi, ale i v kronice U nás. Kačenka se objevuje spíš v okolí Červeného Kostelce a na Hronovsku – v naší části hor nebyla tolik známá, protože zde byl německý živel. Ale i v německých pohádkách vládla našim horám vždycky ženská, Waldfrau nebo Wildfrau (lesní nebo divoká žena). Rampušák je novodobá postava, která se objevila 21. prosince 1962. To vím naprosto přesně. Po dvacáté hodině se ozvalo z Československého rozhlasu: Rampušák jméno mé, povoláním duch Orlických hor. </p> <p>Byl jste u založení Kačenčiny pohádkové říše – co byste k tomu mohl říct?</p> <p> To byla myšlenka ing. Václavy Domšové a já jsem byl u toho, když „říše“ vznikala. Jednalo se o marketingový projekt, který by vytáhl lidi od zámků a sportovních středisek, tedy z hlavních tras, aby se dostali do vedlejších vesniček, v nichž je spousta zajímavostí. Putuje se za pohádkovými razítky a postavičkami. Zájem o projekt stále trvá, pohybuje se v jakýchsi vlnách.<br /> Podílel jsem se i na přípravě pohádkových cyklotras s náměty na hry, které se vztahují k místům na trase a k určité pohádce. S Kačenkou jezdím i na akce v rámci cestovního ruchu, jako třeba Kačenčino loučení s létem. Na besedách pro IC vyprávíme o horách, pohádkách a o využití takových námětů.</p> <p>Kdo byl první čtenář vašich pohádek?</p> <p> První čtenář a korektor byla vždycky manželka. Nikdy jsme se víc nepřeli než u pohádek a průvodce, ale věci to prospělo. Druhým, věcným korektorem, byla dcera Jana, která se ptala na různé detaily děje, co se v pohádkách neobjevily. Když píšu pohádku, mám ji před sebou jako film a pak tam některé děje, které pokládám za samozřejmé, nedám a díky „rodinnému čtení“ pohádky dolaďuji. </p> <p>Máte v šuplíku ještě nějaké nápady či témata na další knihu? </p> <p>Nechci nic zakřiknout, ale náměty mám. Krásné náměty jsou na vodnické pohádky. Vodníci jsou česká zvláštnost a kapitola sama pro sebe. Zvláštní téma je na pohádku o silné mlynářce, která už je téměř napsaná. Nošení textu v hlavě je vůbec důležité. Pohádka Krakonošova schovanka se mi dlouho nelíbila, jak jsem ji napsal, až jsem ji z počítače vymazal. Pak jsem se v noci probudil a měl jsem jasnou představu, jak pohádka může skončit. Vstal jsem, znovu přepsal rukopis do počítače, předělal pointu a právě tahle pohádka se při čtení v jednom klubu důchodců velmi líbila, až babičkám tekly slzy. </p> <p>Čtete někomu své pohádky?</p> <p> Autorských čtení mám poměrně dost a pohádky čtu i u nás na chalupě našim krajanům v rámci bohemistických kurzů v Dobrušce. Díky těmto kurzům jsem se dostal i do českého centra v Mnichově, kde jsem četl pohádky a vyprávěl o nich české menšině. Jezdím také do Zelówa pod Varšavou, kde je naše menšina, která tam přišla ve třech časových vlnách. Já jim vyprávím pohádky v rámci akce pasování na školáky a překladatelka přečte pohádku v polštině. Při poslední návštěvě jsem měl s sebou velkou loutku čerta a vyprávěl pohádku o čertech ve mlýně. Úplně první čtení mých pohádek proběhlo v Klubu důchodců v Dobrušce. Jezdím také do knihoven. V Dlouhoňovicích jsme s dr. Novákovou četli na dlouhou noc, což je noc na 21. 12, kdy se tam pořádá Noc plná pohádek. Teď je to oblíbená činnost vnoučat, která mají nejraději pohádku O stříbrném kladívku. Znám ji už téměř nazpaměť, a tak jim ji vyprávím. Už mě opravují, když něco zapomenu. </p> <p>Pojďme zpět do Orlických hor. Jste dlouholetým členem Horské služby, proč?</p> <p> Přivedl mě tam kamarád, s nímž jsem se potkal na kurzu pro lyžařské instruktory. Byl jsem dobrovolným hasičem a měl k takovým činnostem vztah. V r. 1976 jsem požádal o přijetí a rok byl jako elév. Potom mě přijali jako čekatele (dva roky). V rámci přípravy jsem chodil do služeb vždy s členem Horské služby, absolvoval školu (týden v létě, týden v zimě), jejíž náplní je zdravověda, meteorologie, orientace v terénu, pohyb ve skalách, v zimě lyžování- sjezdy, svozy. Jako nováčkové jsme si moc vážili starých členů, třeba zakládajícího člena Václava Vojtěcha, který tehdy už nesloužil, ale chodil mezi nás. </p> <p>Co vás na této práci nejvíc přitahuje – hory, parta chlapů, možnost pomáhat nebo co to je?</p> <p> Tam je zvláštní atmosféra, to se nedá jednoduše říct. Na jedné straně to je určitě parta, na druhé straně hory, kdy v každém ročním období vidím jejich krásu. Šestapadesát let chodím do hor, přesto se rok co rok dostanu do míst, kde jsem ještě nebyl. Jako opium je pro mě Šumava, na rozdíl od našich hor obrovský masív, který má své kouzlo. Jednou jsem její část prošel během jediného dne, kdy jsem od 4 od rána do 10 večer měl v nohách 96 km. Ale Orlické hory, ty jsou prostě naše. Když se na ně podívám, jsou krásně oblé mazlivé, jako dívčí boky, těm opravdu musí vládnout žena. </p> <p>Nepotřeboval jste sám někdy pomoc druhého?</p> <p> Spíše jsem znalosti z horské služby mnohokrát, opravdu mnohokrát použil někde jinde. Na silnicích, několikrát v Praze na pěší zóně i na nábřeží atd. Vždycky, když slyším houkání záchranky a lidé říkají „zase se něco stalo“, mě napadá něco jiného – vím, jak je takové houkání obrovsky spásné pro záchranáře, který ho slyší a hned ví, že konečně jede pomoc a že už nebude na případ sám. </p> <p>Je určitě krásný moment, když si uvědomíte, že jste někoho zachránil…</p> <p>Jednou jsem na skútru svážel desetiletého kluka v bezvědomí a ten během cesty přestal dýchat. Zastavili jsme, dvakrát do něj dýchli a on zabral. Pocit, když takové dítě, znovu ožije, za to opravdu stojí. Pamatuji se, i jak jsme našli sedmnáctiletého mladíka, který se v zimě ztratil a brečel, když jsme ho našli v Orlickém Záhoří. </p> <p>Souvisí nějak s prací u Horské služby vaše současná funkce radního Královéhradeckého kraje pro sociální sféru?</p> <p> Spíše jsem vzal v úvahu svoji desetiletou zkušenost z komunální politiky a sociální oblasti na městě. Celá řada věcí se samozřejmě změnila, a tak se teď věnují hlavně nastudování předpisů. Při té příležitosti musím poděkovat kolektivu na odboru sociálních věcí KÚ, který mi dělá téměř dokonalý servis, a naše spolupráce je na velmi dobré úrovni. </p> <p>Když máte chvíli volna, co děláte? Čtete knihu, jedete na hory nebo něco úplně jiného?</p> <p> Momentálně nevím, co volno je. Již několik let bydlím na chalupě z r. 1772, která byla r. 1910 částečně přestavěna. V současné době ji upravujeme více na bydlení, abychom se vešli, když za námi přijedou vnoučata nebo širší rodina. Dlouhou chvíli teď tedy opravdu nemívám. Navíc na takovéto chalupě se už od jara zajišťuje dřevo na zimu, protože ta se brzy zeptá, co jsem v létě dělal. U nás v podhůří je, jak se říká, deset měsíců zima a dva měsíce chladno.</p>