Kostel zaniklé osady Tamovice znovu ožívá

<p>ŠTRAMBERK: Ti, kdo navštíví malebné městečko Štramberk, zpravidla pro řadu zdejších pozoruhodností opomenou na jednu z dalších krajových kulturních dominant této tzv. Lašské brány Beskyd. Není se ani čemu divit, jelikož ještě donedávna ona význačná avšak nenápadná sakrální památka postupně pozbývala svého reprezentačního vzezření, o její přístupnosti ani nemluvě.</p> <p>Kostel sv. Kateřiny, který stojí mezi Štramberkem a obcí Rybí, zažil v poslední době svou radikální obrodu; ta však byla naléhavá, přestože určitá renovace proběhla již počátkem padesátých let minulého století. Dřevěná stavba je jednou z posledních připomínek zaniklé osady Tamovice a některé její konstrukční prvky jsou svým stářím ojedinělé. Přes řadu přestaveb v celé své historii si tento kostelík zachoval některé původní gotické prvky, které se tu snoubí s lidovým architektonickým tvaroslovím. Ačkoli úsudky o jeho románských základech jsou prozatím jen domněnkou, s určitostí můžeme říci, že původ některých částí této stavby sahá až do poloviny 15. století. Toto překvapivé zjištění bylo doloženo odbornou expertízou, která byla provedena v roce 2009.<br />
Nynější renovace byla rozsáhlejšího charakteru a zahrnovala opravu jak celkové vnější části, tak i interiéru. Komplexní úpravou prošlo i okolí svatostánku, které je vymezeno obklopujícím pitoreskním hřbitůvkem. Radikální zásahy uvnitř kostela však měly další a předem neočekávaný přínos. Pod dlažbou chrámové lodi bylo v průběhu její opravy odkryto dávné středověké pohřebiště. Tato až do 18. století běžná forma umísťování tělesných ostatků, která představovala privilegium místních honorací, však přeci jen vykazuje jisté známky archaičtějšího způsobu pochovávání. Kosterní nález dávných zemřelých, mezi nimiž dominují nezletilí, tedy podporuje domněnky o starobylosti tohoto místa a o jeho historickém významu. Právě díky důkladné rekonstrukci kostela mohl být až nyní proveden takto rozsáhlý záchranný archeologický průzkum, který probíhal pod vedením Národního památkového ústavu v Ostravě. Tento počin tak zprostředkovaně přispívá i k bližšímu poznání některých stránek života předků zdejších obyvatel, ale i širšího regionu. Kostnice, která byla z objevených pozůstatků vytvořena, bude totiž předmětem dalšího exaktního zkoumání, o jehož výsledcích budou zdejší návštěvníci v budoucnu rovněž informováni.<br />
Revitalizaci filiálního kostela sv. Kateřiny, která trvala dva roky, zadala Římskokatolická farnost ve Štramberku, přičemž uskutečněné práce byly prováděny tradičními řemeslnými technologiemi s respektem ke specifikům obnovované památky. Právě tento přístup je příslibem zachování osobitých vlastností a funkčních projevů, jaké vykazuje každá podobná stavba. V rámci výměny střešní krytiny byl proto využit tradiční štípaný smrkový šindel, při restaurování fasády pak bylo použito klasické vápenné omítky a jejích nátěrů; úprav se dočkal také chrámový oltář a zdejší varhany. Tato zevrubná udržovací akce, která zahrnovala opravu střechy, krovu, fasády a oken, dveří, mříží, včetně odvodnění a oplocení areálu, si vyžádala 4,8 milionů korun; přičemž 92,5% této částky bylo pokryto dotací Evropské unie.<br />
Kostel sv. Kateřiny je pro veřejnost otevřen od začátku července tohoto roku, ale oficiální otevření proběhlo až o dva měsíce později spolu se slavnostní mší svatou, kterou sloužil biskup ostravsko-opavské diecéze František Václav Lobkowicz.<br />
Specifická poloha kostela na území dávno zaniklé osady dosud předurčovala jeho osamělý osud. Své rehabilitace jakožto bohoslužebný prostor by se však nedočkal, nebýt prvotní a dosud přetrvávající iniciativy místních obyvatel. Právě oni položili svými sbírkami základ částky na nezbytnou opravu, k níž svým dílem přispěly také okolní obce. Nepříznivé klima kostela způsobené jeho minimálním provozem a uzavřeností, bylo v minulosti podlomeno také vykradením jeho vnitřní umělecké výzdoby – nástěnných vyobrazení křížové cesty a několika plastik. Avšak právě oltářní plastika sv. Kateřiny, byla jako jediná po vloupání nalezena v nedaleké příkopě a mohla se tak vrátit na své původní místo. Dnes ji samotní farníci, kteří mají na starosti zpřístupnění kostela veřejnosti, vždy raději odvážejí a znovu přivážejí. Také masivní dřevěné lavice, které nepodléhaly památkové ochraně, ale podlehly zubu času, si museli zdejší věřící nechat zhotovit na své náklady. Jejich soustavnou péči však bude budova kostelíku i nadále potřebovat, jelikož další interiérové vybavování jej teprve čeká a také jeho vitalita je do určité míry spojena s jeho pravidelným provozem.</p>