Krása každodenního života na fotografiích Jindřicha Štreita

<p>KLATOVY: U Bílého jednorožce probíhá výstava s názvem Abnormalizace. Na výstavě je přes 80 fotografií Jindřicha Štreita, doyena české fotografie, citlivého glosátora doby a dokumentátora životů lidí ve svém okolí i náhodných setkání. Jeho snímky odkrývají krásu každodenního života naprosto vzdáleného záři reflektorů a zájmu senzacechtivých pisálků. Ve svých cyklech pečlivě krok za krokem sleduje dané téma a osoby pohybující se ve své roli na jevišti života.</p> <p>Fotograf Jindřich hledá silná, možná až palčivá témata, člověk Jindřich nachází nová zákoutí světa a v neposlední řadě hloubku nově poznaných příběhů.</p> <p>Už název výstavy Abnormalizace je dokumentující a ozřejmující. Předpokládám, že fotografií z té nelehké doby máš nepřeberné množství. Jak se Ti dařilo vybrat ty, které jsou nejcharakterističtějším atributem toho intelektuálního příšeří? </p> <p>Období 70. a 80. let. minulého století patří k nejproduktivnějšímu, ale také nejtěžšímu a nejnáročnějšímu údobí mého života. V roce 1982 jsem byl vzat do vyšetřovací vazby a téměř čtyři měsíce prožil na Ruzyni. Po vynesení rozsudku, kdy jsem byl odsouzen za hanobení prezidenta a republiky jsem se již nesměl vrátit ke svému původnímu zaměstnání učitelování. Našel jsem si místo na státním statku a téměř devět let jsem pracoval v zemědělství. V té době jsem nesměl fotografovat, ale tento nepsaný zákaz jsem nikdy nedodržoval. Naopak. Bylo to období, kdy jsem nejvíce fotografoval. Nemohl jsem však publikovat, vystavovat a moc se nemohlo o mně mluvit. Proto archiv z této doby je velmi bohatý a stále z něho mohu čerpat. Výběr na tuto výstavu jsem se snažil udělat tak, aby v co největší šíři charakterizoval život a dobu.</p> <p>Právě skutečnost, že i v tak nelehkých dobách vznikaly Tvé fotografie plné lidského cítění a pochopení může dodávat při jejich prohlížení pozorovateli sílu k překonávání těžkých bezvýchodných situací a možná i sebe sama. Jak jsi na tom byl Ty? </p> <p>Mám vzácnou povahu v tom, že v podstatě jsem šťastný v každé chvíli života. Život vnímám velmi pozitivně a snažím se na něho nahlížet z té lepší stránky, hledat spíše kladné hodnoty. Tak beru i lidi. Důvěřuji jim. Tato vlastnost mi pomohla v tom, že jsem nikomu nedával vinu, na nikoho jsem se nezlobil, nezatrpkl jsem, ale naopak jsem byl rád, že mohu být mezi neuvěřitelně pestrou směsicí lidí, že se mohu pohybovat v různém prostředí a být součástí pracovního procesu, který pro měl byl v podstatě nový, i když jsem celý život žil na vesnici.</p> <p>Během Tvého života Tě ze strany komunistického režimu potkala různá příkoří. Měl jsi někdy pocit marnosti a chuť hodit „flintu do žita“ a věnovat se něčemu snazšímu a schůdnějšímu? </p> <p>Naopak. Já si života užíval plnými doušky. Pracoval jsem od nevidím do nevidím. Od brzkého rána do noci. Nadstavbou byl pro mě fotoaparát, kterým jsem dokumentoval situace, do kterých jsem se dostával. Zachycení obyčejného života považuji za to nejdůležitější a věčné, co nás přesahuje.</p> <p>Mezi Tvými tématy byly vždy lidé se svými každodenními osudy a mnohdy se opakujícími rituály. Nahlížíš do životů obyvatel na Bruntálsku, Třinecku a severní Moravě vůbec. Zajímají Tě také složité osudy lidí západních Čech. Sleduješ romské prostředí, cesty narkomanů od prvního jointa až po uvěznění na Borech, žití farářů a jejich působení nebo i život v ženské věznici.</p> <p>V dokumentování života jsem pokračoval i v 9O. letech. Již to nebyly politické situace či sarkastické pohledy na socialistickou vesnici, ale zajímaly mě sociální problémy, život ve vězení, téma drog, staří lidé, handicapovaní, život v továrnách.</p> <p>Čím Tě zrovna tato témata oslovují?</p> <p>Nemohu sociální problémy vyřešit, ale mohu na ně poukázat.</p> <p>Kromě zachycování domácích českých a moravských více či méně uzavřených komunit jsi cestoval za svými tématy i do zahraničí. Teď mluvím o maďarské kolekci „Lidé z písku“, či záznamů každodenního života v Německu a Rakousku. Většinou se záběry Tvých fotografií odehrávají ve venkovském prostředí. Proč?</p> <p>Po Sametové revoluci jsem začal fotografovat v mnohých zemích Evropy. Vzhledem k tomu, že téma vesnice mi bylo v té době nejbližší, nacházel jsem paralely i v jiných zemích. Bylo přitažlivé poznávat tento svět, který byl mimo zájem fotografů.</p> <p>Je pro Tebe život na vesnici čitelnější než ve městě?// </p> <p>Nemyslím si, že je život na vesnici jednodušší nebo čitelnější než ve městě. Je prostě poněkud jiný. Neidealizuji si ho. Naopak.</p> <p>Naproti tomu už francouzské putování za lidskými osudy ´District Saint Quinti´ nebo Loriant už oplývá akcentem života ve městě, i když spíš malém. Je odlišné přiblížit se k fotografovaným stejně snadno jako na vesničce? </p> <p>Jsem fotografem, který nefotografuje anonymní lidi či situace. Proto hodně času potřebuji k tomu, abych se k lidem dostal, do jejich blízkosti, abych se o nich něco dozvěděl, abych se je snažil pochopit. V tomto je, možná, vesnický člověk důvěřivější a přístupnější.</p> <p>Krásné a objevné jsou i asijské fotografické cykly z Japonska „Lidé z Akagi“ a z Číny „Tváře za zdí“. Asijská zkušenost pro Tebe jako pro fotografa i citlivého pozorovatele lidského hemžení musela být nesmírně silným zážitkem. Co Ti návštěva těchto dvou asijských zemí jednoho kontinentu avšak s mnoha odlišnostmi dala? </p> <p>Japonská i čínská zkušenost byla mimořádná. Přiblížení se k těmto lidem bylo ještě složitější, protože tyto národnosti vyznávají poněkud jiné hodnoty.</p> <p>Kromě vlastní tvorby přednášíš na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Už víc než dvacet let. Za ty roky jsi vzdělal a jistě i částečně ovlivnil dlouhou řadu studentů. Můžeš říct, že i Tebe setkání s nimi ovlivňují a obohacují? </p> <p>Práce s mladými lidmi je vždy vzájemně inspirující. Já jim mohu nabídnout dlouholeté zkušenosti, oni zase energii a nové vidění.</p> <p>Jakému tématu se věnuješ v současné době? </p> <p>V poslední době jsem se věnoval divadelnímu světu a životu cizinců u nás.</p> <p>Jaká další série bude připravena pro putování galeriemi? Obě témata jsou již zpracována do výstavních souborů a začínají se objevovat na výstavách.** </p> <p>Nyní dokončuji výběr fotografií pro třináctidílný televizní cyklus na téma Emoce. </p> <p>Helena Fenclová<br />
manažerka výstav a sbírek GKK, kurátorka výstavy</p>