<p>DAVLE: Jeden z nejstarších dodnes fungujících spolků, který navazuje na tradice spolkového života lidí kolem řeky Vltavy, byl založen v roce 1897 tzv. „šífaři“, nebo-li plavci, voraři a dělníky z okolí řeky. Pohromou pro voroplavbu byla až 1. světová válka, kdy musela většina plavců narukovat a těžba dřeva poklesla. Po válce již nenabyla původního významu. Další problémy přinesly stavby přehrad a nutnost remorkáží na přehradní vodě. Stavba Slapské přehrady pak zarazila voroplavbu do Prahy úplně.</p> <p>Poslední prameny projely do Prahy v roce 1947. Od r. 1948 se plavilo dřevo už pouze příležitostně, hlavně pro potřebu přehrad. Datem 12. září 1960 se uzavřela tisíciletá historie voroplavby v Čechách definitivně. </p> <p>Spolek Vltavan ale přežil…</p> <p>Vltavan vznikl s cílem finančně podporovat sociálně slabé rodiny vorařů a organizovat kulturní program. Jací lidé jsou dnes členy spolku, čemu se věnují a co je cílem spolku v současnosti?</p> <p>V roce 1897 vznikl po vzoru Vltavanů Praha i spolek Vltavan Davle. Plavci, šífaři i dělníci místních cihelen a lomů, kteří se zabývali dopravou stavebního materiálu a dřeva zejména pro Prahu, měli tehdy těžký život a potřebovali se sdružit do spolku, který by jim pomáhal překonat nesnáze i v dobách nemoci nebo neštěstí v rodinách. Z členských příspěvků a řady kulturních akcí pořádaných spolkem byli podporováni členové spolku v nemoci, ve stáří a hmotně se přispívalo rodinám při ztrátě živitele. Postupně, jak klesala závislost obživy rodin na řece Vltavě, měnil se význam a zaměření činnosti spolku, který členům umožňoval, aby se scházeli a bavili se. A to také zůstává základním posláním spolku však – sdružovat své členy, být jim oporou a podporovat úctu k historii i rodnému kraji. Činnost se zaměřuje na pořádání kulturních akcí, plesů, brigád, poznávacích zájezdů, lázeňských pobytů členů a na podporování bratrských spolků. Na dřívější finanční pomoc členům navazuje už jenom ocenění jubilantů balíčkem v hodnotě 300 Kč a pomoc pozůstalým v případě smrti člena formou příspěvku na pohřeb. Spolek Vltavan Davle má 230 členů v různé věkové kategorii od jednoho roku do věku devadesáti let, od základního vzdělání po vysokoškolské.</p> <p>Jak se podařilo spolku přežít do dnešních dnů a uchovat tuto tradici? </p> <p>Od vzniku spolku se dvanáctičlenný výbor pravidelně scházel a dle svých možností podporoval členy v době nemoci a vdovy po zemřelých včetně pohřebného. Členem výboru byl také Josef Smrček, kaplan od Svatého Kiliána, který působil ve funkci jednatele a složil hymnu Davelského Vltavanu. Pořádaly se plesy a anenské zábavy i s průvodem do kostela. V průběhu I. světové války nevyvíjel spolek aktivní činnost, scházeli se pouze starší členové, kteří nenarukovali a radili se, jak spolek vůbec udržet. Po říjnu 1918, kdy byla založena samostatná Československá republika, vznikla pod vedením hudebního skladatele Antonína Borovičky spolková kapela. Kapela proslavila Vltavan v širokém okolí i v cizině. V průběhu II. světové války, po vpádu německých nacistických vojsk, byla činnost spolku prakticky přerušena. Do roku 1942 se výbor scházel zřídka, později vůbec a valné hromady se odbývaly tajně. Stejnokroje v národních barvách nebyly okupantům příjemné, zakázali je nosit i na pohřby členů. Po osvobození spolek zahájil s elánem zase svoji činnost. Avšak po roce 1948 přišlo zase období vážného ohrožení spolku. Docházely různé přípisy a výzvy k rozpuštění spolku, odevzdání písemností, knih, praporu a doručována byla různá předvolání funkcionářů. Pomocnou ruku podala závodní rada ČSPLO (Československá plavba labskooderská), která do svého klubu včlenila davelský Vltavan jako závodní klub ČSPLO osobní doprava v Davli. V roce 1959 došlo opět k ohrožení existence spolku, protože nebylo možné, aby závod měl závodní klub mimo svoje sídlo. V té době díky podpoře MNV (Místní národní výbor) byl spolek Vltavan v Davli a Štěchovicích převeden pod Osvětové besedy v místech působiště. Dnes je spolek samostatnou organizací v rámci městyse Davle a je tímto úřadem ve své činnosti všestranně podporován.</p> <p>Na webu městyse Davle je umístěna kronika Vltavanu, ale není uvedeno ze kdy je. Můžete našim čtenářům sdělit, kdy se začala psát, a zda se ve vedení kroniky kontinuálně pokračuje? Má spolek k dispozici kromě kroniky další dokumenty či fotografie?</p> <p>Kronika Vltavanu Davle je vedena od roku 1897 do současnosti. Vzhledem k různým profesím zapisovatelů/kronikářů, kteří kroniku vedli, nedokumentují některé pasáže historii spolku. Na webu jsou zveřejněny dvě části kroniky Vltavanu. Mimo kronik jsou k dispozici zápisy z jednání výboru a brožury, které byly vydány k 70. výročí (Davelští plavci a šífaři – publikace byla vydána opakovaně v roce 1992), k 100. a 115. výročí vzniku spolku.</p> <p>Předpokládám, že v minulosti byl spolek finančně soběstačný, jak je to dnes? </p> <p>Spolek Vltavan Davle byl a je v současné době soběstačný. Finanční zdroje pocházejí z členských příspěvků (100 Kč u výdělečně činných členů a 50 Kč u důchodců, u mládeže zdarma), dále z brigádní činnosti, pořádání plesů, od některých místních nebo jiných českých či zahraničních sponzorů. Spolek významně podporuje zastupitelstvo městyse Davle. Větší společenské akce, jako byly například oslavy 115 let vzniku spolku, se bez této pomoci neobejdou. Dík patří všem, kteří se na těchto oslavách jakýmkoliv způsobem podíleli.</p> <p>Můžete se, prosím, podrobněji zmínit o spolkovém kroji?</p> <p>Pořízení krojů je zčásti na spolku a zčásti na jednotlivých členech. Spolek zajišťuje za úplatu pruhované červenobílé košile, čepice, šerpy, knoflíky a jiná označení v ceně 600 Kč (polovinou přispívá spolek). Ostatní části jako modrá saka, černé kalhoty nebo sukně, bílé kalhoty a sukně, vázanky a černé boty si každý člen musí opatřit sám. Není to jednoduché, spolkového krejčího nemáme. Kompletní kroj lze pořídit do ceny 4 – 5 tisíc korun. Kroj připomíná uniformu francouzských námořníků – revolucionářů. Kroj má své dvě varianty, pro letní období s bílou čepicí a bílými kalhotami nebo sukněmi a pro zimní období nebo smuteční či pietní příležitosti s tmavými čepicemi a černými kalhotami nebo sukněmi.</p> <p>Na webu Davle je umístěn také prapor vašeho spolku; můžete k němu říci pár slov zejména, jedná-li se o prapor původní?</p> <p>První vltavanský prapor v Davli byl vysvěcen 14. 8. 1898. Bílá strana byla ozdobená vyšívaným obrazem Pána Ježíše, jak utišuje bouři na moři, a červená strana nesla znak spolku. Nový vltavanský prapor byl pořízen ze sbírek členů v roce 1970. Červená strana praporu nesla znak Vltavanu a modrá strana pak znak Městyse Davle (hlava Jana Křtitele na talíři) s heslem „Rovnost- svornost – bratrství“. V roce 1996 k 100. výročí založení spolku byl z příspěvků a sponzorů zhotoven nový prapor, který je věrnou kopií původního praporu z roku 1898. K vysvěcení tohoto praporu došlo v Davelské kapli 20. 4. 1996.</p> <p>A ještě prosím několik informací k pomníku, který může vidět každý, kdo projíždí Davlí…</p> <p>Na paměť bývalé slávy davelských šífařů, vorařů a plavců byl v roce 1967 postaven a odhalen v blízkosti restaurace Vltavanky památník ve tvaru mohutné kotvy zasazené do kamene. V průběhu oslav 110. výročí založení spolku byla na hotelu Pivovar odhalena pamětní deska, která připomíná místo založeni spolku v roce 1897, se začátkem hymny Vltavanu „My synové jsme Vltavy řek českých velké máti…“. Rovněž byla na památku šífařů a plavců v blízkosti památníku postavena socha šífaře, jejímž autorem je Michal Vitanovský.<br />
V letošním roce u příležitosti 115 let trvání spolku byla socha šífaře doplněna informativní tabulkou z nerezu s laserovým vypálením písma.</p> <p>Pražský Vltavan uvádí na svých stránkách, že jeho členy jsou významné osobnosti, např. pražští primátoři či kardinál Dominik Duka, jak je to u Vás?</p> <p> Ve spolku Vltavanu Davle tak významné politické nebo církevní hodnostáře, jako má Vltavan Praha, nemáme. Členem našeho spolku je starosta Městyse Davle, významní podnikatelé z Davle a okolí a tři Vídeňáci, kteří jsou pro náš spolek váženými členy. </p> <p>Jaké jsou dlouhodobé i krátkodobé plány spolku?</p> <p> Naše aktivity vychází vždy z ročního plánu, který se zaměřuje zejména na zajištění chodu spolku, kulturní činnosti, spolupráci s ostatními bratrskými spolky i s městysem Davle. Velký úkol před členskou základnou stojí v převzetí zařízení bývalé restaurace Vltavanky a její přebudování na klubovnu spolku a malé muzeum Vltavanu Davle.</p> <p>//Na otázky odpověděli členové Vltavanu Davle:<br />
MVDr. Eduard Slanec a Mgr. Zita Lara, kteří ještě doplňují informaci o zahraniční spolupráci spolku://</p> <p> Vltavan Davle je také členem Vltavanu Čechy, který všechny bratrské vltavanské spolky reprezentuje při všech akcích v rámci Mezinárodní vorařské asociace. Pravidelně se zúčastňujeme mezinárodních setkání vorařů, která se v posledních letech uskutečnila v Rakousku, Finsku, Německu, Polsku, Itálii a Španělsku. Můžeme se tak inspirovat činnostmi zahraničních spolků a navazovat různá mezinárodní přátelství.</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“