Divadelní zrcadlení padesátých let v Československu

<p>ČR: Obraz Československa v 50. letech stále častěji zaměstnává současné divadelní tvůrce z mnoha regionů naší vlasti. Vede je k tomu potřeba opětné rehabilitace postižených třídních nepřátel, poukázání na nově objevené skutečnosti některých diskutovaných případů a v neposlední řadě i čistě lidská (občanská) povinnost připomenout události tohoto období mladým generacím. Jelikož jak kdysi napsal Jan Císař v doslovu k Přelíčení Petera Weisse: „Viny se nesmívají tím, že na ně zapomínáme. Viny se překonávají tím, že odstraňujeme možnost jejich opakování“.</p> <p>Porevoluční euforie přesycená znovu nabitou svobodou s neochvějným přesvědčením, že jednotlivec bude již navždy stát nad teorií davu se vytratila. Intenzivněji na nás doléhá přesvědčení, že žijeme v době, kdy prostředků manipulace s lidmi a to především mediálních, přibývá. Politici mají stále větší moc. Hrozí, že politika, jež vnímá člověka jako nepatrný článek mechanismu (pouhé číslo, jak to mu bylo již několikrát v historii), v němž práva a povinnosti určuje malá skupinka stojící na vrcholu pomyslné pyramidy, obsahuje nebezpečí, učinit z násilí běžný nástroj politické praxe. </p> <p>Československo po komunistickém převratu, a to zejména desetiletí následující, neblaze proslulé politickými procesy, represemi a omezováním lidských práv, se stává tématem různých divadelních projektů, ať již jde o inscenace repertoárových divadel, či akce nezávislých autorů v autentických prostorách, kde se případy skutečně odehrály. Tato forma, uskutečnit „divadelní rekonstrukci“ nebo divadelní obraz inspirovaný událostmi z minulosti přímo na daném místě, je pochopitelně nejcennější a zároveň divácky nejpřitažlivější. Potýká se ovšem s nedostatkem financí, případně s nemožností adaptace původního prostoru k divadelnímu představení.<br />
Jedním z prvních iniciátorů divadelního vyrovnání s komunistickou minulostí v Československu se stalo občanské sdružení MEZERY zastoupené jeho předsedou a hlavním organizátorem, režisérem a dramatikem Miroslavem Bambuškem, který proslul zejména založením neformálního kulturního stánku Multiprostor v Lounech a od roku 2005 pak realizoval společně s dalšími režiséry a dramatiky projekt perzekuce.cz v tehdejším syrovém prostoru holešovické továrny, dnes revitalizovaném sále La Fabrika. V rámci projektu perzekuce.cz, který byl vnímán jako událost divadelní Prahy vznikla například inscenace textu Karla Steigerwalda Horáková × Gottvald s podtitulem (Zabijeme ženskou, leknou se. Zvyknou si).<br />
Tragický příběh justiční vraždy političky Milady Horákové, ke kterému došlo 27. června 1950 po vykonstruovaném soudním procesu, jako by se stal výzvou pro další divadelní uchopení. O dva roky později se objevil ve výrazně stylizovaném minimalistickém operním ztvárnění autorů Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila na studiové scéně Národního divadla v Divadle Kolowrat. Opera – proces Zítra se bude… se ovšem příliš nefixovala na svoji domáckou scénu a těsně po premiéře se vydala na festivaly do Hradce Králové, slovenské Nitry i mimo republiku. Hlavní roli Milady Horákové dodnes hraje Soňa Červená, operní pěvkyně která byla z politických důvodů sama nucena opustit republiku a žít desetiletí v emigraci.<br />
Prozatím posledním divadelním návratem k citované problematice byl projekt Procesy 10/48/7830 připravený progresivním souborem fyzického a experimentálního divadla Spitfire Company pod režií uměleckého vedoucího Petra Boháče. Projekt byl sám o sobě unikátní tím, že byl uveden pouze jednou a to v rámci festivalu alternativního divadla …příští vlna/next wave…, pro který byl v souvislosti s výročím narození Milady Horákové vytvořen. Konal se v jednacím sále Vrchního soudu na Pankráci, tedy na stejných místech kde k procesu došlo. I přes ne zrovna tradiční umělecké pojetí, kdy za hlavní vyjadřovací prostředek byl zvolen pohyb a zvuk, vyvolalo představení ohromný ohlas, a to především u pamětníků, kteří se akce v hojném počtu účastnili. </p> <p>Jako zatvrzelý odhalovač zločinů komunismu, jež se prostřednictvím svých her i realizací neustále navrací do padesátých let minulého století, a pro kterého jak sám říká: „je to nutná přirozenost“ vystupuje již zmiňovaný Miroslav Bambušek. Jeho projekty jsou apelativní, útočí na diváka ze všech stran a do hloubky, protože nikdy nejde o povrch. Sám se na ně velmi pečlivě připravuje studiem archivních materiálů, dobových záznamů a pamětí. Říká: „Je to pro mě taková standardní cesta. Chci-li se o něčem dozvědět maximum, musím prostudovat všechno, co je k dispozici, archivy, tiskoviny, vzpomínky pamětníků, práce historiků, sociologů atd. Je to taková tradiční práce a je při přípravě nejnáročnější. To víte, že mě ty materiály ovlivňují. Strávím s tím vždy asi dva roky. Zakousne se vám to pod kůži a nemůžete se pak tvářit, že jste objektivní – byla by to lež. Je to jako když vykopáváte starý hrob, říznete se o úlomek kosti a ´nakazíte se´ v tomto smyslu nemohou být objektivní ani historici i když se tak často chtějí tvářit kvůli větší důvěryhodnosti“.<br />
Posledními Bambuškovými pracemi z loňského roku byla hra Česká válka věnovaná hrdinům třetího odboje, napsaná na zakázku Divadla na Zábradlí, kde byla v režii Davida Czesanyho v květnu uvedena a třetí díl celorepublikového projektu Cesty energie Uran, situovaný do míst bývalého hlavního velení protivzdušné obrany ČSR v obci Drnov nedaleko Loun. Česká válka otevírá události spojené s duchovním odporem vůči komunistickému mechanismu, s aktivitami bratří Mašínů a dalších odbojových skupin jako Černý lev 777, Hory Hostýnské, MAPAŽ a je možné ji zhlédnout pravidelně každý měsíc ve jmenovaném divadle. Těžší je to s Uranem, jehož životnost je přímo závislá na finančních možnostech organizátorů i dostupnosti bunkru, ve kterém je po větší část roku velmi nízká teplota. Zatím se během září a října odehrály tři reprízy, další jsou ve hvězdách. Je možné, že následující repetice této inspirativní performance, která tematizuje uran v mnoha podobách jako poklad pro zbrojní potřeby SSSR, trest politických vězňů v dolech na Jáchymovsku či současný obraz jaderné energie, již neproběhnou. </p> <p>Posledním uměleckým příspěvkem k tématu 50. let u nás byla ostravská premiéra (21. ledna 2012) hry Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní, která zpracovává vzpomínkovou prózu Josefy Slánské Zpráva o mém muži a jež se úzce dotýká dalšího monstrprocesu zinscenovaného Komunistickou stranou. Jejím hlavním (anti)hrdinou se v roce 1953 stal bývalý funkcionář Rudolf Slánský. Jeho žena na půdě Komorní scény Arény pateticky nevzdychá naopak je středobodem groteskní vyšetřovací šarády, která ve své obludnosti působí o to naléhavěji.<br /> 17. února 2012 uvedla Nová Scéna Národního divadla zbrusu nový text Karla Steigerwalda Má vzdálená vlast inspirovaný knihou Dagmar Šimkové Byli jsme tam také, ženou, jež strávila patnáct let v komunistickém kriminále, a která se v současnosti marně dožaduje rehabilitace. Hra jak anotace napovídá: „reflektuje tragikomicky, a s ironií marnost českého vyrovnání s minulostí, marnost a nemožnost tlusté čáry za ní, ubohost české podoby rozloučení s komunismem“.<br />
Doufejme, že Steigerwaldův úsudek není posledním a platným vyjádřením k tématu 50. let v Československu na našich jevištích.</p>