<p>PRAHA: Jen málokomu se podaří skloubit své zaměstnání i se svým koníčkem. Absolventovi obchodní akademie a nadšenci v oblasti umění, sochaři a loutkáři Janu Herzogovi se to povedlo. Do práce tak vstává každý den s radostí. A nejen to. Jeho umělecká díla byla již několikrát vystavena a sklidila velký úspěch.</p> <p>Vystřídal jste řadu různých zaměstnání, kde jste mohl využít i svůj umělecký talent: pracoval jste jako grafik v Národním technickém muzeu, jako výtvarník v Národním divadle, ve filmových ateliérech na Barrandově a na dalších místech, a to i přesto, že jste umění studoval pouze dva roky. Jakým způsobem jste se v této oblasti prosadil?</p> <p>Myslím, že nerozhoduje, zda člověk studuje rok nebo deset let na umělecké škole, ale pokud má vnitřní touhu a potřebu v dané profesi pracovat, pak je vše v pořádku. Vzdělával jsem se soukromě u akademického sochaře Miroslava Pankráce. Pracoval jsem v různých oblastech, dokonce i jako skladník u Bati nebo vychovatel. Pohyboval jsem se tak stále mezi různými lidmi, kteří vás ať chcete nebo ne ovlivňují a inspirují, a já se nechávám inspirovat velice rád. V současné době pracuji na fakultě architektury ČVUT v modelářském ateliéru. Jsem obklopený mladými nadšenými lidmi, milými kolegy a spolupracovníky a také je zde velmi příjemné pracovní prostředí s tvůrčí atmosférou. Cit a přirozené nadání je tím nejdůležitějším aspektem hned po velké píli, aby byl člověk schopen jakékoli tvůrčí práce. </p> <p>Vytvořil jste sedm velkých betlémů, z nichž nejraději máte betlém s Mozartem z roku 1998. Proč jste se začal věnovat právě tvorbě betlémů, čím jsou vaše betlémy zvláštní?</p> <p>Vytvářením betlémů jsem se začal zabývat už jako kluk na základní škole a tato záliba mě vydržela až doposud. Asi proto, že z betlémů jsem vždy cítil takový uzavřený příběh sám pro sebe a s tímto příběhem si rád hraji i dnes, takže pokračuji v tvorbě klasických ale i velice nestandardních až extravagantních betlémů. Betlém s Mozartem, jak jsem jej pracovně nazval, je inspirovaný různými světovými velikány: W. A. Mozartem, Boženou Němcovou, J. V. Myslbekem a dalšími. Ti všichni jsou v současnosti trochu opomíjeni a zastiňováni sportovními, ale i lacinými idoly showbyznysu. Nechci být skeptik, ale když se zeptáte dětí ve škole, kdo je to Jaromír Jágr nebo Antonín Dvořák, u Jágra se odpovědi dočkáte určitě rychleji.</p> <p>V současné době vytváříte ve volném čase loutky. Z jakého materiálu je vyrábíte? Co vás k jejich tvorbě inspiruje? Myslíte si, že i v současné technické době mají lidé dostatečně velký zájem i o tuto oblast umění?</p> <p>Loutky vytvářím klasickou technikou, kdy tělo a pohybový mechanismus jsou dřevěné, na hlavu a ruce používám většinou tvrzenou sádru nebo pryskyřicové licí hmoty, ale dělám i loutky celodřevěné. Téma loutek je inspirované klasickými českými postavami, od obyčejného vesnického koledníka až po Karla IV. Také velice rád modeluji loutky zvířat, především psů. Myslím si, že v současné době se lidé rádi obklopují hezkými věcmi a loutky jsou takovým vděčným objektem, jak na vystavení, tak i na hraní, takže zájem o tuto oblast u veřejnosti je, minimálně u dětí, a právě u nich mi to dělá největší radost.</p> <p>Tvorba loutek je pro Českou republiku velmi tradiční. Obdivujete nějakého českého loutkáře?</p> <p>Tradice loutek je zde obrovská, jen je v Česku docela zaprášené „podhoubí“. Mám svůj vlastní projev a styl, který není ničím ovlivněn. Vždy mi ale byl inspiraci a velkým vzorem Jiří Trnka, kterého opravdu obdivuji a stále v jeho tvorbě nacházím nové zajímavé detaily. Od něj by se mohli učit všichni kumštýři, minimálně to, s jakým zápalem a precizností tvořil.</p> <p>Velkou část své tvorby také věnujete sochám. Na jaké soše právě pracujete a k čemu byste přirovnal svůj umělecký styl?</p> <p>Mám v hlavě rozděláno více soch, ale v reálu nyní pracuji na soše anděla s holoubkem. Svůj styl k ničemu nepřirovnávám, ve své tvorbě se snažím pracovat stále s lidskou figurou, která mě inspiruje a hodně expresivním výrazem, který je pro mě asi typický, ale to musí posoudit publikum.</p> <p>Do jaké krajiny byste nejraději svoji sochu umístil?</p> <p>V tom mám úplně jasno. Většinu svých soch bych umístil doprostřed krásné jihočeské louky<br /> nebo na hladinu rybníka a nechal je tam svému osudu.</p> <p>Vraťme se k prvnímu dotazu. Výčet zaměstnání, která jste vystřídal většinou dokazuje, že lze skloubit koníčka s profesní činností. Prozradíte jak na to?</p> <p>V současné době, jak jsem již zmínil, pracuji jako modelář na architektuře ČVUT v Praze, takže tvůrčí prostředí určitě nepostrádám, ale samozřejmě i u jiných druhů zaměstnání lze najít trochu radosti a inspirace. O skloubení práce a koníčka a o to, abych dělal svou práci s chutí a rád, mi šlo v jisté míře v každém zaměstnání, ale také se mi párkrát v tomto ohledu nedařilo. Samozřejmě i pracovní zkušenosti z jiných než uměleckých oblastí jsou pro mě něčím důležité. </p> <p>Plánujete nějakou výstavu?</p> <p>V současné době neplánuji oficiální výstavu, ale těším se na léto a rád bych udělal alespoň jednodenní výstavu pod širým nebem pro své přátele a známé, aby to bylo především pro všechny hezké setkání obohacené uměleckým zážitkem.</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR-ZAHRANIČÍ: Předáním Archy I. Ukrajině je završen první milník projektu Archa. Vznikl před více než rokem ve spolupráci Ministerstva kultury ČR, Českého výboru ICOM a Národní knihovny ČR za podpory soukromých dárců. Jeho cílem je pomoc Ukrajině při záchraně jejího kulturního dědictví. Speciální mobilní kontejner bude sloužit ke konzervaci vzácných rukopisů, knih a archivních dokumentů, které byly během konfliktu poškozeny nebo jsou ohroženy vlivem externích podmínek.
Finančními partnery projektu Archa I. jsou MND a.s., Nadace Karel Komárek Family Foundation a Libor Winkler a jeho přátelé.