ČR: Byl to ten nejveselejší “dušičkový“ rozhovor, jaký jsem kdy vedla. Mým hostem v rozhlasovém studiu byl sochař, malíř, spisovatel a pedagog Vladimír Preclík. Vyprávěl o slavnosti v Den mrtvých v Mexiku, o tradici plné barev, hudby, zábavy a radosti. O pár let později – už o poznání vážněji – jsme se k tématu vrátili v knižním dialogu Sochařům se netleská. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je připomínat si své blízké, a dokonce klást jim i dosud nezodpovězené otázky. Tak jako Vladimír Preclík svému otci Aloisovi v následujícím textu.
V minulosti jste přijal několik funerálních zakázek. Není to příliš morbidní téma?
Proč morbidní? Hrob je stejně tak sochařská záležitost jako třeba portrét. To, že ho dnes dělají převážně kameníci – a na kšeft, je jiná věc. Běžně vznikají sériové pomníky bez nápisu, jeden jako druhý. Když člověk umře, stačí jen doplnit údaje. To je nedůstojné, přímo zrůdné. Pomník by měl být výrazem doby, výpovědí o zemřelém i jeho rodině, dlouhodobou vzpomínkou na konkrétního člověka.
Byť smutnou vzpomínkou?
Všichni přece víme, že život musí skončit. Někdo dokonce říká, že smrt je pokračováním života, ale s tím já se ztotožnit nemohu. Pokud dostanu nabídku, abych udělal pomník, beru to jako poctu, zvlášť když jde o tak velké mužské, jako byli Voskovec a Werich. Jsem rád, že jsem mohl odhalit jejich památník na Olšanech.
Jak k tomu došlo?
Vlastně mě o to požádal Jan Werich. Chodíval ke mně do ateliéru na Žižkově sedět modelem. Jednou jsme v rozhovoru zabrousili na hřbitovy a on rezolutně povídá: „To není můj šálek čaje. Já ani ´George´ je nemáme rádi. Hřbitov je nám strašně vzdálený, hřbitova se bojíme.“ Už jsem chtěl změnit téma, když najednou povídá: „Víte, pane Preclík, ale od vás bych si hrob udělat nechal!“ Oba jsme se zasmáli a tím to pro nás skončilo. Po letech jsem si Werichovu větu vybavil a sám pro sebe stanovil přetěžký úkol, jak bych asi vyjádřil svůj obdiv a úctu k tak výjimečným osobnostem. Udělal jsem několik návrhů a jeden z nich přijala Nadace Život Umělce. Vypsala veřejnou sbírku a zadala výrobu hrobu V+W Družstvu kámen v Ostroměři přesně podle mého návrhu.
Myslíte, že by byl Jan Werich spokojený?
Jedno jsem věděl jistě: klasický pomník nepřichází v úvahu. Werich by se zlobil. Je to tedy spíš architektura. Dva velké žulové bloky, které se dotýkají v horní části a vycházejí z písmen V+W. Ze vzniklého trojúhelníku vybíhá zlacená křivka. Charakterizuje lidskou i tvůrčí nerozlučnost dvou českých klaunů. Plastická písmena obou jmen Voskovec a Werich mají tvar úsměvu. Myslím, že je to jediný náhrobek v Evropě, který se usmívá.
Rozloučil jste se náhrobkem či pomníkem s někým, koho jste osobně znal?
Vůbec první funerální plastikou byl hrob mého otce v Jaroměři z bílého mramoru. Vztyčil jsem kamenný rám, který obvykle spočívá na zemi, a v něm vysekal stuhu. Tak jsem vyjádřil myšlenku, že po odchodu blízkého člověka zůstane prázdno. Později jsem na ni navázal pomníkem malíři Bohumíru Matalovi v Lomnici u Tišňova. Mašli nahrazuje jméno Matal, ztvárněné velkými, takřka půlmetrovými písmeny, která se dotýkají. Z písmene T uprostřed jména jsem udělal kříž. Jde o komponovaný hrob z bílého mramoru, zasazený do hřbitovního svahu.
Pro mne jsou funerální plastiky sochařskou výzvou. Důkazem, že existují i jiná řešení než banální hroby, jejichž hlavním motivem jsou záhlavní desky se jménem zemřelého. Zepředu leštěné, zezadu odfláknuté.
Hřbitovy jsou vlastně vizitkou města i země. Ještě v devatenáctém století bývaly krásné, naši předci jim věnovali velkou pozornost. Když někdo umřel, stal se skoro posvátným. Kdežto dnes? Šup s nebožtíkem do díry. A aby se poznalo, kdo tam leží, tak se mu za hlavu vrazí uniformní deska… Trápí mě, že hřbitovy v Čechách svou tradiční atmosféru a monumentalitu kousek po kousku ztrácejí.
Ve světě je to jinak. Například slavný hřbitov Père Lachaise v Paříži – to je dodnes procházka kulturní historií. Pánové Balzac a Zola jsou tu pěkně pohromadě. A jejich pomníky? Úžasné svědectví a odraz doby. Mně – na rozdíl od Jana Wericha – hřbitovy nevadí. Tak jako jiní jezdí v zahraničí do galerií, moje první cesta vede na hřbitov.
Je sochař v pokušení navrhnout si vlastní náhrobek? Třeba proto, aby ho někdo jiný nepokazil?
To se ví, že jo. Stává se, že si sochař postaví hrob a vyseká na něm své jméno. Zbývá jen doplnit letopočet úmrtí, až přijde čas. Nedávno jsem dokončil návrh na rodinný hrob v Jaroměři, odkud pocházejí moji prarodiče a rodiče. Snad tam bude místo i pro mě. Aspoň mám jistotu, že mě nerozpráší po silnici.
Netušila jsem, že volba místa k „poslednímu odpočinku“ může být hotovým rébusem.
Pro mě ano. Před několika lety jsem dostal neobyčejně zajímavou nabídku, zda si nechci nalézt místo na vyšehradském hřbitově v Praze. Jak čas plynul, dospěl jsem k názoru, že mi ani tak nezáleží na tom, jestli budu mezi slavnými na Vyšehradě, ale záleží mi na tom, abych byl mezi svými, v rodném kraji. V nejhorším případě budu mít hroby dva. Napíšu na ně: Vladimír Preclík, díl první a druhý.
V knize „Trojhlas“ vzpomínáte, že jste na pohřbu svého tatínka neplakal, zatímco na pohřbu E. F. Buriana ano. Není to zvláštní?
Může to tak působit. Ale já jsem dlouho nemohl uvěřit, že táta nežije. On byl ohromně veselej, vtipnej mužskej a mně připadalo, že je to jeden z jeho fórů. Navíc jsem v té době patřil k těm, kteří vůbec nepláčou.
Proč? Pro chlapa se to neslušelo?
Ne, že by se to neslušelo… Stává se, že když člověk zdolá těžkou chorobu, odnaučí se plakat. Nemoc vás zocelí, ale zanechá i tuhý krunýř, takže si odvyknete dávat najevo emoce.
Při loučení s E. F. Burianem jsem byl v docela jiné životní situaci. Jednak to bylo o pár let dřív a pak – na jeho pohřeb mě pustili rovnou ze sanatoria. Zpráva o Burianově smrti mě rozlítostnila, přišla nečekaně jako blesk. Vždyť Burian byl člověk plný dynamiky, energie z něho přímo sršela. Ač malého vzrůstu, budil respekt. Stačilo jen, aby se podíval nebo promluvil. Vděčím mu za inspiraci, nebýt jeho sotva bych se pustil do portrétů České avantgardy. On sám byl první velkou osobností, s níž jsem měl možnost mluvit o umělecké práci z očí do očí. Také zahajoval mou první výstavu.
Bojím se říct, že pro mě tehdy znamenal víc než můj otec, ale asi jsem to tak cítil. Jeho ztrátu jsem nesl těžce – jako velikou nespravedlnost.
Měl jste o svého otce někdy strach?
Za války. Nebylo snad dne, abychom se o něho nebáli. Žili jsme poblíž Sudet a jaroměřské nádraží bylo důležitým železničním uzlem. Otec pracoval jako strojvůdce, řídil nákladní – ostře sledované vlaky –, jak píše Hrabal, které převážely vojenskou výzbroj a munici. Kvůli nim střežili Němci dlouhý železniční most mezi Josefem a Jaroměří, protože hrozilo nebezpečí podminování. Jednou se táta vrátil s rozstřílenou mašinou. Spojenečtí letci-hloubkaři obvykle nalétávali nízko nad vlakovou soupravu a signalizovali, aby zastavila. Jakmile posádka vyskákala z vozu, rozstříleli kotle parní lokomotivy a znemožnili další transport. Když splnili úkol, odlétli.
Jak si otce vybavujete nejčastěji?
Vidím ho, jak sedí u stolu, usíná únavou a vyrábí hlavičky těch svých kašpárků. Vedle něho maminka šije loutkám šatičky. Moji rodiče byli nesmírně pracovití, nikam nejezdili, nerekreovali se, pořád jen práce a práce. Dnes bychom řekli, že byli workholici. To mám po nich. Po tátovi jsem snad zdědil i důslednost a šikovné ruce.
Proč kluk, kterému šlo tak snadno učení, nepokračoval ve studiu na gymnáziu? Nemrzelo vás to později?
Nejvíc byli překvapeni moji učitelé a otci domlouvali: „Pane Preclík, váš hoch se dobře učí, měl by studovat, budete z něho mít radost.“ Táta vyslechl dobrou radu, ale neřídil se jí. Tvrdil, že řemeslo má zlaté dno. My s bratrem jsme později sice říkali, že má i posraný víko, ale jen potichu, tenkrát se otcům odporovat nesmělo. Otec byl nezpochybnitelná autorita, s ním se nediskutovalo. Ne že bychom se ho s bratrem báli, ale nedovedli jsme mu říct – a on nám také ne – něco laskavého. Nevzpomínám si, že by mně třeba pochválil: „Tak to mám radost, to se ti povedlo!“ anebo „To je fajn,“ a vzal by mě kolem ramen nebo pohladil. Něco takového bylo nemyslitelné. A přitom jsme necítili žádnou újmu. Nevím, jestli bych se choval jinak, kdybych měl syna. Možná taky ne. Rodinný příklad člověka hodně ovlivní.
A jestli mě mrzelo, že jsem nešel na gymnázium jako třeba spolužák Miroslav Ivanov? Upřímně řečeno, moc jsem o tom nepřemýšlel. Doma jsem pořád čuchal piliny a měl jsem děsnou radost, když táta něco vyráběl. Byl sice neškolený, ale velice schopný lidový talent. Uměl z hrudy sádry vykouzlit hlavičku Chaplina nebo třeba Grety Garbo. Stačilo, aby několikrát zašel do biografu a už škrabal jako divý. Škrabal – ne modeloval. To slovo jsme doma nepoužívali.
Až teprve v Hořicích jsem pochopil, že ve mně zůstala touha po vzdělání. Hltal jsem každé slovo svých kantorů – češtináře dr. Bohumila Brejníka nebo Jaroslava Nováka, byl jsem lačný poznání a měl jsem co dohánět. Nejvíc mě zajímaly humanitní předměty: literatura, dějiny umění, dějiny vůbec, zeměpis. V Hořicích jsem se utvrdil v tom, že chci dělat sochařství, a naivně jsem si myslel, že táta povolí, když bude vidět výsledky.
Proč vám tolik bránil, abyste se stal sochařem?
Táta byl mužem práce, fyzicky zdatný a nesmírně praktický člověk, který umění k životu nepotřeboval. Živit se uměním, to byl pro něho skoro hřích. Hlavně ale měl asi strach, aby jeho syn nedřel bídu. Jednou jsem přijel domů a on mě překvapil poznámkou: „V inzerátech píšou, že hledají účetního, prodavače, tam zase soustružníka, ale že by někdo chtěl sochaře, to jsem si ještě nepřečet´.“
Nezapomeňte, že mluvím o době po druhé světové válce. To byl úplně jiný svět. Když se tenkrát na malém městě řeklo „umělec“, bylo to podezřelé. Něco jako komediant. Herci nebyli respektováni tak jako dnes, natož malíři nebo nedej bože sochaři. Kdo dovedl něco víc než okolí, budil nedůvěru. Ne že by dnes neexistovala. Talent může být požehnáním, i prokletím. Odtrhne vás od sousedů, izoluje od většiny, a být sám je výhoda i Kainovo znamení. Buď kejklíř nebo hadrník, buď polobůh nebo šarlatán. Buď náš pan umělec či obejda. Nic mezi tím. Buď – anebo.
Neříkejte, že otec neměl radost, když jste byl vybrán do Montrealu mezi padesátku sochařů celého světa? To byl přece ohromný úspěch!
Možná že radost měl, ale najevo ji nedal. V létě roku 1966 jsem začal dělat dvě třímetrové dřevěné sochy, abych mohl vybrat tu lepší a poslat ji do Kanady. Protože v žižkovském ateliéru bylo málo místa, požádal jsem tátu, jestli můžu pracovat v Josefově. Souhlasil. Na zahradě jsem zbudoval provizorní přístřešek a začal sekat dvě sochy naráz na téma Staré provensálské město. Musel jsem si počínat zručně a pořádně se ohánět palicí. Táta mě pozoroval, ale mou práci nekomentoval. Jen jednou, když jsem vyřezával obrazce, řekl: „Ten třetí odleva máš menší.“ To bylo všechno. Samozřejmě, že jsem toužil po tátově uznání, ale on nikdy neřekl: „Hele, kluku, to se ti povedlo.“ A přitom by to dokázal říct tak, že bych se neurazil, ani nezpychl.
Jednu sochu jsem dělal z javoru a druhou z babyky. K té babyce jsem přišel náhodou. Moje účast mezi hvězdami sochařského nebe se díky médiím brzy roznesla po Československu a mnozí lidé mi začali nabízet tu to, tu ono. A mezi nimi jeden zahradník: „Nechcete babyku?“ Namítl jsem, že babyku znám jako keř. Ale on řekl: „To není keř. To je kmen, který má v průměru čtyřicet centimetrů. Přijďte se na něj podívat!“
V literatuře jsem si nalistoval, že babyka je odrůda javoru a její tvrdost je někde mezi javorem a dubem. A taky že má jednu nepříjemnou vlastnost – při zpracování páchne, protože je v ní hodně třísla. Což jsem pak poznal na vlastní kůži, když jsem do kmene vpaloval rozpáleným železem strukturu.
Ta socha z babyky nakonec poněkud komplikovaně putovala do Montrealu. Byla mořená, napuštěná vším, co tehdy bylo k sehnání. A moc toho nebylo. Z Jaroměře odjela po silnici do Hamburku a odtud lodí. Musela si pospíšit, protože v podmínkách organizátorů stálo půvabné upozornění, že zásilka musí být nejpozději do 21. října v ústí řeky sv. Vavřince. Druhý den prý řeka zamrzá a další transport je možný jen psím spřežením. Pomyslel jsem si, že jde o žert. Teprve když jsem byl hostem v Kanadě, pochopil jsem, že řeka sv. Vavřince skutečně už dvě stě let vždy 22. října zamrzá. Naštěstí jsme termín stihli a moje socha pak byla skoro tři čtvrtě roku vystavena v Montrealu.
V Kanadě jsem zůstal dva měsíce a udělal si dobré jméno, protože jsem obstál mezi sochařskými hvězdami.
Jak se to poznalo?
Podle kritik v katalozích, kde mě brali jako rovnocenného autora. Jenže abych se jim vyrovnal i v budoucnu, musel bych vystavovat v zahraničí, což bylo velice složité, ve Francii takřka nemožné. Jednou se mi podařilo otevřít expozici v Bochumu díky spolupráci tamější galerie a Národní galerie v Praze.
Kdybych měl možnost svobodného pohybu po Evropě, mohla ze mne montrealská výstava udělat světoznámého sochaře. Místo toho jsem se vrátil domů, kde mě mnozí záviděli, přestali mi odpovídat na pozdrav a málem mě lynčovali za to, že mi život dopřál tuhle šanci. Dlouhá léta to byla spíš má nevýhoda než naopak.
Ovlivnila vás montrealská zkušenost umělecky?
Dala mi odvahu. Zjistil jsem, že česká sochařina je srovnatelná s ostatním světem. Ale že bych se nějak nafoukl, to rozhodně ne, spíš jsem si začal uvědomovat větší odpovědnost. Protože jsem žil v této zemi, stále jsem musel někomu něco dokazovat.
Vraťme se ještě k tátovi – vzal vás někdy na milost? Když ne jako kumštýře, tak aspoň jako chlapa?
Vzpomínám si na zvláštní okamžik spříznění. Už jsem byl hotový sochař, jezdil jsem z Prahy domů jen občas, tak jednou za tři měsíce. Což je doba dost dlouhá na to, aby mužskýmu narostli vousy. Když mě táta uviděl, celý se rozzářil: „Ty máš vousy!? Nech si je!“
Neskrýval radost, možná proto, že sám nosil knírek. Bylo to vůbec poprvé, co jsme se objali jako chlapi. Měl široká ramena, takže to byla docela fuška. Vzpomínám si, že ten den jsem měl šťastnou, povznesenou náladu.
Celá léta mě deprimovalo, že vlastně nevím, co si táta o mé práci myslí. Zatímco matka dávala najevo, že ji těší mé úspěchy a že se o mně mluví, táta nikdy. Ale abych nekřivdil, teď si vybavují, že jsem se jednou přece jen dočkal zadostiučinění. Jeli jsme s rodiči o Dušičkách na hřbitov do Hořic a já si všiml, že z protějšího auta vystupuje profesor Wagner. „Hele, tati, tamhle je náš pan profesor!“
Táta vzhlédl a k mému naprostému zděšení mu šel vstříc rychlým krokem. Jen jsem vydechl: „Mami, proboha, co chce táta udělat?“
A v tom jsem zaslechl, jak na něho přátelsky volá. Pak si oba srdečně potřásli pravicí a chvíli spolu hovořili. Táta se odporoučel a vracel se k nám. Celý zkoprnělý jsem se zeptal: „Cos tam dělal?“
„Přece jsem musel poděkovat za to, že tě vyškolil,“ odpověděl.
„No a co ti řekl?“
„Že seš dobrej!“
A dost. Dali jsme kytičku na hrob a víc už se o tom nemluvilo. Až později jsem se dozvěděl, že se táta s Wagnerem znali už jako kluci z jaroměřské ulice.
Dokážete po letech vidět v otcově rezervovanosti i určitou výhodu?
Dnes už ano. Tím, že mi bránil stát se sochařem, mi vlastně nejvíc prospěl. Mladí přece nerespektují zákazy otců. A že mi neuhrabával a neleštil cestičku? Člověku dodá sebevědomí, že to, čeho dosáhl, získal bez pomoci rodiny. Sám voják v poli. Samota bývá sice trpká, ale nutná. Jen tak mohu myšlenku domýšlet a cizelovat. Ale když mi do toho bude hodně lidí kecat… Proto někteří umělci do ateliéru zásadně nikoho nepouštějí.
Stojíte ještě vůbec o chválu?
Není snadné slýchat slova chvály a uznání, je to skoro tak těžké jako poslouchat odsudky a pochybnosti. Ty samozřejmě vězí v mysli déle než radost. Mají ostřejší drápky, zatímco chvála mívá jemné tlapky. Po těch se mysl rozplývá, ale po ostrých drápech zbydou často jizvy.
Zdálo by se, že podobná slova nesluší chlapáckým sochařům, co se ohánějí kladivy a palicí. Nenechte se mýlit. Sochaři jsou citliví a snadno zranitelní lidé. Snad právě proto, že jejich práce vyžaduje tolik fyzické námahy, mívají pocit, že do ní dávají i víc, než je u jiných uměleckých disciplín zapotřebí.
Kdybyste si dnes mohl s tátou promluvit, na co byste se ho zeptal? Zůstalo mezi vámi něco nedořečeného?
Nejspíš bych se zeptal: „Hele, táto, proč jsi mně tak stěžoval můj vstup do výtvarného světa?“
A on by asi řekl: „Protože jsem měl strach, z čeho se budeš živit.“
„A ty si myslíš, že se nelze uměním uživit? Vždyť je tolik malířů, tolik sochařů!“
A on by namítl:„No jo, ale kde máš jistotu, že bys mezi ně patřil zrovna ty?“
Já bych řekl: „Nebál bych se mezi ně pustit, vždyť mám talent po tobě.“
A táta by určitě měl poslední slovo: „A to je právě to, z čeho bych měl strach!“
A kdyby vám otec položil otázku: Co se vám v životě podařilo?
Chlap má za svůj život zplodit syna, postavit dům a zasadit strom. Já jsem postavil dům, zasadil několik stromů, ale syna jsem nezplodil, ač jsem se o to dlouho a poctivě snažil. Nikdo není dokonalý. Stromy sázím rád a sem tam ještě něco postavím. Bůh mi jistě odpustí, že nejsem stoprocentní.
Možná ale se mi podařily jiné věci. Když jsem si koupil starou stodolu ve Velkých Popovicích u Prahy a přestavěl ji na ateliér, vymyslel jsem speciální horní osvětlení. Nakoupil jsem tisíc skleněných bobrovek a vyskládal jimi části střechy, takže vznikly tři veliké plochy, které mi dávají dokonalé světlo. Světlo tlumené, příznivé pro sochařskou práci a bez nebezpečí zatékání, jak je tomu skoro vždy u vložených světlíků. Dnes už se, myslím, skleněné bobrovky nevyrábějí, takže za pár let střecha mé stodoly bude mít šanci stát se technickou památkou.
Taky se mi podařilo dovést do konce stavbu jedenácti rodinných domků s ateliéry ve formě družstevní výstavby. Málem jsem to zdravotně odskákal. Vést deset let k danému cíli jedenáct umělců i s jejich manželkami je riskantní a takřka nemožné. Kdo nikdy „nevelel“ skupině umělců, neporozumí.
Podařilo se mi ve zdraví přežít i poslancování v České Národní Radě a profesuru na Vysokém učení technickém v Brně a dostal jsem za tuto činnost několik vzácných metálů. Nosím je jen v neděli.
Ještě se mi podařilo přežít sedmdesátku, ač to před lety vypadalo, že nevydržím do příštích švestek.
A pokud jde o sochy – snad můžu říct, že jsem se nezpronevěřil sobě, ani profesoru Wagnerovi. Vždycky jsem zůstal svůj. Nikdy jsem nedělal, co jsem nechtěl. Ani věci, které minulý režim od umělců očekával.
Snad by měl táta radost.
Alois Preclík (1899-1968)
Strojvedoucí, tvůrce loutek a hraček. Původně vyučený strojní zámečník, od roku 1929 strojvedoucí v Jaroměři. Otec sochaře Vladimíra Preclíka, manžel Anny, rozené Kuchařové z Jaroměře, s níž se stal zakladatelem rodinné firmy na výrobu loutek. Jejich produkce představuje jeden z posledních výbojů ve výrobě loutek pro rodinná divadla. Firma vznikla v roce 1929, o tři roky později dostala Anna Preclíková oficiální povolení, v roce 1936 získaly jejich loutky ochrannou známku APAS, tj. A. Preclíková a synové. Tvůrci zhotovovali závěsné loutky a usilovali o osobitý výraz tváří, dokonalý bezhlučný pohyb i prodloužení životnosti loutek, zejména hlaviček. Té docílil Alois Preclík, který hlavy sám modeloval, unikátní směsí plavené křídy, dřevěných pilin, klihu a formalinu. Poměrně robustní marionety dosahovaly velikosti 18 a 25 cm. Mnohé z nich byly vybaveny „klapačkami“, tj. pohyblivými čelistmi, technologií typickou jen pro tento druh loutek. K odběratelům patřili hlavně pražští knihkupci. O loutky byl velký zájem i v zahraničí. Putovaly až do USA, Maroka, Izraele, Rhodesie, Holandska, Německa a dalších zemí. Po roce 1950 se A. Preclík zabýval hlavně výrobou dřevěných hraček a suvenýrů. V 90. letech minulého století (až do roku 2008) se pokusil vzkřísit slávu josefovské firmy APAS syn Jiří. (Zdroj: Uhlíř, Jiří, Osobnosti Jaroměře, Liberec 2011)
Vladimír Preclík (1929-2008)
Sochař, malíř, spisovatel a pedagog. Narozen v Hradci Králové. Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér prof. J. Wagnera. Než vstoupil na umělecké školy, učil se řemeslo řezbářské v Hradci Králové. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní porotou mezi největších 50 sochařů světa. Je zastoupen ve všech krajských galeriích v České republice i ve významných muzeích v zahraničí (Centre Pompidou v Paříži, Middelheim v Antverpách aj.). Od roku 1990 působil jako profesor sochařství na VUT v Brně a spoluzakládal tamní Fakultu výtvarných umění, jejímž byl prvním děkanem. Inicioval vznik sochařských sympozií v Hořicích a založil Interlignum (sympozium) pro dřevo v Deštném v Orlických horách a Letní školu pro mladé sochaře na Orlíku. Byl řadu let předsedou S.V.U. Mánes, předsedou Unie výtvarných umělců ČR a poslancem ČNR. V roce 1998 mu bylo otevřeno muzeum v Bechyni. V roce 2008 daroval výběr ze své tvorby rodnému Hradci Králové (dnes k vidění v Galerii moderního umění v Hradci Králové a v Městském muzeu v Jaroměři).
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Divadelní streamovací platforma Dramox spouští tolik očekávanou aplikaci pro Google TV (dříve Android). Po chytrých televizích LG a Samsung tak diváci naladí všechny divadelní záznamy Dramoxu i na televizích Sony, Philips, Hisense, TLC a mnoha dalších. Drtivá většina diváků tedy bude moci během svátků sledovat divadlo online pohodlně z velké televizní obrazovky.
ČR-ZAHRANIČÍ: Předáním Archy I. Ukrajině je završen první milník projektu Archa. Vznikl před více než rokem ve spolupráci Ministerstva kultury ČR, Českého výboru ICOM a Národní knihovny ČR za podpory soukromých dárců. Jeho cílem je pomoc Ukrajině při záchraně jejího kulturního dědictví. Speciální mobilní kontejner bude sloužit ke konzervaci vzácných rukopisů, knih a archivních dokumentů, které byly během konfliktu poškozeny nebo jsou ohroženy vlivem externích podmínek.
Finančními partnery projektu Archa I. jsou MND a.s., Nadace Karel Komárek Family Foundation a Libor Winkler a jeho přátelé.