Stopy v písku / Josef Václav Myslbek

Jak vlastně vznikl nápad na Myslbekovu výstavu a kdo se na její přípravě ještě podílel?

Nápad to byl celkem spontánní. Šla jsem po Václavském náměstí a říkala si, že se na mého pradědečka stále zapomíná a že bych to tak neměla nechat. Sešla jsem se pak se známou, Ivetou Musilovou, která občas organizuje v Brně komorní koncerty, a zeptala se, jestli by mi pomohla udělat výstavu. Zašly jsme na pražský magistrát, kde řídil kulturu Jan Volf, kterému jsem velmi vděčná za podporu nápadu. Tam nám dali typ na Obecní dům, kde nás velkoryse přijal předseda představenstva, pan Vlastimil Ježek. Nápad ho zaujal, domluvili jsme prostory a byla zahájena jednání s Národní galerií, pak to ale přerušil covid. Jakmile se epidemická situace uklidnila, v přípravách se od září 2022 pokračovalo. Výstava byla pak zahájena v červnu 2023.

 

Čím jste vy sama do jejího obsahu konkrétně přispěla, kromě toho, že jste výstavu iniciovala a spolupracovala na její organizaci?

Já jsem se starala zejména o její uměleckou stránku, paní Musilová o produkci. Podmínka byla, aby nám Národní galerie zapůjčila některé sochy, které jsou v jejím majetku, což se podařilo. Velkou sochu Oddanosti nám zapůjčila Staroměstská radnice a malou studii sv. Václava Muzeum Karlova mostu. Podmínka byla, aby sochy byly z bronzu, protože výstava je ve volných prostorách v 1. patře Obecního domu a například sádrové odlitky by v tom prostředí nepůsobily dobře. Ostatně z bronzu tvořil Myslbek nejraději.

Začala jsem navštěvovat archiv NG a vyhledávala tam různé informace o pradědečkovi v uložených materiálech a fotografiích. Výstavu jsem založila na vzpomínkách Myslbekova syna Jiřího – mého dědy, které sepsal, ale nebyly dosud nikdy publikovány. Kromě soch obsahuje také 11 roll-upů, jejichž texty jsem psala, a které dokumentují Myslbekovu tvorbu a dávají možnost nahlédnout do jeho soukromí jako člověka, manžela a otce rodiny.

Lidé se rádi dozvídají o umělcích vždy něco více než suché informace o jejich díle. A to se, myslím, povedlo. Na roll-upech je možno vidět rodinné fotografie a přečíst si úryvky  – často veselých – vzpomínek Myslbekova syna, mého dědy. Jsou tu ale i zajímavosti a fotografie, které provázely tvorbu nejznámějších děl Josefa Václava Myslbeka.

Myslím si, že mladší generace by se měly seznámit s odkazem člověka, který vytvořil dílo tak velké, že by si s ním vystačilo deset jiných sochařů. J. V. Myslbek byl zakladatelem novodobého českého sochařství, neměl se od koho učit, a přece dokázal vstoupit na světová kolbiště. Každý z nás by měl znát alespoň to základní o umělcích, kteří spoluvytvářeli kulturu a historii našeho národa.

 

Socha svatého Václava je pradědečkovým vrcholným dílem, je to mistrovsky zvládnutá jezdecká figura, která se stala vzorem pro řadu dalších sochařů. Máte ale vy sama některou jinou jeho sochu zvlášť v oblibě a proč?

Svatý Václav je opravdu úžasný a výjimečný tím, že všechny postavy sousoší nesou rysy a gesta konkrétních nedokonalých lidí, jako jsme my. JMá ráda ještě sochu Hudby. Krásná, něžná dívka, která líbá a tiskne k srdci hudební nástroj varyto. Originál je ve foyer Národního divadla. Pradědeček obdivoval hudbu, přátelil se také s Bedřichem Smetanou. Říkal, že hudba povznáší a je srozumitelná všem, kdežto výtvarné umění je, jak poznal při posuzování svých děl, často některým lidem vzdáleno.

 

Byla nebo je ve vaší rodině vzpomínka na něj silná? Přece jen jsou to už čtyři generace od vás a osobně jste ho poznat nemohla.

Pravda, pradědečka jsem osobně nepoznala, ale můj tatínek ano. A jak jsem již zmínila, jeho syn Jiří, můj dědeček, již od mala stále vzpomínal a vyprávěl mi o svém dětství a rodině. Měl krásné dětství, plné veselých zážitků a dobrodružství, jak by děti měly mít. Podobně jsem své dětství prožívala já.

Vzpomínka na Josefa Václava Myslbeka byla stále mezi námi. Nejdříve se podařilo uspořádat v roce 2014 menší výstavu ve Vysokém Mýtě, kde jí takto slavnostně otevřeli nový výstavní sál. Následně jsme s mojí kamarádkou Alenou Scholzovou v roce 2018 zorganizovaly fotografickou soutěž Myslbek ve fotografii pro děti a mládež, jejíž slavnostní vyhodnocení proběhlo v Brožíkově sále Staroměstské radnice. A následná velká výstava v Obecním domě byla zatím vyvrcholením mých snah.

 

Vy sama, ačkoli jste výtvarné umění nestudovala, jej máte jako koníčka. Čemu konkrétně se věnujete? Podědil výtvarné nebo přímo sochařské nadání někdo další z vaší rodiny?

Věnuji se několik let návrhům na luxusní vánoční ozdoby. Jejich motivy vycházejí z díla pradědečka. Za mého pobytu v Sýrii jsem si pro sebe a kamarády navrhovala šperky, které nebylo problém nechat realizovat na tržišti se stříbrem. Výrobci pak, s mým svolením, podle mých návrhů šperky dále vyráběli, hlavně pro zahraniční turisty. V Libyi jsem se pod vedením mých přítelkyň – profesionálek – učila malovat, vyrábět a dekorovat porcelán. Mám také velkou zálibu v kamenech. Ještě když to bylo možné, nosila a vozila jsem si je z různých cest a výletů. Třeba z Anglie, nebo z řecké řeky Acheron.

Velice umělecky nadaná je moje dcera Adéla. Už ve škole navrhovala divadelní scénu, zajímala se o fotografii a se svými spolužáky natáčeli s úspěchem krátké filmy. Po střední škole na popud své profesorky vystudovala ve Vancouveru na University of British Columbia, faculty Arts a od ukončení univerzity pracuje stále ve filmovém průmyslu. Velice nadaný je i můj bratranec Jiří, který navrhuje a realizuje zahrady a krásně pracuje se dřevem.

 

Zmiňovala jste, že jste měla možnost prožít řadu let po roce 1990 v zahraničí díky manželově práci. Napadá mne, zda se zajímáte při svých pobytech o sochy také tam?

Samozřejmě, že se zajímám o kulturu cizích zemí. Čína je plná krásných památek (které nestačili při „kulturní revoluci“ zničit, a nebo které s velkou námahou znovu vybudovali). Sýrie, Libanon, Libye a Tunis, kde jsem s manželem pobývala, jsou také plné úžasných památek fénické, řecké a římské kultury. Když jsem poprvé v Sýrii přijela do Palmyry, starodávného římského města v poušti, tak se mi zastavil dech. Baalbek v libanonském údolí Biká vás zase nadchne svojí monumentálností. Bylo toho mnoho, ale čas letí a spousta věcí se lidskou hloupostí ničí.

 

Na tomto místě končí náš, již loni uskutečněný rozhovor k výstavě. Pokračujeme však v pátrání po myslbekovském odkazu v rodině, který je dále koncentrován do několika témat. Text si přitom si ale nečiní nároky na podrobný popis umělecké dráhy J. V. Myslbek. Ten lze najít na webu mnohde jinde. Spolu s pravnučkou sochaře, Miladou Myslbekovou, jej zkoumáme spíše z té lidské stránky.

 

Děti a místa

Myslbekův syn, můj dědeček vzpomínal, jak bydlívali ve velkém bytě v Konviktské ulici, ve 4. patře s výhledem na park, a tam prožívali úžasné dětství. Když měl Myslbek dobrou náladu, hrál se svými syny fotbal, kluci jezdili na koloběžkách, někdy na kole. Myslbek s dcerkami chodíval denně po nábřeží na procházky, které miloval. Na konci června děti s maminkou odjížděly na prázdniny do Chuchle a kluci předtím dělali vždy takzvané „pamády“. Spočívaly v tom, že na dlouhý provázek navázali různé předměty: vařečku, pastu na zuby, drátěnku… a to házeli z okna do korun vysokých stromů naproti domu. Tam se to ve větvích zachytilo, ale v listech ztratilo. A když po prázdninách přijeli domů, a listí pak začalo opadávat, Myslbek to viděl a rozzlobil se. Kluci pak říkali, že „Zeus se zlobí“ a někdy dostali co proto, třeba i „žezlem“, to byla rákoska. Kluci si totiž vytvořili svůj vlastní jazyk, na všechno měli své názvy, takže když někam spolu šli, lidi jim ani nerozuměli, o čem se baví. To všechno mám písemně ve vzpomínkách mého dědečka, Myslbekova syna Jiřího, který tyhle paměti pro mne, jako nejstarší vnučku, sepsal.

Myslbekovi měli osm dětí, ale jejich ztráty byly velké. Nakonec zůstaly tři: První se narodil Karel, nadaný malíř. Další Julius zemřel jako miminko, Miládka zemřela asi ve dvou letech, pak byl Josef, Marie, Zdeněk, který padl v I. světové válce mladý na frontě, (tehdy i prvorozený Karel, který také narukoval, neunesl při své povaze tu tíhu války a spáchal sebevraždu). Přežil můj dědeček Jiří (také byl ve válce, ale vrátil se, ač s omrzlýma nohama), pak Josef a nejmladší Božena. Už před I. světovou válkou zemřela i Myslbekova žena Karolina.

Můj děda Jiří měl dva syny, mého tatínka a strýce. A dnes jsme z velké rodiny Myslbeků zůstali jen tři.

 

Sv. Václav

S Miladou Myslbekovou si znovu povídáme jen pár desítek metrů od jeho pomníku, na Václavském náměstí. Sv. Václav byl Myslbekovým životním dílem, pracoval na něm až do konce života. Studií hlavy sv. Václava vytvořil prý několik, snad devět, až dospěl k té definitivní. Jsou v ní možná trochu i rysy Myslbekovy dcery Marie, která zemřela ve 24 letech na tyfus, přestože byla v péči samotného prof.  Thomayera, Myslbekova přítele. 

V jednom z patronů české země, kteří sv. Václava na podstavci obklopují, se Myslbek dokonce sám zpodobnil. Jeho tvář nese sv. Prokop. Nevíme ale, proč zrovna on. I pro další postavy měl živé prototypy. Dalším z nich byl kardinál Schönborn, jehož tvář nese sv. Vojtěch (kardinál byl pro některé poněkud kontroverzní osobou, ale pradědeček si to prosadil s tím, že přece soše neuřízne hlavu a nebude jí dávat jinou…). Jeho osazení na pomník se už ale nedožil, nestihl ani dokončit celou draperii, a tak to zůstalo. Netroufl si to ani jeho nejlepší žák Jan Štursa, nechtěl zasahovat do Myslbekova díla.

O předobrazu sv. Ludmily toho moc nevíme, domněnky jsou, že by to mohla být jedna z hraběnek Thunových, ale také prý možná uklízečka z akademie – což by bylo sice kuriózní, ale umělci to tak někdy dělávají – nebo i někdo z rodiny. Čtvrtá patronka české země, sv. Anežka, která je jakýmsi ideálem čistoty těla i ducha, nese zřejmě Myslbekem smyšlenou, ideální tvář….

 

Krucifix

 

Karel Hynek Mácha

Možná ani hodně lidí neví, kdo sochu, stojící mezi šeříky na úpatí pražského Petřína vytvořil. Chodí k ní, protože je to Mácha, symbol máje a lásky. I ona je výtvorem J.V. Myslbeka. Když získal zakázku na sochu Máchy, vznikaly různé reakce a dohady, jak ji chce pojmout. Malíř Turnovský mu tehdy zaslal svůj portrét Jana Křtitele, který měl propadlé tváře a neupravený vous s doporučením, aby Máchu udělal podle něj. Ale Myslbek mu odpověděl: „Odpusťte, co na srdci, to na jazyku. Podoba Karla Máchy s plnovousem je šeredná. Takovou nestvůru, souchotináře, nemohu přijmout za tvůrce Máje.“ To charakterizovalo Myslbekův přístup, kdy Máchu idealizoval, vytvořil ho jako symbol svého díla, Máje, a protože Myslbek miloval šeřík, dal Máchovi do ruky i tu větvičku šeříku. Pravděpodobně se nedochoval žádný Máchův hodnověrný portrét a nikdo moc neví, jak básník skutečně vypadal. Tak si myslím, že jak nám ho Myslbek zanechal, je určitě nejkrásnější, a nebudeme mu tu idealizaci zazlívat. 

 

Myslbek a hudba

Pamětníci si ještě vzpomenou na televizní pořad „Nedělní chvilka poezie“, který začínal půvabnou znělkou – úryvkem z klavírní skladby Bedřicha Smetany, kterou symbolizovala plastika Myslbekovy Hudby, dívky s varyto. Myslím, že spojení jejich díla v tehdejší televizní znělce bylo spíš náhodné, ale je rozhodně krásné.

V loňském rozhovoru jsme se jen dotkly toho, že Myslbek se se Smetanou přátelil. Byl ještě mladý, když Smetana už byl na vrcholu. Měl skladatele velice rád, vážil si ho a udělal také několik jeho bust. Vnímal i jeho utrpení, když ohluchnul a vyřazovalo ho to ze společnosti. To měli v závěru života společné, i Myslbek v důsledku choroby slyšel stále hůř a hůř.

Hudba musela být pro Myslbeka také velkou inspirací, vždyť jeho první významné práce byly pro budovu Národního divadla – Drama a Opera. A za své další návrhy, také s tématem hudby, Lumír a Píseň získal v roce 1888 státní stříbrnou medaili ve Vídni.

 

Přátelé a nepřátelé

Jaký asi pradědeček byl? Přátelil se s největšími umělci své doby. Měl veselou a milou povahu, často byl zván do společnosti. Chodíval bezvadně oblékaný, nosil volnou vázanku se sponou zdobenou rubínem. To bylo jeho poznávací znamení, byl zkrátka sekáč, elegán, vyhledávaný společník. Největší pouto ho pojilo s malíři Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Další pevná přátelství měl s mecenášem umění, architektem Josefem Hlávkou a už zmíněným skladatelem Bedřichem Smetanou, s právníkem Stupeckým, rodinným lékařem prof. Thomayerem a dalšími. Ztráta manželky a několika dětí z něj později udělala samotáře a člověka, který smysl i radost ze života nalézal v práci. Myslbek také poměrně mladý začal trpět Menierovou chorobou, která mu přinášela velké bolesti hlavy a později i špatný sluch. Asi to změnilo i jeho chování, přesto se snažil ve společnosti obstát, být vtipný a veselý, ale dokázal být také velmi přísný….

Myslbek byl mimo jiné i zakladatelem portrétní tvorby v sochařství. Jako první se se touto tematikou  začal zabývat, takže si pak mnozí významní zadavatelé nechávali dělat od něj busty místo portrétů. Existuje tak řada Myslbekových sochařských portrétů známých osobností té doby, včetně jeho přátel – profesora Thomayera, mecenáše Hlávky, umělců, lékařů. Fotografie byla stále v začátcích, takže díky němu máme vlastně představu, jak ti lidé vypadali v trojrozměrném vydání.

A jestli měl nepřátele? Pokud ano, tak o nich doma nikdo nehovořil, nevíme. Pouze pracovně nevycházel s architektem Zítkem. Byli to dva neslučitelní umělci, a tak se Myslbek poměrně málo podílel na výzdobě Národního divadla, což je škoda.

 

Národní

V něm se sešla díla všech tehdejších národních tvůrců. Architektura, dílo sochařské, malířské i hudební a dramatické. Ale pradědeček měl s Národním divadlem trochu trápení. Dost se ho to dotýkalo, že nebyl k velké výzdobě přizván, ačkoli to zpočátku pro něj vypadalo dobře. Střetli se pak ale s architektem Zítkem. Zítek si přál, aby bylo vidět jeho dílo, Myslbek chtěl své dílo zakomponovat do celku té architektury, a na to Zítek nechtěl přistoupit. Takže nakonec získal jen zakázku na Drama a Operu na postranním vchodu do Národního divala a ve foyer má už zmíněnou nádhernou sochu Hudby, která je též v Národní galerii.

 

 

Václav Brožík, Vojtěch Hynais, přátelé nejvěrnější

Brožík se s pradědečkem poprvé nepotkal v Praze, ale v Paříži, kde Brožík už byl a pradědeček tam jel na studijní cestu s malíři Liškou a Ženíškem. Brožíka chtěli vyhledat a navštívit, jenže on se mezitím přestěhoval, a tak ho nemohli najít. Bloumali po Paříži a najednou slyšeli z pavlače českou písničku „Potrhaná chalupa, sluce do ní svítí“. A byl to on, tak se ti dva seznámili. Jenže Brožík v té době zrovna neměl peníze a Myslbek měl. Půjčil mu celých 100 zlatých, stipendium, které získal na studijní cestu. Obával se, zda peníze dostane zpět, Brožík mu ale řekl: „Neboj se, já už vím, že dostanu za své dílo medaili, a tu já hned prodám a všechno ti vrátím.“ Stalo se tak a od té doby byli nejlepšími přáteli, všemožně se podporovali. Brožík Myslbekovi pomohl s výstavami ve Francii, Myslbek Brožíkovi i Hynaisovi, který pak také pobýval ve Francii, zase pomáhal s domácími zakázkami v Čechách, sháněl o nich informace, doporučoval…

S Hynaisem to pak ale bylo napjaté kvůli Myslbekovu synu Karlovi. Měl malířské nadání, ale pradědeček nechtěl, aby se Karel malířství věnoval, protože je to řehole, stejně jako sochařství. Syn tedy vystudoval filosofii, učil na gymnáziu, ale tajně chodil na lekce k Hynaisovi. Pak byla výstava Mladočechů v galerii Mánes, na kterou se Myslbek zašel podívat a pak ji komentoval: „Bylo to hrozné, vystavovali tam samí mazalové, jediný, kdo za něco stál, byl nějaký František Voves.“ To byl pseudonym jeho syna Karla, takže pak to „prasklo“ a Myslbek, který si zakládal na cti, měl Hynaisovi za zlé, že se vše odehrálo za jeho zády. Byla z toho přátelská krize, ale usmířili se. Hynais Myslbeka také zvěčnil na několika svých obrazech pro Národní divadlo (je tam vyobrazen jako psovod v dnešní prezidentské lóži), i na jeho oponě, a tak mu vlastně „vynahradil“ Zítkovu nepřízeň.

 

Co nám po pradědečkovi zůstalo?

Můj bratranec měl pradědečkovu známou rubínovou sponu, tu ze šátku, říká paní Myslbeková. Od smrti jeho maminky ale spona najednou není k nalezení – oba nás to mrzí. Ještě ale máme cedulku z Akademie, na které stojí pradědečkovo jméno. Podle jeho iniciál mu tam přezdívali Jeho Veličenstvo Myslbek, protože byl přísný. Tak „Jeho Veličenstvo“ mám doma (směje se).

Ale jinak už náš děda, jeho syn, složil všechny jeho věci a odevzdal je Národní galerii. Takže loni, když jsem dělala tu výstavu, jsem musela žádat v NG, abych se do nich mohla podívat. Je tam rodný list, oddací list, fotografie – ale v šanonech, nepřístupné. Sice ve státní instituci, která to ochrání, ale také jde o to, aby ty věci využila a vhodně zveřejnila, aby vznikla nějaká brožura, vědecká publikace nebo výstava. A nejde jen o Myslbeka, ale o spoustu dalších osobností naší historie a kultury, zavřených v archivních krabicích. Taková výstava by mohla pojmout třeba právě všechny tři přátele, Brožíka, Hynaise i Myslbeka společně…

Na loňskou výstavu jsem dala sešit, do kterého návštěvníci psali své dojmy, a to bylo velmi nabíjející. Překvapilo mne, že hodně lidí o Myslbekovi i dost vědělo. Přišly tam dvě rodiny – potomci tehdejších slévačů, konkurenčních firem, kteří s Myslbekem spolupracovali. Také jedna paní, jejíž pradědeček chodil k Myslbekovi na akademii, mi pak poslala mailem jím psané vysvědčení, které jejímu pradědečkovi vystavil. Při přípravě výstavy jsem se seznámila i s potomkem Myslbekova právníka, (Dr. Stupecký), panem Jiřím Štrunclem, a s paní Kateřinou Vávrovou, jejíž dědeček, plk. JUDr. Brzorád, seděl na koni, když Myslbek dělal postavu sv. Václava.

Udržuji kontakty se všemi, kdo mi s loňskou výstavou pomáhali. I když dávno skončila, pradědeček je v Obecním domě trvale přítomen svým dílem, sochou významného politika F. L. Riegera v Riegrově sále, bustou Fr. Palackého v Palackého sále a taky je tam sám vyobrazen Maxem Švabinským na nástěnné malbě České jaro.

A víte, že když se před nějakými roky kousek odtud, na Příkopech slavnostně otevírala moderní obchodní pasáž Myslbek, kterou byla zastavěna proluka stejného jména (stával zde pavilon sdružení výtvarných umělců, nesoucí jeho jméno), nikoho z Myslbekovy rodiny se tehdy nenamáhali pozvat?

 

Co dál? 

Přála bych si, aby se podařilo zorganizovat ještě další výstavy, kde bude zahrnuta nějaká část památky na Myslbeka. Já sama určitě chci v popularizaci J. V. M. pokračovat. Texty z výstavy jsou stále k dispozici a mám radost, že se podařilo domluvit výstavu s paní ředitelkou Mrázovou v městské knihovně Prachatice – bude zahájena 2. 9. 2024 –, na kterou všechny zájemce srdečně zveme.