Antré s Lenkou Lázňovskou

NIPOS je organizace na jednu stranu velmi jednoduchá, na druhou stranu velmi složitá

Lenka Lázňovská pracuje v NIPOS od jeho počátků, tedy od roku 1991, ředitelkou se stala v roce 2008. Stála tedy u začátků systému podpory neprofesionálního umění tak, jak jej známe dnes, a u podpory sítě postupových přehlídek, které se ocitly, jako mnohé jiné jevy v oblasti kultury po listopadové revoluci, na nejisté půdě.

Podle Lenky Lázňovské je NIPOS na jednu stranu velmi jednoduchá organizace, protože má na starost vlastně jen několik hlavních úkolů: starat se o neprofesionální umění; rozvíjet výzkumné projekty; poskytovat neformální vzdělávání a odborné poradenství, obstarávat státní statistickou službu. Složitost organizace na druhé straně spočívá v tom, že tyto čtyři oblasti práce spolu na první pohled můžou a nemusí souviset. Každá oblast by mohla být zaštítěna samostatnou institucí. „Neprofesionální umění v době, kdy začínala totalita, v 50. letech, samostatnou instituci mělo. Pravda, dlouho to nevydrželo – necelých 20 let. Ale asi to nebylo úplně špatně, protože co obor, to jiné specifikum, jiné zázemí, jiná historie, jiné současné úkoly,“ říká Lenka Lázňovská o obsáhlosti neprofesionálního umění. Do této oblasti spadá amatérské divadlo činoherní a loutkové, umělecký přednes a divadlo poezie, sborový zpěv, současný tanec a folklórní tanec, film, fotografie, dechová hudba, komorní a symfonická hudba. Ve většině případech se týkají všech věkových kategorii.  NIPOS tyto obory podporuje, snaží se je udržovat a rozvíjet, tak aby tradice nezanikla. Jedním z dokladů je snaha o zapsání ‚českého amatérského hraní divadla‘ na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. „Po diskusi jsme se rozhodli, že se tam nezapíše ‚amatérské divadlo‘, ale ‚amatérské hraní divadla‘. Ona činnost. Což se mi líbí. – Čímž jsem chtěla dokumentovat, že činnost útvaru, který se neprofesionálním uměním zabývá, je složitější. Protože co obor, to specifikum, to trochu jiné plány, to jiné předpoklady, možnosti a tak podobně.“

V počátcích bylo nejdůležitější podpořit neprofesionální kulturu

Když v roce 1991 vznikala organizace podporující neprofesionální kulturu, nazývala se Informační a poradenské středisko pro místní kulturu. Hlavním účelem byla podpora neprofesionální kultury. „A bylo to opravdu potřeba,“ říká Lenka Lázňovská. „Řeknu dva příklady: loutkové divadlo v Karviné bylo před rokem 1989 zaštítěno odbory. Po revoluci nový majitel objektu řekl: ‚Všechno je moje, včetně loutek, dejte mi to.‘ Co s nimi chtěl dělat, jsem nepochopila. Ale zničil by to. Jejich scénáře by hodil do sběru. Všechno, co patřilo ke karvinskému loutkovému divadlu, by prostě zmizelo. Naší úlohou bylo sbírat tyto příklady a upozorňovat na ně. Tehdy ministerstvo kultury tyto případy řešilo za ně a ve většině případů se podařilo zabránit ničení rekvizit a děl. Druhým příkladem může být někdejší ústřední dům na Vinohradech, také bývalé odborové zařízení. Poskytovalo zázemí amatérům ve všech oborech, a mimo jiné tam působil soubor Vycpálkovci, což je jeden z našich nejstarších folklórních souborů. Ten tam měl samozřejmě také svůj fundus: kostýmy, kroje, notový materiál. Nový majitel, který dům koupil, opět řekl: ‚Všechno je moje, já ty kostýmy budu půjčovat.‘ Nicméně i tento fundus se, zaplať pánbůh, podařilo zachránit.“

Ovšem zachránit se podařilo mnohem víc než jenom kostýmy, rekvizity a literaturu. Existoval tu například systém přehlídek, který se u nás vyvíjel několik desítek let.

Systém postupových přehlídek je deklarovaná kulturní potřeba

„Tehdy jsme museli udělat něco pro to, aby tento systém postupových přehlídek pokračoval,“ vzpomíná Lenka Lázňovská na nelehké začátky NIPOSu. „To bylo něco, co se budovalo kontinuálně od třicátých let. Naším cílem bylo, aby se z tohoto systému stala veřejně podporovaná kulturní potřeba. Nejprve jsme se ovšem zeptali samotných amatérů, jestli o to vůbec stojí. Za druhé jsme museli přesvědčit ministerstvo kultury, že v situaci, kdy vlastně nebyl nikdo, kdo by podporoval okresní přehlídky, aby je ministerstvo podpořilo buď samo, nebo aby k tomu přimělo tehdy ještě existující okresní úřady. Protože bez veřejné podpory by to nešlo. Věděli jsme to. I amatéři to věděli a řekli: ‚Ano, bereme na sebe závazek, buď je budeme pořádat my sami, nebo seženeme někoho, kdo by to dělal‘. Jinak by se celý systém zhroutil,“ popisuje Lenka Lázňovská, která při obhajobě tohoto téměř sto let fungujícího systému přehlídek dodává, že jde o veřejně deklarovanou kulturní potřebu. „Ve všech zákonech je, že se o kulturní potřeby má pečovat. Takhle jsme si to obhájili i v 90. letech.“

My jsme taková Korabelniková pro amatérskou kulturu

NIPOS má 56 pracovních míst pro všechny čtyři odborné činnosti, z toho v oblasti neprofesionálního umění pracuje 27 zaměstnanců. Což je, při množství přehlídek, výzkumů, publikační a další odborné činnosti, číslo docela malé. Obzvlášť vezmeme-li v potaz, že NIPOS se takto snaží obsáhnout celou republiku. Lenka Lázňovská s nadsázkou vypráví příhodu se studenty DAMU, kteří byli tímto faktem velice zaskočeni. „Když za mnou přišli dvě dívky a chlapec z prvního ročníku Divadelní vědy a kritiky a bavili jsme se společně o výzkumných projektech, zeptali se mě, kolik lidí na těch výzkumných projektech pracuje. Fakt, že jeden odborný pracovník realizuje festivaly, další odborné činnosti a k tomu řeší výzkumný projekt, je zaskočil. Pak na mě nevěřícně koukali, a mysleli si: ‚To snad není možný.‘ – A já jsem jim říkala: ‚Vy to nepamatujete, ale ve 30. letech žila ruská reformátorka, která byla rekordmankou v dosahování mimořádných pracovních výkonů. Jmenovala se Lidie Korabelniková a byla to traktoristka. Říkalo se tehdy, že sovětský člověk je mimořádně výkoný. Lidiie údajně pracovala souběžně na 50 traktorech! My jsme taková Korabelniková pro amatérskou kulturu!‘“

Jako dívka školou povinná založila dětský divadelní soubor

Lenka Lázňovská, rozená Chlebečková, se narodila rodičům pocházejícím z Polné na Vysočině. Oba zde byli plně zapojeni do místního ochotnického souboru s velkou tradicí. Po přestěhování do Prahy rodina pravidelně každou neděli navštěvovala divadlo a doma si četli knihy Aloise Jiráska. Lenka Lázňovská díky svému tatínkovi znala každou sochu v Praze. To všechno už uměla při nástupu do školy. „Pochopitelně jsem s touhle výbavou chtěla dělat divadlo i aktivně. Už v 5. třídě jsem proto založila z malých dětí soubor a začala pro ně psát hry. Myslím, že jsme dělali divadlo, za které by mě dnešní pedagožky dramatické výchovy nechaly veřejně zastřelit. Ale my jsme si to užili. - Dneska je dětské divadlo vlastně cesta k výchově osobnosti dítěte, proto by si mělo vybírat témata, kterým budou děti rozumět a na kterých se mohou něco naučit. Samotný výsledný jevištní tvar je vlastně vedlejší. My jsme tehdy samozřejmě cílili jenom na produkt, dělali jsme tradiční divadlo v malovaných kulisách, trošku jsme se pitvořili, trošku hráli nějaké role, měli jsme ocásky a ouška jako lišky,“ vykresluje Lenka Lázňovská své aktivní začátky s divadlem.

Ať si společnost uvědomuje, že kultura je to, co nás spojuje, a že je to základ společnosti

Zdá se, že NIPOS se po víc jak třicetileté existenci ocitá znovu ve fázi, kdy má obhajovat svou podstatu a význam. Povídání Lenky Lázňovské jasně dokazuje, že bez přímé podpory neprofesionální kultury by byly všechny obory, jejich tradice a kontinuální činnosti ohroženy. Proto si Lenka Lázňovská, a my všichni s ní, přeje: „Aby si společnost uvědomila, že neprofesionální kultura v celé šíři patří k naší společnosti. Že je to základ. Že kultura je to, co spojuje společnost. A aby se podle toho ke kultuře, a potažmo k nám, společnost chovala. Aby to nebylo tak, že po každých volbách budeme psát obhajoby. – Když se koukáš na statistiku Českého statistického úřadu, tak tam vidíš, že máme plus minus 6500 obcí, z nichž je asi 72 % obcí do 3000 obyvatel. Ve skutečnosti je nejvíc obcí do 1000 obyvatel. A kde jinde než právě tady, na této platformě má amatérská kultura největší uplatnění? Protože do těchto nejmenších obcí se profesionální scéna nemá šanci dostat. – Važme si toho, co máme. Vždyť i Masaryk dal 3 miliony korun československých, a to byly tehdy velké peníze, na to, aby vznikl Masarykův lidově výchovný ústav. Ústav vznikl a měl podobnou funkci, jakou máme my. Masaryk věděl, co dělá.“