Antré s Josefem Hermanem

Když Josef Herman vzpomíná na své úplné začátky s divadlem, vzpomíná na dobu, kdy si coby student strojní průmyslovky udělal řidičský průkaz za 50 korun, aby mohl jezdit s přáteli do Prahy na divadlo. Jejich oblíbeným divadlem bylo divadlo Semafor, a zde legendární inscenace Kytice. Navštěvovali zde totiž divadlo, které jinde opravdu k vidění nebylo. Josef Herman chtěl směřovat na konzervatoř, ovšem rodiče mu domluvili, aby vystudoval nejdříve něco pořádného. Po maturitě pak objevil obor Divadelní a hudební věda na filosofické fakultě. „Ta věda mi připadala vždycky humorná,“ říká Josef Herman. „Ale to je jenom můj špatný pohled na věc. Obě ty disciplíny – divadlo a hudba, když se dělají opravdu pořádně, tak je to sakramentsky věda. Ty co to umí dělat, tak toho musí hodně umět, jak z teorie tak historie.“ Josef Herman tedy studoval na Filosofické fakultě, a jak říká, především se chtěl zaměřit na hudbu. Brzy však zjistil, že ho zajímá trochu jiný směr, a sice současné scénické umění. „Postupně jsem zjistil, že mi to nestačí, protože dle katedry veškerá správná hudba končí Mozartem, a já jsem Mozartem začínal. Velmi jsem se míjel s tím, co se tam učilo. Kdežto na divadle se objevovaly výrazné osobnosti, ale hlavně se dělalo současné divadlo. A to mě pochopitelně zaujalo,“ říká Josef Herman, který se od původního záměru studovat hudbu, odklonil k vědě divadelní.

Celoživotní boj proti zatuchlé opeře

Aby to neznělo nelibě – Josef Herman má operu velice rád. Ve svých recenzích se jí pravidelně věnuje už několik let. A z toho důvodu to, na první pohled hanlivé, přídavné jméno k opeře. Zprvu totiž Josefu Hermanovi připadala opera opravdu zatuchlá. Ale tím, že se dostal k jejímu recenzování, si k ní našel cestu, a dál se snažil o její vývoj pozitivním směrem. „Na fakultě jsem zůstal na postgraduálním studiu. Napsal jsem nějakou práci a zůstával jsem pod křídli Františka Černého, historika českého divadla. To mě velmi zajímalo, ale v roce 1985 přicházela Scéna, a sháněli někoho, kdo bude psát o opeře. Od té doby jsem začal navštěvovat opery a psal jsem o nich kritiky. Pak přibyly ještě muzikály,“ vysvětluje Josef Herman svou cestu k opeře. „Mě opera nikdy moc nezajímala. Byla taková zatuchlá. Taková, proti které celý život válčím, aby taková nebyla.“

Muzikál jako další plnohodnotná forma divadla u nás

V zájmu o hudební divadlo a současné divadlo se Josef Herman brzy dostal k muzikálům. I o těch začal učit své studenty na filosofické fakultě, což dříve bylo nemyslitelné. „Začaly se prolínat mé obory. Přidaly se semináře historie, a nakonec i formy, o kterých se dřív na fakultě ani nemluvilo, a to byl muzikál. Já mám za to, že hudba a divadlo jsou od toho, aby bavili. A nejen aby se o nich jenom složitě mluvilo. Takže jsem byl rád, že jsem tam zatahoval i tyto ne úplně košer záležitosti. Ale musím říct, že jsem se nikdy nesetkal s nějakým odporem.“

Muzikál v prostředí českého divadla zažil boom hlavně v 90. letech. Přišla inspirace od zahraničních divadel a hlavně možnost uvádět nové tituly, které do té doby nebyly možné. O vývoji muzikálu může mluvit nejlépe právě Josef Herman: „Co se týče muzikálu, tak došlo k převratu. Buď to dělaly činohry, nebo to dělaly operní soubory. Ale ty to neuměly. Neměly na to možnosti, ale hlavně to neuměly. No a po revoluci pak začaly ty soukromé společnosti, které začaly sbírat, lidi tak jak tady byly, a vznikaly první muzikály. Muzikály tehdejší doby byly úplně jiné než dnes. Stálé soubory se přepracovaly. Zrušily orchestry, a dnes se trochu připodobňují kvalitou těm soukromým společnostem, ale mají stále divadelní zázemí. Centrem je stále Městské divadlo Brno. Od 90. let to tam skvěle funguje.“

Velký rozmach muzikálu a jeho divácká oblíbenost však způsobila, že se zdroje brzy vyčerpaly. Bylo třeba obstarat práva na novější tituly, což není levná záležitost. A tak i česká divadla a společnosti přistoupily na muzikálový způsob produkce. Dle slov Josefa Hermana byly některé pokusy vyvedené, jiné méně. Šlo však o to, že vznikaly české muzikály. Vedle toho se k nám ale stále dostávají tituly hrané na Broadway, takže se český muzikál postupně dostal do normálního života muzikálu.

„My jsme si tady do toho roku 1990 pořád mysleli, že musí jít o stálý hudební soubor, kde mají hrát činohru i muzikál. Já jsem tomu říkal dvojdomek – divadlo operetního stylu. Ale muzikál se od samého začátku dělá úplně obráceně. Máte producenta, ten si něco vymyslí a chce na tom vydělat. Tak najme celý tým a ten pak realizuje muzikál. Například i  počet postav se odvíjí vždy od toho, co je potřeba, a co se dá financovat. Bylo třeba začít dělat muzikály jinak. Pochopili to i na JAMU, kde zřídili Ateliér muzikálového herectví, a dokázali produkovat velmi schopné lidi. To je úplně obrácený model, než který tady fungoval,“ popisuje zásadní zlom ve vývoji českého muzikálu Josef Herman, recenzent hudebního divadla.

Otevřené dveře i pro operu

Porevoluční doba 90. let byla dobou otevřených možností i pro operu. Zde také vládla stále stejná struktura, a jak říká s lehkým úsměvem Josef Herman, Dalibora mohl zpívat pěvec v jednom souboru 40 let. Uzavřené a zkostnatělé opeře se tedy otevřely dveře, a také se mohlo začít jinak. I když stále se o tomto vývoji „staré“ a „nové“ opery vedou vášnivé diskuse. „Umožnilo se daleko víc otevřít se možnostem obsazování, ale i toho, jak ta opera vypadá,“ říká Josef Herman. „Naši zpěváci začali vyjíždět ven, jako třeba Dagmar Pecková z Chrudimi. Ale už tady byly zkušenosti konkrétních lidí a vědělo se, že ve světě se dbá na to, že opera je divadlo, a že to není jen odzpívaný a okostýmovaný koncert. Ale to vědomí, že nejde o uzavřená divadla, to je paráda. Repertoár se ale začal úplně otevírat až po roce 2000. A jsou to dramaturgicky skvělé věci.“

Osobnost opery v Národním divadle Brno, Jiří Heřman

Během řeči o opeře samozřejmě padlo jméno Jiřího Heřmana, který v Brně vytváří tvář moderní opery. Jeho oblibou jsou velké prostory, takže se jako doma cítí v Janáčkově divadle, ale také na brněnském výstavišti. O tomto prostoru pro operu hovoří Josef Herman, jako o jedné z mnoha cest, jak se dá opera dělat. „Těch cest je mnoho. Jsou třeba i komorní opery. Jirka Heřman je zrovna režisér, který dělá na základě prostoru. A vždycky toužil po velkých prostorách. Janáčkovo divadlo je taková velká ratejna, kde se plno režisérů bálo režírovat a zpěváci zpívat. A když tam přišel Heřman, tak zajásal. Najednou dostal jednu velkou halu na výstavišti. No nebylo nic lepšího. A začal vymýšlet velmi konkrétní produkci. Asi nejlepší byla Libuše, která je jednak obrovský tyátr: jsou tam všichni prezidenti, jezdí se tam na koni. Ale nechci to zlehčovat. Ta inscenace je fantastická prostorem, ale také tím pojetím. Není to uctění naší státnosti, tak jak to Smetana zamýšlel, ale je to takový hořký přípodobek toho, jaké máme ty prezidenty, a kam jsme to teda dovedli.“

Další inscenací, kterou v souvislosti s tvorbou Jiřího Heřmana zmiňuje Josef Herman, je Alcina. Koprodukční česko-francouzský projekt. „Heřman překvapil tím, že najednou tam byly velmi humorné scény. Když tam přišel tučňák, tak to byla velká síla. Ale úžasná inscenace. Představení trvá čtyři hodiny, a za celou dobu se tam žádná scéna neopakuje. Naopak se pořád vyvíjí. To Brno si dneska dopřává mimořádné inscenace a mimořádné projekty. Jinak u žádného z těch divadel to pravidelně nefunguje,“ uzavírá Josef Herman povídání o opeře v Brně.

Přivést studenty k hudebnímu divadlu

V současné době učí Josef Herman na DAMU na Katedře teorie a kritiky. Během jednoho semestru studenty seznamuje s hudebním divadlem a vede je k tomu, aby jej dokázali vnímat, číst, popřípadě o něm něco napsat. „Učím sice kritiku hudebního divadla, ale jsou to studenti, kteří se zajímají spíš o tu činohru. Snažím se o to, aby o tom hudebním divadle něco věděli. Kdyby se jim jednou stalo, že to budou muset napsat, aby věděli, že hudební divadlo není jen o pěveckých výkonech, ale že je třeba mnohem emocionálnější než činohra. Samozřejmě že někdo, kdo si neprošel žádným hudebním školením, tak z něho těžko můžete dělat operního nebo muzikálového kritika,“ konstatuje Josef Herman.

Na Divadelních novinách se pracuje neustále (i s půjčkou z vlastní kapsy)

Čtrnáctideník Divadelní noviny, jehož je Josef Herman šéfredaktorem, pravidelně seznamuje své čtenáře s aktuálním divadelním děním. Jedná se nejen o premiéry, rozhovory a recenze, ale také o příspěvky, které sledují mimořádné události. Jednou z takových je i iniciativa NE!musíš to vydržet, o které se hovoří již rok především na DAMU. Josef Herman se k ní může vyjádřit i z pohledu bývalého proděkana pro studentské záležitosti. „Do té doby než jsem se dostal do toho proděkanování, tak jsem netušil, že něco takového může být. Ale také jsme to řešili, nějaké sexuální harašení a nevhodné chování. Mně se celé to hnutí nezdá. Nemyslím si, že něčemu pomůže, ale nechci ho shazovat. Výpovědi jsou jednoznačné. Pak se zvedla podobná vlna i na FAMU a JAMU, pokud vím. Ale jde o nastavení vzájemné důvěry těch, co učí, a studentů. Já už jsem asi příliš starý na to, abych tomu rozuměl, a asi žiju v jiném etickém kodexu, než který se tady řeší. Já osobně k tomu mám velmi racionální vztah, ale jak můžeme, tak je podpoříme.“

Divadelní noviny jsou odborným časopisem, který je financován z grantů Ministerstva kultury. Tím se bohužel redakce dostává do nepříjemných situací, protože financování není v tomto směru tak jednoznačné ani jednoduché. Josef Herman říká, že se nejednou stalo, že museli financovat vydání z vlastních zdrojů. „Půjčujeme si u sebe samých. Dáváme do toho ze svého a pak si zase ty peníze vytáhneme. Myslím, že způsob, jakým vychází odborné časopisy pod granty ministerstva kultury, tak to je něco nehorázného. A existuje to jenom díky tomu, že skupina bláznů je přesvědčena, že má cenu psát o divadle. Každý kumšt, když ho uděláte, sice existuje, ale opravdu začne mít nějakou váhu ve společnosti ve chvíli, kdy se o něm něco rozkecá,“ říká Josef Herman, šéfredaktor a také iniciátor návrhu zákona o veřejnoprávní kulturní instituci, který by měl mimo jiné  myslet na smysluplnější financování kultury. Doufejme, že se věci rozhýbou tím správným směrem.

záznam streamu: ZDE