Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Annou Vaďurovou

Odcházela jsi z Československa brzy po srpnu 1968 jako velmi mladá dívka. Co jsi stihla do té doby doma pro svůj další život načerpat?

Doma nás bylo pět dětí a měli jsme šťastné dětství. Maminka byla v domácnosti a pečovala o nás, tatínek, doktor práv, měl ještě druhou práci v pojišťovně, aby nás uživil. Nic nám ale nescházelo, tatínek pro rodinu dokonce vlastníma rukama postavil dřevěnou chatu a měli jsme také staré auto, které sestavil se svým otcem. Byli jsme křesťanská rodina a tatínek opakovaně odmítl vstoupit do KSČ. Proto musel v roce 1948 opustit své milované povolání středoškolského profesora a několik let hledal pro sebe a velkou rodinu byt a práci. Uchytil se jako podnikový právník v nových strojírnách na severu Moravy. I pak měl různé problémy, dokonce hrozilo, že bude zametat ulice, ale vždy ho někdo zachránil tím, že poukázal na jeho početnou rodinu, kterou musí živit. My děti jsme věděly, že nemůžeme studovat, ačkoliv jsme všechny měly výborný prospěch. Chodily jsme s rodiči veřejně do kostela a já jsem ve škole skrývala sešit do náboženství pod bundou, aby se mi spolužáci neposmívali. Maturovala jsem na strojní průmyslové škole stejně jako moji starší sourozenci, protože poskytovala ucelené vzdělání i bez vysoké školy. Poprvé jsem pak pocítila hořkost a nespravedlnost, když jsem po maturitě 1967 a s vysvědčením se samými jedničkami těžko sháněla práci. Nakonec jsem ji dostala v konstrukci, ve stejném podniku jako tatínek. Byla bych se i přizpůsobila, kdyby nepřišel 21. srpen 1968. Půlrok předtím byla cítit změna: „Pražské jaro“ vzbudilo novou naději, padla cenzura a lidé pochopili, že je to teď na nich, aby se společnost změnila k lepšímu…

Co následovalo, všichni víme. Jaký byl ale tvůj, ještě dívčí pohled na situaci ze severu Moravy?

Radostná doba skončila hlášením v rádiu, u kterého nikdo neskrýval slzy: „Okupanti už pronikli do budovy rozhlasu a hledají vysílač. Zatím se skrýváme, ale až zazní československá hymna, je konec...“ Hymna zazněla a já jsem viděla i staré, ostřílené chlapy brečet. Bylo půl deváté ráno, nikdo nemluvil. Prostě jsme se sebrali a šli domů. Bylo mi 20 let a najednou jsem pochopila, že se přes noc všechno změnilo, že už neplatí to, co bylo včera. Pak projížděly naším městem tanky, my jsme jim hrozili pěstí a mně tenkrát bylo jedno, jestli mě zabijí. V práci mi později lakonicky oznámili, že půjdu na jiné pracoviště, protože jsem nejmladší. A tohle jednání ve mně posílilo pocit, že mě někdo posadil na koleje a já po nich budu muset celý život jet a nevybočit, jinak bude zle. A právě tento pocit společně s okupací „spřátelených vojsk“ ve mně zrodil myšlenku opustit republiku. Měla jsem tenkrát kamarádku, která žila strastiplný život na statku. Její otec byl jedním z mála soukromých rolníků, který vzdoroval systému a nevstoupil do JZD. Devítičlenná rodina neznala nic jiného než dřinu a starost splnit všechny povinné dodávky. Kamarádka měla v Rakousku vzdálené příbuzné a ti nám po příjezdu do Vídně pomohli najít zaměstnání i ubytování.

Byla jsi už doma, v Československu, nějak "postižená" divadlem, které se ti později stalo ve Vídni osudným?

Tatínek hrával nejdříve pro nás a děti sousedů ve sklepě loutkové divadlo, pamatuji si na jeho oblíbeného Škrholu. My děti jsme byly u vytržení! Později hrával v neděli dopoledne v městském kulturním zařízení a já mu mluvila princezny. Také se ve městě občas našel někdo zapálený, který dal nějaké představení dohromady. Všechno jsem nadšeně a s úžasem prožívala, dodnes si pamatuji spoustu detailů. Když jednou starší sestra spoluúčinkovala ve sboru ve Fidlovačce, sledovala jsem její přípravy se zatajeným dechem. Netušila jsem, že jednou budu i já v této vlastenecké hře hrát Lidunku a celé představení také řídit coby režisérka. A k tomu ve Vídni! Stalo se tak v jubilejním roce 1975, k 90. výročí založení divadelního spolku Vlastenecká omladina, na jevišti ve zdejší české škole, kde náš spolek hraje dodnes.

Jaké byly tvoje první dojmy ze svobodného světa, z velkolepé Vídně, proti moravskému městečku?

Tehdy mi Vídeň připadala ohromující – nevídaná auta na ulicích a výklady u zlatníků mě přímo omráčily! Reálný život pro dvě opuštěné dívky ve velkoměstě byl ovšem skromný. Kamarádka byla už měsíc zabydlená a pracovala, když jsem začátkem prosince 1968 přijela i já. Ve vlaku nebyla naštěstí žádná kontrola, protože kufřík plný dokladů a vysvědčení by mé úmysly nemilosrdně odhalil. Příjezd do zasněžené a zledovatělé večerní Vídně si pamatuji do všech podrobností a dodnes mě udivuje, že jsem ani na chvilku nepocítila strach. Na úřadě práce jsem pak ihned dostala místo v podniku, který mi připomínal ten můj domovský. Jak jsem byla ráda, že mám technické vzdělání a užívala jsem si, že jsem tenkrát byla v konstrukci coby žena jako bílá vrána!

V pronajatém pokoji jsme spaly s kamarádkou v úzké posteli nohama k sobě, abychom se do ní vešly. Na začátku jsem také zažila dost hladu, protože první výplatu jsem dostala až po měsíci. Ale v práci si mě mužští kolegové hýčkali čokoládou a můj budoucí manžel se se mnou dělil o bohaté svačiny, které mu do práce připravovala maminka. Brzo jsem získala malý pokojík ve starém domě. Studená voda na chodbě v litinovém umyvadle, toaleta pro několik partají se musela v zimě přihřívat petrolejkou, aby nezamrzla. Naučila jsem se vodu nosit, ohřívat, prádlo prát ve veřejné prádelně a jednou za týden chodit do veřejných lázní. Pro mé přátele a dokonce i některé mé blízké jsem se stala přechodem hranic tou bohatou na Západě. A já si přitom na nepohodu musela teprve zvykat, protože doma jsem bydlela s nejstarší sestrou v nově postaveném paneláku, kde bylo ústřední topení a koupelna s teplou vodou samozřejmostí. To ale jen na dokreslení skutečnosti. To hlavní byl pocit svobody a vlastní zodpovědnosti. Dokonce ani moje první Vánoce v emigraci nebyly zoufalé, i když byly osamělé. Kamarádka odjela k příbuzným do Vorarlbergu a já si vyšla do nedalekého kostela Votivkirche. Vzpomínala jsem na domov, jedla cukroví, které mi s sebou dala maminka a taky trochu plakala, protože se mi po mé rodině stýskalo. Ale věděla jsem, že to je ta oběť, kterou musím přinést, abych mohla žít tak, jak chci já. Cítila jsem se silná a odhodlaná za svůj život bojovat.

Už jsme zmínily Vlasteneckou omladinu, český amatérský divadelní soubor ve Vídni, který už tehdy měl dlouhou tradici. Jak ses do něj dostala a co to pro tebe tenkrát znamenalo? 

Můj budoucí manžel Viktor, tehdy ochotný tlumočník, poradce a ochránce v mém prvním zaměstnání, pochází z autochtonní české menšiny ve Vídni. Jejich rodina tu žije už od 19. století a doma vždy mluvili česky. Ten mě také hned dovedl do Sokola ve Steinergasse, kde jsem byla přijatá s otevřenou náručí. A také do české školy na Sebastianplatzu, kde tenkrát ochotníci hráli výpravnou historickou hru „Na Trojském zámečku“. Sledovala jsem děj a krásně oděné herce patrně s otevřenou pusou, protože se o přestávce Viktor na mě zadíval a zeptal se, jestli nechci taky hrát. Já spontánně vykřikla „ano“! A už jsme byli v šatně, přímo u oblíbené herečky Moniky Ontlové, později Kadlecové, která nádherně zpívala i hrála. Ta mě stejně nadšeně objala a tím jsem byla přijata do Vlastenecké omladiny. Pro mě tam byli všichni tenkrát staří, ale hned mě vzali za svou, udělali jednatelkou a já je pojala do svého srdce. Mám je tam dodnes. Bylo s nimi veselo, našla jsem tam přátele na celý život a v práci jsem se těšívala na večerní zkoušky. Poprvé jsem hrála ve hře „Píseň života“ 28. března 1971. A osud tomu chtěl, že právě v těch chvílích, kdy já si prvně ověřovala, jaké to je stát na prknech, která znamenají svět, příšel o život jeden z mých nejdražších – můj bratr.

Jak zasáhlo jeho úmrtí do tvého tehdejšího života v Rakousku? 

Bratr zemřel tragicky, když sjížděl s přítelkyní v kajaku rozvodněnou Moravu. Našli ho až po měsíci a rodiče si mezitím museli vyslechnout, že prolévají „krokodýlí“ slzy. Já tenkrát těžce nesla, že jsem nemohla jít na pohřeb, ale pomohla mi spontánní myšlenka, že už se nemusím bát smrti, když tam nahoře mám bráchu. Časem přibyl celý zástup mých drahých, ale tenkrát mi to bylo útěchou.

Založili jste s Viktorem vlastní rodinu a také firmu. Jak jsi přemýšlela o tom, že on je Čech, ale vlastně Rakušan, který nikdy nepoznal život za železnou oponou? Nebo ano?

Tohle u nás nikdy téma nebylo. Viktor měl v Československu příbuzné a také několik přítelkyň, byl vždycky v obraze. Využil své znalosti češtiny k podnikání, zastupoval rakouské firmy a později si založil firmu vlastní. 

Spojovala vás láska k divadlu, kde jste byli mezi dalšími vídeňskými Čechy. Ale co rakouské divadlo? Sledovala jsi i co se děje na jeho prknech? Zbýval ti na to čas?

Ale ano, mívali jsme i předplatné. Do divadla a na jazzové koncerty jsme chodili velmi rádi a chodíme dodnes. Občas také letíme do Londýna na náš nejmilejší muzikál Les Misérables, který jsme tam už viděli několikrát. Jezdíme ale i do divadel v Praze nebo v Brně, obhlédnout tamní zajímavé inscenace, protože z nich pak čerpáme poučení pro ty naše, které připravujeme s Vlasteneckou omladinou.

K té se ještě podrobněji vrátíme za chvilku. Jste totiž zaangažováni ještě ledaskde jinde. Do Vídně ale s manželem dojíždíte z nedalekého Tullnu, takže vlastně už dlouho nejste praví Vídeňáci. Co se tedy děje tam?

Manžel z Vídně nechtěl pryč. Já vyrostla na malém městě a velkoměsto mi bylo příliš neosobní a hlučné. Když jsme si pak hledali bydlení, zjistili jsme, že naše představy jsou ve Vídni finančně nesplnitelné. Viktor ale našel pro nás a pro své dva přátele pozemek blízko Tullnu, v malé vesnici na úpatí vídeňského lesa. Tam jsme si postavili dům a jsme tam šťastní. Propojení s Vídní zůstalo ale díky divadlu živé. A protože mám na Moravě podnikavou sestru Jiřinku, vymyslely jsme a s pomocí vídeňského Školského spolku Komenský zorganizovaly v roce 2004 velkolepý vánoční koncert uničovského sboru v Karlskirche. U nás na vesnici jsme se s Viktorem zapojili do veřejného života spoluorganizováním zájezdů dechovek – naší místní rakouské, z české strany to pak řídila moje sestra. Fungovalo to několik let, s rakouskou kapelou jsme byli i v Lošticích na slavnosti Tvarůžek. V naší vesnici zase na oplátku vystupovaly s moravskou dechovkou i mažoretky, byla to tehdy nevídaná senzace. Před 15 lety to ale skončilo, když nám dlouhodobě onemocněla maminka a my se sestrami jsme o ni začaly intenzivně pečovat.

Česko-rakouské vztahy ale stále tmelíte i prostřednictvím velké vášně tvého muže pro stará auta – veterány. Dodnes vzpomínám na historku, kterou nám vyprávěl při natáčení našeho dokumentu, jak součástky jedné aerovky postupně vozil z tehdejšího Československa, protože celé auto samozřejmě převézt nemohl - to by bylo podezřelé.

Viktor je podnikavý. Na podnět mého tatínka se začal zajímat o veterány a ještě dnes máme Aerovku 662 z roku 1930, která se dlouhých 12 let dávala dohromady. S tou jsme začali jezdit po veteránských akcích. Později přibyly další veterány, a tak jsme s Aerovkou nebo Porsche 356 absolvovali spoustu veteránských závodů v Rakousku, Česku a sousedních zemích. Později jsme organizovali rallye a soutěže už sami a i tady jsme propojili vídeňský divadelní spolek se světem veteránů. Získali jsme tak mnoho přátel a byli jsme na místech, kam bychom se soukromě nedostali. Dnes dokonce někteří z našich pražských veteránských přátel jezdí na premiéry divadelních představení Vlastenecké omladiny do Vídně. Celkově mohu říci, že divadlo i vášeň pro veterány nesmírně obohatily náš život. A možná je to klíč k poznání, proč jsme s Viktorem vydrželi spolu a oslavili i zlatou svatbu.

A proto se teď musíme vrátit k té Vlastenecké omladině, protože vy oba jste po dlouhou dobu byli jejím pohonem. A i když jsi už předala žezlo mladší generaci, byli jste to vy, kdo do souboru postarších krajanů vnesl novou krev, přitáhli jste řadu mladých a zrežírovali řadu opravdu náročných inscenací. Od zábavných komedií jste soubor přesměrovali k „velkým titulům“ a k muzikálům, kde všichni musí nejen hrát, ale i zpívat a tančit. Jak se vám to podařilo?

Viktorova přednost jsou překvapivé nápady. Moje úloha je pak rozdělit je na ohromující a inovativní a na ty druhé, nepoužitelné (směje se).

V roce 2001 jsme ve Vlastenecké omladině nečekaně přišli o předsedu i režiséra, kteří spolu předtím dlouhodobě určovali chod spolku. Já se stala předsedkyní a přebírala vyčerpaný, přestárlý soubor. Nevěděla jsem tenkrát, jestli na tu funkci budu stačit a jak se zachází s financemi, když je náš divadelní spolek bez záštity nějaké pomocné instituce.

Ale já jsem si řekla, že to dva roky zkusím. A za ty dva roky se mnohé změnilo, najednou tu byly nápady a pomoc přímo ze spolku. Velmi tenkrát pomohl Zdeněk Homolka, milovník divadla a bohém, který změnil repertoár z původních veseloher a operetek na hry Voskovce a Wericha, později pak na klasiky Moliéra a Shakespeara. Pro mě to byl čas velkého poznání: Dělat předsedkyni je služba. Zároveň jsem si ale uvědomila, jak mám všechny ty lidičky ve spolku ráda, že pro ně ráda obětuji svůj volný čas s organizací, plánováním a také zodpovědnou prací s financemi. V letech, kdy jsem pravidelně jezdila na Moravu pečovat o maminku, jsem nastavovala noci a Silvestra jsem občas trávila k nelibosti manžela tříděním faktur a účtů pro roční uzávěrku. Ale nade vším vítězil pocit, že to pro náš divadelní spolek dělám ráda. Když společně nastudujeme nové představení, které nás stojí velké úsilí a potíme krev a slzy, tak se ve mně rozhostí nádherný pocit všeobjímající lásky. Myslím, že tyhle stavy mají i ostatní a publikum je vycítí. To je pak ta radost, která nám všem září z očí a která stírá rozdíl mezi amatérským a profesionálním výkonem.

Přesně tak jsem vás viděla v roce 2011, při generálce na My Fair Lady a o rok později na premiéře Šumaře na střeše. Dáváte do vší té práce srdce, dáváte tam sebe, a tím strhnete všechny ostatní. I mne tehdy najednou přepadla obrovská chuť vylézt tam nahoru na podium za vámi a hrát také. A to jsme ještě nezmínili, že jste i tady využili otevřených hranic a toho, že do Vídně není z jižní Moravy tak daleko, a ke hraní v souboru jste přizvali i některé talenty odtud. Jaké hodnoty přineslo takové propojení Vídně s Moravou?

Profesionalitu mezi nás vnesl herec Zbyněk Háder, který hraje v Divadle bratří Mrštíků v Boleradicích. Nejprve nás zachránil, když nám vypadl před premiérou hlavní představitel hry Agathy Christie „Past na myši“. Hrozilo zrušení představení, ale v nouzi nejvyšší se mi podařilo vypátrat na Moravě herce, který tuto roli uměl a byl ochoten ji s námi zahrát. Ve středu jsme si ho tenkrát jako svátost přivezli do Vídně a v sobotu se hrálo. A pak i v Boleradicích – a od té doby se datuje vřelá a přátelská spolupráce mezi oběma soubory. Toto propojení začalo přinášet ovoce i na straně diváků, protože k nám už začaly pravidelně jezdit autobusy z jižní Moravy. Spolupracujeme i s folklorním souborem Demižon ze Strážnice. Máme z toho velkou radost a ve Vídni se cítíme jako jedna velká česko – slovenská rodina.

Do naší „Omladiny“ přišly tehdy také nové posily, a to vyprovokovalo mého muže Viktora k nápadu na nastudování muzikálu „My Fair Lady“. Ačkoli to byla neprobádaná cesta, ukázalo se, že byla správná a následovaly pak další muzikály – „Saturnin“, „Sugar aneb Někdo to rád horké“ a „Hašleření“ s písničkami Karla Hašlera. Naše asi nejlepší představení byl muzikál „Šumař na střeše“, který vznikl v roce 2012. Tím příběhem jsme byli uchváceni a na scéně jsme nemuseli dojetí pouze předstírat.

Bylo to dlouhé období, kdy se Vlastenecká omladina vezla na veleúspěšné vlně. Ale z čistého nebe nás zasáhly dvě rány – pár herců a hereček opustilo soubor a v roce 2020 vypukla pandemie korony.

Nešlo ale jen o divadlo, tuším…

Souběžně s divadelní činností jsme totiž s Viktorem také vedli taneční, v krásném sále Slovanské besedy, v hotelu Post. Vznikly (za podpory spolku České srdce) nejdříve spontánně pro pár přátel, pak se ale rozrostly v pravidelné pondělní setkávání lidiček všech profesí, kteří se chtěli přiučit tančit nebo se jen prostě setkávat, vyměňovat zkušenosti a někam patřit. Osazenstvo tanečních se částečně prolínalo i s naším divadelním souborem. A to vše, divadlo i taneční, bylo covidem brutálně přerušené. Nabyla jsem pocit, že se mi pod rukama hroutí to, co jsem 20 let budovala.

Ale 2021 už jsme zase hráli, tancovali a zpívali. Náš nejnovější počin je muzikál „Rebelové“, měl premiéru letos v listopadu. Máme zase nové herce a herečky. Vedení souboru převzala Martina Pfeffer, které jsem ráda oporou, když je potřeba. Ona sama je také skvělou scénáristkou a režisérkou, a tak se snad opět blýská na lepší časy.

Na závěr těžká otázka: Zkusila bys pár slovy zrekapitulovat to, co se mezi těmi prvními Vánocemi ve Vídni a těmito v tobě samotné odehrálo?

Nedávno nám přirostlo do rodiny další vnoučátko. Vánoce budeme slavit společně se synem a jeho rodinou u nás a syn pak ještě i na Moravě ve Strážnici s rodinou své ženy a s přáteli.

Když přemýšlím nad těmi roky, tak cítím vděk a pokoru za všechno, co jsem mohla prožít. Dnes už jsem ve věku, kdy člověk bilancuje a kdy se otáčí, aby poznal pravé hodnoty. Já bych to shrnula do jedné: Je to láska. K lidem, k práci, k věcem, k Zemi, na které žijeme.

A co bych přála všem lidem k nastávajícím Vánocům? Aby byli dobré vůle. Dnes a denně.