Cestou na Seznam - Východočeské loutkářství

Lenka Jaklová / Cestou na národní seznam

Není tajemstvím, že úspěch bývá často podmíněn ve správnou chvíli správně položenou otázkou. Dodatečně se pak zdá, že stačila jen jiskra... Ve skutečnosti „náhoda přeje připraveným“. V prosinci 2012 přibylo na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky vedle Slováckého verbuňku, Vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku, Jízdy králů na Slovácku, Sokolnictví a myslivosti také Východočeské loutkářství. Tým odborníků se ale pustil do práce na zápisu už o dva roky dříve.

V létě roku 2010 jsem byla požádána, abych do komunálních voleb pro hradeckou TOP 09 zpracovala strategickou koncepci, jak prospět cestovnímu ruchu a kultuře v nejširším slova smyslu a jak zvýšit prestiž města Hradce Králové v obecném povědomí. V čase očekávaných reformních škrtů bylo jasné, že na ně živá kultura doplatí jako první a že je tedy nutné hledat i nekonvenční, finančně nenáročná řešení.

Ve stejné době byla Česká republika v konkurenci šesti zemí zvolena do výboru Úmluvy na ochranu nehmotného dědictví UNESCO. Z tuzemska nesměle probleskly zprávy, že o nominaci do UNESCO bude usilovat Jízda králů a Slovácký verbuňk. To se pro mne stalo výzvou zkusit se podívat na východočeský region z podobného úhlu a najít i v této oblasti nějaký „kulturní statek“.

Přátelství s všestranným divadelníkem Janem Dvořákem, někdejším znamenitým ředitelem, uměleckým šéfem, a nakonec i dramaturgem hradeckého loutkového divadla DRAK, a jeho pohled „za loutkářskou oponu“, který mi po léta zprostředkovával, se náhle staly inspirací. Nepřerušená tradice amatérských loutkářských souborů na východě Čech, první muzeum loutek v republice (Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi) a dokonce nejstarší festival amatérského loutkového divadla na světě (Loutkářská Chrudim); k tomu právě otevřené studio Labyrint královéhradeckého Divadla DRAK – to vše dávalo myšlence konkrétní impuls. Zbývalo jen najít spojence a nadchnout možné spolupracovníky.

Tím prvním a klíčovým byla Jana Dražďáková, emeritní ředitelka Divadla DRAK. Na její doporučení jsem do vedení odborného týmu získala prof. Miloslava Klímu. Společně jsme pak požádali o podporu představitele Královéhradeckého a Pardubického kraje. Ti se shodli na tom, že Východočeské loutkářství je výjimečným kulturním fenoménem, zasluhujícím trvalou ochranu. V únoru roku 2011 oba hejtmané (Lubomír Franc za Královéhradecký kraj a Radko Martínek za Pardubický kraj) podali na Ministerstvo kultury ČR žádost o zápis Východočeského loutkářství do národního seznamu.

Tou dobou už měl seznam své pevné předpisy. Ty bylo nutné nastudovat a analyzovat možnosti jejich aplikace na náš případ – žádný podobný precedent neexistoval. Nejprve bylo třeba zřídit „nositele nominace“, právnickou osobu. Vzniklo tak občanské Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství, jehož členy se stali profesionální loutkáři a řezbáři z východních Čech, ale třeba také Helena Toldová, starostka Studnice u Náchoda, obce, z níž pochází první historicky doložený východočeský loutkář Jan Jiří Brát.

Poté bylo třeba sepsat rozsáhlý nominační text, který přesvědčí odbornou porotu o oprávněnosti žádosti. Pracovní tým složený z historiků loutkářství a teatrologů (Miloslav Klíma, Alice Dubská, Jaroslav Blecha, Nina Malíková, Petr Pavlovský a Alena Exnarová) představil východočeské loutkářství od počátku až do současnosti. Podmínkou prezentace kulturního statku byl i filmový populárně-dokumentární snímek, jehož realizace se ujal režisér Miloslav Kučera, a rozsáhlá fotografická dokumentace. V této fázi nám poskytli cenné metodické rady zejména Ilona Vojancová ze Souboru lidových staveb Vysočiny v Hlinsku a Jan Blahůšek z Národního ústavu lidové kultury, Strážnice, kterým se jako vůbec prvním v České republice podařil úspěšný zápis kulturních statků na seznam UNESCO.

Dne 7. 12. 2012 rozhodla ministryně kultury Alena Hanáková o zápisu dalších fenoménů do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR. Respektovala  doporučení svého poradního orgánu Národní rady pro tradiční lidovou kulturu a souhlasila se zápisem všech tří předložených nominací: Valašský odzemek, Vodění jidáše, Východočeské loutkářství.

S vlastním zápisem na tzv. národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž pro východočeské loutkářství, ale i možnost čerpat prostřednictvím dotačních programů ministerstva kultury, krajů i měst finanční prostředky na propagaci loutkářství a také na podporu příslušného vzdělávání nejmladší loutkářské generace. 

Ve východočeském regionu se v této souvislosti těší stálé finanční pozornosti např. Muzeum loutkářství v Chrudimi či Festival loutkářská Chrudim.

V roce 2019 zastupitelé Královéhradeckého kraje podpořili v Comoedien-Hausu v Kuksu vznik unikátní expozice Polizinello – galerie loutek z dílny řezbáře Jiřího Nachlingera, inspirované kukskou loutkářskou barokní tradicí přelomu 17. a 18. století. V současnosti dokončený projekt je "originálním propojením a vyvrcholením dosavadních badatelských, památkářských, uměleckých i poutnických návratů do jedinečné perly baroka – Kuksu pro zvídavé návštěvníky od dětí po prarodiče. Galerie Nachlingerových loutek podle Brauna (www.galerieloutekkuks.cz) přímo naplňuje závazek tzv. záchovných opatření vyplývající z patronátu UNESCO (2016) nad českou loutkářskou tradicí včetně plánovaných pravidelných loutkářských představení během léta" (Stanislav Bohadlo).

Říká se, že jenom odvaha uskutečnit cestu učiní, že se cesta ukáže. Východočeské loutkářství zapsané na národní seznam bylo prvním krokem na cestě do UNESCO. To, co se na počátku této cesty v roce 2010 mnohým zdálo jako příliš troufalá – přímo bláznivá – myšlenka, se naplnilo. Neboť zázraky se přece jen dějí…

Miloslav Kučera / Jak jsem točil filmy o loutkářství

Je to už deset let od chvíle, kdy mi na stole zazvonil telefon. Ano, v té době jsem ještě měl pevnou linku. Ozvala se mi Lenka, tehdy Jaklová (Krejzová), dnes šéfredaktorka tohoto listu. K mému překvapení mi položila otázku, zda bych nechtěl realizovat film o Východočeském loutkářství. V té chvíli jsem ještě netušil, jak důležitý to byl pro mne okamžik. Od té chvíle se totiž loutky a loutkáři stali součástí mého profesního i soukromého života.

Do jejich světa jsem poprvé nahlédl právě díky filmu Malé velké divadlo, který byl součástí nominace fenoménu východočeského loutkářství na zápis na tzv. národní seznam Ministerstva kultury ČR. Naskytla se mi tak fantastická možnost poznat řadu zajímavých míst a originálních osobnosti. Natáčení začalo na barokním Kuksu, kde nám historik Stanislav Bohadlo vyprávěl o úplně prvním doloženém loutkáři v Čechách Johannu Christophu Neumannovi, který už na konci 17. století bavil lázeňské hosty hraběte Šporka právě na Kuksu. V nedaleké Studnici u Náchoda se narodil Jan Jiří Brát, zakladatel prvního známého loutkářského rodu u nás, který dávno před Matějem Kopeckým objížděl se svými dřevěnými herci města a vesnice v Čechách. Na rozdíl o mediálně známého patriarchy českých loutkářů neskončil v chudobě, ale divadlo mu kupodivu vynášelo do té míry, že si mohl v Náchodě koupit měšťanský dům. Existenci tohoto donedávna neznámého loutkářského rodu objevila a zdokumentovala historička Alena Dubská.

Naše filmařská cesta pokračovala do Jaroměře, kde na Základní umělecké škole F. A. Šporka působí Jarka Holasová, která se svými žáky vytváří loutkové a alternativní inscenace s nezaměnitelnou poetikou. My jsme natočili zkoušku hry Příšerný hotel, kde soubor rozvíjí principy pouťové maňáskové rakvičkárny. Dobře se přitom baví, srší energií, a to vše předává svým divákům. Doufám, že alespoň část této synergie je zachycena v našem filmu. V Jaroměři mají také jedno z nejstarších loutkových divadel u nás. V roce 1924 jej založil učitel Rudolf Bouček a hraje se v něm dodnes. Ještě za první republiky byl pro toto divadélko postaven krásný barevný dřevěný domek, kde se snad ani nic jiného než divadlo pro děti hrát nemůže. Náš snímek měl omezenou stopáž, a tak jsme museli vybírat, které soubory do snímku zařadíme. Výběr to nebyl jednoduchý. Vždyť ve východních Čechách prý bývalo loutkové divadlo téměř v každé vesnici.

O tradicích podkrkonošského řezbářství nám poutavě vyprávěl Miloslav Bařina, emeritní ředitel muzea v Nové Pace. Zpracování dřeva zde mělo vysokou řemeslnou úroveň, a tak není divu, že místní řezbáři prosluli jako tvůrci soch svatých do kostelů i klasických dřevěných marionet. Loutkáři věděli, že nejlepší loutky uměl dělat ,,packej Sucharda“. Figura od něj měla cenu jednoho koně! Ano, odtud pocházel slavný řezbářský a sochařský rod Suchardů. Nás zajímal hlavně Vojta Sucharda, který roku 1920 v Praze založil dodnes existující divadlo Říše loutek, pro které ze dřeva vyřezal celý interiér, vyrobil loutky i kulisy. Sucharda vytvořil po roce 1945 figury apoštolů pro orloj na Staroměstské radnici. A Miloslav Bařina dokazuje, že Suchardovi apoštolové i jím vyrobené loutky mají vzájemnou podobnost. Tak jako tomu asi bylo u zmiňovaných starých řezbářů. Ale to už jsme poněkud překročili hranice našeho regionu.

Během našeho putování za loutkami jsme samozřejmě nemohli vynechat slavné divadlo DRAK v Hradci Králové, které bylo po několik desetiletí vzorem a inspirací pro celou řadu loutkářských souborů. V našem dokumentu tyto pokračovatele reprezentuje zejména Céčko ze Svitav pod dlouholetým vedením Karla Šefrny. Céčko bývalo opakovaně oceňováno na festivalu amatérského loutkového divadla Loutkářská Chrudim. Tohle město má pro české loutkářství vůbec mimořádný význam. Hostí nejen největší loutkářský festival, ale současně zde sídlí i nejvýznamnější paměťová instituce Muzeum loutkářských kultur. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že Chrudim je hlavním městem českého loutkářství.

V závěru filmu se opět vracíme na Kuks. Muzikolog Stanislav Bohadlo přetvořil bývalou stodolu na divadelní prostor. Tento Comoedien-Haus navíc vyzdobil originálními sochami-loutkami řezbáře Jiřího Nachlingera. Umělec se inspiroval barokními postavami z časů hraběte Šporka. Tehdy jsem ještě netušil, že tento motiv bude mít své pokračování, a že o něm udělám další film, ale nepředbíhejme. Film Malé velké divadlo byl jakýmsi průletem historií a současností východočeského loutkářství. I když jsem měl určité pochybnosti o pojmu ,,Východočeské loutkářství“, po seznámení se s historií, osobnostmi a soubory regionu si myslím, že něco takového skutečně existuje. Mysleli si to asi i členové komise, kteří tento nehmotný kulturní fenomén doporučili Ministerstvu kultury na národní seznam.                                                                                    

Tohle ale zdaleka nebyl konec mé spolupráce s loutkářským světem. Po dokumentu Malé velké divadlo jsem vytvořil další dva nominační filmy. První byl přílohou k nominaci celého fenoménu českého loutkářství do registru českého ministerstva kultury. Druhý byl složitější, jelikož se jednalo přímo o zápis slovenského a českého loutkářství do UNESCO. Tady jsme měli možnost natáčet i v zahraničí – tedy v Bratislavě – a udělat si představu o tradicích i současném stavu loutkářství na Slovensku. Při realizací těchto filmů jsem spolupracoval a blíže se seznámil s Jaroslavem Blechou, ředitelem Uměnovědného muzea Moravského zemského muzea v Brně, a především jedním z největších znalců v oblasti historie našeho loutkářství. Ve filmech jsme tak mohli využít bohatých sbírek loutek, dekorací a fotografií z fondů muzea. V době natáčení byly všechny tyto artefakty po většinu času ještě ukryty v depozitářích. Před půl rokem byla v Paláci šlechtičen v Brně otevřena velká stálá expozice věnovaná loutkovému divadlu. Zájemce má dnes tedy možnost si vše prohlédnout zblízka.  Fenomén slovenského a českého loutkářství byl před několika lety zapsán na seznam UNESCO. Doufám, že se tak stalo i díky našemu filmu.                                                                                                

Uplynulo několik let a k loutkám jsem se opět vrátil. Začal jsem tam, kde jsem v prvním filmu skončil – na Kuksu. Stanislav Bohadlo se rozhodl, že Comoedien-haus promění v Galerii loutek Jiřího Nachlingera. Na počátku projektu stála jeho teze:,,Je-li loutka oživlým dřevem a barokní socha zkamenělým hereckým gestem, proč by nemohla ožít Braunova socha jako marioneta?“ Záměrem bylo vytvořit na padesát loutek inspirovaných nejen alegoriemi ctností a neřestí Matyáše Bernarda Brauna, ale také jeho sochami trpaslíků, andělů a dalších postav zalidňujících mikrosvět na Kuksu. V poslední fázi Jiří Nachlinger vytvořil i samotného Šporka a sochaře Brauna. Mně připadl úkol zachytit ve sběrném dokumentu celý proces vzniku loutek i samotné galerie. Byla to velmi zajímavá, i když časově náročná práce. Záměrem totiž nebyl jen vznik expozice. Loutky neměly fungovat jen jako výstavní artefakty, ale současně měly být i protagonisty běžných divadelních představení.

A tak jsme zaznamenávali postupný zrod loutek v řezbářském ateliéru rodiny Nachlingerů na Šumavě a paralelně i soubor Geisslers Hofcomoedianten, který právě připravoval inscenaci Jedem s medem. Hra přímo navazuje na poetiku lidových pouličních loutkářů a pracuje s loutkami Jiřího Nachlingera. Nemusím snad připomínat, že nás všechny ovlivnila pandemie covidu, a tak se natáčení nakonec protáhlo skoro na dva roky. Ale bylo na co se koukat a co točit. Už několikrát jsem pozoroval opracovávání kusu dřeva, ze kterého se pak vyloupla tvář loutky. Pokaždé je to napínavé a fascinující. Obdobně poutavou podívanou bylo sledovat sestavování repliky dobového loutkářského vozu.

Jiří Nachlinger přijel dodávkou na Kuks. Všechna prkna a kola vyložil na hromadu a z této stavebnice postupně poskládal barevný komediantský vůz. Můžete ho vidět na vlastní oči v Galerii loutek na Kuksu. I natáčení zkoušek na novou divadelní hru už jsem několikrát absolvoval.  Nicméně sledovat,,Geisslery“ při práci je mimořádný zážitek. Je to asi tím, že vlastní text je pro ně pouhým odrazovým můstkem, který pak rozvíjejí spoustou gagů a nápadů do té míry, že jejich hry je dobré vidět vícekrát, abychom jako diváci byli vůbec schopni většinu vtípků zaznamenat.

Z našeho sběrného natáčení nakonec vznikl půlhodinový dokument Braunova socha loutkou. Film byl promítnut na slavnostním otevření Galerie loutek Jiřího Nachlingera a snad jej brzy uvede i Česká televize. Za poslední roky jsem realizoval řadu televizních pořadů a audiovizí, ale tenhle film je mému srdci pořád nejbližší. Rád bych se ještě ve své práci i v budoucnu věnoval loutkářství, ale nevím, jestli tuto šanci ještě dostanu...