Česká kultura před Sametem a po Sametu /s Dagmar Takácsovou

Žiješ v mnohonárodnostních Košicích, průmyslové, ale i kulturní metropoli na východě Slovenska. Co máš na svém městě a kraji kolem nejraději?

Košice jsou příjemné místo pro život, je to město tolerantní ve všech směrech, s dobrou nabídkou kultury. Já osobně oceňuji zejména úroveň klasické hudební kultury ve Státní filharmonii. Pravda, nikdy jsem v útlém mládí nepomyslela na to, že tu budu žít, ale stalo se, osud v podobě manželství mě sem zavál. Přiznávám však, že i po tolika letech se mi občas zasteskne po rodném kraji, někdy se mi o něm v noci i zdává. Není divu. Pocházím z Náchoda, a to je krásný kraj. Naši chalupu v kopcích severně od Košic ale považuji za neskutečnou oázu klidu a tam se cítím moc dobře.

Co bylo z tvého dětství, mládí nejdůležitější pro to, aby ses na Slovensku adaptovala a uplatnila? I když to bylo ještě ve společném státě, Československu, přece jen to musela být dost velká změna, příjít až sem, na jeho východ. 

Před padesáti lety, když jsem se sem dostala s manželem, to byl velký rozdíl, jiné podmínky života. Já jsem ale nikdy nebyla rozmazlená. Rozhodující pro náš nový život v Košicích byla možnost okamžitě získat podnikový byt. To byl pro nás, začínající prakticky od nuly, velký bonus. Nastoupila jsem do práce do nemocnice, udělala jsem si atestaci, po čase druhou, narodily se děti, přišly obyčejné starosti o rodinu a domácnost, tak jsem si nějak zvykla. Trvalo mi to ale dost dlouho. Ten absolutní pocit sounáležitosti, že patřím sem a ne jinam, ten jsem ale nikdy neměla a ani už mít nebudu.

V Košicích jsi se stala opěrným bodem pro tamní Čechy, tou, která vede velký český spolek, kolem kterého se koncentruje vše české. Angažuješ se i na celoslovenské úrovni. Jaké má v současnosti postavení česká menšina na východním Slovensku a na Slovensku vůbec?

Česká menšina v porovnání s ostatnými menšinami na Slovensku je mladá, po rozdělení státu jsme si všechny struktury museli vybudovat od základu. Do té doby jsme byli součástí jednoho z dvou státotvorných národů, a že budeme někdy menšinou, to nás ani nenapadlo. Když jsme se ale do tohoto postavení dostali, bylo jen na nás, jak rychle se s tím dokážeme vyrovna. Myslím, že jsme obstáli se ctí. Jazyková blízkost a vzájemná srozumitelnost, i když pro mladou generaci to už tak úplně neplatí, je pro samotnou českou kulturu na Slovensku pozitivní. Slovenská veřejnost bez problému konzumuje českou kulturu i ve slovesné formě, česká kultura je díky tomu vnímána v daleko větší šířce než jiné menšinové kultury. A protože české kultury na Slovensku ubývá ze západu směrem sem na východ, přidává to zdejší české menšině na společenské a kulturní prestiži. Myslím, že česká menšina je tu plně respektovanou částí společnosti.

Vraťme se ještě do tvého rodného Náchoda, který mají mnozí zakódovaný jako rodné město Josefa Škvoreckého a znají jej zprostředkovaně z jeho Zbabělců, z povídek Prima sezony a dalších jeho literárních děl. Každý si však neseme svůj vlastní obraz rodného místa. Jaký je ten tvůj a co se v něm shoduje se Škvoreckým?

Rodné město a kraj, jedinečná vzpomínka, jedinečný vztah, který si člověk nese s sebou celý život. Nevelké město, kde skoro každý každého znal, poklidné, obklopené kolem dokola zalesněnými kopci, které se na jednu stranu táhnou až k podhůří Orlických hor a k pohraničním vrchům Polska, na druhou stranu klesají do roviny k Hradci Králové. Lesy plné borůvek a malin, jako děti jsme za den ručně natrhaly třeba 8–9 litrů a co se nespotřebovalo v domácnosti, prodalo se za pár korun, tenkrát vzácných. Z rozhledny turistické Jiráskovy chaty na blízkém vrchu Dobrošově – díla architekta Dušana Jurkoviče, máte jako na dlani celý ten nádherný kraj – Krkonoše a Podkrkonoší, Jestřebí hory, Adršpašsko-teplické skály, Orlické hory a samotný Náchod, okolní městečka a vesnice, to všechno stejné, jako za doby Josefa Škvoreckého. A asi i v tom vztahu k tomuhle kousku země bychom se se Škvoreckým shodli. Velká vodní plocha nádrže Rozkoš u České Skalice tam tenkrát samozřejmě nebyla. V září, když je nejlepší viditelnost, vidíte i královéhradecké věže sv. Ducha. Jen dvě panoramata mám tak hluboko v duši, to z Dobrošova a druhé je výhled z Novotného lávky na Pražský hrad.

Po gymnáziu jsi studovala medicínu v Hradci Králové. Co tě z kultury i tehdejšího dění formovalo v té době nejvíc?  

U nás doma všichni hodně četli, zejména maminka, a po večerech jsme to potom rozebírali. Maminka měla velký přehled a vytříbený literární vkus, četla se kvalitní literatura česká i světová, dobře jsme znali i literaturu katolické moderny, to všechno mě hodnotově formovalo. Nezanedbatelný vliv mělo i působení několika profesorů Jiráskova gymnazia v Náchodě, na kterém jsem studovala. Přes to, že doba nebyla příznivá, dávali nám ze sebe to nejlepší, naučili nás všeobecně i v literatuře umění analýzy a opětovné syntézy a kritickému myšlení. Bylo mi pět let, když jsem se poprvé postavila na divadelní prkna, a divadlu jsem zůstala věrná až do maturity, potom už při studiu medicíny na to nebyl čas. V době krátkého politického uvolnění v šedesátých letech jsme měli Divadelní studio mladých, vedl nás dnes už zesnulý Stanislav Zindulka, jezdívali jsme hrát po širokém okolí, hráli jsme i na Jiráskově Hronově. To bylo druhé, co mě, kromě antikomunistické rodinné výchovy, formovalo. A třetí byla hudba a sborový zpěv. Ve třinácti jsem přišla do chrámového sboru u sv. Vavřince a o rok později do náchodského pěveckého sboru Hron. Hudební život byl v Náchodě vždy velmi čilý a životaschopný. Krásná a nadějná šedesátá léta ukončil rok osmašedesátý – to už jsem byla na vysoké škole, a ten jen utvrdil mou hodnotovou orientaci.

Když se teď znovu přeneseme do současnosti a do Košic, které jsou kousek od hranic s Ukrajinou, jak vnímáš jejich atmosféru? Myslíš, že pro dnešní mladé lidi bude střet s realitou blízké války podobně stěžejní, jako byl pro tehdejší mladé lidi v Československu rok 1968? 

Nevím, co bude dál. Hodně mladých, schopných, inteligentních lidí odchází studovat do České republiky nebo jinam do zahraničí a už se nevrátí, Školství a bohužel také rodinná výchova mají na Slovensku obrovské, celá desetiletí trvající mezery. Tahle generace vyrostla v relativním materiálním blahobytu, ale hodně z nich také ve velké duchovní a hodnotové chudobě. Mnozí z nich by bývali potřebovali trochu důslednější rodinnou výchovu. Jestli je bude další vývoj měnit k pozitivnímu, to si lze jen přát, vždycky ale už to bude učení se z vlastních chyb. Je velká škoda, když mladý člověk nedostane od narození všechny přirozené příležitosti na utváření zdravého a správného názoru na svět, když se tak co možná nejlépe nevyvíjí jeho společenské a kulturní vazby, jeho vzorce vzdělávání, chování, myšlení a rozhodování a to všechno kolem. Takovým klasickým pozitivním příkladem v mém životě, kromě už uvedeného, byl jev absolutní důvěry mezi studenty medicíny na lékařské fakultě v Hradci Králové, kam jsem odešla po maturitě, a jejich vyučujícími. Od nich jsme získali vztah k umění medicíny a pacientovi i k stálému vzdělávání v oboru jako vztah obrovské celoživotní osobní zodpovědnosti. To všechno nám odevzdávali s velkou láskou.

K utváření hodnot, přinejmenším v české menšině na Slovensku, se snažíš přispívat i ty. Jsi členkou a nyní už dlouhé roky předsedkyní Českého spolku na Slovensku, který vznikl po rozdělení Československé republiky. I když dělení na dva nové státy proběhlo mírumilovně a příkladně, mělo přesto velmi zásadní dopad na vás, kteří jste tam už dříve zdomácněli. Jaké to bylo v té době?

Češi žijící na Slovensku v době společného státu neměli žádné jiné zásadní problémy než ostatní obyvatelé státu. Část z nich dobrovolně postupně začala používat slovenštinu, část mluvila dál česky a část mluvila podivnou směsí těch dvou řečí. Přišlo rozdělení státu, které většina z nás nechtěla a snášeli jsme ho mimořádně špatně. Tušili jsme, že přijdou velké problémy, obávali jsme se  nacionalismu, v té době hodně vybičovaného, a také důsledků vlády Vladimíra Mečiara. Ukázalo se záhy, že jsme se nemýlili a k tomu se dostavila ještě celá řada praktických následků nedbale a narychlo realizovaného rozdělení, Problémy se zdravotním a sociálním pojištěním, s důchody, s uznáváním dokladů osobních i o vzdělání, se slovenským občanstvím a používáním slovenštiny jako podmínkou pro výkon některých povolání.

Nejpalčivějším problémem byl tlak na volbu slovenského občanství, protože to mělo tenkrát za následek ztrátu českého.Ten, koho k tomu okolnosti donutily, zvolil si tedy občanství slovenské, ale značná část si ponechala občanství české a žili jsme na Slovensku v cizineckém režimu, dokud se nepodařilo po několika letech úpravou české legislativy dosáhnout možnost občanství dvojího. První status přinášel podvědomý pocit zrady národní identity, druhý kopec praktických problémů občanského a společenského života. Nikdy mi z paměti nevymizí pohled na to, jak pláčou i muži na jednom z prvních setkání české menšiny v Košicích, kdy se blížil termín ukončení možnosti volby občanství. Štěstím v neštěstí bylo, že i pro ostatní české krajany ve světě bylo dvojí občanství podstatné a naléhali na příslušnou legislativní úpravu, a tak se to nakonec povedlo.

I na řešení těchto problémů se váš spolek a ostatní české orgranizace na Slovensku podílely – a asi to nebylo jednoduché, přičemž my doma jsme o tom téměř nic nevěděli. Dá se říct, že vás to spojilo? 

V té tíživé situaci prvních let po rozdělení, která nás hodně spojila, bylo založení občanského sdružení české menšiny logickým jednáním. Podařilo se to udělat velmi rychle, nejen založit regionální sdružení, která se po určitém čase stala samostatnými subjekty, ale i vybudovat prostorové a materiálové zázemí a zajištění financování. Položili jsme základy pro naši kulturní činnost a tu jsme od začátku otevírali i veřejnosti. To se později se ukázalo, jako velmi prozíravé rozhodnutí. Naše spolky se staly nejen kulturním, vzdělávacím a společenským místem setkávání pro českou komunitu, ale také centrem pozitivních vztahů česko-slovenských. Velmi výrazně spolky pomohly při obnovení a udržování úrovně používání českého jazyka. Zažívali jsme mnohdy velmi komické situace, kdy se Češi, používající léta jen slovenštinu, začali znovu učit česky a vytvářeli velmi zajímavé novotvary. Jak se vám líbí například slovo „taníře“, vytvořené ve snaze dát slovenskému slovu „ taniere /česky talíře/“ správnou českou podobu? Chtělo to čas, ale u členů spolku se čeština postupně výrazně zlepšila. Pomohli jsme také tlačit na potřebné úpravy zákonů, dokud se nepodařilo dořešit všechny podstatné problémy běžného občanského života menšiny. 

Kolik členů, případně poboček má vlastně váš spolek nyní a jak se to mění v čase? A co jsou vaše hlavní aktivity?

V současnosti máme na Slovensku 8 Českých spolků v regionech, ten v Košicích je se svými 380 členy největší a má i svůj místní klub v Michalovcích. Dále tu máme Českou omladinu, která se věnuje pouze práci s dětmi a mládeží komunity a zastřešující Český spolek na Slovensku, s jeho koordinační funkcí. Problém je, že stárneme a mladá generace se o spolkový život příliš nezajímá a zejména není ochotná ho organizovat.

Charakter činnosti v jednotlivých spolcích většinou souvisí s jejich velikostí. Některé se soustřeďují spíš na drobné kulturní, společenské a vzdělávací programy pro své členy, některé – jako Košice a Bratislava – realizují daleko širší aktivity – koncerty, výstavy, literární večery, přednášky, poznávací zájezdy do České republiky a mnoho svých programů otvírají veřejnosti. Mezi stěžejní programy Českého spolku v Košicích patří například každoroční celoměsíční festival Dny české kultury, velký slavnostní program slova a hudby České Vánoce, dlouholetý vzdělávací cyklus Slovo domova, pravidelné výtvarné semináře pro členy spolku – neprofesionální výtvarníky, cykly minivýstav Česká kultura v malém a další. Pro členy i pro prezentační účely vydáváme také spolkový český dvouměsíčník Stříbrný vítr. Klasickou, krásně vedenou kroniku máme digitalizovanou a bez webové stránky bychom se v dnešní době už neobešli.

Vím, že tvojí srdeční záležitostí je váš ženský sbor. Spolupracujete i s vynikajícími profesionály, jezdíte koncertovat do Česka, ale nejen tam. Co se vám nejlepšího za dobu existence podařilo a jaké máte plány?

Košický spolek, jako jediný z českých menšinových sdružení, má také vlastní umělecký soubor – pěvecký ženský sbor. V příštím roce oslaví 25 let činnosti. Zpíváme tvorbu klasickou, včetně sakrální, ale také lidové písně v umělých úpravách, velká část našeho repertoáru je česká. Koncertuje doma i v zahraničí, hodně v České republice, ale také v Maďarsku, Rakousku, Polsku, dvakrát jsme byli ve Švýcarsku. Máme i několik zajímavých CD a DVD, protože spolupracujeme také s komorními orchestry a se sólisty opery Státního divada v Košicích. Dva covidové roky sbor hodně poznamenaly. Koncerty se nemohly realizovat, v pravidelných zkouškách byly opakovaně víceměsíční pauzy. Teď právě se pokoušíme činnost sboru opět revitalizovat. Snad se to podaří.

To bych vám moc přála. Ale co by sis přála ty sama, aby se v blízké době splnilo? 

Především, aby už skončila válka za našimi hranicemi, která ohrožuje a těžce poznamenává celou Evropu a aby lidé začali trochu víc upřednostňovat vlastní rozum před kdejakou pitomostí na sociálních sítích. Dále, aby se z výchovy a vzdělání mladé generace stala jedna z priorit jak pro stát, tak pro rodiče. A v neposlední řadě, abychom já i všichni moji blízcí byli zdraví a aby se Českému spolku dařilo pracovat, dokud to česká menšina na Slovensku bude potřebovat.