Stopy v písku/ Karel Poláček

Existují dva typy zábavné literatury, které snesou vysoká umělecká hlediska. Detektivní román a humoristická literatura. K mistrům onoho druhého žánru patří Karel Poláček, ačkoli tomu zpočátku mnoho nenasvědčovalo. Jako student neměl právě oslnivý prospěch, v kvintě propadl a jeho „vzdorovité chování“ mu přineslo vyhazov z rychnovského gymnázia. Maturitní zkoušku získal až v Praze v roce 1912. „V mnohém ohledu byl sice bohém a sám se pokládal za lenocha, ale když usedl k psaní, byla každá věta kus poctivé práce,“ napsal o něm jeho vrstevník, spisovatel Viktor Fischl.

Karel Poláček měl dar, který ho učinil nesmrtelným – dokázal odpozorovat a parodovat hloupost, vnitřní prázdnotu svých hrdinů, pronikavě zaznamenat skutečnost, mísit humor se smutkem.

Jeho literární styl se tříbil za první republiky v redakcích satirických časopisů Štika venkova a Nebojsa a zejména Lidových novin, kam jej v roce 1920 přizvali bratři Čapkové. Pro Lidovky psal úspěšné sloupky a soudničky. Na žurnalistickou dráhu nedal dopustit a prohlásil, že kdyby se znovu narodil, pak by chtěl být zase novinářem. V roce 1934 vydal s předmluvou Karla Čapka Žurnalistický slovník, ve kterém zesměšňuje soudobou novinářskou frázi.

Poláčkova jazyková komika, smysl pro paradox a výstižná charakteristika hrdinů s jejich malichernými slabostmi našla odezvu také ve filmu. Z jeho knih byli nejprve zfilmováni Muži v ofsajdu. Do hlavní role prosadil herce Národního divadla Hugo Haase, a rozhodl tak o jeho příštím osudu filmové hvězdy. Následovaly prózy: Dům na předměstí, Edudand a Francimor, Hostinec u Kamenného stolu. Spolupracoval i na řadě filmových scénářů a námětů (např. U nás v Kocourkově, 1934).  V roce 1994 se dočkal skvělého televizního zpracování autorův nejúsměvnější román Bylo nás pět.

Poláček v něm zobrazil dění na maloměstě očima dítěte. Příhody pěti chlapců „psané groteskní kombinací hovorového jazyka a obratů z dobrodružné četby a slohu povinných školních prací“ stvořil v nejtísnivější době, kdy čekal na transport do koncentračního tábora, jako vzpouru proti neznámé budoucnosti, proti strachu ze smrti.

Naštěstí se mu podařilo zachránit alespoň dceru Jiřinu. Klíčovou roli při vyřízení jejího odjezdu v roce 1939 do Velké Británie sehrála Poláčkova životní láska – právnička Dora, s níž byl 5. července 1944 deportován do terezínského ghetta. Poté následovaly továrny na smrt: Osvětim, Hindenburg-Zabrze, koncentrační tábor Dora severně od Buchenwaldu. Podle dostupných informací se Karel Poláček ještě zúčastnil pochodu smrti a zahynul pravděpodobně 21. ledna 1945 v táboře v Gliwicích.

V jeho rodném Rychnově nad Kněžnou mu věnovali sousoší Bylo nás pět a stálou expozici v tamní synagoze. Čtenářům ho však připomíná především kouzlo jeho vypravěčského umění. Poláčkův život po životě.

Zdroj: Krulichová Marie. Karel Poláček, Život a dílo, Katalog stálé expozice Židovského muzea Podorlicka a památníku Karla Poláčka v Rychnově nad Kněžnou, 1995.

Tváře první republiky, Královéhradecký kraj, 2018

http://svet-literatury.wz.cz