Stopy v písku / Bože, ochraňuj královnu

Je to už více než půl století od mého prvního nejistého kroku na anglické půdě. Přiznám se, že mi trvalo dlouhá léta, než jsem objevil pravý smysl a význam monarchie. Já znal jen pyšné princezny a popletené krále z pohádek a filmových romantických limonád. Královnu Alžbětu a jejího syna jsem registroval jen díky vzbouřeným levicovým studentům. Ti se vysmívali tradiční rodině, morálce, společenské etiketě, imperiální minulosti a monarchii považovali za přežitek. Karikaturisté se předháněli v zesměšňování královské rodiny. Pamatuji se na obrázek královny na nočníku oblečené do britské vlajky a věčně rozšklebeného korunního prince Karla s netopýříma ušima. V divadle, kině, televizi i rozhlase zrušili hymnu Bože, chraň královnu, kterou končilo večerní představení nebo vysílání. Točily se filmové komedie o potrhlých Angličanech, nepochybně monarchistech, nejznámější satirou byl Monty Pythonův létající cirkus. Postupně se z úšklebku stala smrtelně povinná politická „korektnost” považující minulost za hnus a britskou koloniální říši za největší zločin v dějinách lidstva. Budoucnost státu měla být multietnická a multikulturní, jako je lidstvo, a předvojem lidstva měla být právě Evropská unie. Nezapomínejme, že tenkrát došlo ke generační výměně. Za normálních okolností by změna nebyla tak drastická, ale otcové a dědové mých kolegů prohráli impérium i svůj tradiční svět. Není divu, že mi v té revoluční atmosféře konstituční monarchie připadala jako zbytečný přílepek k demokracii, jako prapodivný relikt minulosti. A přesto neviditelná moc dějin a sláva tisícileté ostrovní tradice nakonec zvítězila.

Po studiu jsem tři roky pracoval ve stavebním průmyslu a měl jsem příležitost pozorovat, jaký pozoruhodný vliv má onen čistě formální status královny, který Walter Bagehot, slavný odborník na nepsanou ústavu, kdysi nazval „dobře uváženou nečinností”. Tak jako každý patriotismus, který neupadl v bombastický šovinismus, je i ten anglický velice stydlivý a nerad mluví o lásce k vlasti. Pochopil jsem, že živé apolitické zosobnění státu v osobě královny, jedním slovem majestát, znamená něco hlubšího než pouhý konstituční formalismus. Naivně jsem se kdysi – naštěstí soukromě – zeptal, jak lze sloučit úctu k dědičné monarchii, tedy k privilegiu pouhého narození, s demokratickou, rovnostářskou a občanskou společností. Soused cosi zamumlal a po chvíli váhavě vykoktal něco jako: „No víte, je to jistota, taková stabilita, nepřipadá vám, že ten francouzskej volenej prezident je komediant? A půlka národa, co ho nevolila, ho nenávidí. Za pár roků si na něj už nikdo ani nevzpomene.”

V tu chvíli jsem si vybavil, kolikrát jsem v anglických domácnostech viděl nad krbem hrneček s různými jubilejními, korunovačními nebo svatebními portréty královského páru. Jednou mi stařenka od vedle vyprávěla nějakou příhodu ze života a mimoděk poznamenala, že to bylo tenkrát, když královna slavila stříbrné výročí svatby. Pochopil jsem, že se ti alžbětinci vztahují ke královským narozeninám, výročím, křtinám a slavnostním pohřbům, neboť události ze života královské rodiny článkují i jejich prožitek doby na rozdíl od pouhé politické pěny dní. A kolik radosti okázalé královské ceremonie přinášejí do jinak chmurných zpráv. A kolik barev pod věčně olovnatou anglickou oblohu.

V dětských kvízech se objevují zábavné otázky, která osoba nepotřebuje pas, jak se nazývá jediný nejmenovaný stát na poštovních známkách světa. Kdy má královna narozeniny – v dubnu, nebo v červnu? Státní svátek královských narozenin se kvůli počasí slaví za každého panovníka ve stejný den. Děti už ze školy vědí, že bez královny by se v Británii život zastavil. To ona jmenuje premiéra i vládu, „otevírá” parlament a vyhlašuje vládní program, to u ní jednou za týden povinně sedává premiér a nechává si v přísném utajení radit. Jejího veličenstva je vláda i opozice. Je hlavou státní církve. Zvláštní, že od doby nešťastné občanské války v sedmnáctém století, kdy krále popravili, si Angličané republiku tak absolutně vtělili do ryze formální monarchie. A ovšem nejen státní pošta, soudy, galerie, univerzity či nemocnice mají přídomek monarchie – královská je i společnost zahradníků, královské jsou různé spolky, charity, organizace i památné rozložité duby. Královský totiž znamená nejen anglický nebo britský, ale i starý, milý a osvědčený.

Politické reformy se často chlubí návratem do minulosti, dnes například obnovou tradičních gymnázií nebo vystoupením z Evropské unie. Neboť jen to, co je staré, je skutečně milované, tak jako můj starý přítel či má stará škola. Slyšel jsem i spojení moje stará dívka, „my old girl“, tak jako se kdysi na Moravě říkalo má „starodávná milá“. Zatímco my si připíjíme na zdraví a mnoho let spokojeného života, konzervativní Angličané se ohlížejí a přejí si hodně šťastných návratů a vznášejí přípitek královně. A ona, na rozdíl od mrtvých královských klenotů, je živým zosobněním tisícileté národní kontinuity. Je také příkladem veřejné etikety a nepřímo politiky vybízí ke zdvořilému chování. Královna je apolitická, je majestátem státní moci, tak nějak jako živá socha. A kdo viděl film Královna, musel obdivovat to ohromné odhodlání a sebezapření této křehké a stále usměvavé ženy v tak náročné ceremoniální roli. Dokázala být osobní i odosobnělá.

Budoucnost krále z boží milosti je dnes samozřejmě nejistá. Nejspíš vždycky bude záviset na osobních kvalitách nositele koruny. Miliony přistěhovalců a jejich dětí se dnes ovšem nepovažují za součást britského národa a jejich počet rapidně stoupá. Téměř nikdy nepotkáte pákistánskou nebo černošskou rodinu na návštěvě hradu nebo zámku. Nemohou uctívat slavnou minulost, na níž se jejich předci nepodíleli. Zatím však ještě většina šťastných ostrovanů holdem královně obnovuje svůj slib, že patří do jedné rodiny mrtvých, živých i budoucích. Jen národ, jenž uctívá své velikány a svou slavnou minulost, může mít budoucnost.

Zdroj: Lenka Jaklová, Věčná vzpoura v srdci konzervativce (nakl. LEDA 2021)