Stopy v písku / František Kupka

Malířství je jako posedlost

René Pradez (5. března 1933–26. března 2013), někdejší scénograf Národního divadla v Belgii, malíř a profesor výtvarného umění, přišel do Puteax počátkem šedesátých let minulého století. Poznal idylickou atmosféru francouzského venkova, s typickou zástavbou stylových vil obklopených rozlehlými zahradami, a prožil i jeho bouřlivou proměnu v nejmodernější pařížskou čtvrť s hypermoderní architekturou 21. století. – V namodralém skleněném plášti jednoho z mrakodrapů, který nese jméno Kupka, se zrcadlí plující mraky. Nedaleko odtud, v ulici Lemaître číslo 7 v domě s ateliérem, žil a tvořil František Kupka. René Pradez jej už bohužel nezastihl, stačil se však spřátelit s jeho sousedem, malířem Jacquesem Villonem, vůdčí osobností Malířské školy Puteaux, k níž patřil i František Kupka.  

Jaké jsou vaše vzpomínky na Jacquese Villona?

Vybavuji si distingovaného, poněkud zdrženlivého muže s krásnými rysy, nesobeckého a vstřícného vůči druhým lidem. Kupka a Villon nikdy opravdovými přáteli nebyli, pouze se vzájemně respektovali. Měli příliš rozdílnou povahu. Villon jako citlivý racionalista usiloval o přesnost v malbě, toužil dosáhnout kompoziční dokonalosti. Dlouho nebyl doceněn, dnes je považován za významného představitele francouzského malířství 20. století. 

Kupka se Villonovou tvorbou nijak neinspiroval. Byl velmi osobitým malířem, individualistou se slovansky lyrickou duší. Vyšel z dokonale zvládnutého klasického umění. Distancoval se od kubismu a nechtěl patřit k žádnému malířskému proudu. Neúnavně pokračoval ve svém hledání pohybu, barev a dynamiky formy. Náměty ke svým abstraktním obrazům často čerpal z hudebních zdrojů, zejména z Bachových skladeb.

Co o něm víte jako o člověku?

Nic zvláštního. Na rozdíl od dnešních umělců, kteří nadělají “mnoho povyku pro nic”, žil nesmírně asketicky, pracoval v ústraní a soustředěně. O jeho tvorbě neexistují ve Francii téměř žádná pojednání.

Jak byste definoval Malířskou školu Puteax?

Jejím základem byla určitá racionalizace malby procházející počátky kubismu, který byl ovlivněn primitivním africkým uměním. Nejednalo se však o předem promyšlenou teorii, jak se domnívají někteří kunshistorici. Africké umění také nevlastnilo předepsané šablony. Malíř přece nemaluje proto, aby ilustroval nějaký koncept, ale díky emoci, spontánnosti a silnému instinktu formuluje problematiku, z níž se třeba během tvorby vyloupne smysl. Teorie přichází na řadu až mnohem později. Pokud je obraz ilustrací teorie, nejedná se už o malbu.

Za otce kubismu je všeobecně považován Picasso. Ve skutečnosti je jeho nejznámějším představitelem, nikoli zakladatelem. A pokud jde o umělce patřící k jádru Malířské školy Puteaux, scházeli se nejen v ateliéru u Jacquese Villona, ale také u Camilla Renaulta, majitele vyhlášené restaurace a mecenáše moderního umění. Není nadsázkou, že umění v Puteax nejprve procházelo žaludkem.

Byl jeho vliv skutečně tak zásadní?

Nepochybně. Díky Renaultovi, který měl vytříbený sběratelský vkus a úžasnou intuici, sem přicházela spousta umělců. Camille Renault si uvědomil, že může získat plátna výměnou za prostřený stůl, a tato pověst se rychle roznesla i mezi montparnasskými a ostatními význačnými malíři, kteří jeho restauraci začali pravidelně navštěvovat, aby tu diskutovali o umění.

Poznal jste Camilla Renaulta osobně?

Měl jsem to štěstí. Namaloval jsem asi šedesát jeho portrétů. Byl to muž, který uměl žít. Při jeho výšce 195 cm a váze 250 kg ho nešlo přehlédnout. Byl nesmírně inteligentní, s krásně formovaným obličejem a pronikavě modrýma očima. 

V roce 1925 otevřel legendární podnik v Puteaux, kde se na nekonečných večírcích scházela vytříbená klientela z nejrůznějších oblastí: výtvarní umělci a jejich kritici, sběratelé, obchodníci s obrazy, divadelní a filmoví herci, politici, lékaři i advokáti. Kromě jeho sousedů Villona a Kupky měli v jeho restauraci stále prostřeno Pablo Picasso, André Lhote, Marcel Gromaire, Georges Braque, Guillaume Apollinaire a další. Renault – přezdívaný Big Boy nebo také Dobrotivý král Renault – hostil své přátele výměnou za obrazy na různá témata: koně, ženy, ale nejčastěji žádal o vlastní portrét. 

Renault přicházel se stále novými, originálními nápady. Hostům servíroval vybrané lahůdky ve stylu avantgardního malířství. Chtěl docílit chuťové a zároveň barevné harmonie, a proto zařazoval na jídelníček pokrmy nezvyklých názvů i chutí: Kuře Picasso, Slepice Gauguin, steak Utrillo nebo Křupavá langusta F. Kupka.

V roce 1952 koupil v Normandii bývalou farmu, k níž přistavěl „Hospodu U Kamenné lodě“. Část domu tvořil hotel s patnácti pokoji. Každý z nich nesl jméno uznávaného malíře a byl vyzdoben jeho obrazy. 

V Kamenné lodi byla i prostorná kruhová místnost, v jejímž středu stála stolička podobající se křeslu Francise Bacona, nazvaná ironicky samotným Renaultem “narcissium”. Stěny pokoje byly ověšeny jeho portréty. Rád sedával na stoličce a zálibně si je prohlížel.

Strávil jsem v Normandii tři měsíce. Spal jsem v pokoji s Villonovým obrazem. Znám ho do nejmenšího detailu, dnes je vystaven v muzeu v Rouen. Vždy dopoledne jsem Renaulta portrétoval, v poledne jsme si dopřáli pauzu. Můj mecenáš mi naservíroval něco dobrého k snědku a nikdy nezapomněl na láhev skvělého archivního vína. V jeho společnosti jsem se naučil ocenit výtečnou kuchyň a kvalitní víno.     

Existuje Renaultův portrét také od Picassa či Kupky?

Od Picassa ano, ale netuším, kdo ho dnes vlastní. František Kupka jej, myslím, nikdy nemaloval. Renault byl skutečně výjimečný sběratel, jeden z nejprestižnějších znalců moderního malířství té doby. Vlastnil na 15 000 pláten: 1000 z nich bylo význačných, 100 pozoruhodných a 50 mimořádných. Téměř všechny obrazy z jeho sbírky byly prodány v dražbě, protože neměl dědice. Zlomek z nich vlastní město Puteaux, mezi nimi i tři Kupkova figurativní plátna. Na jednom z nich jsou zobrazeny koně; jde  o mimořádný kompoziční styl a mistrné vyjádření pohybu.

Bylo hledání “jiné reality” pro umělce soustředěné v Malířské škole Puteaux nevyhnutelné?

Ano, ale nebyli za ně zodpovědní jen malíři, nýbrž i poptávka na trhu – velcí obchodníci s uměním a finančníci. Chtěli nabídnout něco nového, šokujícího. Sám Picasso byl nejen mimořádným umělcem, ale i výborným obchodníkem. Vytvořil krásné a zajímavé věci, ale stal se také obětí komerční frašky. Vše mu padalo do klína. Měl zvláštní vztah k penězům. Představovaly pro něj živoucího tvora, dýchaly…

Pane Pradezi, vy jste závislý na sluníčku, že?

Stejně tak jako ostatní malíři… Ale zajímavá jsou i jiná osvětlení.

Stále zpracováváte tentýž motiv – tváře, hlavy, které vystupují z vašeho nitra?

Ano, ale námět není to nejdůležitější. Podstatná je forma, jejímž prostřednictvím vyjadřujete zakladní malířské hodnoty: světlo, kompozici a harmonii. Pokud malba akcentuje pouze předmět, ať už více či méně dobře vyvedený, ale neuchvátí diváka světlem nebo duchem, jde o pouhou ilustraci.

Vypovídá obraz o kvalitě emocí autora?

Malířská práce je na ní založena. Malba jde za jazyk, za řeč, za smysly. Lze o ní diskutovat hodiny, týdny a měsíce, a nevyčerpáte námět. Je to metajazyk, odehrávající se mimo racionální sféru.

Takže divák nemusí obraz chápat, stačí když ho vnímá citem?

Do jisté míry. Malířská plátna vyzařují energii, vlnění, které zatím nedokážeme identifikovat. Proč jsou někteří lidé před určitým plátnem vzrušeni a dojati k slzám, a proč jiní ne? 

Je pro vás důležité být zařazen k nějakému stylu?

Mé malby nepatří k žádnému proudu. Všechna ta třídění jsou falešná. Pokud studujete moderní umění, narazíte na četné škatulky, které jsou výsledkem intelektuálního pojetí, to však nezachycuje emoce.

Jako roli hraje skutečnost, že kritiky bývají obvykle ti, kteří nikdy nedrželi v ruce paletu a štětec?

Zásadní – a je velice důležité se o tom zmínit. Existují odborné vědecké, lékařské, politické aj. časopisy vydávané profesionály.  Ať už píší o čemkoli, vždy mají příslušné vzdělání. Ale o malířství se vyjadřují lidé, kteří nikdy nic nenamalovali. Co by tedy měli vykládat? Často jsou odsouzeni k předkládání hloupostí.

Malujete svá plátna po delším promyšlení, nebo k nim přistupujete spontánně? 

Je k tomu třeba to či ono. Dobrý obraz se neobejde bez tvůrčí svobody i přísné kompozice. Je nutné se odvážit, ostatní přijde až potom. Ale je velmi těžké slovy vyjádřit to, co umělec cítí při tvorbě. Snad by se malba dala přirovnat ke stavu, jaký prožívají velcí mystikové, jako např. Svatá Tereza z Avily, Jean de la Croix aj. Těm se nejlépe daří přiblížit emoce.

Drží vás tvorba při životě?

Kdybych nemaloval, zemřel bych. Už řadu let  trpím Parkinsonovou nemocí. Zničila mi velkou část fyzických sil. Mé obrazy na dřevěných podkladech jsou velmi těžké, zatímco dřív jsem je přemisťoval sám, dnes jimi nepohnu ani o centimetr. Naštěstí jsem si ještě uchoval duševní sílu. Maluji na menší formáty, a tak se mohu soustředit na jemnost a subtilnost malby.

Jste posledním tvořícím malířem v Puteaux. Je možné říci, že po určitou dobu se tu dařilo malířství, ale že šlo pouze o propůjčený okamžik?

To je velmi zajímavá otázka, která by si zasloužila analýzu z geografického hlediska. Malířství se vylíhlo v mírném podnebném pásu. V současnosti se sice maluje všude, ale v mnoha případech se jedná spíš o obchodní záležitost. Za Gibraltarem například nelze mluvit o malířství. V Africe nikdy nebyli malíři, zato tam jsou mimořádní sochaři. Stejně tak ve Skandinávii. Je tedy zřejmé, že malířství vyžaduje zvláštní podnebí, polojasnou oblohu, rozptýlené světlo. Proč se v Řecku neobjevili velcí malíři? Řecké umění vychází z monumentální, stále stejně modré oblohy. Pro malířství tam nikdy nebyly příznivé světelné podmínky. Není tedy vyloučeno, že se malíři jednoho dne do Puteaux vrátí...

Je malířství posedlost? Musel František Kupka tvořit?

Ano. Svým způsobem. Malířství je hledání sebe sama, je to proces zrání vyžadující spoustu trpělivosti. Něco jako poslání. Výzva, která před vámi naskicuje cestu, a vy ji postupně objevujete.

Z francouzštiny přeložila Darja Favart