Česká kultura před Sametem a po Sametu / Jarmila Mucha – Plocková

Zde s paní Jarmilou budeme hledat odpovědi na další „muchovské“ otazníky. Sama je úspěšnou výtvarnicí. Zděděné geny, dětství a mládí prožité v uměleckém prostředí, vzdělání a neobyčejné životní zkušenosti jí umožňují žít bohatým životem, který však není bez zatáček. Vyrostla v rodině vynikajícího houslisty a později pedagoga Alexandra Plocka, ale jejím biologickým otcem byl známý spisovatel a novinář Jiří Mucha, syn Alfonse Muchy.

 

Že je Jiří Mucha vaším skutečným otcem, jste se dozvěděla, až když vám bylo 18 let. Jak se o takových věcech mluví na veřejnosti a jaký byl váš vztah k Alexandru Plockovi, který vás vychoval?

Nejsem člověk protřelý médii, ale od doby, kdy bylo soudy prokázáno, že jsem dcera Jiřího Muchy, už různé věci postoupily a dokážu o tom mluvit lépe a urovnaněji. Ale můj první rozhlasový rozhovor před lety, vlastně první výpověď o mém vztahu k Jiřímu, kterého jsem znala odmalička, to bylo dost těžké. Alexandr Plocek ale stále zůstává mým „otcem“, měla jsem ho velmi ráda a vzhlížela k němu s obdivem, vlastně asi tak jako vzhlížel Jiří Mucha ke svému otci Alfonsovi. Alexandr Plocek byl slavný houslista, oblíbený ve společnosti, oduševnělý, velice krásný člověk. Taková směsice Garyho Coopera a Gregory Pecka. Byl velice vzdělaný v hudbě, historii a literatuře. Vedle akademického vzdělání hudebního vystudoval také právnickou fakultu, takže byl i doktor práv, i když tuto profesi nikdy neprovozoval.

 

Některé dětské zážitky nikdy nevymizí, jaké byly ty vaše?

Moc mne bavilo, když otec s maminkou s oblibou vedli doma intelektuální přestřelky, v nichž se navzájem zkoušeli z historie a literatury. Otec byl členem slavného Českého tria. U nás doma se často zkoušelo, a tak jsme s mým starším bratrem toto museli uctivě respektovat. Nesměli jsme rámusit a křičet. Do tatínkova pokoje, odkud se linula ta kouzelná hudba, jsem směla jen po zaklepání. Velice jsem ho uctívala, byla jsem na něj pyšná a dodnes si ho nesmírně vážím. Byl to čestný a přímý člověk a za minulého režimu to mnohokrát prokázal. Nikdy se před ním neohnul, otevřeně se přihlásil k jeho kritice. Pro své pedagogické kvality na Akademii mohl zůstat, ovšem jeho zahraniční působení bylo takřka nulové.

 

A váš vztah k mamince, když jste se dozvěděla, kdo je vaším skutečným otcem?

Na mém vztahu k ní se nezměnilo nic. Možná jsem jí trochu zazlívala, že jsem se o svém pravém otci dověděla pozdě. Ale asi to bylo dobře, protože bych v dětském věku hodně věcí nedokázala pochopit. S maminkou jsme Jiřího navštěvovaly v jeho domě na Hradčanském náměstí, ale to jsem ještě netušila… považovala jsem ho už dřív za přítele rodiny. Jako dospělá slečna se svými láskami a vlastním životem jsem se s tím pak vyrovnala poměrně snadno. Už tehdy jsem chápala, že mnoho dětí se nenarodí v té správné konstelaci. Moji rodiče se stýkali s mnoha dalšími umělci. Chodil k nám i Jiří, vídala jsem se s ním vlastně nepřetržitě. Otec Alexandr Plocek se ke mně vždy báječně choval. Nechtěla jsem ho zraňovat, a proto jsem se pak s Jiřím stýkala tajně. Až když otec v roce 1981 zemřel, začali jsme se stýkat a spolupracovat otevřeně. V roce 1976 jsem se vdala do zahraničí. Dvanáct let jsem žila se svým španělským manželem a dvěma dcerami v Barceloně. V té době jsme se s Jiřím vídali často. Zvláště když pobýval v Paříži. Jezdila jsem za ním, on za mnou, cestovali jsme po světě. A on mne začal stále více zasvěcovat do všeho kolem Alfonse Muchy a jeho díla, spolupracovala jsem s ním po výtvarné stránce při přípravě Alfonsových výstav a přesto, že jsem vystudovala architekturu a pracovala v tomto oboru, začala jsem navrhovat a vyrábět šperky inspirované Alfonsovými předlohami.

 

Francouzi si Muchu někdy přivlastňují, mnozí možná ani nevědí, že to byl Čech.

Alfons Mucha tím, že ve Francii tak dlouho žil a dovedl francouzskou secesi do její konečné, krásné podoby, byl vlastně faktickým tvůrcem francouzské secese. Oni tak nepátrají po kořenech, ale po jeho práci.

 

Objevovalo se i ve Španělsku jméno Mucha v době, kdy jste tam žila? Cítila jste, že je tam alespoň v některých kruzích známé nebo to ještě tak nebylo?

Barcelona je město plné secese, takže cítila. Jiří mne kdysi pověřil jít po Alfonsových stopách v Barceloně, ale konkrétní vazby se mi najít nepodařilo, i když určitě tam byl. Dokonce jeden čas připravoval ilustrované dějiny Španělska, myslím si, že se potkal s Gaudím. Zanechal tam smlouvu s tamní čokoládovnou a dodnes se na hlavní třídě prodávají čokolády s obrázkem od Alfonse Muchy. Dnes je tam opět velmi populární, zejména poté, co se v Barceloně konala velká výstava, kterou uspořádal lichtenštejnský Mucha Trust (a která objela celou Evropu).

 

Pro vás musí být vyčerpávající vědomí, že vy jste vlastně skutečnou dědičkou jména Mucha, což donedávna bylo přehlíženo, a přitom s dědictvím manipuluje a spory vede někdo jiný.

Mně nevadí, když se o Muchovo dědictví stará instituce. Není to ani možné jinak. Je to v pořádku. Nesdílím ale rozhodnutí, že touto institucí je Trust se sídlem v Lichtensteinu, a tedy veškerý umělecký odkaz vlastence Alfonse Muchy je dé facto v majetku Lichtensteina. Je smutné, že převod byl uskutečněn v rozporu s přáním otce Jiřího Muchy (plánoval velké muzeum společně s Medou Mládkovou) a dle jeho prohlášení nepokrevním synem, který není potomkem malíře. Často mám dojem (a nejsem sama), že na prvním místě je otázka peněz. Cítím to na každém kroku. Respekt a úcta k autorovi, k jeho dílu, zvlášť v kontextu hledání místa pro Muchovu Epopej, výrazně chybí.

 

Spory se týkají nejen vašich práv, ale především i vás osobně. Co vám dává sílu takto dlouhodobě, už řadu let bojovat, je to vaše vlastní tvorba?

Určitě. A také to, že od začátku, kdy jsem byla vlastním otcem Jiřím jaksi přinucena pracovat s Alfonsovou tvorbou, cítím závazek vůči rodině, a hlavně vůči autorovi samotnému. Možná tak jako šlechta vnímá závazek vůči svým předkům, musí pokračovat a spravovat jejich dílo v dobré vůli a nejlepším způsobem, tak cítím, že je moje povinnost vystupovat ve jménu autora. Vím o Alfonsovi hodně, hodně jsem si přečetla, hodně jsem si vyslechla od otce. Proto myslím, že musím bránit jeho vůli, ctít jeho dílo a pokusit se udělat všechno pro to, co on by si asi přál. A to mne stále popohání.

 

Geraldina Muchová, manželka Jiřího Muchy, mi v rozhovoru kdysi říkala, že to byl právě on, kdo znovu v zahraničí Alfonsovo dílo v 70. letech prosadil…

Ano, to je pravda. Otec se v pozdějších letech věnoval naplno odkazu svého otce. Napsal jeho životopis Kankán bez svatozáře, pořádal výstavy, vzkřísil tak Alfonse Muchu po celém světě, to byla jeho zásluha.

 

Znáte velmi dobře Alfonsovo dílo, ale neměla jste možnost se s ním setkat. Přemýšlela jste o tom, na co byste se Alfonse Muchy zeptala, kdyby to šlo?

Bylo by toho moc. V první řadě bych ráda strávila aspoň jeden den v jeho ateliéru. Chtěla bych ho vidět při práci. Zajímalo by mne, jak postupoval, od skici po konečnou litografii. Ráda bych slyšela jeho komentáře, proč to či ono dělá. Zeptala bych se ho, jaký měl vlastně vztah k novým uměleckým směrům na přelomu 19. a 20. století. Přátelil se například s Gauguinem, Kupkou a měl kolem sebe v Paříži mnoho umělců, kteří pokročili dál. Alfons byl sice stále jejich dobrým přítelem, sledoval jejich práci, ale k nim se nepřipojil. Nikdo mu to ale nevyčítal, neútočil na něho, tak jako někteří umělci a intelektuálové v Čechách, když se Mucha vrátil do vlasti, aby pro ni tvořil a pracoval. Zajímalo by mne, proč nenechal v plné síle propuknout to, co v něm zřejmě svádělo umělecký boj, co částečně odkryl například v některých svých pastelech. Imprese, exprese. Proč se stále vracel do pozice bravurního a nevšedního ilustrátora? Jak hodnotil nové malířské směry?

 

A stejná otázka: Na co byste se ráda ještě zeptala Jiřího Muchy? Strávili jste spolu sice dost času, ale možná nebylo vyřčeno vše…

Měla bych spoustu otázek. Například na jeho vztah ke skladatelce Vitce (Vítězslavě) Kaprálové. Když jsem si přečetla Podivné lásky, přemýšlela jsem, jak to bylo ve skutečnosti, protože v té knize asi trochu fabuloval. Prošla jsem místa, kde se v Paříži seznámili, kde spolu žili. Navštívila jsem nemocnici, kde v roce 1942 Vitka zemřela, a přemýšlela jsem o všech okolnostech. Ten bouřlivý a tragický vztah uprostřed příprav na válku a před okupací Paříže mě přitahuje. V té době to musela být napjatá atmosféra. A pak, samozřejmě, bych se ho ptala na období po válce, v Československu. O tom on nechtěl příliš mluvit.

Jak probíhalo jeho zatčení v roce 1951 a pak propuštění po třech letech? Jeho maminka Maruška zemřela až v roce 1959. V té poválečné době žila s ním a s Jiřího ženou Geraldinou; i jich bych se ptala. On ale se mnou nechtěl mluvit o své minulosti. Říkal sám: „K minulosti se nerad vracím. Zajímá mě současnost nebo budoucnost.“ Zato jsem se ho ráda ptávala na jeho cesty, protože i já ráda cestuju. A on rád vyprávěl. Když psal Lojdovu hlavu (cestopisně laděný román ze čtyř kontinentů), to jsem s ním hodně prožívala. Promítali jsme si fotky, diapozitivy. Ale zajímala by mne i jeho činnost válečného zpravodaje BBC a letce, kdy prošel africkou frontou, působil i v Asii. O jeho románu Oheň proti ohni říká pan Mottl, že to je bible válečných zpravodajů. Jiří byl velmi vzdělaný, zkušený, zcestovalý, a to vše se v textu odráží. Je čistý, strhující.

 

Po roce 1948 byl ale Jiří Mucha právě pro své zahraniční styky a zkušenosti i příliš svobodomyslný život trnem v oku komunistickému režimu. V zinscenovaném procesu byl odsouzen do vězení, a tam, zřejmě pod nátlakem podepsal spolupráci s StB. Jeho žena Geraldina mi říkala, že Jiří si pro ně svá hlášení ale vymýšlel. Tím, že byl spisovatel s fantazií, snažil se „tajné“ takzvaně vodit za nos. Jak se s tím vědomím jeho spolupráce vyrovnáváte vy?

Jiří byl někdo, kdo žil vedle mne. Tím, že mne nevychovával, vnímám ho stále mnohem víc jako rodinného přítele a spíš ho jakoby studuji zvenčí. (Něco jiného je ale s Alfonsem, tam má vliv asi to spříznění uměním a mám k němu daleko osobnější vztah.) Protože z diskusí a debat s Jiřím vím, jak smýšlel, tak si myslím, že to bylo tak, jak říkala Geraldina. Neznám jedinou osobu, kterou by svým jednáním poškodil, zato znám desítky lidí, kterým nějak pomohl, třeba i dostat se do zahraničí. To nebyla jeho nátura, někoho udat, provést někomu nějakou špatnost. Ano, vzpomínám si, že to říkala i moje maminka. Jemu ta „spolupráce“ umožňovala žít, tak jak potřeboval, cestovat. Věděl, že má navrch, a se svou fantazií a inteligencí dovedl pracovat. Byl duší dobrodruh. Sledoval reakce ostatních, pohrával si se svými vyšetřovateli. Autorka biografie Jiřího Muchy, Jolana Šopovová, našla v archivech i záznamy jeho komunikace s vedením Stb, včetně zápisů, které vypovídaly o tom, jak jeho “nadřízení” byli zoufalí, že se s Muchou vůbec nedá spolupracovat. Dělá si z nich legraci a nikdy není jisté, co je pravda. Později spolupráci z těchto důvodů ukončili. Ale ani takto to nemuselo být. Proto bych se ptala a ptala. „Řekni mi, jak to bylo?“ V roce 1991, kdy ještě žil, se o jeho příběh nikdo nezajímal. Mnohem atraktivnější téma byly jeho proslulé “večírky” v jeho palácovém bytě na Hradčanském náměstí. 

 

A do třetice, na co byste se zeptala muže své maminky, Alexandra Plocka, který vás vychoval?

V osobní rovině bych se ho ráda zeptala, jestli skutečně věděl, že nejsem jeho dcerou. Nebo zda měl pochybnosti, což si myslím, že měl. Manželství s mou maminkou bylo nahlodané od začátku. Ale každopádně bych mu ráda vzdala hold za to, jak se ke mně choval, protože něco tušit asi musel. A moc ráda bych se ho zeptala na mnoho věcí kolem hudby. Ta byla u nás stále doma. Otec byl přísný, akurátní. Asi tím, že současně vystudoval i práva. Kromě houslového virtuoza byl i JUDr. To není zrovna obvyklé, že? Byl velký introvert, nerad mluvil o svém dětství. Neměl je dobré. Záhy ztratil maminku a byl vychováván sestrami a otcem, který byl velký morous. Proto pro něj byla zřejmě hudba očistou, utíkal do ní.

 

Pouštíte si jeho nahrávky?

Někdy ano. Když je teď poslouchám, cítím z jeho interpretace, jak se hudbě odevzdal a jak  silně ji prožíval. Mám v rodině i další výborné muzikanty. Díky propojení rodin se stýkáme se syny klavíristy Josefa Páleníčka (další člen Českého tria, v němž Alexandr Plocek hrál). Jan Páleníček je členem Smetanova tria, jeho manželka Jitka Čechová je vynikající klavíristka. V rodině Páleníčků jsou ale i další hudební pokračovatelé. Před pár lety jsme společně uspořádali výstavu a koncert jako poctu našim otcům v místě, kde naše rodiny mají po léta chalupy, v Jizerských horách.

 

Při své vlastní práci vycházíte z Alfonse Muchy. Pracujete ale někdy i tak, abyste si řekla, to je něco jiného, to jsem jenom já?

Zpočátku jsem vycházela z tvorby Alfonse. Tím mě doslova pověřil Jiří, protože potřeboval, abych mu pomáhala. Měl spoustu nabídek k realizaci Muchových návrhů a bylo třeba, aby si tuto práci někdo vzal na starost. Jinak bych se možná sama jako architektka například k tvorbě šperků asi nedostala. Tím, že jsem pod dohledem Jiřího kreslila šperky, modelovala pro různé zahraniční ateliéry, automaticky jsem přešla k vlastní tvorbě. Před abstraktními vzory dávám přednost přírodě, mám ráda měkké linie a ráda se nechám inspirovat lidovými motivy. Vždy se objeví nějaká přírodní linka, zvířecí nebo rostlinný motiv. A to považuji za vliv Alfonsova díla.

 

Pomohla vám nějak kovidová doba v soustředění k práci nebo na vás působila spíš negativně?

Zlenivěla jsem, protože jsem předtím byla workoholik. Ale už se pomalu rozjíždím. Připravuji malou kolekci pro světovou výstavu v Abu Dhabi. Ráda bych vytvořila několik skleněných váz ve spolupráci s firmou Moser. Měl by to být Mucha v moderním “kabátě”. A to je přesně to, co mne zajímá. Připravuji nové textilie. Jezdívám do dílen ve Francii a Itálii, kde na místě vybíráme materiály a barvy. A dokončuji novou sérii vánočních ozdob. K mému překvapení – zpočátku jsem ani nevěděla, jestli se tomu chci opravdu věnovat – jsou velice úspěšné. Je to sice maličkost, ale pro mne díky tvaru zajímavá výzva. (Ukazuje sérii v dárkovém balení vzniklou ke 100. výročí republiky) Teď připravuji další, aby se mohly přes léto vyrobit.

 

Vraťme se ještě k Alfonsovi a jeho Slovanské epopeji. Znovu a znovu se vynořuje problém, kam s ní a čí tedy je. V rozhovoru, který jste poskytla Lidovým novinám, vše od začátku vysvětlujete. Proč myslíte, že je to potřeba, není problém dostatečně jasný?

To, co jsem zveřejnila, je stále pouhý extrakt, tak desetina toho, co by se mělo vědět. Vše shrnout jsem se rozhodla proto, že nedávno Městský soud v Praze rozhodl o tom, že Slovanská epopej nepatří Praze. John Mucha před lety podal žalobu na Prahu z důvodu nesplněné darovací podmínky. Po několika odvoláních Městský soud skutečně znění jeho žaloby potvrdil. Ještě se nerozhodovalo, kdo je majitelem, ale pochopitelně z toho plyne, že po právoplatném rozsudku by Epopej patřila rodině. Tj. majitelé díla bychom byli já a John Mucha, jediní žijící dědici. K žalobě Johna Muchy jsem se já nepřipojila, nesouhlasím s ní a v tom rozhovoru vysvětluji proč. Druhým impulsem bylo 30. výročí úmrtí mého otce, Jiřího Muchy (zemřel 5. 4. 1991), po jehož smrti se vše kolem dědictví, převodů na lichtenštejnský Mucha Trust, který založili John s matkou Geraldinou, a kolem mé příslušnosti k rodině rozjelo. A třetím spouštěčem mé výpovědi byla informace, že Slovanská epopej bude umístěna v srdci Prahy, v podzemí budoucího obchodního centra Savarinu s největším fast foodem, drahými voňavkami a prádlem. V prostorách, které městu ani nepatří. Rozhodnutí magistrátu za zvláštních okolností a do naprosto nevhodného místa. Velice mě to pobouřilo, jelikož se vedení Prahy v součinnosti s IPREM doposud bránil tomu, aby Epopej byla v centru města, které je přehuštěné turisty i institucemi až k neúnosnosti. To byly hlavní důvody, která mne přiměly se ozvat. (Znovu odkazujeme na LN z 6. 4. 2021.)

 

Vždy se mluvilo o tom, že Praha musí pro toto dílo postavit vhodný pavilon nebo Epopej jinak vhodně umístit, jenom na tom místě nebo stavbě nějak není už 90 let shoda…

Dílo by dokončeno v roce 1928 a poprvé bylo Pražanům předvedeno v tehdy novém Veletržním paláci při příležitosti 10. výročí oslav nové republiky. Alfons Mucha zemřel v roce 1939, začala válka. Během ní byla Epopej ukrytá, chráněná. Pak ale přišel impulz z Moravského Krumlova poblíž Muchova rodiště Ivančic, a bylo rozhodnuto, že dočasně bude přemístěna tam, na zámek. Praha vhodný prostor neměla a v 50. letech minulého století neměl Mucha, navrátilec z Paříže a Ameriky, s dílem plným pohanských symbolů, nijak dobrou pozici. Plátna se stěhovala na Moravu, i když je nebylo možné vystavit. Mezitím Epopej chtěly i Muchovy rodné Ivančice a také další místa, protože v Moravském Krumlově na zámku dílo dlouho strádalo. Podmínky nebyly vůbec vhodné pro dlouhodobé vystavení. Přesto tam epopej zůstávala, srolovaná na válcích, dokonce i v zámeckém gambitu za deště i mrazu. Po dlouhých 18 letech byl celý cyklus konečně v krumlovském zámku představen veřejnosti. Smlouva se stále prodlužovala, a byla i období, kdy ani řádná smlouva nebyla a dílo jaksi levitovalo na základě dohod, a možná i bez pojištění.

I v Praze se však občas místo hledalo, s každou výměnou vedení města. Jednou jsem to počítala a těch návrhů bylo za všechny ta léta už kolem 70! Ale těch pět let, kdy byla Epopej v Národní galerii, znovu v místě, kde byla vystavena poprvé, a které sám vybral kdysi Alfons, bylo podle mne nejlepším umístěním. Bylo to velmi působivé. Plátna v čisté architektuře byla krásně nasvícena a myslím, že po Krumlovu to byla úplná kulturní senzace. Doktor Srp a Dr. Lenka Bydžovská, kteří expozici připravil, se řídili dobovým rozmístěním pláten a za celou expozici jim patří dík. Následná půlroční zápůjčka do Tokia byla obrovsky úspěšná. Od výstavy v Japonsku je Epopej opět bezpečně uložená v depozitáři a město znovu hledá, kam s ní. Byla podepsána nová dočasná smlouva na 5 let s Moravským Krumlovem, kde by celý cyklus měl být zpřístupněn pro veřejnost od září t. r. A teď se trochu bojím, že se může cokoli stát, protože zámek stále ještě prochází rekonstrukcí. Navíc se zatím necestuje, takže návratnost výdajů na rekonstrukci zámku, pojištění provoz atd. je s otazníkem a krátká doba pěti let také. Po zkušenosti s obstrukcemi ze strany Moravského Krumlova při návratu díla do Prahy se obávám, že Epopej jen tak v metropoli neuvidíme.

 

Myslím, že všichni, kdo se o věc zajímají a kolem Epopeje se pohybují, už teď – zejména po výstavě v Tokiu a zájmu z dalších zemí – pochopili, že její cena je mnohem větší, než bylo vnímáno před rokem 1989. Jak umělecká, tak historická.

Pokud vím, byla hodnota všech 20 pláten oceněna na 7-8 miliard korun. Proto se velmi obávám nové instalace v Moravském Krumlově, kde je jisté nebezpečí nějaké nenadálé události. Příkladem může být požár Notre Dame v Paříži nebo Sovových Mlýnů u nás v Praze. K nenávratnému poškození stačí jen kouř.

 

Mám dojem, jako by se Muchovu dílu stále nechtěla přiznat autorita, jako by se spíš stalo součástí popkultury…

Je to tak. Všichni známe Muchu jen prostřednictvím plakátů a panó – a to je strašně málo. Jeho tvorba vlastně nikdy nebyla vystavena v celku. To by uměli udělat Francouzi třeba v pařížském Grand Palais. Byla bych moc ráda, kdyby Alfons Mucha byl představen v celé své osobnosti, s akcentem na jeho niterný život. Začít od dětství, mládí, kdy se něm zakořenila veliká láska k rodné Moravě, později touha pozvednout svůj národ na úroveň národů ostatních. Celý život si světem nesl lásku k domovu, ve svých dílech používal slovanské motivy, dívky z plakátů mají slovanské tváře… Po roce 1918, po svém návratu do nové republiky, pro ni udělal tolik věcí zadarmo… Byl to unikát.

 

Přesto, nezlobte se, mi někdy připadá, že je tady všude kolem Muchy někdy až moc…

Souhlasím, neustálé vystavování a reprodukování plakátů a panó mu vlastně škodí. Jsou líbivé, ale některé z nich mi připadaly, už když jsem byla mladá holka, až kýčovité. A myslím si to dodnes. Sice se jimi přiblížil i obyčejným lidem, bylo to vlastně reklamní umění, ale on sám si tohoto svého tvůrčího období příliš nevážil. O další komerční tvorbu už neměl zájem, i když byl o ni stále žádán. Jeho cílem bylo něco docela jiného. Toužil se pustit do velkoplošných obrazů, do malby, která by zprostředkovala světu jeho vysněnou myšlenku, Slovanskou epopej. Je to absurdní, protože to, co vůbec nepovažoval za svůj umělecký vrchol, a mělo sloužit spíš k jeho obživě, je nejvíc prezentováno a reprodukováno.

Pro mě osobně jsou nejzajímavější kresby, skici a divoké pastely ještě z doby, kdy údajně navštěvoval ateliér po Lautrecovi. Ty tryskaly přímo z nitra. Je to úsek Alfonsovy tvorby málo známý, kde se ocitá až na pomezí expresionismu. Nádherné jsou také ilustrace Otčenáše. A vrcholem jeho tvorby je Slovanská epopej. I v ní překvapí a v detailu se představuje jinak, než ho známe. Kdybyste některé plátno rozřezali na malé části, byly by to někdy úžasné až impresionistické obrazy. Jsem si jistá, že doba Slovanské epopeje ještě přijde a ona dozná zaslouženého ocenění.