Stopy v písku / Fričovi, část první

Když se v roce 1821 Reisovi přestěhovali do Prahy, považovali za společensky nutné najmout svým třem dcerám Johaně, Karolíně a Antonii učitele češtiny. Byl jim doporučen student práv Josef František Frič, který si pak nejstarší „Haninku“ vzal za ženu. S prostřední „Lotynkou“ se oženil jeho spolužák z gymnázia ve Slaném a celoživotní přítel MUDr. František Staněk. (Nejmladší Antonie si zvolila umělecké jméno Bohuslava Rajská a coby ambiciózní „duchosestra“ buditele Karla Slavoje Amerlinga se bila za emancipaci a přístup ke vzdělání pro ženy a dívky, dokud se pod vlivem vlasteneckých přátel neprovdala jako „oběť národu“ za ovdovělého nepraktického a náladového básníka Čelakovského se čtyřmi sirotky, který byl na její feminismus i literární tvorbu značně alergický.) Obě rodiny bydlely proti sobě v Pasířské (dnešní Palackého) ulici a jejich salony hostily výkvět české inteligence. Při čaji a bábovce se muzicírovalo, recitovalo, ale také se politicky řečnilo, konspirovalo a vřelo to smělými národními plány.

Josef František Frič se stal advokátem (obhajoval např. K. Havlíčka Borovského před kutnohorskou porotou nebo Václava Hanku ve sporech o Rukopisy) a profesorem soudního práva, přednášel na univerzitě (jeden čas byl děkanem právnické fakulty) a zasadil se o češtinu u soudu i v učebnicích. I v soukromém životě se vše podřizovalo české myšlence. V rodině se cenilo vzdělání – zvláště přírodní vědy, znalost techniky i umění, morálka a společenská angažovanost, ale také např. sport nebo fotografování. Rodové heslo „Vědě a lidstvu“ doplňovalo krédo „Za práci pro vlast se neplatí“.

Všech devět Fričovic dětí se nějakým způsobem zapsalo do českého veřejného života, též mnozí jejich potomci. Křestní jména před příjmením Frič lidem často splývají, takže to někdy připomíná životopis Járy Cimrmana: Různí Fričové totiž u mnohého byli první, kdeco vymysleli, založili, vynikli v tom a dosáhli věhlasu. Mezi ty nejznámější a zaměňované patří prvorozený Josef Václav Frič, básník a revolucionář z roku 1848 a jeho synové Josef a Jan – nadšení astronomové a továrníci vyrábějící moderní optické přístroje (Josef po předčasné bratrově smrti zrealizoval jejich společný sen, výstavbu observatoře v Ondřejově); vnuk Josef pak vedle neochotného vedení rodinné továrny raději psal verše jako jeho dědeček a stál u zrodu avantgardního uměleckého svazu Devětsil. Nejúctyhodnějším z oněch devíti sourozenců byl jistě prof. dr. Antonín, přírodovědec (zejména zoolog, geolog a paleontolog) spjatý s Národním muzeem, pro které mj. zakoupil společně s dalším bratrem Václavem (ten vlastnil prosperující obchod přírodninami, které jsou dodnes k vidění v některých školních kabinetech) kostru „velryby“ (plejtváka myšoka). Jiný bratr – chemik a průmyslník Karel – byl zase tím, kdo inicioval stavbu českého Národního divadla. Nejmladší z řady bratří se jmenoval Vojtěch a jediný se k tatínkově radosti stal podle jeho vzoru právníkem. Stejně jako on byl i velkým vlastencem a angažoval se ve veřejné službě – v různých správních radách a nadacích, léta pracoval jako náměstek pražského primátora. Oženil se s Růženou Švagrovskou z roudnické rodiny mecenášů a sběratelů umění (její bratr August vytvořil svým darem v roce 1904 základ Galerie moderního umění v Roudnici). Nadanou holčičku poslali na studia do Prahy, kde bydlela ve spřátelené rodině Bedřicha Smetany a Josef Mánes ji učil kreslit. S Vojtěchem Fričem se seznámila jako sedmnáctiletá během slavnosti při pokládání základního kamene Národního divadla (1868), vzali se ale až za sedm let. Měli tři děti, nejstarší byl Martin, z jehož syna se později stal slavný filmový režisér (Mac Frič), a nejmladšího pojmenovali Vojtěch. Od své první cesty do Jižní Ameriky používal i španělskou verzi toho jména Alberto. A jsme konečně doma... Jeho jediný syn Ivan (kameraman a fotograf) byl mým tchánem. Můj manžel Pavel je fotograf architektury, náš syn Jan je režisér Národního divadla, Antonín je právník. Synovec Vojtěch je filmový producent.

Malý Vojta Frič (AVF, narodil se v roce 1882) už v raných letech tíhl k přírodě, možná i kvůli mamince, která si jako děvče z venkova pořídila i v Praze dvě zahrady, kde pěstovala ovoce a květiny – dělala třeba odvážné pokusy se šlechtěním růží a jiřin. Jednu zahradu měla v Hodkovičkách (tam si pak postavil slavnou funkcionalistickou vilu její vnuk Mac), kam se jezdilo po Vltavě parníkem (dokud tatínek na magistrátu neprosadil vyražení tunelu ve vyšehradské skále). Druhý pozemek šplhal po prudkém svahu bývalé vinice zvané Božínka v Košířích. Vojta odtamtud tahal domů různou havěť a činil svá první pozorování. Záhy se ale zaměřil na kaktusy. Fascinovaly ho podivnými tvary a kontrastem ošklivosti a pomíjivé nádhery jejich květů. Hodiny botaniky byly jeho nejoblíbenější i ve škole, na rozdíl od některých jiných předmětů, které mu připadaly zbytečné; i jako dospělý pak vyzýval děti, ať jdou za svými zájmy jako ohaři a nemarní čas biflováním nepotřebných věcí a honbou za zbytečnými doktoráty. Jako středoškolák vybudoval jednu z nejhodnotnějších sbírek kaktusů v Evropě, i když tyto divné rostliny na konci 19. století moc často v zahradnictvích k mání nebyly, dováželo je jen pár specializovaných firem. Když mu jedné mrazivé únorové noci jeho sbírka zmrzla (učil se na reparát, aby ho pustili k maturitě, a nedohlédl na kamna ve skleníku), rozhodl se, že místo dalšího studia na univerzitě odjede do Jižní Ameriky nasbírat si nové kaktusy a poznat jejich domovinu. Tatínek se zlobil, maminka lomila rukama, ale nakonec syna podpořili. V necelých osmnácti letech vyrazil parníkem do Brazílie. Psal se rok 1901.

První cesta skončila těžkým úrazem, napadl ho jaguár a málem mu utrhl nohu. Život mu zachránili jeho dva průvodci najatí jako veslaři po řekách, kudy se pokoušel proniknout do vnitrozemní oblasti Mato Grosso. Odvezli ho zpátky do civilizace a zřejmě si oddechli, že je ten šílený hubený mladík nebude hnát do dalších dobrodružství, jako byly pokusy o stopování (naštěstí nikdy nespatřených) indiánů nebo zabíjení šelem nožem, jak mu vyprávěli protřelí lovci kožešin. Kulhající a malárií schvácený Alberto nosil nějaký čas žoky v přístavu São Paula, aby si vydělal na zpáteční cestu domů, ale už na zámořské lodi se rozhodl, že se do Ameriky vrátí. Tentokrát s jiným cílem: však ony mi ty kytičky neutečou, řekl si. Jestli je v Americe něco urgentní, pak je to nutnost zaznamenat, jak tam žijí indiáni. Dvacáté století, které se řítí vpřed poháněné parou „pokroku“, všechno změní. Jihoameričtí indiáni jsou jako „konzerva“ minulých věků lidstva. Záhy ji otevřeme, spotřebujeme a zkažené zbytky zahodíme, tomu se nedá zabránit. Ale dá se o tom psát.

Mezi indiány pak prožil následující desetiletí. Na začátku chtěl být badatelem, etnografem, dnes by se řeklo kulturním antropologem. Pečlivě se na to připravoval, shromažďoval informace o soudobém poznání původních obyvatel oblasti, kam mířil, navštívil etnografická muzea v Brémách, Vídni, Berlíně, Hamburku, Buenos Aires, navazoval písemné i osobní kontakty s proslulými amerikanisty. Zajímal se o evoluci člověka, o prehistorickou migraci mezi kontinenty, o archeologii, o mýty a náboženství nebo o systematiku sběratelství a pravidla pro etnolingvistický výzkum. Koupil si fotoaparáty různých formátů včetně stereoskopického, měl i fonograf na záznam zvuků a přesné měřicí přístroje z továrny svých bratranců. Všechno se mu to později v terénu hodilo, ale vědcem se nestal, i když shromáždil takové množství materiálu jako žádný druhý. Bylo mu mezi dvaceti a třiceti roky a pohybovat se jako drsný zálesák v divočině bylo především vzrušujícím dobrodružstvím. Měl talent navazovat styky a učit se jazyky domorodců, dokázal přežít v oblastech, kde jinak indiáni každého vetřelce z preventivních důvodů likvidovali. Chodil obvykle sám a byl si vědom, že svévolně proniká tam, kam ho nikdo nezval, snažil se ctít nepsané indiánské zákony a divné zvyky, ale také dával najevo, že i on má svoje zásady. Vzbuzoval respekt nejen svou nápadnou výškou a velikými botami, ale také umanutostí, s kterou překonával obtíže a hledal možnosti, jak se dosud divokým kmenům přiblížit. Pro indiány byl stejně exotický jako oni pro něj. Nikdy si navzájem nemohli zcela porozumět, jak dokládá příběh Čerwuiše z kmene Čamakoko, který byl rok s Fričem v Praze, ale bylo to obohacující.

V mezičasech, kdy se na pár měsíců vracel domů, aby si trochu odpočinul, zaléčil nemoci a rány a pokusil se nějakému muzeu udat velké množství předmětů, které získával od indiánů, se stával středem pozornosti. Byl charismatický, vysoký, opálený, v koženém obleku. Jeho „hadí pohled“, s kterým se tak rád dával fotografovat, milovaly ženy a nesnášeli (někteří) muži. Například Edvard Beneš, který po vzniku Československa úspěšně zmařil Fričovo angažmá v diplomatických službách. Ani tehdy si totiž AVF nenechával pro sebe svoje názory a postřehy. Bavilo ho nazývat věci pravými jmény, překvapovat a provokovat, aby vyvolal diskusi, myšlenkovou aktivitu a souboj hodnot. Byl nepřijatelný pro diplomacii i pro vědecké kongresy. Jak ho jedni nemohli vystát, jiní ho pro to zbožňovali. Třeba posluchači jeho přednášek s promítáním „světelných obrazů“, čtenáři jeho článků a poději knih, návštěvníci improvizovaných etnografických výstav a věhlasných skleníků kolem jeho v roce 1913 dostavěné vily Božínky nebo účastníci jeho domácího „wigwamu“, kde se na způsob obrozeneckých salonů scházeli a přeli kumštýři s politiky či novináři, ale stejně srdečně byli zváni obyčejní sousedé z Košíř, pravé prvorepublikové periferie.

Ale to už jsme ve dvacátých a třicátých letech, když už Frič mezi indiány nejezdil. Jeho plány usadit se možná natrvalo v Paraguayi či Brazílii zhatila první světová válka, a po ní už bylo všechno jinak. Mimo jiné se v roce 1921 oženil s Drahomírou Janáčkovou, která poprvé na Božínku přišla na exkurzi se skautskou družinou. V roce 1922 se narodil Ivánek a AVF musel přemýšlet, jak svou rodinu uživit. Rozhodl se pro zahradnictví specializované na tropické rostliny a pro jeho zásobení se ještě vypravil na tři velké botanické cesty do pouští Mexika a do jihoamerických hor. Jeho poznatky i množství importovaných rostlin a semen byly nevídané. Se zápalem sobě vlastním se pustil i do šlechtění a genetických pokusů ve svých sklenících. Znalosti, které během této praxe nabyl, se mu pak hodily během druhé světové války, když mu podruhé všechny jeho kaktusy zmrzly (tentokrát to bylo asi 40 000 rostlin, jedna z největších světových sbírek). Začal se zabývat pokusy s užitkovými rostlinami. Rajčata, hrách, sója, kedlubny atd., které se dají sníst, byly podle jeho názoru za války důležitější než nějaké neužitečné kaktusy. To je to, co mě na AVF nejvíc fascinuje: umění obrátit list a věnovat se na sto procent tomu, co je tady a teď. Také jeho život skončil náhle: škrábl se o rezavý hřebík v králíkárně a v prosinci 1944 zemřel na tetanus.