Vzpomínka na Hanu Maciuchovou

Znal jsem se s Hanou Maciuchovou padesát let. Je velmi smutné, že člověk musí psát v minulém čase. Setkali jsme se poprvé v Klánovicích, v domě mých rodičů, kde Krátký film natáčel jeden díl jakéhosi  televizního seriálu. V průběhu let jsme se potkávali na jejích představeních a mých vernisážích. Mimochodem byla také hostem Kontaktfora ve Vídni s představením Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi. Bylo vyprodáno a Hanka byla vynikající. Několikrát uváděla mé výstavy, měla ovšem podmínku, že si laudácio napíši sám, což jsem poťouchle činil. Bavili jsme se oba.

Při jedné výstavě si nestihla přečíst přinesený text, a tak četla, spíše recitovala svým krásným hlasem, tak říkajíc, spatra. Napsal jsem tam několik velmi potměšilých a kritických vět o tom panu výtvarníkovi. Když je ale začala číst, tak se na mne s velkým údivem podívala a v očích měla dotaz: “A tohle mám opravdu říkat?“ Pokynutím hlavy jsem dal najevo, že ano, a tak si tu kritiku  mých děl s úsměvem vychutnala. Po zahájení za mnou přišla jedna návštěvnice výstavy a rozhořčeně mi doporučila, abych si příště dal pozor na to, co o mně ta Maciuchová říká. Vysvětlil jsem jí, že to byl můj text a dáma odcházela a nechápala svět. Jindy Hanička naopak přišla na vernisáž dříve nežli já, prohlédla si výstavu a když mne uviděla, vedla mne k jednomu obrazu, který ji oslovil velice. Byla to kresba na červeném ručním papíře a jmenovala se Muž, který přichází, aby odešel. Viděla v tom lehce abstraktním obraze svoji životní lásku,  Jiřího Adamíru. S nevěřícím dojetím mne sledovala, jak obraz ze stěny sundávám a dávám jí ho.

Znali jsme se a vážili jsme si jeden druhého. Naposledy jsme se potkali na malých oslavách jejích narozenin. Volal jsem jí před časem a ptal se jí, jak se daří. Trochu posmutněle řekla: Však víš. Bohužel jsem nevěděl, měl jsem za to, že svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrála. Neměla mail, nechtěla být otrokem počítače, a tak jsem jí nemohl poslat krátký film, natočený v ateliéru, „Virtuální vánoční večer ve věži,“ Ráda ke mně na takové večery, plné živé hudby a poezie, chodila.

Stále jsem si připomínal, že jí musím zavolat a poptat se jí, jak se jí daří. To její poslední „Však víš“, mne ale stále odrazovalo. Měl jsem pocit, že budu muset říci, že nevím, a potom na mne padne to beznadějné poznání. Nezavolal jsem a teď už tedy vím.

Milá Haničko, měl jsem Tě moc rád. To jsme ale věděli oba, viď.

Jan Brabenec